Janek Bednařík je zkušeným horským vůdcem, díky čemuž trávil v průběhu roku 150 dní až 200 na horách. Jeho největší láskou je lezení po skalách a lyžování v prašanu, které ho pohltilo v době, kdy pracoval v Kanadě jako horský vůdce při heliskiingu.
Janku, jak ses vlastně dostal do Kanady a k práci horského vůdce při heliskiingu?
To je vysněná práce i pro kanadské horské vůdce a práce není tolik, aby se všem ten sen splnil. Pro cizince je proto velmi složité, aby se prosadil, a šance je malá, nebo žádná.
Odjeli jsem s přítelkyní do Revelstoke a zkoušeli jsme štěstí najít práci. Práce pro mě, jako horského vůdce samozřejmě nebyla, a tak jsem nastoupil jako údržbář v hotelu přímo ve středisku. Řediteli hotelu se má práce líbila a chtěl mi pomoct. „Někde“ se asi přimluvil, a já dostal pozvání jako „mezinárodní host – pozorovatel“ na trénink heliskiingu před sezonou, abych viděl práci místních vůdců a mohl si zalyžovat na helikoptérách zadarmo. Po tréninku přišlo překvapení: získal jsem jednodenní kontrakt jako „vůdce náhradník“, kdyby se někdo z místních zranil. Netrvalo to dlouho; na Silvestra mě poprvé volali do práce.
Jaký byl ten jediný den?
První den jsem se lidem představil jako horský vůdce z Čech, který špatně rozumí chraptící angličtině z vysílačky, a taky, že neznám terén, ve kterém budeme dneska lyžovat. Všichni se zasmáli, ale nikdo mě neodmítl. Možná si mysleli, že si dělám legraci. Celý den jsme pak lítali a lyžovali v prašanu po pás, nikomu se nic nestalo, nikdo se neztratil, dopadlo to dobře. Večer za mnou přišel do kanceláře šéf a povídá, že v mé dnešní skupině byl majitel této heliski společnosti a že si přeje: „aby pro ně ten Evropan pracoval, protože je jinej“! A tak se jeden obyčejný Čech stal heliguidem.
Dostal jsem kontrakt na pár týdnů práce v zimě a mezitím jsem měl dost času pracovat v hotelu a chodit na skialpové túry. Jenže, jak už to v malém městě chodí, informace se šíří rychle. Rozkřiklo se, že Evropan, sotva přijel, začal pracovat jako heliguide. Navíc za dva dny mi volali z jiné společnosti, kde se lyžuje místo helikoptér s rolbami (catskiing), a nabídli mi práci pro dny, kdy budu mít volno z heliski. A tak se ze mě stal horský vůdce na plný úvazek. Přistupoval jsem k tomu s pokorou, protože jsem dobře věděl, že ničím výjimečný nejsem a jen jsem měl štěstí jako hrom!
Jak vypadá běžný den takového heliguida?
Je to náročné. Člověk brzo ráno vstává. Už v 6:00 jsme seděli v kanceláři a s ostatními „gajdy“ zpracovávali data o lavinách, sněhu a počasí a připravovali denní program. Po kontrole výbavy v helikoptéře byla snídaně s hosty.
V terénu jede „gajd“ vždy první. Vybírá, kudy se pojede a dělá všechno pro to, aby lyžaři neskončili v lavině a taky, aby si to co nejvíc užili. Dávali jsme v průměru 5 – 12 km převýšení za den. Lyžuje se pořád, a to i za lavinových stupňů 3 a 4, kdy je tlak na zodpovědnost „gajdů“ enormní. Po takových dnech jsem jezdil večer domů totálně zničený. A tak to šlo téměř denně až do konce března. Ale přesto jsem se každé ráno do práce těšil a nikdy se nedíval se na hodinky, kdy už bude konečně konec. Byl to můj splněný sen.
O práci průvodce při heliskiingu bude Janek Bednařík povídat již za necelé tři týdny na festivale Obzory v Praze na Filozofické fakultě. Přijďte si ho poslechnout, na programu ho naleznete v sobotu 1. listopadu od 12:00. 
|
Máš pro nás nějakou zajímavou historku s klienty?
Jeden z mých klientů byl distributorem alkoholu pro stát New York. Takže měl přehled o alkoholu z celého světa. Když zjistil, že jsem Čech, tak mi říkal: „vy tam máme tu „Bečerovku“. Uznale jsem přitakal, že se vyzná. Reagoval, že se sice vyzná, ale když půjdeme na bar a vypijeme za večer flašku, tak toho vypijeme více, než toho prodá v celém státě New York za rok. S pivem to je ale jiná!
Pravidelnou zimní prací horského vůdce je vodění na skialpech, najdou se i klienti pro české a slovenské hory, nebo vyrážíš téměř výhradně do Alp?
Když napadne sníh, je tady v Česku parádní lyžování. Problém je, že se většina zajímavých sjezdů se nachází v chráněných územích a nejsou povoleny. V Česku tak nejčastěji jde o lavinové kurzy nebo základy skialpinismu. Na Slovensku jsou Nízké a Vysoké Tatry, to jsou špičkové a náročné terény. Češi sem navíc jezdí rádi, a tak není problém dělat i náročnější akce. A tak bych ani nemusel, ale přesto jezdím víc do Alp, protože u nás v poslední době bývají zimy hubené na sníh.
Jsou populárnější delší přechody, nebo spíše jde o možnost přiblížení se k jinak nedostupným freeride sjezdům?
To záleží víc na zaměření horského vůdce. Kdo má rád freeride, časem si kolem sebe vybuduje freeridovou klientelu a naopak. Já osobně jsem asi známý víc jako skialpinista, protože moji klienti rádi chodí na lyžích nahoru, aby si pak užili sjezd dolů, stejně jako já. Alpy jsou fantastické tím, že mají v tomto dlouhou tradici, a mají proto hodně zimních chat. Všechno se tu dá proto dělat nalehko, bez stanu. Najdete tu také nejznámější skialpový přechod na světě – Haute Route, který vede z Chamonix do Zermattu a další. Skialpové přechody koncem zimy a na jaře, to je v alpách chleba většiny horských vůdců, i můj.
