Overturismus: Kde je klíč k udržitelnému outdooru?

Udržitelný rozvoj. Co si pod tím představit?

Jak už definice napovídá, jedná se o takový způsob rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí. Na toto téma se napsaly stohy knih a snědly miliony chlebíčků na různých konferencích. A dalo by se říci, že kde nic, tu nic – pokrok nezastavíš. 

Historicky tradiční „outdoorové“ aktivity byly především lov či rybaření za účelem obstarání obživy, později i objevitelské výpravy a nakonec i klasická turistika v saku, s kloboukem a řezanou holí. S rozvojem společnosti, možností cestování a technických prostředků se klasická turistika postupně rozštěpila na vysokohorskou turistiku, cyklistiku, horolezectví, vodní turistiku, canyoning, horský běh a mnoho dalších. Společným jmenovatelem je pobyt tam venku, v přírodě. Hledáme tam aktivní odpočinek, relaxaci a psychické síly, které ztrácíme každý den v naší novodobé civilizační džungli. 

Houstone, máme problém

Už v úvodu jsem předeslal nějaké ty problémy v outdoorovém ráji. Je nás moc a příroda – de facto ten outdoor – je jen jedna a není nafukovací. Problém s přelidněním atraktivních lokalit se již dříve řešil a stále řeší v klasickém destinačním turismu, kdy některá místa, jako jsou hrady, zámky, historická města a jejich okolí, čelí davům turistů. Byl zaveden i pojem overtourism. Přináší s sebou množství negativních jevů dopadajících jak na místní obyvatele, tak na životní prostředí. Nestačí infrastruktura, hromadí se odpadky, zvyšuje se hluková a emisní zátěž a v neposlední řadě dochází k osobním konfliktům, kde podráždění na obou stranách je pochopitelné. 

Stejně tak tomu je i v přírodě. Ať už se jedná o Krkonoše, Tatry či Alpy, problém je stejný jako v Českém Krumlově, Barceloně nebo na Machu Picchu. Lidé chtějí vidět to nejhezčí, vyfotit se na nejkrásnějších výhledech, lézt na top lokalitách, splout nejatraktivnější řeky. Přispívá k tomu (v západním světě) propracovaný destinační management a samozřejmě i mediální masáž sociálních sítí, kdy neviditelný strach, že jste ještě nebyli na tom nádherném místě XY, vámi doslova prostupuje. Když se to spojí se snadností a dostupností cestování, problém je na světě.  

Kudy vede cesta?

Upřímně se přiznám ke dvěma skutečnostem. Tento článek není nestranný, autor je zaujatý a straní přírodě, která se nemůže sama bránit. Současně není optimistou, co se týče vývoje naší civilizace. Tento článek prosím neberte jako nějaké mentorování, nikomu se nesnažím nic vnucovat, nikoho osočovat, jen pokorně předkládám svůj náhled na věc. Ale každá dobrá duše, která se zamyslí, se počítá.

Myslím, že se můžeme odpíchnout od konstatování, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Rozlítaný dospělý člověk, který za rok zvládne desítky výpadů do evropských hor a několik delších expedic po světě, se nezmění. Nejen v této problematice jsou klíčem děti a mládež. Ale někdo jim musí ukázat cestu. Cestu poznání, že vandr v Českém lese, podél Berounky, Doubravky či v Hostýnských vrších je super. Že dobrodružství mohou od mala zažívat takříkajíc za humny. 

Den u potůčku v blátě je zábavnější než den na stezce v oblacích zakončený u Mekáče. Stopování zvířat v zimě a poznávání ptáků dalekohledem je přenese do daleké tajgy či africké savany. Pro mne byly dost formativní dnes již prehistorické knihy Dva divoši od E.T. Setona či knihy Miloše Zapletala, hlavně Výpravy za dobrodružstvím. Co takhle zkusit návrat ke kořenům, starým hrám a obyčejnému trávení času v české krajině? Dejme našim dětem společně strávený čas, ne peníze a hodiny strávené v autosedačce cestou tam či onam. 

Co můžeme předat dětem?

Efekt může být několikerý. Vznešeně bych mohl říct, že se děti naučí mít rádi tu „obyčejnou” českou krajinu, dostane se jim pod kůži. Naučí se žít v přírodě, poznávat rostliny, živočichy a respektovat jejich životní prostor a potřeby. Je možné, že nebudou chtít s takovou naléhavostí a neodbytností poznávat exotiku a „krásy” instantní turistiky. A je na druhou stranu zcela v pořádku, že každý horal, turista či poutník má svou evoluci. 

Je dobré poznat svou rodnou hroudu a pak poznávat cizí kraje. Každá taková výprava je za odměnu, neměla by to být automatika závislá jen na našich financích. Každou výpravu je třeba naplánovat, zabořit společně nos do mapy či průvodce, a hlavně se těšit. Tato evoluce se dá připodobnit ke klasickému vývoji horolezce – nejdřív český písek či žula, letní Tatry, zimní Tatry, Alpy až po Hindúkuš a Himálaj. Tak to dříve vždy bylo, a pokud člověk něco přeskočil, zavánělo to průšvihem.

Vím, že spousta z vás to již zkouší či se svými dětmi takto žije, jiní to zase neřeší a někdo se ušklíbne. Ale jak jsem psal výše, každý malý objevitel, poutník naší krásnou vlastí se počítá. Možná se nás pak v tom „outdooru” nebude tolik mačkat, nebudeme na sebe zbytečně agresivní a necháme prostor i pro přírodu.

Závěrečné zamyšlení

Na závěr mi dovolte všeříkající citát od Miloslava Nevrlého z knihy Nejkrásnější sbírka, což je velmi poetický soubor textů o všech chráněných územích Československa. Autor ho psal právě pro mladé skauty na začátku 90. let:

„Chtěl jsem svým psaním napomoci tomu, aby si skauti uvědomili, že jejich vlast patří k nejnádhernějším zemím na světě, s přírodou pestrou jako málokde jinde, a že ptáci, květiny i brouci jsou v ní stejně barevní jako v dalekých tropech. Aby tím, že se rozhodnou popsané kraje projít a poznat, si svoji vlast hluboce zamilovali a netoužili po cizích krajích dřív, než poznají vlastní. Že vědoucí niterné poznání vlastní země je mnohem cennější a blaživější než plané a plytké pasivní potácení se světem na opačné straně zeměkoule.”