Krásy Madagaskaru z žulového masivu Tsaranoro

Mě i Mayan Smith-Gobat probouzel východ slunce a ozvěna křiku opic odrážející se od stěny. To byl náš budíček posledních tří dnů. Jakmile se slunko začalo prodírat přes vrcholky hor, zalilo nás příjemné teplo.

Mayan se zavrtěla ve spacáku v marné snaze uniknout horku, které nás zasáhlo o chvíli později. Rezignovaně vystrčila hlavu přes okraj na stěně zavěšeného stanu a pozorovala, jak se tři sta metrů pod námi mraky líně valí údolím. Po třech dnech příprav našeho výstupu, tahání vybavení, bičování deštěm spolu se silnými bouřkami jsme se po dvou nocích strávených zavěšeni ve stěně konečně přiblížili ke klíčovému úseku našeho výstupu.

Chtěli jsme jako první vylézt volně na madagaskarský masiv Tsaranoro. S posledními slunečními paprsky předešlého dne jsme natáhli lano a započali náš výstup. Během snídaně, kterou tvořily rozmáčené ovesné vločky, okoralý chleba a studená káva, jsme s Mayan naplánovali, jak bude vypadat celý náš den. „Jak se cítíš?“ zeptala se Mayan. Prohlédl jsem si prsty – byly sedřené a pohmožděné od třistametrové stěny plné drobné krystalické žuly, kterou jsme nechali pod sebou. „Uvidíme, jak to půjde,“ povzdechl jsem si.

Ranní paprsky dopadaly na východní stěnu masivu Tsaranoro, a začaly tak postupně odhalovat krásu Madagaskaru.

Mé ztuhlé a bolavé prsty plné drobných prasklin se stěží dokázaly udržet na malých chytech, ostrých jako žiletky. Malé černé opálené krystalky mi s každým pohybem odíraly kůži na těle a deformovaly prsty na nohou. Kvůli drsnému žulovému povrchu stěny jsem se šklebil bolestí, ale ze všech sil jsem se ten pocit snažil dostat z hlavy. Nemyslet na to. Postupně se výstup stal strmějším, a tak se celá cesta propadla do obřího oblouku pod námi. Bylo to mnohem horší než na jiných stěnách, které mám za sebou, ale kupodivu jsem se cítil dobře. Podíval jsem se pět set metrů dolů na zem a sebevědomě (pro jednou) jsem si pomyslel: „Paráda… tohle zvládám.“

Abych líp dosáhl levou rukou na chyt o šířce běžné kreditní karty, vyhoupl jsem se na malý stup. Tři metry nad posledním nýtem jsem se rychle přesunul na další, skoro neexistující chyt. Ve chvíli, kdy jsem se dotkl skály, se moje noha prudce vymrštila do volného prostoru a celá váha těla rázem visela jen na mých rukou. Vykřikl jsem překvapením, ale jako zázrakem jsem se udržel a posunul nohu na vyšší stup na skále. „Utrh se chyt?“ zeptal jsem se. „Jo, utrh! Pokračuj!“ povzbuzovala mě Mayan.

Třesoucí se a se zbytky sil jsem zkoušel každý další chyt. Bojoval jsem s velkou únavou a na nejobtížnější místo výstupu jsem dorazil vyčerpaný, ale odhodlaný. Dal jsem do toho všechno, konečky prstů jsem vklínil do drobných chytů a získal místo pro další jištění. Nadšený a povzbuzený dobrým začátkem jsem pustil Mayan dopředu. „Dneska to zvládneme,“ řekla Mayan, když ke mně dolezla. Vyrazila do neznáma.

Během jejího obezřetného postupu vzhůru začal kolem stěny zlehka vát vítr. Byl jsem ohromen Mayaninou schopností postupovat po miniaturních chytech. Její nohy se držely na neuvěřitelně malých výstupcích skály, a aby dosáhla dalšího chytu, odrážela se od stěny, jako by snad byla na největší římse světa. Děsil jsem se, protože jsem věděl, že se jí může každou chvíli noha smeknout. Jen jediná chyba, a nebude cesty zpět. Opravdu nechtěla opakovat tuhle délku znovu.

„To je absurdní!“ křičela Mayan. „Co?“ křičel jsem já. „Držím se místa, kam stěží dostanu nehty!“ Mayan lezla déle než hodinu. Klíčem k jejímu úspěchu byla trpělivost a vyvarování se chyb. Ze stěny padaly uvolněné kusy skály, takže jí v jednu chvíli noha trochu podklouzla, ale vzpamatovala se a znovu získala stabilitu. Za malým převisem jsem ji ztratil z dohledu a neměl ponětí, co v tu chvíli můžu očekávat. Po dalších deseti minutách stěnou zaznělo vítězné „Jo-hó!“ Zvládla to až k dalšímu štandu a já ji následoval.

Čekala nás další lanová délka. K našemu překvapení byla poslední. Povedlo se mi ji zdolat napoprvé, ale když mě následovala Mayan, divil jsem se, jak se mi to povedlo. Během jejího hledání správné cesty se jí stěna doslova rozsypávala pod rukama. Často tam nebyly vůbec žádné chyty a Mayan musela využít tření svých dlaní o skálu. Jen tak se mohla posunout výš. Když hledala jakýkoli výstupek, na který by mohla umístit ruce nebo nohy, skoro to vypadalo, jak kdyby lezla po skleněné stěně. Zvládla to, udržela se a vylezla celou délku čistě.

Mayan se ke mně přidala a společně jsme pozorovali údolí, zbarvené zapadajícím sluncem a ozářené sytými odstíny oranžové a červené barvy. Barevné plameny zažehly zem pod námi, dodávaly okolním vrcholům pestrou škálu barev, ale zároveň nás upozorňovaly na blížící se tmu. Vyčerpaní, ale nadšení jsme si užili pár vzácných chvilek pozorováním postupně mizejícího světla. Pak jsme slanili. „Musíme jít,“ řekl jsem, když se zešeřilo. Země jsme se dotkli ve chvíli, kdy začaly svítit první hvězdy. Vydali jsme se společně do tábora. Svůj cíl jsme zdolali za šest dní. Uskutečnili jsme první volný výstup čtrnáctidélkové cesty, kterou jsme pojmenovali Solar Fusion (8a).