Proměnlivá je tvář krále Jizerských hor. Mnozí starší pamětníci vědí, že Smrk shlížel na horské hřebeny s bohatou kšticí hlubokých neprostupných lesů! Pak lesy z větší části zmizely, otevřely se nové, dříve neznámé výhledy. Dnes už ale potěší pohled na zeleň mladých stromků. Trasa, kterou vám dnes nabízíme, patří k těm namáhavějším, ale zároveň i nejkrásnějším, jaké můžeme v celých horách absolvovat. A věřte, že za dlouhý, téměř nekonečný výstup na Smrk budeme nakonec bohatě odměněni. Navštívíme nově vystavěnou rozhlednu přímo na vrcholu Smrku, další překrásné výhledy se nám otevřou z dalších míst na trase výletu. Cesta je náročná a místy vede nepříliš pohodlným terénem, cyklistům ani běžkařům nedoporučujeme.
Nové Město pod Smrkem, nám. – Purkmistrův most 2 km – Enderův obrázek 2,5 km – Streitův obrázek 4 km – Smrk 7 km – rozc. Pod Smrkem 7,5 km – Nebeský žebřík 8,5 km – Na písčinách 9,5 km – Paličník 11,5 km – údolí Hájeného potoka 12,5 km – Kratzerův obrázek 13,5 km – Bartlova bouda 14,5 km – Hubertka 16,5 km – sedlo pod Svinským vrchem 18 km – Kyselka 19,5 km – Nové Město pod Smrkem, nám. 22 km
Na cestu za králem Jizerských hor se vydáme z Nového Města pod Smrkem*. Nemotorizovaní turisté se sem dostanou autobusem z Liberce nebo z Frýdlantu, případně vlakem přes Frýdlant. Nové Město bylo založeno r. 1584 pro horníky, kteří v blízkém vrchu Měděnci i protilehlé Rapické hoře kutali nerost kasiderit – cínovec. Město stavěli podle jednotného plánu, takže jeho půdorys se podobá jiným hornickým městům z té doby. R. 1592 dostalo městský znak: na modrém podkladě stříbrné kolo a pod ním zkřížené stříbrné kladívko a perlík. Znak drží dva svátečně oblečení horníci. V počátečním stadiu cínové horečky bylo otevřeno několik desítek jam. Žíly však nebyly nijak zvlášť výnosné, a tak mnohé brzy zanikly. Skála se razila ručně, snad jen za použití ohně, pracovní doba byla sedm hodin denně pět až šest dnů v týdnu. K nejznámějším a nejbohatším štolám, jejichž částečně zasuté či zatopené pozůstatky se dochovaly dodnes, patřily Beránek Boží, Nebeské vojsko, Bohatá útěcha, Petr a Pavel, Oukrop, Erasmus, František, Rapold, Nadílka štěstí apod. Některé z nich byly dlouhé i přes 1 000 m. Asi po 50 letech se horní díla pomalu vyčerpala, ubývaly výtěžky a odcházeli i horníci. Už jen tři lidé tu pracovali (na dole Bohatá útěcha) v r. 1797 a poslední novoměstský horník zemřel r. 1848. V 60. letech 20. stol. tu geologové razili nové průzkumné štoly a snažili se zjistit, zda by se těžba na těchto lokalitách přece jen nevyplatila. Vzhledem k tomu, že stará horní díla zůstala dodnes opuštěná, dá se usuzovat, že je výsledky neuspokojily.
Nové Město pod Smrkem má pěkné čtvercové náměstí s parčíkem uprostřed. Nejcennějším objektem je místní kostel sv. Kateřiny**, renesanční z r. 1607 s věží z r. 1693 od M. A. Canevalleho, přestavěný v letech 1821 – 29 a 1890 – 91. U kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1770 a tepaný kříž na klasicistickém podstavci ze začátku 19. stol. (Ubytování, stravování, občerstvení: hotel Měděnec, Dům dětí a mládeže, restaurace Tipsport na náměstí.)
Z náměstí jdeme po hlavní silnici stále k východu. Mírně stoupáme až do míst, kde vozovka překračuje potok Lomnici. Tady se dáme vpravo po modré značce, (jde o staré značení původní cesty na Smrk) cestou kolem osamocených domků proti proudu potoka. Za stavením, které snad bývalo výletní restaurací, vstoupíme do lesa. Orientace je zde trochu obtížnější, protože značení je ve špatném stavu a pěšina místy zarostlá. Později naše cesta vyústí na asfaltovou silničku. Procházíme jádrem bývalé hornické těžby – vpravo i vlevo od nás jsou ve svazích Měděnce a Rapické hory zbytky starých horních děl. U tzv. Purkmistrova mostu značka opouští silničku a zahýbá vlevo přes potok. Za mostem značku opustíme a vydáme se na malou odbočku. Půjdeme mírně vlevo krajem loučky a za ním vzhůru zarostlou úvozovou cestou. Po pravé ruce máme vysoký les, po levé smrkové mlází.
V cípu vysokého lesa, tam, kde mladá smrčina končí, stojí Enderův obrázek*, vysoký dřevěný sloup s křížem. Připomíná událost, která si žádá bližšího vysvětlení. Souvisí s profesí tzv. svážečů dřeva, lesních dělníků, kteří v zimních měsících sváželi velké saně naložené kládami nebo poleny. Byla to doslova sebevražedná práce, protože svážeči sjížděli po krkolomných, kamenitých cestách, zpola stáli, zpola klečeli před saněmi, v ruce drželi oj, nohama se vzpírali o sníh a tak se snažili řídit a brzdit dřeva za svými zády. Mnozí z nich situaci nezvládli a zaplatili za to životem (o některých těchto tragédiích se blíže zmiňujeme v dalších vycházkách). Dvaačtyřicetiletý A. Ender z Nového Města pod Smrkem měl vlastně štěstí. Když se na něj v těchto místech plně naložené saně převrátily, vyprostili ho spolupracovníci s oběma nohama na pětkrát zlomenýma. Trvalo celý rok, než se alespoň částečně uzdravil. Pak z vděčnosti za svou záchranu dal postavit na místě nehody dva a půl metru vysoký kříž.
Od obrázku se stejnou cestou vrátíme k Purkmistrovu mostu. Budeme pokračovat silničkou, provázenou místním značením do sedla mezi Smrkem a Měděncem, kde je křižovatka šesti cest. Na velkém buku tu visí kříž, zvaný Streitův obrázek. Jeho původcem byl novoměstský pekař Streit a kříž je jeho pokáním za to, že při hejnické pouti obětoval františkánům falešné peníze. Obrázek je zachycen již na lesnických mapách z 18. stol. Na tomto rozcestí se však odehrály i některé dramatické události. Na opačné straně cesty naproti Streitovu obrázku býval jiný kříž, který připomínal, že tu pod převrácenými saněmi se dřevem zahynul chalupník z nedaleké vsi Ludvíkova. V r. 1780 tu zase financové zastřelili pašeráka Lukase z Bílého Potoka. A do třetice – pod Streitovým bukem se paní Karrasové narodila v srpnu 1885 holčička, jejíž potomci prý dodnes žijí v Novém Městě.
Od Streitova obrázku půjdeme po nové modré turistické značce, která vede téměř po vrstevnici úbočím Smrku. Otevírají se nám krásné pohledy na vrch Měděnec (777 m) a Rapickou horu (707 m). Končí selanka a začíná prudký a dlouhý výstup. Značka nás vede kamenitou úvozovou cestou, která se místy mění v divokou změť kamenů a výmolů. Při otočení zpět se před námi otvírají daleké výhledy** do kraje směrem k Novému Městu a Jindřichovicím, později vlevo na polskou část Jizerských hor. Pozor – státní hranice je tu vzdálena v průměru jen 100–300 m!
Prudké stoupání se však časem přece jenom zmírní; přicházíme k plochému vrcholu Smrku***. Stráně, odkud bylo před časem pokáceno a svezeno dřevo z mrtvých stromů, jsou nově osázeny, takže se tu již opět svěže zelenají mladé smrky a jedle. V r. 1995 byla na suťovém poli na západ od vrcholu na ploše 0,83 ha vyhlášena přírodní památka Klečoviště na Smrku, kvůli ochraně původního nevelkého kosodřevinového porostu na skalním podkladu. Lokalita prameniště Hájeného potoka jihovýchodně od vrcholu, je zajímavá výskytem vzácné květeny: např. papratky horské, kyseláče horského, podbělice alpské a kýchavice Lobelovy. Na vrcholu hory se cesta stočí vpravo a vzápětí vlevo. Přicházíme k pomníku na nejvyšším místě (1124 m) českých Jizerských hor. Pomník je z r. 1909 a byl postaven u příležitosti 100. výročí návštěvy německého básníka T. Körnera na Smrku. Hora má jméno po skutečném mohutném smrku, který stával blízko vrcholu a byl vyvrácen bouří r. 1790. Smrk býval od pradávna místem, kde se stýkaly hranice tří zemí: Čech, Horní Lužice a Dolního Slezska. O tom, kudy přesně tato hranice prochází, se vedly spory více než 300 let.
První dřevěné chatky pro potřeby návštěvníků tu nechal postavit velký milovník Smrku a majitel jeho „lužické“ části Schwerta-Meffersdorf Traugott Adolf z Gersdorfu. Za svého života sem vystoupal (a to prosím v době, kdy sem nevedly žádné cesty) osmdesátkrát. A nejen vystoupal. Velkým dalekohledem mapoval široké okolí, měřil a zapisoval teploty a tlaky vzduchu. Po jeho smrti se však chatky rozpadly. Dlouho nestála ani zeměměřičská věž z r. 1810. Tu spálili pašeráci, aby se v ní nemohli skrývat financové. Pak tu znovu nebylo nic a tak se sem vydávali jen ti skalní. Pro zajímavost – v 19. stol. býval Smrk odlesněn a výhled prý dosahoval kruhu o průměru 240 km! Když začal vrchol znovu zarůstat, rozhodli se novoměstští občané postavit tu rozhlednu. Dokončena byla v létě 1892 a vydržela až do konce 2. světové války. Z dřevěného domku pro stavební dělníky byla upravena malá turistická chata, kterou r. 1932 vystřídala nová stavba. Chata i rozhledna zůstaly po válce bez správce a rychle se proměnily v sutiny. Po dlouhých letech, kdy byl Smrk bez jakéhokoliv turistického zázemí a výletníci sem zavítali jen sporadicky, byla v r. 2003 slavnostně zprovozněna nová rozhledna, architektonicky zajímavá 23 m vysoká železná konstrukce s dvěma vyhlídkovými plošinami (vyšší z nich je ve výšce 18 m). V dolní části je skromná útulna. Král Jizerských hor se tak opět stal oblíbeným cílem.
Z vrcholu Smrku sestupujeme po modré značce. Protneme rozcestí Pod Smrkem a začínáme sestupovat svahem strmou pěšinou zvanou Nebeský žebřík. Budiž nám útěchou, že ti, kteří kráčejí opačným směrem, to mají výrazně horší. Před námi se rozevírá úchvatné panorama téměř celých Jizerských hor. Přímo před námi se tyčí hory Jizera a Smědavská, vlevo ční osamocený Zelený kámen a za ním Český vrch s Pytláckými kameny, ještě víc vlevo ploché údolí Jizery s Velkou Jizerskou loukou, vpravo dominuje Hejnický hřeben s Frýdlantským cimbuřím, Ořešníkem, Holubníkem a Poledníkem.
Sestoupíme na rozcestí Nebeský žebřík a dáme se vlevo pohodlnou asfaltovou silničkou nad údolím Hájeného potoka. Zhruba po 800 m se silnička stočí vpravo a sleduje silně meandrující potok, který není ničím jiným než horním tokem Jizery. Její prameny jsou nedaleko odtud při státní hranici. Dojdeme ke křižovatce Na písčinách, kde se naše modrá značka zatočí vpravo a stoupá po široké pohodlné cestě hezkou krajinou po severním svahu Klínového vrchu (971 m). Při pohledu zpět vidíme panorama polských Jizerských hor, kterým vévodí Jizerský Stoh (1107 m). Mírným výstupem se dostaneme k rozcestí u Paličníku. Tady opustíme modrou značku a půjdeme vpravo po žluté.
Skalisko Paličník** je vzdáleno jen asi 200 m. Po železných schodech, místy možná trochu s obtížemi, vystoupíme na vrcholovou plošinu, zajištěnou zábradlím. Pohled, který se nám naskytne, patří k nejkrásnějším v Jizerských horách. Hluboko pod námi je strmý, několik set metrů hluboký sráz do údolí Smědé a Šindelového potoka, za nimi Smědovská hora, Polední kameny a Frýdlantské cimbuří. Sledujeme Smědavskou silničku, která serpentinami šplhá k chatě na Smědavě, i Čínskou cestu, která z ní odbočuje vpravo a míří do nádherných partií Šolcových skal. Jen neradi sestupujeme ze skály dolů, abychom po žluté značce pokračovali strmým svahem obtížně schůdnou pěšinou na dno údolí Hájeného potoka. Věřme, že nás nezastihne bouře, jinak bychom mohli dopadnou jako jeden z dvojice turistů, kterého v těchto místech v červnu 1966 zabil blesk. Turisté se před deštěm ukryli pod balvan při cestě; blesk k nim sjel po kmeni stromu.
V údolí přejdeme po dřevěném mostě na pravý břeh Hájeného potoka** a pokračujeme po proudu vlevo. Vstupujeme do snad nejromantičtějšího údolí severní části hor. Voda protéká balvanitým korytem, tvoří vodopády a peřeje, údolí se prohlubuje, z obou břehů k nám sestupují skalní stěny.
Hluboká rokle od sebe odděluje území dvou částí navrhované přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny – Paličník (plocha 40 ha) a Tišinu (42 ha), lokality se zbytky původního smíšeného, převážně bukového a jedlového lesa. Na prudkých svazích roste javor horský – klen, v rokli najdeme několik exemplářů vzácného jilmu horského. Z květeny jmenujme chráněnou měsíčnici vytrvalou, bělokvětý pryskyřník platanolistý či žlutou netýkavku nedůtklivou. Pod vrcholem Paličníku, v nadmořské výšce 900 m roste lilie zlatohlávek. Je to nejvýše položená lokalita tohoto druhu v Jizerských horách. Jdeme střídavě po obou březích, potok přecházíme po nově zbudovaných můstcích. U čtvrtého a posledního můstku (jde se po něm z pravého břehu na levý) si připomeneme tragédii, k níž tu došlo 3. 1. 1890. Svážeč dřeva J. Kratzer z Bílého Potoka tu nezvládl řízení svých saní, za můstkem nestačil stočit jejich oj vpravo a těžký náklad ho rozdrtil o skálu u cesty. Neštěstí připomíná mariánský obrázek s hejnickým kostelem a tabulka, místo se jmenuje Kratzerův obrázek*.
Po levém břehu potoka sestoupíme až k hornímu okraji vsi Bílý Potok*, kde je rozcestí turistických cest. Jen několik metrů pod ním stojí Bartlova bouda (ubytování, stravování). Od rozcestí pokračujeme vpravo silničkou po zelené značce. Mírně stoupáme hezkými lesními partiemi, v závěru značka odbočí vlevo na cestu k chatě Hubertka*. Odtud jdeme stále po zelené vpravo zprvu lesem, pak mlázím zarostlým svahem zpět k silničce a po ní mírně vzhůru do sedla pod Svinským vrchem (756 m), na rozcestí U červeného buku. Jeden takový opravdu roste hned vedle rozcestníku a druhý uprostřed volného prostranství.
Silnička sleduje tzv. Smuteční stezku, která ze sedla pokračuje svahem Smrku ke Streitovu obrázku a od něj k Rapické hoře a do Slezska. Podle pověsti po ní po Bílé hoře prchal se svou matkou Kateřinou majitel frýdlantského panství hrabě Kryštof z Rederů, stoupenec „zimního krále“ Fridricha Falckého. Právě zde, v sedle pod Svinským vrchem, se oba naposledy ohlédli po kraji, do kterého se už nikdy nesměli vrátit. Jde však o smyšlenku, která se traduje už více než čtvrt tisíciletí. Hrabě Reder prchal z Frýdlantu na své zavidovské panství ve Slezsku – nebylo proč chodit oklikou přes hory, když oba zámky spojovaly kratší a pohodlnější cesty. A navíc – Rederova matka Kateřina Šliková zemřela prokazatelně již r. 1617. Proč si však nedopřát trochu romantického vyprávění… Došlo tu však prokazatelně k jiné události, kterou připomíná Körtelův obrázek těsněza pravotočivou zatáčkou na stromě po levé straně silnice. V 19. stol. tu financové ustřelili ucho pašerákovi Körtelovi z Libverdy. Pašerák i se zbožím jim však unikl. Na památku svého zachránění umístil na osudném místě na strom plechový svatý obrázek. Dnes tu visí i velký tmavý kříž.
Po silničce pokračujeme ještě asi půl kilometru, pak se značka točí vlevo do bočního údolí a jde podél bezejmenného potůčku (ne po široké lesní cestě vlevo!) dolů lesem až ke Ztracenému potoku. Sestoupí na silničku, po níž vede (vpravo) nově značená modrá značka s krátkou odbočkou k prameni zvanému Kyselka*. Při levém břehu Ztraceného potoka tu vyvěrá minerální voda; vývěr je upraven a chráněn zděným altánem. Je to příjemné, často využívané výletní místo s lavičkami a stolky. Mnozí obyvatelé Nového Města si sem přicházejí naplnit nádoby lahodnou přírodní kyselkou a i my se zde můžeme příjemně osvěžit a dopřát si chvíle odpočinku. V pobřežních štolách podél potoka přezimují netopýři, jedná se o nejvýznamnější zimoviště v Jizerských horách.
Vrátíme se zpět a pokračujeme silničkou až na konec lesa, kde zahýbáme vlevo a spolu s modrou značkou a místním značením klesáme alejí zpět do Nového Města pod Smrkem. Vzhledem k tomu, že část výletu (z Nového Města pod Smrkem ke Streitovu obrázku) vede po původní modré turistické značce, a cesta je tedy orientačně složitější, můžeme okruh absolvovat po nové modré, z Nového Města na Kyselku a dále ke Streitovu obrázku.
Další doporučené cíle:
Dolní Řasnice* – 8 km zsz. od Nového Města pod Smrkem, dochována stará kovárna O. Stelziga, vůdce selského povstání na Frýdlantsku r. 1680, kostel z konce 15. stol.
Dětřichovec* – 5 km sv. od Nového Města pod Smrkem, při cestě do Jindřichovic zříceniny gotického kostela sv. Jakuba ze 14. stol., pozůstatek původní vsi Jindřichovic. Podle pověsti tu byl zavražděn poustevník, jehož duch sedí schoulen na kameni u cesty. Kdo ho spatří, zabloudí.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
