Krásný a nenáročný výlet z Žamberka do Letohradu

Žamberk, nám. – Žamberk, autokemp 1 km – Líšnice, rozc. 4 km – Zakopanka 6,5 km – Zbudov, rozc. 8,5 km – Zbudov, samoty 9 km – Vejdova lípa 10 km – Pastviny, Na pláži 10,5 km – Pastviny, křižovatka 11 km – Pastviny, Studenská zátoka 13,5 km – Pastvinská přehrada, hráz 14,5 km – Údolí 15 km – Nekoř, u mostu 16 km – Nekoř, rest. 16,5 km – Šedivec 18 km – Letohrad, nám. 21,5 km

Začínáme v Žamberku**, městě na Divoké Orlici nad ústím potoka Rokytenky. Patří k nejstarším v oblasti, založili je jako kolonizační osadu pod Kapelským vrchem již někdy v polovině 13. stol. Drslavci. Poprvé se připomíná v r. 1332 jako Senftenberch, počeštělá podoba Žamberk se objevuje poprvé r. 1365. Město bývalo rozděleno mezi panství žampašské a litické a mívalo tedy dva pány; teprve v r. 1575 byly obě části spojeny a dostaly se do majetku Mikuláše z Bubna. Nový majitel si tu vystavěl čtyřkřídlý renesanční zámek, který v r. 1643 vypálili Švédové. Bubnové jej později dali přestavět barokně. Žamberecké panství drželi až do r. 1809. Od r. 1815 patřil zdejší statek Parishům, kteří zámek dále upravovali a především rozšířili a zvelebili rozsáhlý zámecký park, v němž dodnes roste řada cenných domácích i exotických stromů. Po r. 1948 sloužil zámek potřebám školství, v budovách předzámčí vznikly vinařské závody. Po r. 1989 získali Parishové svůj bývalý majetek v restituci zpět.

Dominantou města je kostel sv. Václava, barokní z let 1729–38 na místě staršího gotického, s dvojicí průčelních věží vysokých 72 metry. V interiéru je cenná umělecká výzdoba, mj. obrazy od P. Brandla a F. Trevisianiho. Středem města, jehož jádro je městskou památkovou zónou, je zhruba čtvercové náměstí, zastavěné klasicistními a empírovými domy z počátku 19. stol., s klasicistní radnicí, barokním mariánským sousoším a kašnou s plastikou kentaura a nymfy od zdejšího sochaře F. Rouse. V bývalém empírovém špitále z let 1840–45 při silnici směrem na Helvíkovice je dnes městské muzeum s hodnotnou expozicí. Bývalou židovskou komunitu připomíná synagoga z r. 1666, přestavěná v 19. stol., dnes sbor církve československé, a také židovský hřbitov z 2. poloviny 17. stol. Na kopci západně nad městem stojí kaple „Na Rozárce“ z r. 1682. Na řadě míst ve městě objevíme hodnotné barokní sochy a krucifixy. Kromě již zmíněného sochaře F. Rouse patří k významným žambereckým rodákům i vynálezce bleskosvodu P. Diviš (pochází z blízkých Helvíkovic), významný chirurg E. Albert, přítel J. Vrchlického aj.

Ze žambereckého náměstí půjdeme po zelené značce (krátce i se značkou červenou) po hlavní silnici. Mineme bránu do zámeckého areálu, pak se stáčíme vpravo na vysokou terasu nad řekou. Sestupujeme dolů do údolí (červená vlevo), vpravo je hráz Zámeckého rybníka, porostlá starými chráněnými duby (na žambereckém katastru je zapsáno celkem 20 památných stromů!). Další památný dub roste vlevo hned při silnici. Za ním opouští zelená značka hlavní silnici a jde mírně vlevo alejí po silničce k areálu známého koupaliště**, jemuž vévodí mohutný tobogan, najdeme tu i další moderní vybavení; na koupaliště navazuje autokemp. (Ubytování: penzion a restaurace Babeta, v sezóně i stánek s občerstvením.) Mineme fotbalové hřiště, za ním dojdeme k dubovému hájku s dalšími chráněnými stromy. U něj se cesta dělí, my půjdeme mírně vlevo kolem hájku, za ním vpravo stále po silničce kaštanovou alejí. Obcházíme velký průmyslový areál, na jeho konci jde vozovka vpravo zpět k hlavní silnici.

Pokračujeme podél ní po chodníku vlevo kolem zahradnictví. Blížíme se k novému silničnímu mostu přes Divokou Orlici na kraji Líšnice*, ještě před ním však zabočíme doprava na vedlejší silnici, která přejde přes náhon zv. Mlýnský potok. Hned za ním se značka stáčí znovu vpravo na úzkou asfaltovou cestu, sledující náhon. Nad protějším břehem se zvedá strmá stráň s poměrně vysokými opukovými skalami. Sledujeme okraj obce, tu a tam míjíme chalupy, na chvíli se přiblížíme k řece, která tu teče v mohutných zákrutech. Asfaltová cesta se po čase změní na travnatou pěšinu, která stále kopíruje náhon, pak se stočí vlevo a přes louku zamíří ke starobylé roubené chalupě, před kterou roste statné „dubisko“. Za ní se pěšinka zase změní na asfaltovou cestu, která zahýbá vlevo k řece a po mostě přejde na její pravý břeh. Pokračujeme vpravo po silnici, později po chodníku do středu vsi na vyvýšenou náves. Vlevo stojí kostel sv. Anny, pseudorománská jednolodní svatyně z let 1865–68. V interiéru jsou obrazy kyšpereckého J. Umlaufa a kazatelna od řezbáře–samouka J. Langra z r. 1873, v prostoru před kostelem najdeme Kalvárii z r. 1857. Ves Líšnice se poprvé uvádí v r. 1543. (Stravování: hostinec U Kristiána.)

Na rozcestí u kostela zahýbá zelená značka vpravo a znovu sestoupí do údolí řeky. Dovede nás k rozcestí turistických cest, kde se k nám zprava přidá žlutá značka z Letohradu. Spolu s ní půjdeme vlevo loukou k lávce přes potok a za ní na silničku, mineme několik domků a vstoupíme do hlubokého zalesněného údolí. Silnička z něj brzy odbočí vlevo, dost ostře vystoupá do stráně a loukou nás dovede zpět k hlavní silnici, lemované břízami. (Pokud v Líšnici u kostela značku opustíme a půjdeme po silnici mírně vlevo, nic nezkazíme. Cestu si trochu zkrátíme a značka se k nám posléze znovu vrátí.) Po ní pokračujeme vpravo, za mírného stoupání se asi po 650 m dostaneme k cípu lesa, kde zelená a žlutá značka odbočují doleva na silničku ke kravínu. Za ním se silnička změní na zpevněnou cestu a dovede nás k další silničce na okraji Zakopanky, typické podhorské vsi, roztažené do značné délky v mělkém údolíčku potoka, jejíž rozptýlená stavení připomínají spíše shluky samot. Projdeme jejím horním okrajem a pak zvolna sestupujeme k rozcestí turistických cest u kříže z r. 1833 pod dvěma lipami.

Z protisměru přichází červená značka, žlutá pokračuje rovně, my se přidržíme zelené, která (spolu s červenou) zahýbá vpravo a vede nás kolem osamělého stavení loukou k lesu. Před sebou vidíme další obytný dům, ještě před ním na rozcestí však zahýbáme vlevo do lesa. Cesta začíná táhle stoupat vzrostlým smrkovým porostem, vpravo mineme posed, o kus dál vlevo mariánský obrázek na betonovém sloupku. U něj je rozcestí – značky nás vedou vlevo, po 100 m se napojíme na jinou širokou cestu, po ní jdeme opět vlevo. Přejdeme přes potůček a za ním, na rozcestí několika cest, se dáme šikmo vpravo do mladého hustého lesa. Opět stoupáme kamenitou cestou plnou kořenů, asi po 300 m za dalším rozcestím pokračujeme přímo, prakticky už jen volně lesem. Pozorně sledujeme značení a držíme se spíše vlevo. Vyjdeme z lesa, ještě krátce sledujeme jeho okraj a pak přes loučku dorazíme k široké cestě. Po ní vlevo otevřeným terénem míříme k osamělému stavení uprostřed pastvin, za ním na rozcestí se dáme vpravo k dalším třem usedlostem při okraji lesa, k samotám, patřícím k blízké vsi Zbudov. Prochází tudy příjemná asfaltová silnička; červená na ni zahýbá vlevo, zelená – po které půjdeme dál – vpravo (pozor – změna směru není vyznačena!). Kolem samot a hezkého malého rybníčku míříme k lesu, zvolna stoupáme při jeho okraji, pak projdeme jeho cípem, mineme dům a dostaneme se k další osamělé usedlosti, před kterou se vypíná známá Vejdova lípa***, nejmohutnější strom v celých východních Čechách.

Předchůdcem dnešní usedlosti čp. 21, ležící na katastru Pastvin, byl od r. 1824 selský dvůr zvaný U Vejdů, později hájovna. Ještě mnohem dřív tu však stával srub pastevců, jejichž ohrada byla v rozích ohraničena lípami. Směrem k lesu nahradily později původní strom tři mladší lípy, zasazené vedle sebe do trojúhelníku. Ty později srostly a vytvořily mohutný exemplář s obvodem kmene 12,2 metru. Botanicky jde o lípu velkolistou; dorůstá výšky 22,5 m a její stáří se odhaduje na více než 600 let. Pověst tvrdí, že kolem lípy strašilo. V noci se tu ozývalo podivné sténání a ve větvích se objevovalo světlo. To prý nemohla dojít klidu duše malého chlapce, který kdysi na lípu vylezl a spadl do dutiny v jejím nitru. Nedokázal se dostat ven a jeho zoufalé volání nikdo neslyšel, takže nakonec ve svém nedobrovolném vězení zemřel. Strašení ustalo až začátkem 20. století, když se kmen rozestoupil. Dutina ve stromě zůstala dodnes a dosáhla opravdu mimořádných rozměrů. Zápisy tvrdí, že se do ní vešel stůl a čtyři židle, později sem umístili palandu. Majitel usedlosti ji jeden čas používal jako boudu na nářadí. Dnes kryje celou spodní část kmene „chaloupka“ – dřevěný přístřešek se šindelovou střechou a dveřmi na severní straně. Jimi také můžeme vstoupit dovnitř a prohlédnout si rozlehlý prostor, připomínající jeskyni, s neobvykle tvarovanými samorosty a „reliéfy“. Nejsou dílem člověka, vznikly jen a jen přirozenou cestou. Do doby relativně nedávné se dochovala ještě jedna z bývalých „pasteveckých“ lip, rovněž mohutný strom, bleskem rozpolcený až ke kořenům, takže vypadal jako dva kmeny. Byl zničen vichřicí dne 11. 9. 1978. (Podle jiných údajů zlikvidoval torzo lípy vichr v r. 1982.)

Za usedlostí se silnička dělí, zelená značka míří vlevo do lesa (odbočení není rovněž vyznačeno). Sestupujeme zalesněnou strání kolem několika chat. Kolem nás – ostatně i na jiných místech této trasy – jsou dobře patrné výrazné šrámy, které na lesním porostu zanechala vichřice z doby zcela nedávné, z konce října 2002. Silnička opustí les a lučinatým svahem klesne k silnici poblíž rekreačního areálu Na pláži nad pravým břehem Pastvinské přehrady*** (ubytování, stravování: restaurace Panelovka). Po silnici pokračujeme vlevo dolů. V místě, kde se vozovka stáčí vpravo, stojí restaurace U mostu (stravování). Ta původní byla na podzim r. 2002 do základů zbořena a během několika měsíců nahrazena novou stylovou budovou, tvořenou dvěma spojenými přízemními objekty, jejichž čelní stěny jsou roubené.

Dáme se vpravo na most, odkud je krásný pohled na přehradní jezero v hlubokém údolí, z něhož místy vystupují strmé skalní stěny. Betonový most se dvěma oblouky je 25 m vysoký. Za ním jdeme mírně vzhůru k turistické orientaci na křižovatce silnic poblíž autobusového stanoviště. Pastvinská přehrada byla vybudována na Divoké Orlici v letech 1932–38. Zděná hráz, vysoká 43 m a dlouhá 193 m, u jejíž paty je hydroelektrárna, zadržuje jezero dlouhé asi 7 km o rozloze 110 ha, objem nádrže je 11 milionů kubických metrů. Přehrada slouží k výrobě elektrické energie, k regulaci průtoků a ochraně před povodněmi, významné je i její rekreační využití. Na březích je značné množství chat, několik kempů a tábořišť. Vody nádrže zaplavily značnou část někdejší vsi Pastviny (asi 70 domů s kostelem), připomínané v r. 1543, založené na místě původní osady pastevců žampašského panství ze 13. stol. Zachovalo se jen několik stavení, položených nad úrovní hladiny přehrady. Nové domy pak byly vystavěny při silnici nad levým břehem.

Na křižovatce vyměníme zelenou značku za modrou, přicházející od Čiháku. Dáme se po ní vpravo asfaltovou cestou ke hřbitovu, ještě před ním však odbočíme na pěšinu podél hřbitovní zdi a pak sestoupíme lesem po schodech do krátkého hlubokého údolí s potůčkem. Prochází tudy asfaltová silnice, sjízdná pro motorová vozidla, na kterou zahneme vpravo. Stále se klikatící vozovka „kopíruje“ levý břeh přehradního jezera, obchází zátoky a ústí potoků a postupně míjí řadu chat a rekreačních objektů. (Ubytování, stravování: chata U studánky, autokemp U kapličky.) Za odbočkou k autokempu se silnice přiblíží těsně nad vodu, k níž spadá strmý zalesněný svah. O kus dál se opět začne od jezera vzdalovat. U další odbočky k autokempu Šlechtův palouk (ubytování, stravování) stojí socha sv. Jana Nepomuckého, obklopená čtyřmi lipami*. Dvě z nich jsou památné stromy staré asi 200 let s obvodem kmene 5,5 a 4 m, zbývající dvě jsou mladší. Silnice lemovaná břízami pak krátce stoupá kolem parkoviště, přetne ústí malého potoka a stočí se vpravo k penzionu Pastviny (ubytování, stravování). O kus dál míjíme další skupiny chat, za nimi následuje lesnatý úsek kolem Studenské zátoky. V jejím závěru je turistické orientační místo, kde vlevo odbočuje žlutá značka do Jablonného nad Orlicí.

Za ostrou pravotočivou zatáčkou začínáme stoupat, brzy opustíme les a březovou alejí kolem dalšího parkoviště dojdeme na rozcestí. Silnice pokračuje na přehradní hráz, která je vzdálená asi 150 m, modrá značka ji však v těchto místech opouští a míří vlevo na asfaltovou cestu kolem několika domů. Za nimi pokračujeme okrajem zalesněného svahu nad řekou, později vpravo na prudce klesající pěšinu do rekreační osady Údolí*, položené v úzkém žlebu při ústí malého potoka do Nekořské přehrady. V r. 1693 tu vznikla trestanecká kolonie pro odbojné poddané, později malá ves, připomínaná v r. 1790. Z původní zástavby se zachovala roubená chalupa čp. 15. Projdeme osadou kolem šestiboké barokní kaple P. Marie a pokračujeme krajem lesa nad břehem Nekořské přehrady*, nazývané také Malá přehrada v Oudolí, která slouží jako vyrovnávací nádrž přehrady Pastviny. Vznikla ve stejné době, tedy v letech 1932–38, jezero je dlouhé asi 1 km a má rozlohu 6,2 ha. Podél lesa pod svažitou loukou se dvěma chalupami dojdeme k rozcestí, zahneme mírně vlevo a po chvíli opět vstoupíme do lesního porostu.

Za ním se dostaneme ke zděné hrázi Nekořské přehrady, vysoké 9,5 m a dlouhé 40 m, která uzavírá údolí řeky v místě úzkého skalnatého hrdla. Cesta nás pak vede rovně při úpatí strmého zalesněného svahu, do kterého začneme asi po 200 m dost prudce stoupat. Asi ve dvou třetinách výšky se cesta dělí – my se pustíme vpravo zhruba po vrstevnici, brzy opustíme les a širokou cestou loukami míříme k Nekoři*, velké vsi, položené ve svazích hlubokého malebného údolí řeky a několika bočních dolin s malými potoky. Okrajem zástavby se dostaneme k silničce a po ní vpravo sestoupíme k silnici v blízkosti mostu přes Divokou Orlici (stravování: restaurace a vinárna U mostu). Značka zahýbá vlevo a vede nás přes ves proti toku potoka k turistické orientaci na širším prostranství, jemuž dominuje moderní sbor církve československé z r. 1935 (stravování: restaurace Kulturní dům, restaurace Roxette). Nekoř je ves úctyhodného stáří, první zmínka o ní pochází již z r. 1355, v r. 1901 byla povýšena na městečko. Dnes tu převažuje moderní zástavba, dochovalo se však i několik starých roubených chalup, např. čp. 7, 43 a 111. V horní části obce (mimo trasu) na hřbitově stojí barokní kostel sv. Mikuláše, monumentální stavba z r. 1698, která vystřídala starší gotickou svatyni, před ní je hodnotný pozdně barokní kříž z r. 1761, fara pochází z počátku 19. stol. V obci maloval malíř A. Kalvoda, narodil se tu bývalý předseda KDU–ČSL J. Lux.

Za turistickou orientací pokračujeme ještě krátce po silnici, za hokejovým hřištěm zahýbáme vpravo přes potok na asfaltovou cestu do bočního údolí. Úzká asfaltka za posledním domem skončí a změní se v cestu, na vidlicovitém rozcestí jdeme vpravo k lesu, na dalším opět doprava. Stoupáme do svahu, nejprve lesíkem, pak krajem louky kolem bříz a malého hájku k silnici. Po ní nás značka vede vlevo stále vzhůru až na plochou výšinu, odkud se otvírá daleký výhled, pak po rovině ke křižovatce s hlavní silnicí. Přes sebou vidíme Šedivec* s dominantou kostela, přejdeme přes křižovatku (silný provoz), u níž stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1754, a dáme se šikmo vlevo do vsi. První písemná zmínka o Šedivci pochází z r. 1539. Na nejvyšším místě obce stával panský dvůr, jehož areálem se zbytky staveb dnes prochází silnice na Letohrad. Zdaleka viditelný kostel Nanebevzetí P. Marie nad okrajem vsi je pseudorenesanční stavba z r. 1898 se soudobými oltářními obrazy od J. Umlaufa. Na pozemcích panského dvora západně od Šedivce v bývalé oboře stával barokní lovecký zámek s kaplí, založený kolem poloviny 18. stol. Janem Václavem Bredou nebo jeho synem Janem Čeňkem. Údajně měl půdorys hvězdy a nazýval se Sternberg čili Hvězda. Po zrušení obory koncem 18. stol. zámek zanikl. Podle lidové tradice se tu prý Jan Čeněk Breda tajně scházel se svými milenkami. Jeho manželce se to samozřejmě nelíbilo a tak nakonec využila delší nepřítomnosti svého muže a dala zámek zbourat. Objekt stával údajně poblíž státní silnice na místě dnešní hájovny U Hvězdy, jejíž jádro pochází ze zdiva zaniklého zámku. Přilehlá kůlna si dodnes zachovala charakter nevelké barokní kaple. Podle některých tvrzení však zámek stával v lese asi o 0,5 km dále k západu, kde se spatřuje pahorek s velkými kameny.

Od turistické orientace na rozcestí v horní části vsi půjdeme v přímém směru klesající silničkou. Zástavba obce, převážně novodobá, je ve svažitém terénu spadajícím od státní silnice k malebnému údolí* potoka Bažantnice. Sestoupíme do údolí, dáme se vpravo a vzápětí vlevo do svahu k lesu. Cesta nás dovede nad horní okraj zalesněné stráně, kde odbočíme mírně vpravo. Pak stále sledujeme konec lesa, nevšímáme si cest stáčejících se vlevo do polí. Postupně se nám otvírají krásné a daleké výhledy** do širokého údolí Tiché Orlice, na bývalé vsi Orlice a Kunčice, dnes místní části Letohradu, na okolní kopce a nakonec i na město samotné. Úzká cesta stále mírně klesá podél lesa zvaného Špitálský, přímo pod ní místy spadají několik metrů vysoké opukové skalky, dole v údolí probleskne mezi stromy hladina lesního rybníčku. Blížíme se k silnici, vpravo při potoce u bývalého lomu je rozlehlý biatlonový areál s hustou sítí asfaltových cest. Po silnici pak půjdeme vlevo, asi po 80 m však z ní odbočíme šikmo vpravo na pěšinu kolem jírovcové aleje. Přejdeme vedlejší silnici a pokračujeme v původním směru k městu. Vpravo stojí barokní kaplička zvaná Hotmarská či Hotmarova, kterou dal postavit v r. 1680 místní rodák. Je od ní hezký pohled na město. Cesta pak vede mírně dolů kolem stromy porostlé úžlabiny pod stadionem místního fotbalového klubu, účastníka české národní ligy, ke křižovatce u Lukavického potoka. Vlevo stojí bývalé městské jatky, dnes využívané k chovu jezdeckých koní. Podejdeme železniční trať, přejdeme přes trojúhelné náměstí Svobody s památným stromem – lípou Svobody, a vystoupáme na hlavní náměstí – Václavské.

Letohrad**, do r. 1950 Kyšperk, patří k nejhezčím městům orlického podhůří. Jeho jádro leží na ostrohu nad soutokem Tiché Orlice s Lukavickým potokem, na úpatí vrchu zv. Kopeček. Vzniklo jako podhradí gotického hradu Kyšperka (Geyersberg = Supí hora), založeného na přelomu 13. a 14. stol. loupeživým rytířem Jenišem z Kyšperka. Hrad dnes připomínají jen zbytky příkopů a valů v lokalitě zv. Hradisko na strmé výšině nad pravým břehem řeky. Městečko, které se z podhradí vyvinulo, se poprvé připomíná v r. 1513. Rychle se rozvíjelo zejména v 17. stol. za Vitanovských z Vlčovic. V 19. stol. proslulo produkcí sirek, proto si město vysloužilo přídomek „sirkařský Kyšperk“. Je málo známou skutečností, že sirky se tu začaly vyrábět vůbec poprvé na území Českého království, o řadu let dříve než např. v Sušici. Již v r. 1820 tu dva Češi – Čada a Šedivý – založili První privilegovanou továrnu na sirky. Někdejší tovární objekt, později přestavěný na byty, stojí dodnes v Komenského ulici (čp. 212). Sirky se pak vyráběly i na řadě dalších míst, skutečnou továrnou však byla zejména Reineltova sirkárna v místní části Kunčice, která zaměstnávala až 200 lidí. Koncem 19. stol. se v tehdejším Kyšperku produkovalo přes 4 milióny zápalek denně, část produkce byla určena pro export. Výroba však postupně podlehla konkurenci a ve 20. letech 20. stol. zanikla.

Velkou tradici tu mělo i tkalcovství. Po dokončení železničních tratí Praha – Hanušovice a Ústí nad Orlicí – Miedzylesie, které z Letohradu udělaly významnou železniční křižovatku, přešla původní domácká tkalcovská výroba na průmyslovou produkci. Historický střed města je městskou památkovou zónou. Náměstí si uchovalo cenný soubor původních měšťanských domů s podloubím. V jeho rohu stojí vzorně rekonstruovaný barokní zámek, který spolu s kostelem a zvonicí tvoří malebný architektonický soubor. Zámku předcházela tvrz, založená před r. 1570 jako náhrada za zaniklý hrad. Dnešní objekt dal vystavět v r. 1680 Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčovic, současnou podobu získal při úpravách v letech 1800–30. Dnes slouží zámek kulturním a společenským potřebám města, nově se sem přestěhovaly sbírky městského muzea, v bývalé hospodářské budově je gymnázium a hotel s restaurací. Muzeum má mj. zajímavou sirkařskou expozici a Napoleonovy saně, na kterých císař ujel v r. 1812 z Ruska do Drážďan. Kostel sv. Václava, přiléhající k zámku, je cennou monumentální architekturou ve stylu římského baroka, postavenou současně se zámkem podle plánů italského architekta A. Damaggia. Bohatá štuková výzdoba interiéru je dílem G. Maderny.

Z městských domů je nejcennější čp. 77 z r. 1648. Uprostřed náměstí můžeme vidět hodnotné mariánské sousoší s „morovým sloupem“ z r. 1721 a kašnu. U kostela na bývalém hřbitově stojí hranolová zvonice, u jejíž paty je symbolický hrob národního buditele, spisovatele a hudebníka F. V. Heka, ústřední postavy Jiráskova románu F. L. Věk, který prožíval poslední léta v kyšpereckém Novém dvoře u své dcery L. Štolovské a tady také 4. 9. 1847 zemřel. Na zámek navazuje zámecký park s cennými dřevinami, empírovou kašnou, umělou jeskyní „krotnou“ a dórským pavilonem, na vrcholu Kopečku je zajímavá poutní kaple sv. Jana na pětibokém půdorysu, obklopená pětibokými ambity z let 1734–36. Tradice slavných „kopečkových“ poutí přetrvala ve městě dodnes (vždy třetí neděli v květnu).

V Novém dvoře nad Lukavickým potokem s hezky zdobenou barokní branou je v rekonstruovaném objektu bývalé sýpky u nás zcela ojedinělé soukromé Muzeum řemesel s pozoruhodně řešenou expozicí. V Letohradě se narodili malíři bratři Hynek a Jan Umlaufové, spisovatel Petr Jilemnický, politik Josef Korbel, otec bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine (Marie) Albrightové, za svými příbuznými sem zajížděl i malíř Alfons Mucha, jehož několik obrazů najdeme i v Městském muzeu. U severního okraje města leží Letohradská bažantnice, národní přírodní rezervace, druhá nejstarší bažantnice v Čechách, se starými doupnými stromy. (Ubytování, stravování: Zámecký hotel a restaurace, penzion Dagmar, penzion Forche, restaurant Hybš, restaurace a vinárna Nový dvůr, restaurace U malířů, restaurace Na koupališti aj.)

Další doporučené cíle:

Jablonský les* – vlhké lesní údolí 1–3 km východně od Letohradu s obnovenou „hraběcí“ studánkou, při potoce lužní porosty, na svazích zbytky bučin, lokalita lýkovce jedovatého, bledule jarní, ostřice převislé aj.

Lukavice* – ves 2 km ssz. od Letohradu, barokní kostel sv. Filipa a Jakuba z let 1720–21 si uchoval gotické jádro (presbyterium).

Mistrovice – ves 3 km vjv. od Letohradu s pseudorománským kostelem sv. Jana a Pavla z r. 1876 a barokním sloupem P. Marie z r. 1725.

Orlice* – ves na pravém břehu Tiché Orlice při jv. okraji Letohradu, dnes jeho místní část. V areálu bývalého hospodářského dvora na výšině nad rybníkem dochována gotická tvrz, v 16. stol. upravená renesančně, se zbytky sgrafitové výzdoby na fasádě. Poblíž stojí barokní kostel Nanebevzetí P. Marie z let 1709–11 s mohutným dvouvěžovým průčelím a cenným vnitřním vybavením, v obvodové zdi náhrobní kameny ze 16.–19. stol.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)