Kolem Dobrušky po stopách F. L. Věka

Dobruška, nám. – Doly 2 km – Valské Doly 3 km – Bačetín 7 km – Sudín 8 km – Dolní Spáleniště 9,5 km – rozc. s modrou 10,5 km – rozc. s červenou 11,5 km – silnice 12,5 km – Podbřezí 14 km – pod Skalkou 14,5 km – Chábory 16,5 km – Mělčany 19 km – Dobruška 21,5 km

Dobruška*** leží v kotlině pod Orlickými horami poblíž soutoku Brtvy a Zlatého potoka na křižovatce starých obchodních cest. Nejstarší dochovanou písemností o existenci města je tzv. Mutinovo narovnání z r. 1320. Tehdy se lenní pán Mutina znesvářil se svými spoluměšťany – výsledek sporu je zaznamenán na zmíněném pergamenu. Mutina přiznal měšťanům právo vařit pivo a místo roboty mu museli platit poplatek takzvaný šos (z německého schutz, tedy vlastně poplatek za ochranu). Město, nazývané tenkrát Leštno (od staročeského lieska – líska), bylo již hrazeno. Historie osídlení tohoto místa je však mnohem starší. Staropaleolitický člověk se tu objevil již před 400 000 – 500 000 lety, jak to alespoň potvrdily nálezy Jana Klena (1907–83), místního spolupracovníka Archeologického ústavu ČSAV.

Trhová osada Leštno (též Leštná) vznikla patrně již na začátku 11. stol., není vyloučeno, že tady stával i hrad, jak dokládají místní názvy Na Hradčanech či na Baště. Pozdější název města Dobruška byl odvozen od majitele Dobruše. V r. 1364 vymohlo město další práva včetně jakési městské samosprávy. Dobruška nebyla nikdy obléhána, trápení však přineslo několik požárů (1565, 1702,1806, 1866) a události třicetileté války, městu se nevyhnula ani prusko – rakouská válka v r. 1866. Vesničané přepadli dva pruské oddíly – to ovšem nemělo naději na úspěch. Prusové pak vydrancovali Dobrušku a několik okolních vsí. V letech 1494–1634 bylo město majetkem Trčků z Lípy, od r. 1636 Colloredů, na konci 18. stol. tady bylo významné středisko obrozeneckých buditelů, kteří se scházeli u F. V. Heka. Od r. 1493 byly zakládány cechy (řeznictví).

V 18. stol. se kraj pod Orlickými horami dostal na periferii poté, co bylo od monarchie odtrženo území Kladska a Slezska. Klesal hospodářský význam, vždyť tady nebylo uhlí ani jiné suroviny, které startovaly rozvoj průmyslu v jiných regionech. Dobrušce se vyhnula i choceňsko – broumovská dráha, zprovozněná r. 1875. Až v r. 1908 vyjel vlak po přípojce z Opočna. V r. 1936 zaznamenala lokálka úspěšnou loupež – pachatel se na dobrušském nádraží zmocnil 99 000 korun. Nikdy nebyl dopaden, zato byl nalezen obětní beránek – jeden z pracovníků pošty, který s událostí prokazatelně neměl nic společného, takřka do konce svého života ze svého nevysokého platu škodu splácel. V noci z 22. na 23. července 1998 zasáhla kraj velká povodeň, která zničila i část železniční trati – uvažovalo se o jejím zrušení, ale nakonec se lokálku podařilo obnovit. Z historie je zajímavé datum 5. 10. 1918 – již tehdy byl v Dobrušce s předstihem oznámen rozpad Rakousko-Uherska a konec 1. světové války. Z průmyslových odvětví se v Dobrušce ujalo především strojírenství (výroba tiskařských strojů), konzervárenství, výroba stuh.

Do města vedly čtyři vstupní brány (Krajská, Horská, Solnická, Vodní – Novoměstská) a branka, sloužící jako nouzový únik v případě nebezpečí. Brány ani hradby se nedochovaly. Dominantou náměstí F. L. Věka je renesanční radnice z 2. poloviny 16. stol. se 45 m vysokou věží – z arkádového ochozu se otvírá nádherný výhled. Kuriozitou je původní popravní zvonek z r. 1607, který po zrušení hrdelního práva v r. 1765 sloužil k vyhlašování poplachů (původně visel nad šatlavou čp. 14). V radniční věži jsou dvě stálé expozice městského muzea: Malé dějiny Dobrušky a Hrdelní právo města Dobrušky (otevřeno: květen – září 10–16 h). Pod radnicí jsou rozsáhlé sklepy (nepřístupné), podobně pod mnoha dalšími objekty na náměstí – v dávných dobách sloužily podzemní prostory jako sklad soli, vína a kořalky, byla zde umístěna i městská pokladna. Nejrozsáhlejší sklepy jsou pod domem čp. 14 (bývalo zde vězení), v Kostelní ulici jsou dokonce sklepy dvoupodlažní. Vodní cisterna s pramenem v podzemí čp. 45 na Šubertově náměstí (dnes je zde muzeum) sloužila místní židovské obci jako rituální očistná lázeň – mikve.

Řada domů na náměstí si dochovala původní gotickou půdorysnou dispozici s dvorky v zadním traktu. Zajímavé jsou především domy čp. 14 s dochovanou renesanční dispozicí (původní radnice), čp. 17 s pamětní deskou, připomínající, že tady až do r. 1822 žil František Vladislav Hek. František se narodil 11. dubna 1769 jako nejmladší syn dobrušského kupce Josefa Heka. Ve čtyřech letech se s rodiči přestěhoval na náměstí. Chodil do městské školy – byl dobrým žákem a také výborným sopranistou. V deseti letech odešel do Prahy na piaristické gymnázium, kde se seznámil i s tehdy zakázaným dílem J. A. Komenského a dál se věnoval hudbě. Na otcův nátlak ale v devatenácti letech studia ukončil a vrátil se domů. Pracoval na opočenském zámku, ale nepohodl se s vrchností a byl propuštěn. A tak se v rodinném krámě začal připravovat na kupecké povolání. Oženil se (v r. 1792) s Marií Ježkovou a měl s ní tři děti: Františka Adama, Terezu a Ludmilu. Po otcově smrti převzal obchod, dařilo se mu, dopisoval do známých Krameriových poštovských novin. Odmítnul úřad purkmistra a místo v městské radě. V r. 1806 ale velký požár připravil Heka o majetek, navíc ho postihl i státní bankrot v r. 1811. Hek skončil s obchodováním a konečně přijal dlouho odmítané místo na radnici, kde dostal na starost školu, faru a pivovar. V té době se hodně věnoval literární činnosti. Ve spisku Veliký pátek alegoricky na biblické téma zobrazil dobrušské maloměstské poměry. Jeden z radních, Jettmar, Heka zažaloval a spor vyhrál. V r. 1821 Hekovi zemřela žena. Rozprodal majetek a odešel z Dobrušky – pracoval pak jako lázeňský dozorce v Janských Lázních, pobýval v Praze, u manželů Rettigových v Rychnově nad Kněžnou, v Litomyšli. V Lužici přeložil archiv Jednoty bratrské do němčiny. Ke konci života psal paměti – tato kronika rodiny Heků posloužila A. Jiráskovi jako podklad k napsání pětidílného románu.

Nakonec Hek odešel do Kyšperku (dnešní Letohrad) ke své dceři Ludmile, kde 4. září 1847 zemřel. Heka připomíná i socha na náměstí, kterou v r. 1962 vytvořil dobrušský rodák Josef Adámek v r. 1962 – je zajímavé, že hlavu modeloval podle Hany Čihákové, známé autorky písňových textů. V rodném domku s pamětní deskou (odhalena byla r. 1924) v Novoměstské ulici je stálá expozice (otevřeno: květen – září denně 8,30–17 h, duben, říjen SO, NE 8,30–17 h) – prohlédnout si můžeme světničku s dobovým zařízením, kupecký krám i pozůstalosti, připomínající život i dílo Františka Vladislava Heka. Zajímavým domem na náměstí je renesanční lékárna U Zlatého lva, dům čp. 19 U Černého orla, dům U Zlaté růže (narodil se tu herec Karel Lier, 1843–1909, a významný sociolog Miroslav Disman 1925–96, žijící po roce 1968 až do r. 1990 v USA a Kanadě. V domě čp. 35 žil v 17. stol. rytíř Jan Šídlo z Rittenštejna. Krutě zacházel se svými poddanými – a byl za to podle podle pověsti potrestán. Noc co noc je zapřažen do pluhu a čert s ním orá pole. Náměstí zdobí několik plastik – nejstarší je mariánský sloup, dílo O. Deckera a J. Melnického z let 1733–36, s postavami sv. Václava, Jana Nepomuckého, Františka Xaverského a Floriána. Původní dílo zahájil královéhradecký sochař Decker, ale pro „nemírné pití“ byl úkolu zbaven a vystřídán Melnickým. Sv. Jan Nepomucký byl nahrazen kopií. Od 17. stol. byla na náměstí kašna, odstraněna byla v r. 1907. V r. 1994 bylo instalováno pozoruhodné dílo – žulová koule (o průměru 90 cm), otáčející se na vodním polštáři, dílo německé firmy Kusser z Aichy u Pasova.

Vedle náměstí F. L. Věka se prostírá nevelké Šubertovo (Malé) náměstí, v minulosti známé jako Židovské město. Židé přišli do města v 16. stol., na základě císařského nařízení v r. 1721 dostali do dědičného pronájmu domy na Šubertově náměstí. Stávala tu i synagoga, přebudovaná do dnešní novogotické podoby po požáru v r. 1867. V 50. letech 20. stol. koupila synagogu Českobratrská církev evangelická a jako modlitebnu ji využívá dodnes. Dům čp. 45vedle synagogy sloužil jako obydlí rabína, pak jej koupil Václav Malý a provozoval tu poštu – právě odtud vyšla mylná předčasná informace o zániku Rakousko-Uherska. V domě je dnes muzeum (otevřeno: květen, červen, září PO–PÁ 8–15, červenec, srpen ÚT–NE 8–17 h) se stálou expozicí Židé v dějinách Dobrušky (včetně očistné lázně – mikve). Židé byli 18. prosince 1942 odvlečeni – do Dobrušky se ze čtyřiceti pěti vrátil jediný…

V Novoměstské ulici naproti Hekovu rodnému domku je kamenná plastika sv. Jana Nepomuckého – nejstarší plastika v Dobrušce z r. 1712 od neznámého autora byla v r. 2000 nahrazena kopií od J. Duška a J. Švece. V domě čp. 15 bývalo „lehké“ vězení pro dlužníky, dům čp. 187 (dnes Klub důchodců) byl postaven r. 1919 podle projektu J. Kotěry. Na Novoměstském kopci vybudoval dobrušský okrašlovací spolek v r. 1905 malý parčík Belveder, v němž se pořádaly i koncerty – otvírají se odtud nádherné výhledy. Poblíž v zahradě stojí rokoková socha Nejsv. Trojice z r. 1809 od M. Bartoše – až do r. 1766 tu bývalo jedno ze tří popravišť. V Kostelní ulici čp. 40 se r. 1773 narodila Marie Anna Ježková, manželka Vladislava Heka, v domě čp. 8 se narodil František Adolf Šubert (1849–1915), známý novinář a literát, jeden ze zakladatelů Spolku českých žurnalistů a první ředitel pražského Národního divadla, který pomáhal i dobrušským ochotníkům. V r. 1900 se stal ředitelem tiskařských a vydavatelských podniků České grafické unie, od r. 1903 redigoval Ottův slovník naučný a v letech 1907–08 byl ředitelem Městského divadla v Praze na Královských Vinohradech. Dům, kde se Šubert narodil, patřil pekaři a radnímu Doubravovi, tajnému evangelíkovi, kterému páter Koniáš v r. 1733 zabavil zakázané knihy a Doubrava byl potrestán nucenými pracemi (jeho osudy vylíčil A. Jirásek v románu Temno).

V domě čp. 6 se narodil Josef Archleb (1843–1913), který zřídil výrobnu likérů a zároveň fotoateliér, vystavoval s úspěchem v Paříži a sám organizoval v Dobrušce výstavy. Ve stejném domě zemřel vlastenecký kněz, přítel K. J. Erbena, první historik Dobrušky Josef Mnohoslav Roštlapil (1809–88). Na konci Kostelní ulice stojí stará kovárna čp. 364, asi 50 m od ní domek čp. 360 – odtud pocházela rodina Laichterova. Dr. Jan Laichter (1858–1946) vybudoval významné nakladatelství, získal čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze (v domku byla instalována stálá expozice).

V domě čp. 323 v ulici Františka Kupky prožil dětství a mládí rodák z Opočna František Kupka (1872–89). Jeho příznivcem a mecenášem se stal továrník a starosta Archleb – Kupka vystudoval malířství a přes Prahu a Vídeň se dostal nakonec do Paříže, kde se usadil a kde také za první světové války pomáhal organizovat československé legie ve Francii. Na konci Křovické ulice je židovský hřbitov, založený r. 1675, s nejstaršími náhrobky z r. 1688. Zvláštností je společný hrob židovských vojáků, kteří zemřeli v dobrušském lazaretu na následky zranění z bitvy u Náchoda v r. 1866.

V Opočenské ulici v domě čp. 100 žil a pracoval kronikář a malíř, lidový umělec Alois Beer (1833–97) – zanechal po sobě kroniku o rozsahu více než 3000 stran, se zápisy a obrázky, nejrozsáhlejší dílo svého druhu v celém regionu (uloženo je v dobrušském muzeu). V ulici Čs. odboje v původních dobrušských kasárnách sídlí Vojenský topografický ústav (dnes i pracoviště NATO). Název ulice Radima Drejsla připomíná hudebního skladatele (1923–53) a uměleckého vedoucího Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, který se narodil v domě čp. 440. V ulici Na Baště je cenný roubený dům čp. 114, názorně předvádějící, jak vypadala původní předměstská zástavba Dobrušky. V nenápadné uličce, odbočující z Pulické ulice, se narodil v domě čp. 127 Jiří Novotný, dědeček Boženy Němcové. Součástí města je dříve samostatná ves Pulice, těžce postižená při povodni v r. 1998 – při záchraně spoluobčanů obětoval svůj život Josef Slavík. Z Pulic pochází naše přední country zpěvačka Věra Martinová (1960).

Nejvýznamnější církevní památkou je kostel sv. Václava, barokní svatyně, postavená M. Rossim v letech 1709–24 na místě původního gotického kostela P. Marie, připomínaného r. 1350. V r. 1806 při velkém požáru byla zničena většina původního mobiliáře, uhořela tu i řada lidí, hledajících záchranu před šířícím se ohněm. Zachovala se však cenná cínová křtitelnice z r. 1507 – nadlouho zmizela, až v 19. stol. byla objevena při úpravách potoka Brtvy a umístěna v městském parku. Tam se ale měnila v odpadkový koš a tak byla restaurována a předána městskému muzeu. V interiéru stojí za pozornost oltářní obraz sv. Václava od tyrolského malíře F. C. Rempfa z r. 1720 a obraz sv. Jeronýma od stejného autora, dále barokní sochy sv. Jana Křtitele a sv. Josefa, kazatelna a varhany. Na vnější východní zdi kostela jsou náhrobky Hekovy manželky a jejích rodičů. Areál doplňuje raně barokní zvonice, přestavovaná v r. 1693, zrušený hřbitov, poblíž nová budova děkanství z r. 1807 s kamenným znakem Colloredo–Mansfeldů. Kříž před děkanstvím nechala v r. 1820 vztyčit Anna Dariusová. Dříve tu stála trdlice, kterou byly trestány nestoudné ženy, za protireformace tady bvli vystavováni „kacíři“. Při zdejší duchovní správě působil mj. i Josef Liboslav Ziegler (1782–1846), přítel Františka Vladislava Heka. (Ubytování, stravování, občerstvení: hotel U zlatého lva, restaurace Formanka, restaurace a penzion U Zelingerů, 400letá hospoda Na červené aj.)

Ze středu města jdeme společně s modrou a zelenou turistickou značkou ke kostelu sv. Václava, dál k hlavní silnici a přes ni k hezké zeleni – Venclíkovým sadům založeným v r. 1925. Uprostřed lipové aleje je barokní plastika P. Marie s Ježíškem* z dílny Melnických z r. 1747. Mírně stoupáme, postupně se otvírají hezké výhledy na pásmo Orlických hor. Přicházíme k městskému hřbitovu**, založenému v r. 1874. Je tady pohřbena řada významných osobností, hrobka rodiny Laichterovy je dílem architekta J. Kotěry a sochaře Kalvody. U čtyřboké zvonice z r. 1687, kryté cibulovitou bání, je studna s dřevěným přístřeškem a lapidárium starých náhrobníků, vybudované v r. 1992. V přízemí zvonice bydlel v letech 1767–82 poustevník. Dominantou celého areálu je hřbitovní kostel sv. Ducha**, renesanční svatyně z poloviny 16. stol. Kostel byl později několikrát upravován, společně se zvonicí se objevil v televizním seriálu F. L. Věk. V interiéru je kamenný renesanční nápisový náhrobník rytíře Andreáše Nejmana z Ryglic a Löwensteinu z r. 1693.

Kamenitou cestou pokračujeme k okraji osady Doly** a dál po značce zelené scházíme k soutoku Brtevského a Bačetínského potoka. Zatočíme vpravo a jdeme půvabným údolím s řadou bývalých mlýnů – nejcennější je Vondřejcův mlýn čp. 29, založený mlynářem Balem v r. 1586. Roubený mlýn, poháněný Bačetínským potokem, byl v provozu do r. 1971. Nad domem čp. 64 stávala do r. 1788 dobrušská šibenice. Údolí si oblíbil významný český malíř krajinář František Kaván. Míjíme několik roubených stavení, dorazíme do Valských Dolů a stáčíme se vpravo mimo zástavbu – Bačetínský potok lemuje už jenom les. Na rozcestí odbočuje žlutá turistická značka vlevo do Ohnišova, my sledujeme stále zelenou značku, která vystoupí z údolí, směřuje přes pastvinu a vrací se k lesu, pak podél něj a zpět do údolí – potok zdoláme trochu krkolomně po kamenech nebo přebrodíme.

Vyjdeme na neudržovanou nesečenou louku a podél šipky k elektrickému vedení, dál už pohodlnější cestou na okraj Bačetína. Jdeme „humny“ k silnici, přetneme ji a stále po okraji vsi dorazíme opět k silničce a podél školy přicházíme na křižovatku poblíž autobusové zastávky, kde značku opustíme. Z křižovatky jdeme po silnici k jihu kolem hřbitova a novodobé svatyně, na rozcestí pak pokračujeme vedlejší komunikací přímo do Sudína* – sroubek připomíná někdejší roubenou architekturu. Stále po silnici jdeme otevřeným terénem přes návrší, na všechny strany se otvírají prakticky neomezené výhledy. Scházíme ke křižovatce silnic, zleva se k nám připojuje modrá turistická značka. Společně s ní přetneme hlavní komunikaci a pokračujeme vedlejší silničkou, zatáčíme vpravo podél chalup osady Dolní Spáleniště.

Pokračujeme prašnou cestou do blízkosti rybníka a mírně stoupáme do lesa. Na rozcestí odbočuje modrá značka vpravo – my ji opustíme a dáme se vlevo lesem, pokračujeme širokou cestou mezi stromy, zleva se k nám připojí další komunikace. Orientace není těžká, žádnou z pěšin nescházíme vlevo do údolí, stále jdeme prakticky po rovině, pak mírně klesáme (stále ale nescházíme vlevo do údolí) až k okraji lesa – cesty máme na výběr v podstatě dvě, obě vedou k okraji porostu a pěkné vyhlídce*. Prochází tudy původní červeně značená trasa, přeložená ovšem po povodních v r. 1998 na silnici. Zbytky značení jsou v terénu patrné, ale i bez značky to není problém. Po okraji lesa zatočíme vpravo a pak zpevněnou komunikací vlevo k osamělému stavení a dál k osadě. Na silnici je provizorní červená značka – vlevo bychom šli do vsi Dobré, my pokračujeme přímo (neodbočujeme vpravo po vedlejší silničce) mezi domky, klesáme k lesu a na jeho okraji uhýbáme úzkou pěšinou, poměrně prudce klesající do údolí Zlatého potoka**.

Hned na jeho okraji odbočuje vlevo pohodlná cesta s vyznačeným směrem k židovskému hřbitovu. Pustíme se po ní – po pár metrech se k nám připojuje odbočka z červené značky. Jdeme asi 200 m malebným údolím Zlatého potoka až k židovskému hřbitovu** – patří k nejromantičtějším památkám svého druhu u nás. Dokonale splývá s lesním zákoutím na břehu potoka, chráněn opěrnou zdí – ta se osvědčila i při povodni v r. 1998 a zachránila hroby před vyplavením. Nejstarší dochovaný náhrobek byl vztyčen r. 1726, pohřbívalo se tu až do osudného roku 1942. Povšimněme si vývoje výtvarného pojetí hebrejského písma i některých ozdob jako reliéfů lvů, otevřené knihy či spojených rukou. Symbol koruny je „korunou dobrého jména“ a připomíná dobré vlastnosti zemřelého. Unikátní je motiv tulipánů, pro židovské hřbitovy zcela neobvyklý.

Ze hřbitova se vracíme podél potoka k červené turistické značce, přejdeme po můstku na druhý břeh a podél vody pokračujeme k turistické orientaci u mostu a silnice na okraji Podbřezí pod zámkem Skalka**. Původně středověký dvorec z poloviny 14. stol. byl přeměněn na pozdně gotickou tvrz a na renesanční zámek. Do dnešní podoby dal objekt barokně přestavět Antonín Josef Mladota ze Solopysk podle plánů G. B. Alliprandiho v letech 1736–39. Za Colloredo-Mansfeldů získal zámek dnešní podobu, v letech 1959–63 pak bylo obnoveno dnešní barevné tónování (červená a bílá). K zámku, v němž začíná děj Jiráskova Temna, přiléhá hospodářský dvůr. Areál není veřejnosti přístupný.

K zámku se váže příběh nešťastné lásky jediné dcery pána na Skalce Mladoty ze Solopysk a mladého myslivce, jednoho z Mladotových poddaných. Dívčin otec ale milence zpozoroval při jedné lovecké toulce – a rychle jednal. Myslivce přeložil do vzdáleného polesí a dceři našel urozeného ženicha. Zoufalé dívce se podařilo poslat vzkaz svému milému s prosbou o poslední setkání. Když se hoch potajmu přiblížil k zámku, dívka se vrhla z okna. Hned poté myslivec ukončil svůj život výstřelem z pušky. Na omítce zámku byl namalován rám zavřeného okna, z něhož vyhlíží dívčí tvář. Za letních nocí pak lze na loukách pod zámkem vidět stíny nešťastných milenců. Objímají se a poté se rozplynou v mlhovém obláčku…

Společně s červenou značkou stoupáme po silnici podél zámku a za pravotočivou zatáčkou odbočíme zpevněnou komunikací vlevo otevřeným terénem ke Švédskému kříži, dál vlevo mezi poli a lukami podél ovocných stromů zpět do údolí Zlatého potoka. Vlevo se prostírá přírodní rezervace Skalecký háj o rozloze 3,16 h – chráněn je lužní lesík s mnoha ohroženými rostlinnými druhy (lilie zlatohlávek, prvosenka jarní, kruštík polabský, aron plamatý aj.). Přicházíme na okraj vísky Chábory* a pokračujeme k rozcestí se žlutou značkou – ta také bude naším dalším průvodcem. Po pravé ruce v bývalém lomu je areál zdraví, nad ním ve středověku stával cháborský hrad – patrná je část příkopu a valu, zbytek zlikvidoval lom, uzavřený až r. 1934.

Stoupáme vedlejší uličkou podél nízkých přízemních domků, pak zatočíme vlevo k hlavní silnici (stravování: restaurace) – tu přetneme a zpevněnou komunikací stále po žluté značce procházíme vysokým lesem. Na rozhraní porostu a luk v údolí Zlatého potoka se stáčíme vpravo a pěšinou mírně stoupáme, pak se opět vracíme k okraji lesa a znovu vpravo mírně stoupáme širší cestou, dál otevřeným terénem podél ovocných stromů do Mělčan*. Nejstarší zpráva o vsi pochází z r. 1455. Nedaleko odtud v lese Chlumu se dochovaly zbytky lužického hradiště z doby bronzové a žárové pohřebiště. Uprostřed vsi u čp. 6 byl 16. července 1848 na památku zrušení roboty vztyčen dřevěný kříž nahrazený v r. 1874 křížem kamenným.

Z r.1860 pochází obecní zvonička. Do středu vsi přicházíme po kamenném mostě přes Zlatý potok – na zábradlí je vyznačeno, kam až dosáhla hladina při povodni v červenci 1998. Ve středu vsi zatočíme vpravo opět přes Zlatý potok – před tím si prohlédneme roubenou stodolu (vlevo) a pěkný holubník na dvoře statku po naší pravé ruce. Překročíme vodu a stoupáme podél zahrádkářské kolonie až na kopec. Zajímavou připomínkou napoleonských válek je místní pojmenování Bunžov, které prý vzniklo zkomolením francouzského pozdravu „Bon jour“ (čti bonžůr). Zdoláváme návrší, ze kterého se otvírá nádherný výhled** na Dobrušku i Orlické hory na obzoru, pak scházíme k hlavní silnici, přetínáme ji a podél koupaliště míříme do středu města.

Další doporučené cíle:

Křovice* – 1 km severně od Dobrušky, obec zmiňovaná v r. 1361. V r. 1770 se v chalupě čp. 22 narodila Marie Magdaléna Čudová, babička Boženy Němcové. Její osudy se ovšem od literární Babičky hodně lišily – zemřela ve Vídni v r. 1841 a byla pohřbena do šachty chudých.

Opočno*** – městská památková zóna, renesanční zámek ze 16. stol. na místě původního gotického hradu, zbarokizovaný v 18. stol. Cenná obrazárna s plátny italských, holandských a českých mistrů, sbírka zbraní, zámecká knihovna s 12 000 svazky. Zbarokizovaný kostel sv. Ondřeje. Zámecký park v údolí Zlatého potoka s rybníčky a umělými vodopády. (Podrobný popis v plánovaném svazku Královéhradecko.)

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)