Hned osm vrchů obklopuje malebné město Kraslice, jedno z center západního Krušnohoří, položené v údolí pěti potoků. Obec má zajímavou historii, která hovoří o nelehké kolonizaci zdejšího hornatého kraje, rozvoji důlního podnikání i specifických druhů řemesel, ale i o postupné germanizaci zdejšího území a složitých problémech, do kterých tento proces nakonec vyústil. Současný vývoj je však jednoznačně nakloněn všestranné spolupráci s naším německým sousedem a staví především na tom, co nás nikoli rozděluje, ale spojuje. Městem prochází frekventovaná silnice i železniční trať k hraničnímu přechodu Hraničná – Klingenthal, je tu několik hotelů a penzionů, sjezdovky s vleky a běžecké tratě, blízké okolí je bohaté na přírodní krásy i turistické zajímavosti. S některými z nich se můžeme seznámit i na naší okružní trase, která má pestrý, členitý profil s častým stoupáním i klesáním a báječnými výhledy. Většinou půjdeme po kvalitních, dobře schůdných cestách, v oblasti Hausbergu je terén poněkud kamenitý.
Kraslice, kostel – Zelená Hora 2,5 km – Bublava, pomník 6,5 km – Bublava, rozc. 7,5 km – Olověný vrch 8,5 km – Tisovské rozc. 11 km – Hausberg 12 km – Kraslice, kostel 13,5 km
Název města Kraslice** nemá nic společného s tradičním symbolem velikonoc. Pravděpodobně souvisí s německými výrazy „graz“ či „gras“, označujícími jehličnatou křovinu nebo špičatý les, ale i loučku či pastvinu. Jednalo se tedy původně asi o osadu, založenou na palouku obklopeném nízkými jehličnatými lesíky. Jiný výklad vychází z lužickosrbského výrazu „Grasljes“ – Krásný les. (Je pravděpodobné, že slovanští Srbové hledali po porážkách na Labi a v Lužici útočiště právě ve zdejším divokém hornatém terénu.) První písemná zmínka o Kraslicích, v níž se hovoří o „castrum Greklis“, se vztahuje k r. 1272; jedná se však o falzum, vytvořené účelově až v 15. stol. Hovoří se v něm o tom, že Jindřich st. z Plavna měl získat Kraslice jako české léno od krále Přemysla Otakara II. Od r. 1165 patřilo však zdejší území, tzv. Lubský újezd, klášteru ve Waldsassenu, který je postupně kolonizoval a osídloval německými přistěhovalci. Obec se zřejmě vyvinula z několika původních osad v údolí Svatavy, které vznikly jako podhradí kraslického hradu, ale především jako sídlo horníků, které do zdejšího kraje přivedli ze Saska páni z Plavna, aby tu hledali ložiska drahých a barevných kovů, hlavně stříbra.
Jednou z nich mohla být osada Bernhusin na řece Svatavě (Zwata), připomínaná již v r. 1184. V r. 1348 koupil Lubský újezd od waldsassenských cisterciáků rytíř Rüdiger ze Sparnecka, kterému jej r. 1356 potvrdil císař Karel IV. jako české léno. Tentýž panovník však panství později vykoupil zpět a v r. 1370 povýšil Kraslice na město a vybavil je četnými právy. Za Václava IV. se město dostalo zástavou do šlechtických rukou, v jeho držení se postupně vystřídali Reitenbachové, Šlikové, Pluhové z Rabštejna. Během 15. a 16. stol. se Kraslice rozrostly z nevelkého venkovského sídla na prosperující městský útvar se 6000 obyvateli, z nichž převážnou část tvořili horníci. Těžila se tu především měď, ale i olovo, cín a železo. Od r. 1575 patřilo zdejší panství Šumburkům, za jejichž vlády doly i samotné město dále prospívaly. V provozu tu bylo na 200 dolů, 4 tavicí pece a 3 měděné hamry. Šumburkové (stejně jako většina poddaných) byli protestanty, stavovského povstání v r. 1618 se však nezúčastnili, proto nebyli po r. 1621 politicky ani hospodářsky postiženi.
Velké škody nezpůsobila městu ani 30letá válka. V r. 1628 byl však uzavřen zdejší evangelický kostel, duchovní museli odejít za hranice a spolu s nimi se vystěhovali i mnozí měšťané a důlní podnikatelé. To silně oslabilo zdejší hornictví. Šumburkové, obávající se podstatného snížení příjmů, vymohli u císaře oddálení protireformace, ale jen do r. 1653. Následoval další odliv nekatolických hormíků a nakonec odešli za hranice i sami Šumburkové. Jejich panství získali Nosticové a rozšířili tak své již značné državy v této oblasti. Zastavit pokles důlní činnosti se jim sice nepodařilo, město však dále zvelebili a vytvořili podmínky pro rozvoj řemesel.
Již v 17. stol. se objevují první zárodky budoucí slavné tradice kraslické výroby hudebních nástrojů a krajek, později i výšivek, modrotisku a dalších produktů, teprve v 19. stol se však produkce koncentruje v dobře organizovaných manufakturách, později továrnách. V r. 1848 se Kraslice staly sídlem okresu, v r. 1845 byla dokončena stavba státní silnice ze Sokolova, v r. 1876 začal provoz na žel. trati Sokolov–Kraslice a o 10 let později i na jejím dalším úseku do Klingenthalu. To vše příznivě ovlivnilo rozvoj zdejšího podnikání. Velkou ranou byla naopak 1. světová válka, která městu přinesla nepředstavitelnou bídu.
V prosinci 1918 obsadily město čs. vojenské oddíly a zmařily tak plány německých nacionalistů na vytvoření provincie Deutschböhmen. Odpor kraslických Němců (z 12 500 obyvatel bylo jen 107 Čechů) pokračoval i v následujícím období a vyvrcholil vyhlášením stanného práva pro celý okres v říjnu 1921. Průmyslová konjunktura pak pokračovala i v rámci ČSR, přerušila ji však krize na počátku 30. let a s ní spojená vysoká nezaměstnanost. Hospodářské problémy měly vliv i na rostoucí národnostní rozpory, rozdmýchávané po r. 1933 německým fašismem. V září 1939 tu došlo k ozbrojeným útokům henleinovců a tzv. sudetské legie na českou policii, finanční stráž a úředníky, které potlačil až oddíl čs. armády. Po odtržení Sudet navštívil Kraslice A. Hitler, který tu byl nadšeně uvítán zfanatizovaným davem. Za 2. světové války přešla řada místních továren na zbrojní výrobu. Jsou tu zřízeny zajatecké tábory a pobočka koncentračního tábora Flossenburg, v rámci totálního nasazení zde pracuje řada českých občanů. Dne 22. 4. 1945 podniklo americké letectvo hloubkový nálet na dolní nádraží. Bomby zasáhly i transport polských žen, z nichž 22 zahynulo. Odpoledne 7. 5. 1945 pronikly do Kraslic první jednotky americké armády. Po odsunu německých obyvatel osídlují město Češi. Život se postupně vrací do normálních kolejí, obnovuje se zastaralý domovní fond, rostou nová sídliště i objekty služeb, rozvíjí se průmyslová výroba. Po r. 1989 se tvář města dále vylepšuje – řada budov dostala nové fasády, oživení přinesl rozvoj soukromého podnikání.
Historicky cenných objektů se ve městě mnoho nedochovalo. Dominantou je děkanský chrám Božího těla*, rozlehlá novorománská bazilika z let 1893–96 s příčnou lodí, apsidou a věží, která ve vstupním průčelí vytváří rizalit. Jeho předchůdcem byl nejprve dřevěný kostel, nahrazený v letech 1614–19 goticko-renesanční svatyní s vnějšími opěráky a polygonální věžičkou nad přesbytářem, která pojala 2000 osob. V r. 1892 byla však jako „nemoderní“ zbořena. Před kostelem stojí sloup se sochou P. Marie a socha sv. Jana Nepomuckého z dílny J. Eberleho z 2. poloviny 18. stol. Ve svahu na úpatí hradiště je evangelická modlitebna, jednolodní pseudoslohová stavba s věží z 19. stol. Převážná část městských staveb pochází z 19. a 20. stol. Starší zástavba bývala většinou dřevěná, nanejvýš se zděným přízemím. Poslední dochovanou ukázkou tohoto typu měšťanských domů jsou objekty čp. 217 a 218*; jeden z nich má patro a štít hrázděné, druhý bedněné (domy však nejsou v příliš dobrém stavu). Na území města najdeme i několik hezkých secesních vil. (Ubytování, stravování: penzion Petr, restaurace–bar PO 10.30–21, ÚT–SO 10.30–22, NE 11–21 h; penzion U rytíře, restaurace PO–SO 10–22, NE 11–22 h; penzion Ming, restaurace ÚT–ČT, NE 11–22, PÁ, SO 11–23 h; restaurace Gibon PO–SO 8–22, NE 10–22 h; pizzeria Luna ÚT–NE 14–22 h; občerstvení Na růžku PO–PÁ 7–17, SO 7–11 h;restaurace Červený mlýn PO–ČT, NE 11–22, PÁ, SO 11–23 h; restaurace a kavárna Bílá labuť aj.)
Na cestu se vydáme ze středu města, od turistické orientace před kostelem Božího těla na náměstí 28. října; povede nás červená značka. Zprvu jdeme po hlavní ulici spolu s modrou značkou – ta asi po 400 m u penzionu Ming odbočí vpravo, naše červená přejde křižovatku a u prodejny Severka zamíří rovněž doprava na silnici podél potoka. Vlevo míjíme sídliště panelových domů, na jeho konci půjdeme vlevo do ulice B. Němcové. Ta se stočí vpravo a stoupá, na vidlicovitém rozcestí pokračujeme vpravo a na další křižovatce přímo. V místě, kde ulice končí, zahneme vlevo na širokou cestu do březového háje, která vytrvale stoupá nad horním okrajem údolí Svatavy, později po hřbetu mezi Svatavou a Bublavským potokem. Projdeme malou kolonií rodinných domků, nejvýše položenou partií vsi Zelená Hora, části obce Tisová.
Zelenou Horu ztotožňují někteří historikové s osadou Friedrichsgrün, zmiňovanou v r. 1274 v listině Jindřicha z Plavna. Za vilkami na křižovatce cest je turistická orientace, od níž jdeme v přímém směru širokou travnatou cestou přes louku. S přibývající výškou se nám otvírají hezké pohledy* na Tisovou a protilehlé Hradiště. Projdeme lesíkem, přetneme sjezdovku s lyžařským vlekem a jdeme stále vzhůru až téměř pod kótu 713 m, která zůstává po naší levé straně. Stoupání postupně ustává, již po rovině přejdeme přes louku, později pokračujeme při kraji lesního porostu. Znovu si můžeme vychutnat hezké výhledy, tentokrát hlavně na vrch Tisovec s holým lučinatým vrcholem. Projdeme pásem lesa a sestupujeme loukou, před sebou vidíme ves Bublavu na úpatí výrazného vrchu Kamenáče. Červená značka nás dovede na rozcestí, kde se dáme ostře vpravo. Klesneme k silničce, po ní vlevo k hlavní silnici a pak stále mírně vzhůru dolní částí Bublavy, později poměrně prudce stoupáme do středu obce ke kostelu.
Bublava* leží v nadmořské výšce 750–935 m n. m. v sedle mezi Kamenáčem (Aschbergem, 936 m) a Olověným vrchem (802 m). Původně se, stejně jako potok, který jí protéká, jmenovala Schwaderbach. Poprvé se připomíná v letech 1601–1602 jako osada při nově založených dolech v lesích nad Kraslicemi. Kromě těžby kovů se zdejší obyvatelé živili i pálením dřevěného uhlí, povoznictvím, chovem dobytka a zemědělstvím. Po zániku dolů se sem postupně rozšířil textilní průmysl (především výroba výšivek a krajek) a produkce hudebních nástrojů. Významným impulsem pro rozvoj obce i okolí byla výstavba žel. trati ze Sokolova přes Kraslice do Saska, ale i zavedení elektrického proudu ze sousedního Klingenthalu. V r. 1870 bylo v Bublavě 784 domů, v nichž žilo 4100 obyvatel. Stávaly tu dvě školy, pošta, celnice s četnickou stanicí, spořitelna, tiskárna atd. Od počátku 20. stol. se vesnice postupně stávala vyhledávaným turistickým centrem, mezi dvěma válkami se tu uživilo nepředstavitelných 26 hospod. Výborné sněhové podmínky lákaly hlavně lyžaře, kterým tu kromě běžeckých a slalomových tratí sloužilo i několik skokanských můstků. Konec idylického rozvoje přinesla 2. světová válka. Po r. 1945 byla převážná část německých obyvatel odsunuta, větší část vesnice (především v těsné blízkosti hranic) zbořena. Dnes je v Bublavě osídleno asi 100 domů. Zůstala však překrásná příroda i ideální podmínky pro letní i zimní turistiku. Podle pověsti míval každý bublavský dům svého kuchyňského skřítka – hospodáříka. Skřítkové se chovali různě – někteří svým domácím pomáhali, jiní škodili. Vypadali prý jako slepice, s velkýma hluboce zapadlýma očima a mohutnými drápy. Ti zlí přivedli některé obyvatele dokonale na mizinu. Zbavit se jich nebylo snadné, nepomohlo ani stěhování, protože hospodáříci provázeli své „pány“ všude tam, kam se jen hnuli.
Kostel Nanebevzetí P. Marie je rozlehlá jednolodní stavba s polygonálním presbytářem a průčelní hranolovou věží, vybudovaná v r. 1885 v pseudogotickém slohu, ve stejném stylu je i vnitřní zařízení. – Od kostela pokračujeme ještě asi 300 m stále vzhůru po silnici ke křižovatce a rozcestí turistických cest. Stojí tu památník, připomínající tragickou událost z 13. září 1938, kdy zde byli při útoku fašistických ordnerů zavražděni čtyři čeští četníci. (Ubytování, stravování: hotel Sport, restaurace PO–SO 10–20, NE 10–19 h; penzion Pohoda; penzion Aschberg; penzion Lanti; penzion a restaurant Langer, denně 11–22 h; restaurace Kino PO–ČT 11–22, PÁ, SO 11–24, NE 11–20 h.)
Od turistické orientace pokračujeme po červené značce vpravo po silnici kolem rozestavěného víceúčelového sportovního zařízení. Severně nad obcí se vypíná výrazná hora Kamenáč* (936 m), německy Aschberg, jedno z nejvyšších míst této části Krušnohoří. Tvoří jej tři vrcholy, každý ozdobený výraznou korunou skal. Na jednom z nich – severovýchodním – se tyčí kamenný útvar zv. Kolébka, tvořený na sobě ležícími balvany pytlovitého tvaru. V Kolébce je prý jeskyně s pohádkovými poklady, která se otevírá jen na Zelený čtvrtek, ale jen tomu, kdo se narodil v neděli a jako dítě byl uložen v kolébce, zhotovené ze dřeva vyrostlého na Kamenáči. Mezi zlatem a drahým kamením v jeskyni je pověšena prastará hornická lampa, která má tu moc, že svému majiteli ukáže všechny poklady ukryté v zemi. Podle toho, kolikrát její plamen zabliká, je možné poznat, jde-li o ložisko zlata, stříbra nebo dalších vzácných kovů.
Horní částí obce dojdeme k rozcestí a parkovišti u penzionu Langer, kde opustíme červenou značku a dáme se vpravo po modré na asfaltovou silničku. Za vsí se silnička dělí, my zahneme mírně vpravo. Zvolna stoupáme loukou až ke kraji lesa, pak začíná prudší výstup zalesněným svahem až na vrchol Olověného vrchu** (802 m). Tento kopec, původně zvaný Bleiberg, byl jedním ze středisek již dávno zaniklé těžby kovů, především olova. Dnes je oblíbeným střediskem lyžování, na svahu směrem k Bublavě je několik sjezdových tratí s vleky. Na vrcholu stojí turistická chata s rozhlednou, vystavěná v r. 1933 díky úsilí bublavského spolku přátel přírody podle projektu arch. Ernstbergera. Rozhledna polygonálního půdorysu, opláštěná dřevem, je vysoká 16 m. Poskytuje nádherné výhledy po západní části Krušných hor, mj. na německý Klingenthal se skokanským můstkem. (Stravování:chata Bleiberg, PO–SO 11–22, NE 11–20 h.)
Z Olověného vrchu pokračujeme po modré značce ostře vlevo. Asfaltovou silničkou sestoupíme až k prudké levotočivé zatáčce, kde vozovku opustíme a jdeme přímo cestou při kraji lesa. Na jeho konci na rozcestí zahýbáme mírně vpravo dolů, o kus dál se zprava přidá širší cesta. Klesáme přes rozlehlou louku, za malým opuštěným lomem vstoupíme do lesa. Cesta nás vede romantickým terénem* v západním svahu vrchu Tisovec (807 m), porostlém nízkým a řídkým smíšeným lesem. Stráň je místy pokrytá kamennou sutí, mezí níž rostou vysoké koberce vřesu. Občas se nám otevřou pěkné pohledy do údolí Bublavského potoka, na Kraslice a Hradiště. (Krásným rozhledovým bodem je však především vrchol hory, kam je možné vystoupit po neznačené cestě vlevo.) V závěru sestoupíme poměrně prudce do sedla k asfaltové silničce, kde je i turistická orientace Tisovské rozcestí. Silnička vlevo by nás dovedla do Stříbrné, vpravo do Tisové.
My však pokračujeme po široké cestě přímo, přes loučku kolem zpustlého hřbitova. Na kraji lesa opustíme modrou značku a zahneme vlevo na neznačenou širokou cestu, která krátce stoupá ke skalnatému hřebínku a pak pokračuje mírně vpravo po jeho vrcholu. Asi po 500 m se stáčí vpravo a začíná sestupovat, my se však přidržíme hřebínku a jdeme po něm dál pěšinou přes velké polštáře mechu. Mírně stoupáme, po 200 m obcházíme zprava velké skalisko a o dalších 200 m dál dorazíme na skalnatý vrchol Hradiště** (715 m), do míst, kde stával kraslický hrad.
Kopci se říká také Hausberg, Zámecký vrch či Domácí vrch (ne zrovna správně, protože jde zjevně o nepochopení původního významu slova „haus“, kterým se ve středověku často označoval i hrad nebo hrádek). Hrad, vystavěný na konci skalnatého bradla mezi Bublavským a Stříbrným potokem, se jmenoval Neuhaus. Doba jeho vzniku není zcela jasná. První zmínka o něm pochází z r. 1272 (ovšem v padělané listině z 15. stol.), kdy jej měl získat jako české léno Jindřich st. z Plavna. Mohl být založen již po polovině 13. stol., možná na starším strážním hradišti, nebo až počátkem století následujícího. Šlo o hrad královský, který měl střežit bezpečnost obchodní cesty, procházející údolím Svatavy od Lokte přes Chodov do Saska. Později se dostal do rukou pánů z Plavna, od nichž jej vykoupil císař Karel IV. Jeho syn Václav dal v r. 1401 Neuhaus do zástavy bratřím Reitenbachům, kteří však o tři roky později přešli do tábora Václavova nepřítele míšeňského markraběte Viléma a podnikali odtud loupeživé výpravy do okolí. Proto oblehlo v r. 1412 Kraslice chebské vojsko, hrad i město dobylo a vyplenilo. Hrad byl krátce nato opraven a kolem r. 1450 se dostal do majetku Jindřicha II. z Plavna, který jako člen Zelenohorské jednoty vyhlásil válku králi Jiřímu z Poděbrad. Když viděl, že Neuhaus vojensky neudrží, raději jej sám vypálil a opustil. I z této pohromy se však hrad vzpamatoval a v r. 1487 se vrátil do rukou Plavenských. V r. 1502, v tzv. loketské válce, jej na loupeživém Jindřichovi III. dobyli Šlikové. Od 2. pol. 16. stol. bydleli majitelé panství v novém panském domě ve městě, hrad zůstal opuštěn a chátral. Jeho zdivo sloužilo jako zdroj stavebního materiálu. Poslední výraznější zbytky byly rozvezeny v r. 1787.
O sto let později dostalo hradiště a blízké okolí parkovou úpravu. – Na nevelké skalnaté ploše bývalého hradu se dochoval příčný příkop protínající šíji a v jeho blízkosti (vpravo od pěšiny, po které jsme přišli), malé zbytky zdiva neznámé stavby, snad obranné věže, a několik prohlubní. Příkop odděluje nevysokou okrouhlou kupu o rozměrech asi 14 × 7 m, místo vlastního hradu, dnes již beze všech stop po bývalých objektech. Po nevýrazné pěšině sestoupíme kolem kupy mírně vpravo na cestu při úpatí skalního bloku, odtud půjdeme pár kroků doleva ke skalní sluji se zbytky oblouků kamenného ostění. Nevelká uměle vyhloubená prostora pochází zřejmě z romantických úprav na Hausbergu v 19. stol. O něco výše směrem k severu, na východní straně skalnalnatého bloku, je další – asi 3 m hluboká prostora s obdélníkovým otvorem, která by mohla pocházet ze středověku. Pod první slují na mírně klesající plošince stojí kamenný obelisk s německým nápisem, připomínajícím osobnost Richarda Dotzauera, přezdívaného „otec Krušnohoří“. Plošinka sloužila původně jako vyhlídka, dnes je však z větší části obklopená vysokým lesem. Mnohem hezčí výhled se nám nabízí z níže položeného okraje skály, strmě spadající do údolí Stříbrného potoka, kam můžeme od obelisku sestoupit po kamenité stezičce. – O Hradišti koluje řada pověstí. Některé hovoří o bohatých pokladech, naloupených lapky Reitenbachy, které zůstaly zavaleny v hradních sklepeních. Lidé je tu mnohokrát hledali, ale marně. Odměnou za jejich úsilí jim byly jen hroty šípů, zámky, klíče, ostruhy a čepele kordů. Pověsti jsou však v tomto směru štědřejší. Podle jedné přivedlo chudou kraslickou ženu do rozvalin hradu tajemné černé kůzle. To se pak změnilo v bíle oděnou paní, která ženu přiměla, aby si do zástěry nasbírala poházené kamení. Z něj se pak staly zlaté mince. Podle jiných verzí se tu chudým ženám měnily ve zlaťáky hobliny a dokonce i dřevěná vyřezávaná písmena, rozházená ve stráni. Poklady hlídá strážce, který se občas zjevuje v podobě sešlého starce. Jednomu mladému úředníkovi, který jen zesláblého obětavě dovedl až na Zámecký vrch, se odměnil truhlou plnou peněz. Další pověst hovoří o zakletých zámeckých pannách, které na hradní vrch lákaly zvědavce, a tady je omotávaly hustou sítí pavučin.
Vrátíme se zpět k umělé jeskyni a budeme pokračovat opačným směrem po cestě, na kterou jsme sestoupili z vrcholu Hradiště. Asi po 80 m na loučce u vysokého modřínu a ohniště půjdeme mírně vlevo dolů do lesa. Držíme se stále široké cesty, která sestupuje po svahu hory zprvu lesním porostem, pak okrajem louky kolem bříz. Dostaneme se až na rozcestí nad Kraslicemi, kde zahneme vlevo. Klesáme mezi domky, cesta se změní na silničku, na křižovatce pod evangelickou modlitebnou půjdeme vpravo a na další vlevo. Po levé straně míjíme pěkně obnovený dům čp. 393 s hrázděným patrem, dnes pizzerii Luna. O kus dál vyústíme na hlavní silnici u kostela Božího těla.
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)
