Kdo přežije, vyhraje aneb když potkáte uragán při výstupu na Mnich

Normálka jihovýchodním hřebenem nepatří k nijak dlouhým výstupům, ale rozhodně se nejedná o žádné nudné dupání. Během 500 metrového převýšení od ledovce Jungfraufirn přichystá jak skalní lezení (max. II UIAA), tak ostrý sněhový hřeben vyšperkovaný zákeřnými převějemi a jako bonus přidá i kruhové panoramatické výhledy po celých Bernských Alpách. Pokud si přivstanete a vyrazíte z Mönchsjochhütte časně, můžete si užít neopakovatelný východ slunce ze samotného vrcholu.

Není bez zajímavosti, že vrchol Mnicha pomalu roste a tak se dnes honosí kótou 4107 metrů, ačkoliv se na některých starších mapách dočteme údaj 4099 m. Zásluhu na tom má všeobecné oteplování klimatu. Původní prašan se změnil v těžký mokrý sníh, který už vítr neodfoukne, zůstává ležet a vrchol narůstá jako těsto na kynuté knedlíky.

Výstup ke Guggihütte v hezkém počasí

Pro ambicióznější horolezce se nabízí zajímavá linie Nollen v severní stěně, která dnes již patří k alpským klasikám. Jak vypadá takový výstup, když se ideální předpověď změní v uragán a člověk má co dělat, abych se vůbec vysápal k vrcholu?

„Na rozdíl od většiny cestujících ověšených foťáky a kamerami, opouštíme zubačkovou lanovku už ve stanici Eigergletscher (2320 m) a kráčíme v traverzu bělostným sněhem ke Guggihütte (2791 m), která je naším záchytným bodem. Po necelých třech hodinách otevíráme dveře luxusní chaty, která je situovaná na exponovaném hřebínku s nádhernými výhledy. Užíváme se absolutní samoty a v podvečer vyrážíme na aklimatizační vynášku pod stěnu. Příkrým sněhovým svahem s řadou skalních pasáží stoupáme v serpentinách do výšky tří kilometrů, kde se nám otevírá první pohled na klíčové místo výstupu. Nad námi se tyčí modrý ledový nos s téměř kolmou pasáží a bělostný svah vedoucí k samému vrcholu. Třpytící se pokrývka ale naznačuje, že je zmrzlá více, než je obvyklé… linie je nicméně jasná a předpověď na zítřek vypadá slibně.

Jak se leze na Mnich s uragánem v patách

Pohled za zápraží v půl čtvrté ráno odhaluje krutou realitu. Venku v nárazech burácí vítr a zdá se, že i trochu sněží. Přesto vyrážíme, věříme, že se počasí vybere dle předpovědi. Na sobě máme téměř všechno oblečení a s prvním světlem nastupujeme do první ledové délky. V difuzním světle se nový den probírá jen velmi nesměle. Štandujeme pod klíčovým úsekem, lezeme postupově, takže jistič vždy nepříjemně mrzne. Každý s nás se přitom začíná obalovat ledovým krunýřem, který má na svědomí silný vítr unášející sněhové krystalky. Výhledy se zúžily na nejbližších 50 metrů. V asi 80 stupňovém ledu si každá z našich dvojic volí vlastní variantu, šrouby jdou do ledu dobře, jen kdyby prsty tolik nemrzly. Po 20 metrech se terén pokládá, postupujeme opět s průběžným jištěním, nezastavujeme, abychom nevychladli. Asi v půlce stěny přibývá výrazně sněhu, jako sněhové frézy se probíjíme k odtrhové trhlině. Je to také jediné místo na minutový odpočinek a napití se, jinde není díky ledovému větru žádná šance.

Přelez odtrhovky připomíná snahu neohrabaného slona uspět v baletním vystoupení. Delikátní kroky na hraně průrvy následuje hrabání v bezedném prachovém sněhu bez jakékoliv dávky elegance. Nicméně porota, která by hodnotila umělecký dojem, přítomna není a tak platí pragmatické „kdo přežije, vyhraje.“ Obvyklé pohodové podvrcholové firnové pole se mění v ledovou stěnu ve sklonu zhruba 45 stupňů. Více než 400 výškových metrů lezeme souběžně a mrzneme. Druholezec proklíná prvolezce, že mu trvá tak dlouho zavrtávání šroubů, naopak to platí při jejich vyndávání. Lýtka bolí jako čert, ale není jim to nic platné, protože není stejně kde si odpočinout. Už abychom byli nahoře. Trápí nás žízeň, poslední jídlo jsme měli před 8 hodinami, ale není kde udělat pauzu. Konečně končí led. Pod vrcholem přichází lehký terén, ale s ním i vítr síly uragánu, který nás sráží na kolena, bere vzduch z plic a nemilosrdně vrhá na tváře tisíce ledových krystalů. Vrcholové opojení tak trvá jen pár okamžiků, prcháme statečně dolů. Sestupový hřebínek je úzký sotva na šířku stopy, nárazy větru útočí střídavě z obou stran. Nakonec se přeci jen ocitáme se na přívětivé straně hory. Do našich tváří se místo větru opřou spásné sluneční paprsky, konečně lze udělat přestávku a následně sestoupit do bezpečného útočiště chaty Mönchsjochhütte.“

Video: Severní stěnou cestou Nollen

Text a foto: Jakub Cejpek

Šéfredaktor časopisu Everest, fotograf, horský průvodce, horolezec a dobrodruh tělem i duší.  Z nejrůznějších outdoorových aktivit dává přednost veškerému vertikálnímu pohybu – ať už jsou to prosluněné skály nebo zasněžené vrcholky šestitisícovek. Kromě nesčetných výprav do oblíbených Alp ho v uplynulých letech vítr zavál do všech koutů světa – od pustého Pamíru až po bolivijské Altiplano. Osobní blog: www.cejpek.com