Oblast starých církevních tradic, spojených s působením premonstrátského kláštera, ale i kraj, jehož půvaby inspirovaly k nejlepším dílům českého básníka Otokara Březinu – to je Novoříšsko na polovině cesty z Telče do Želetavy. Jeho osou je potok Vápovka, jižně od Nové Říše sledovaný dlouhým zalesněným hřbetem s nejvyšším vrcholem Bábou. A kolem Báby se také točí naše trasa, která nás, částečně po neznačených cestách, povede hlubokými lesy, kolem rybníků i přes půvabné osady a samoty. Je to trasa členitá, s častými výškovými rozdíly, k větším stoupáním patří úsek za Bohosoudovem a Jersicemi. Příležitostí k občerstvení mnoho nebude a tak doporučujeme nezapomenout na vlastní zásoby.
Nová Říše – Magdalena 2,5 – Bohosoudov 6 km – Nad Jersicemi 9,5 km – Bába 10,5 km – Pod Bábou 11,5 km – Jersice 14 km – V Koutech 16 km – Červený Hrádek 17 km – Pazderna 19,5 km – Nová Říše 20,5 km
Okružní cesta začíná i končí v městečku Nová Říše**. Původně osada při zdejším klášteře se již v roce 1363 stala městečkem s právem trhů a mýtem. Má neobvykle prostorné, dlouhé náměstí, které se mírně svažuje k jihovýchodu, směrem ke klášteru. Původní zástavbu většinou zničil velký požár začátkem 19. století, pěkný je dům čp. 39 s barokním průčelím a volutovým štítem. Na náměstí stojí polygonální kašna, barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století a pomník padlým.
Jihovýchodní části městečka dominuje rozlehlý areál premonstrátského kláštera***, vystaveného na ostrohu, který strmě spadá do údolí potoka Vápovky. Je to nejmladší z moravských klášterů řádu premonstrátů a také jediný, který přečkal husitské války, reformaci, josefínské reformy i dobu komunistického pronásledování a zůstal řádu zachován až do dnešních dnů. Podle tradice založil klášter v r. 1211 Markvart z Hrádku s manželkou Vojslavou. První historická zmínka o něm však pochází až z r. 1248. Byl klášterem ženským a od počátku se stal centrem nejen duchovní, ale i kulturní činnosti. Největšího rozkvětu dosáhl v polovině 14. století, kdy byla zdejší představenou (magistrou) Jitka, klášterními anály nazývaná druhou zakladatelkou. Slibný rozvoj přerušily husitské války. Dvakrát po sobě – v roce 1423 a 1424 – zpustošila Novou Říši husitská vojska, řeholnice částečně uprchly, zbylé pak podle pověsti zvolily dobrovolnou smrt utopením v rybníku poblíž Hladova. Třetí husitský nájezd v r. 1430 srovnal klášter se zemí, sestry získaly na čas azyl v Telči.
Po skončení válek se situace normalizovala jen velmi pomalu, další ranou byl konflikt česko-uherský. Klášter se už nepodařilo obnovit v plném rozsahu, v roce 1570 tu zůstaly už jen čtyři premonstrátky; poslední z nich, převorka Anna Černčická, byla násilně přinucena odejít do kláštera v Chotěšově v západních Čechách. Zůstal tu jen probošt, od r. 1582 s malou komunitou premonstrátů. To byl začátek přeměny Nové Říše na mužský premonstrátský klášter. Nový probošt Adam Skotnický, poslaný sem z pražského Strahova, zachránil konvent před pohlcením jindřichohradeckými jezuity. Nová Říše se stala definitivně mužskou kanonií a v r. 1733 byla povýšena na opatství. V r. 1800 tu vzniklo gymnázium a šlechtický konvikt, pro značné náklady však obě instituce po osmi letech zanikly. Doslova pohromu přinesl klášteru rozsáhlý požár městečka v r. 1813, který zničil novou prelaturu ze 17. století, střechu chrámu i obě věže. Interiér kostela i knihovnu se sice podařilo uchránit, ale obnova zničených budov znamenala značné zadlužení, které klášter splácel až do r. 1844.
Další tragédii přinesla léta německé okupace. Po atentátu na Heydricha, v květnu 1942, přepadlo Novou Říši 300 esesáků, kteří premonstráty násilně odvlekli do koncentračního tábora v Osvětimi a klášter přeměnili na sídlo Hitlerjugend. Pět mnichů útrapy tábora nepřežilo, ostatní se v r. 1945 vrátili domů a začali s obnovou kláštera. Jejich úsilí netrvalo dlouho: v r. 1950 byl nejprve opat Augustin A. Machalka zatčen a v inscenovaném procesu proti vedoucím představitelům řádu odsouzen na 25 let (v klášteře se údajně našly zbraně). Vzápětí byli internováni i ostatní řeholníci. Z kláštera se stalo vojenské skladiště. Řádu se zdevastovaný areál vrátil až v r. 1991.
Dnešní klášterní budovy pocházejí vesměs z doby po požáru v r. 1813, kdy byly přestavěny v pozdně klasicistním stylu. Jsou to patrové objekty kolem dvou obdélných dvorů. Místnosti v přízemí zdobí štuky, v patře iluzívní malby a fresky. Nejhodnotnější je knihovna, kterou vyzdobil v r. 1774 brněnský malíř Ignác Mayer výjevy ze života sv. Norberta. Knihovna, systematicky budovaná od 2. poloviny 18. století a průběžně doplňovaná díly ze zrušených klášterů, má i přes některé ztráty (požár, rozkradení za komunistického režimu) 15 500 svazků. Asi tři pětiny byly vytištěny před r. 1800, je tu 88 rukopisů a 62 prvotisků. Tématicky připomíná spíše knihovnu šlechtickou, hojně zastoupeny jsou tu přírodní vědy, lékařství, filologie, zeměpis, historie, pouze jedna čtvrtina jsou teologické svazky.
Spojovací chodbou je klášter svázán s kostelem sv. Petra a Pavla, vystavěným v letech 1677–88 na místě starší svatyně. Věže byly dokončeny až v r. 1707. Rozestavěný kostel vážně poškodil v r. 1683 požár. Stavba je dlouhá 45 metrů, v lodi široká 12 metrů. Velmi cenný je interiér, vyzdobený freskami Jana Lukáše Krackera z let 1766–67, od něhož pochází i řada obrazů. Hlavní oltář s obrazem sv. Petra a Pavla je dílem Adama Enze z Benátek z r. 1705. Skutečným klenotem jsou vyřezávané chórové lavice od neznámého truhláře z Horní Slatiny z r. 1696 a zejména kazatelna od řezbáře Arbeita z r. 1700, zdobená reliéfy čtyř evangelistů, ornamenty, rozvilinami, soškami světců a andílků. Cenné jsou i varhany od místního varhanáře Bedřicha Semráda z let 1764–65. V boční kapli jsou ostatky sv. Kandidy. Křížovou cestu zhotovil český sochař František Bílek. V sousedící kapitulní síni – kapli sv. Anny je vzácná kamenná pozdně gotická soška sv. Anny Samotřetí z přelomu 14. a 15. století, jedna z nejkrásnějších ukázek tzv. krásného slohu. Na hlavním oltáři kaple ve skleněné rakvi jsou uloženy ostatky sv. Euprepie. Vybavení kostela sv. Petra a Pavla a kaple sv. Anny představují nejcennější barokní soubor v popisované oblasti. Klášter je přístupný na požádání.
Na horním konci náměstí, na budově bývalé školy, dnes obecního úřadu, je pamětní plastika, která připomíná, že tu v letech 1888–1901 učil Otokar Březina, český básník-symbolista. Březina, vlastním jménem Václav Ignác Jebavý (1868–1929), se narodil v Počátkách a po studiích v Telči odešel v r. 1887 jako prozatímní podučitel do Jinošova. Po roce dostal učitelské místo v Nové Říši, kde bydlel v domě čp. 31 (pamětní deska). Zpočátku se mu tu nelíbilo, stěžoval si na mizivý společenský život, s ničím nebyl spokojen. Ani učitelské povolání mu k srdci nepřirostlo, považoval je za nutné zlo a s přibývajícími léty se pro něj stávalo čím dál větším utrpením. K výrazné změně v jeho pohledu na život došlo v r. 1890, kdy mu v jediném týdnu zemřeli oba rodiče. Pracně hledal východisko ze složité osobní situace a postupně je našel v umění. V jeho verších stále výrazněji zazníval symbolismus. První jeho verše nového směru otiskl časopis Niva v roce 1892. Tehdy také vznikl básníkův pseudonym Otokar Březina. Ten pro něj vymyslel redaktor F. Roháček, když se omylem ztratil lístek, ve kterém autor redakci sděloval svůj zvolený pseudonym V. J. Danšovský. Březina se básníkovi nelíbil, zlobil se, ale po čase si zvykl a přijal jej za svůj. V poměrně krátké době pak vzniklo v Nové Říši celé Březinovo básnické dílo –Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu a Ruce. Tvorbu jistě ovlivnila zdejší krajina, zejména místa, kam Březina s oblibou chodíval; některé z nich spojuje tzv. Březinova cesta (viz str. 98–103). (Stravování: hostinec PO–ČT 7.30–22, PÁ 7.30–24, SO 7.30–22, NE 8–13 h.)
Z náměstí v Nové Říši půjdeme po červené značce kolem kláštera dolů k Vápovce a pak začneme stoupat k samotě Magdalena. Na rozcestí za kaplí červenou značku opustíme a půjdeme vpravo po modré. Vede nás širokou lesní cestou přes potůček, pak kolem osamělé boudy a při kraji paseky mírně vzhůru. Nepřehlédneme, že po chvíli značka opouští širokou cestu a stáčí se vlevo na pěšinu podél porostu, později opět vlevo na cestu. Vpravo za stromy se objeví hladina nevelkého Obecního rybníka – zahneme k jeho hrázi, přejdeme ji a přes louku míříme k lesu. Vlevo při jeho okraji pak dojdeme do půvabné osady Bohosoudov*, položené v mírném svahu pod lesem. Projdeme jejím středem kolem pěkných statků s vjezdovými branami, všimneme si zvoničky ve vidlicově se rozdělujícím kmeni a dojdeme k rozcestí, kde stojí kaplička pod dvěma lipami.
Pokračujeme vpravo vzhůru šotolinovou cestou (ne asfaltovou silničkou) přes paseky, později lesem na vrchol táhlého hřbetu. Nemůžeme si nevšimnout škod, které nejen tady, ale i v dalších okolních lesích, napáchala nedávná vichřice. Zůstaly po ní vyvrácené stromy, mnohé z těch, které přežily, mají ulámané vršky. Přejdeme hřbet a sestoupíme k lesní asfaltové silničce, po které pokračujeme vlevo. Po chvíli se dostaneme na rozcestí; naše modrá míří vlevo vzhůru, přejde několik mýtin a sestoupí k dalšímu rozcestí pod vrchem Divizna (639 m, vlevo před námi). Vpravo odbočuje vozovka k myslivně V Koutech a do Červeného Hrádku, po které bychom si mohli výlet výrazně zkrátit. Doporučujeme však pokračovat hlavní popisovanou trasou. Modrá značka nás vede zprvu po vrstevnici, pak vystoupá do sedla k nevelké pasece. Za ní je turistické rozcestí Nad Jersicemi, kde opustíme asfaltku a jdeme v přímém směru zvolna stoupající lesní cestou, lemovanou vpravo dvěma řadami buků. Po 500 metrech se ocitneme na vrcholu hřebene, u pěkné, nedávno obnovené výklenkové kapličky s obrázkem sv. Jana Nepomuckého.
Odtud je to už jen kousek na vrchol kopce Bába* (665 m), nejvyššího bodu Starohobzské vrchoviny. Bába je místo příjemné, pro vysoký lesní porost však zcela bez výhledu. Od turistické orientace pokračujeme stále v přímém směru pohodlnou travnatou cestou dolů po jihozápadním úbočí kopce. Asi po kilometru dojdeme k rozcestí; tady modrou značku opustíme a dáme se vpravo lesní vozovkou. Na dalším rozcestí půjdeme opět vpravo. Cesta nás vede půvabnými partiemi přes louky sevřené lesem, členitou krajinou nad levým břehem potoka Vápovky. Postupně sestoupíme do mělké kotlinky, opustíme kraj lesa a mezi poli míříme k nevysokému vršku, porostlému několika stromy. Stojí za to udělat krátkou odbočku na jeho vrchol*, odkud se otvírá krásný výhled do okolí. Pak už nás cesta vede dolů do vsi Jersice*. Mineme rybníček, za ním – na rozcestí u kříže – půjdeme cestou mírně vpravo na náves k autobusové zastávce. Kousek odtud stojí nevelká kaple ve stylu rustikalizovaného baroka z 19. století.
Od zastávky se dáme vpravo ven ze vsi. Polní cesta se stočí do malého údolíčka, vlevo pod námi se třpytí hladina pěkně položeného Jersického rybníka. Projdeme lesíkem (neodbočovat vpravo) a mezi poli mírně stoupáme k dalšímu rybníku. Za jeho hrází se cesta dělí – my půjdeme vpravo vzhůru k myslivně V Koutech*, jejíž budova ve vyvýšené poloze na kraji lesa je již zdaleka viditelná. Myslivna patřila k oblíbeným místům O. Březiny; jeho zdejší pobyt připomíná pamětní deska. V Koutech se napojíme na asfaltovou silničku a jdeme po ní vlevo dolů lesem do údolí Vápovky. Před námi se objeví ves Červený Hrádek*, stojící převážně na protějším břehu potoka nad jeho soutokem s dalším potokem Řečicí.
Jak napovídá název, stával tu kdysi hrádek či tvrz, založený na strmém skalnatém ostrohu nad Vápovkou již v první polovině 13. století. Odtud pocházel Markvart z Hrádku, který s manželkou Vojslavou údajně v r. 1211 založil novoříšský klášter. Od konce 13. století patřil hrad pánům z Bílkova, v letech 1366–1410 byl v majetku moravských markrabat. Za česko-uherských válek byl pobořen, dočkal se však obnovy a přestavby na zámek. Za třicetileté války byl však znovu zničen. Jeho existenci dnes připomínají dva příkopy a v jižní části základy okrouhlé věže. Na hradišti byla později vystavěna čtyři stavení, do kterých byly pojaty zbytky hradního zdiva. Hradiště* si můžeme prohlédnout jen zpovzdálí: je totiž oploceno a nepřístupné. V obci na malé návsi stojí kaple P. Marie z r. 1840, malovaná okna pocházejí z r. 1948. (Občerstvení: hostinec ST, ČT 17–22, PÁ 16–24, SO 10–13, 16–24, NE 10–12.30, 16–22 h.)
Nedojdeme až k Vápovce, ale dáme se cestou vpravo vzhůru po cestě podél potůčku, po 300 metrech půjdeme vlevo na cestu, která vystoupá nad hráz rybníka a zalesněným svahem míří do Červenohrádeckého údolí*. Východní svahy, kterými procházíme, jsou poměrně strmé, většinou porostlé lesem, který silně prořídl při vichřici. Protější břeh je naopak pozvolnější a lučinatý. Také do těchto míst rád chodíval básník O. Březina. Široká cesta nás vede stále proti proudu Vápovky. Chůzi místy komplikují vyvrácené kmeny, které musíme přelézat či podlézat. Asi po dvou kilometrech zahneme vlevo přes most na louku k bývalému mlýnu u osady Pazderna. Za mlýnem půjdeme vpravo kolem řady domků, polní cestou vystoupíme na okraj Nové Říše a podél moderních vilek se dostaneme do středu obce.
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
