Marshova lokomotiva r. 1869 vyjela po první ozubené železnici na světě – na Mount Washington. V srpnu 1888 byl zahájen zkušební provoz na ozubnicové trati z Alpnachstadtu u Vierwaldstättského jezera k vrcholu hory Pilatus nad Luzernem ve Švýcarsku – se stoupáním 480 promile to je nejstrmější železnice. Její autor E. Locher byl považován za blázna a řada pozvaných novinářů se úvodní jízdy ze strachu zřekla. Kořenovská trať je jediná v Čechách, na rozdíl od většiny zubaček má normální rozchod kolejnic. První vlak vyjel z Tanvaldu do Kořenova 30. 6. 1902. A přestože jeho existence byla nejednou ohrožena, jezdí dodnes. Dokonce se tu pořádají i nejrůznější nostalgické jízdy historickými vlaky. Již pouhá cesta tímto vláčkem je pěkným turistickým zážitkem, my si přidáme ještě putování k rozhledně Štěpánka, nejtajemnější ze všech jizerskohorských rozhleden.
Kořenov, žel. st. – Lesní chata 1 km – Zvonice 1,5 km – Na vyhlídce 2,5 km – chata Hvězda, odb. k rozhledně 4,3 km – Turnovská chata 4,5 km – Příchovice 5,5 km – rozc. u Šulíkovy skály 8 km – Světlá 9,5 km – Tanvald, žel. st. 11 km
Výlet začínáme na nádraží v Tanvaldu*, kde je poblíž i parkoviště. Vlakem jedeme do Kořenova – cestou si můžeme zopakovat některá důležitá data.
Zubačka Tanvald – Kořenov*** byla ve své době v Evropě vrcholným technickým dílem. Zároveň s ní začal provoz na trati ze Slezska – z Piechowic přes harrachovské pomezí do Čech. Byly vedeny spory o to, kudy má trať vést – do Liberce, do Jablonce nad Nisou? Z hlediska provozu výhodnější směr z Harrachova přes Rokytnici nad Jizerou byl zamítnut, zvítězili příznivci směru přes Kořenov do Tanvaldu. Na trati bylo třeba prorazit několik tunelů – nejdelší je příchovický (932 m). Ze Slezska k nám putovalo především černé uhlí, od nás se vyváželo hlavně sklo, bižuterie a textil. V r. 1945 byl provoz pro špatný technický stav trati zastaven, až v letech 1958–62 byla ozubnicová železnička na našem území opravena. Trať z Tanvaldu až do Harrachova měří 12 km a má 6 zastávek. Jako technická zajímavost bývá uváděn ozubnicový systém v Dolním Polubném – ozubnice byla položena do středu kolejí a uzpůsobena do výhybek, byť stanice leží v rovině.
Z vlaku vystoupíme na žel. stanici v Kořenově*. Obec se poprvé uvádí v r. 1577 jako Korzenow podle hory s kořeny. Rekreační obec zabírá poměrně rozsáhlý prostor, vlastní nádraží Kořenov patřilo do osady Zelené Údolí. V 19. stol. byly v Dolním Kořenově lázně se slabě minerálním pramenem. V dolní části u řeky je továrna na umělá střeva.
Od nádraží jdeme po modré turistické značce kousek po silnici, za Jizerským Dvorem se dáme vpravo přes potok a pak mírně stoupáme příjemnou lesní cestou ke stylové Lesní chatě*(ubytování, stravování), komplexu dřevěných budov a hřištěm a lyžařským vlekem.
Obracíme se vpravo a kolem žulových balvanů pohodlně vystupujeme k chatě Zvonice*(ubytování, stravování), ve které se od r. 1903 scházeli němečtí evangelíci z okolních vsí. Opravdovou kapli* si postavili až v r. 1909 na viditelném místě na hřebeni nad Tesařovem (odbočka asi 0,3 km po vedlejší silničce od motorestu Beseda v Příchovicích – kapli vidíme vpravo od naší značené cesty). Přicházeli sem i evangelíci z tehdejšího pruského Slezska. Klidný horský hřbitov u kaple byl založen r. 1911, ale celé dva roky nemohli věřící sehnat povolení k pohřbům. Až r. 1913 truhlář Ulman pochoval u kaple své dvě dcery a teprve poté rakouská vrchnost hřbitov dodatečně schválila.
Modře značená cesta nás vede kolem působivé vyhlídky* na Krkonoše (Čertova hora nad Harrachovem s mamutím můstkem, Sněžné jámy, Kotel) a dál mezi rázovitými staveními. Přicházíme na hlavní silnici a za ní stoupáme k chatě Na vyhlídce. Z rozcestí poblíž zatočíme vpravo mezi chalupami, otvírá se nám vyhlídka na vrcholové partie nad Souší s Jizerou. Projdeme lesem na silničku a k odbočce (ubytování, stravování: chata Hvězda) na vrch Hvězda (958 m). Zdolali jsme převýšení asi 300 m. Teď zbývá krátká odbočka nepříliš strmá k rozhledně Štěpánka***(občerstvení).
Kamenná rozhledna je vysoká 24 m a má zajímavý pohnutý osud. Její stavbu zahájil v „hladovém roce“ 1847 majitel panství kníže Rohan. Tehdy se stavěla císařská krkonošská silnice mezi Libercem a Trutnovem, která měla dát pracovní příležitosti horalům. Nejvyšším protektorem stavby byl zemský správce arcivévoda Štěpán. Z hory Buchstein nejraději přehlížel stavbu. Snaživý kníže Rohan nechal kopec přejmenovat na Štěpánovu výšinu a vyhlídku hodlal vylepšit rozhlednou. Stavba vyrostla do šesti metrů, ale pak byly práce přerušeny. Lidé si povídali o cikánce, která prý Rohanovi předpověděla smrt téhož roku, kdy bude stavba dokončena. Pravda ovšem je, že arcivévoda Štěpán odešel do Uher a kníže Rohan nechtěl vynakládat prostředky na oslavu člověka, který zjevně ztrácel svůj politický vliv. A tak se po dlouhých 40 roků dívalo do kraje jen torzo rozhledny. Až na svatodušní neděli 20. května 1888 se pět opilých mládenců vydalo k nedokončené rozhledně. Chlapci čekali na německé turisty, kteří sem chodili vyhlížet východ slunce nad Krkonošemi. Tentokrát ale Němce přivítala sprška kamení. Po marném varování se otočili a odcházeli, tu ale za sebou uslyšeli hřmot. Torzo rozhledny se zřítilo k zemi a pod sebou pohřbilo jednoho z mladíků. Teprve po této tragické události, která měla i soudní dohru, se zříceniny ujal Horský spolek pro Jizerské hory a 14. srpna 1892 slavnostně otevřel. A kníže Kamil Rohan? Ten zemřel 13. září 1892, měsíc poté… Ze Štěpánky se otvírá neomezený kruhový rozhled – panorama nám přiblíží přímo na vrcholu popsaná rozhledová růžice.
Od rozhledny jdeme pár kroků po značce, pak první pěšinou vlevo k Turnovské chatě (ubytování, stravování). Po silničce pak pokračujeme k chatě Hvězda a po horské silničce společně s modrou, zelenou a žlutou značkou scházíme do Příchovic*.
Rozlehlá ves se poprvé uvádí v r. 1577 jako Przichowicze, což je zřejmě odvozeno od českého vlastníka jménem Přech. V r. 1910 byla obec nakrátko přejmenována na Stepansruth na památku arcivévody Štěpána. Překročíme hlavní silnici, projdeme obcí kolem pseudorománského kostela sv. Vítaz let 1859–62 a oceňujeme daleké výhledy.
Po úzké silničce se dostaneme na rozcestí. Nejkratší cesta do Tanvaldu vede přímo po zelené značce, ale my si přidáme ještě nenáročnou zacházku. Po žluté značce odbočíme vlevo, za návrším scházíme kolem Sluneční chaty a krytého odpočivadla přes Jírův kopec k rozcestí nad vyhlídkovou Šulíkovou skálou*. Tady se napojíme na místní Tanvaldský vyhlídkový okruh (půlená modrá značka). Pozor na orientaci – zahýbáme ostře vpravo na vrstevnicovou cestu pod Jírovým kopcem. Nejprve po silničce, pak pěšinou sestupujeme vlevo. Jdeme mezi loukami, které jsou především na jaře jednou rozkvetlou zahradou. Potěší nás i vyhlídky na Černostudniční hřeben, Špičák a další dominanty. Přicházíme k turistickému rozcestí v osadě Světlá a odtud sestoupíme po zelené kolem kostela sv. Petra a Pavla* v Horním Tanvaldu. Postaven byl v letech 1787–89 v rokokovém slohu, přestavba o sto let později mu dala novorenesanční podobu. Značená cesta vychází mezi domky na hlavní silnici přímo u žel. stanice v Tanvaldu.
Další doporučené cíle:
Svárov* – pomník krvavě potlačené Svárovské stávky (31. 3. 1870), velký areál textilní továrny. Osada leží 2,5 km jižně od Tanvaldu, poprvé se uvádí v r. 1875, nazvána byla zřejmě podle vlastního jména Svár.
Rejdice* – horská osada 1,5 km jv. od Příchovic, poprvé uváděna r. 1577, kdy zde na pravém břehu Zlatníku byla postavena sklářská huť. Cenné lidové kamenické práce – socha sv. Antonína Paduánského z r. 1811 a sv. Jana Nepomuckého z r. 1793. V obci kaple z 19. stol., na další kapličce ze stejné doby při silnici do Zlaté Olešnice pamětní deska připomíná sklářskou huť.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
