Kateřina Smutná je českou stálicí v dálkových bězích

Loni poprvé po 13 letech odstartovala sezonu znovu pod českou vlajkou. A úspěšně! Z třinácti závodů seriálu dálkových běhů VISMA Ski Classics zvítězila sedmkrát a celkové vítězství jí uniklo jen o kousek. Jeden start vynechala na závodech v Číně a ve druhém ji zradil materiál a zranění. V následující sezoně nevylučuje ani start na olympiádě, její největší ambicí je ale obhájit loňské vítězství z legendárního Vasova běhu.

Loni jsi po třinácti letech vyměnila rakouské barvy zpátky za české. Co tě k tomu vedlo?

Dá se říct, že to byl takový můj sen. Už na olympiádě ve Vancouveru v roce 2010, když byli Češi třetí ve štafetě, jsme s přítelem oba na vyhlášení buleli a říkala jsem si, že bych se chtěla vrátit. Přispěl k tomu i fakt, že v Rakousku se v posledních letech pořád řešily problémy s dopingem. Proti dopingu jsme s Radimem (Radim Duda je partnerem a zároveň trenérem Katky, pozn. red.) bojovali a na to konto jsme odešli. Chtěla jsem zároveň pomoct české reprezentaci třeba ve štafetě, ale i předat své zkušenosti mladším závodnicím. Za přestup jsem celkově ráda. Je pravda, že Radim to vidí teď trochu jinak…

Zároveň jsi letos ohlásila přestup z norského týmu Santander do týmu Lukáše Bauera Pioneer Investments, který budeš reprezentovat v seriálu dálkových běhů VISMA Ski Classics. Co tě vedlo k téhle změně?

U Norů jsme byli dva roky a byla to dobrá zkušenost. Nově ale přišli s tím, aby v týmu zůstali jen norští závodníci. Odešly hvězdy jako např. Justyna Kowalzcyková, Johan Olsson a další. Lukáš nám už dva tři roky zpátky vždycky po sezoně spolupráci nabízel. Takže jakmile bylo jasné, že budu přestupovat, oslovili jsme ho rovnou.

Bydlíš pořád ještě v tyrolském St. Ulrich am Pillersee, nebo už jsi natrvalo přesídlila do Jizerek?

Pořád bydlíme v Tyrolsku, ale do Jablonce jezdíme alespoň na týden každý měsíc. Ráda trénuju jak tady v Jizerkách, tak v Alpách. Kvůli sněhu je ale samozřejmě Tyrolsko na trénink v zimě výhodnější. Tratě tam mám přímo proti domu.

Jak hodnotíš letní přípravu?

S přípravou jsem začala o trochu později než minulý rok. Uplynulá sezona byla hodně náročná a trvala až do poloviny dubna. Měsíc jsem si pak dala úplnou pauzu, v červnu už jsem zlehka začala s tréninkem. Od července běžela příprava naplno. S týmem Pioneer Investments Lukáše Bauera jsme trénovali třeba v Jeseníkách v okolí Pradědu.

Jakým doplňkovým sportům se kromě kolečkových lyží a běhu v létě věnuješ?

Nově jsem zařadila třeba i koloběžku. Na kole jezdím hlavně na začátku přípravy v květnu a červnu. A pak samozřejmě běhám. Do posilovny na činky nechodím vůbec, dávám přednost posilování s vlastním tělem. To mi vyhovuje, minimalizuju tak možnost zranění, které se v posilovně lehce přihodí.

Jak tedy vypadá takový klasický tréninkový týden?

Je to různé. Trénink mi staví trenér, ale dá i na můj názor. V současnosti dbáme na kvalitu hlavní fáze daného dne tak, aby hodinově odpovídala zátěži kolem tří hodin při závodech. Chystáme se spolu už na 22. sezonu v řadě, takže už tak nějak víme, co a kdy trénovat. Je to sice dřina, ale člověk musí pracovat tak, aby to nebyla jen ta dřina, ale aby ho to zároveň bavilo. Samozřejmě občas nějaký trénink bolí, ale nemusí to být každý den.

Trénuješ samostatně, nebo s reprezentací?

V reprezentaci nejsem, nebylo mi to ani nabídnuto, takže trénuju samostatně. Pokud bych chtěla jet s nimi na soustředění, musela bych si ho zaplatit z vlastní kapsy, na rozdíl od mladých členek reprezentace. Jejich přístup mě celkem zklamal. Ten tým se navíc od loňské sezony hodně obměnil, zůstala tam jediná Karolína Grohová, zbylé tři jsou loňské juniorky. Výkonnostně jsou ještě nevyzrálé, mají před sebou hodně práce, ale nejsem si jistá, jestli tomu všechny chtějí dát maximum. Myslím tím hlavně tu dřinu a odříkání. Někdy mi přijde, že moje generace byla v tomhle ohledu jinde. Změnili se trenéři, jsou hodně mladí a s málo zkušenostmi, na všechno dohlíží trenér z Finska. Jen čas ukáže, kam se posunou. Držím jim palce.

Tvou specializací jsou dálkové běhy. Jak ses k nim dostala?

Jezdila jsem je už ve dvaceti. Po vyloučení z reprezentace v roce 2003 jsem nemohla jezdit závody, na které by mě musel přihlásit svaz, a za Rakousko to nešlo, neměla jsem ještě jejich občanství. Tak jsem necelé dva roky jezdila tyhle závody, to nikomu nevadilo… Pak ze mě zas naráz v Rakousku byla i sprinterka. Ale je fakt, že hodně dobrých holek na dálkových bězích jsou bývalé sprinterky jako já, třeba Britta Norgren.

Je to tedy přirozený přechod?

Je samozřejmě potřeba tomu přizpůsobit trénink. Teď kdybych jela sprint, tak to asi nebude žádná sláva. Ale rychlost trénuju hodně, patří i k laufům. Vývoj v těchhle závodech jde v rychlosti dopředu. Někdy to je mazec už od startu… a poslední kilometry masakr.

V čem je tedy trénink jiný?

Je v něm víc tří až čtyřhodinových tréninků v jedné fázi. Je zkrátka víc zaměřený na vytrvalost.

Jsi zvyklá na tratě kolem 50 km a víc. Jak se ti pak daří, když jedeš nějaký závod světového poháru na 10 km?

Je to obrovský rozdíl v profilu tratě. Když člověk jede třeba pět maratonů a pak nějaký svěťák, není to optimální. Ty dlouhé tratě jsou hodně vysilující. V loňské sezoně jsem jela závod na 10 km na MS ve finském Lahti, kde to moc dobře nedopadlo. Jednak jsem měla špatně namazané lyže, ale taky jsem už měla odjeto šest maratonů a nemohla jsem se během týdne přeorientovat na krátké, ale těžké kopce. Za dva dny se mi pak už štafeta, kde jsem jela jen 5 km, jela mnohem líp, i když mě hodně rychlé tempo první dva kilometry zaskočilo. Zbylé tři jsem se posouvala dopředu, bylo to dobrý.

V minulé sezoně jsi v  sedmi ze třinácti závodů seriálu Ski Classics triumfovala, celkově jsi skončila druhá. Jak sezonu hodnotíš?

Ztratila jsem 200 bodů už tím, že jsem nebyla v Číně (do seriálu Ski Classics byl v sezoně 2016/2017 poprvé zařazen i mimoevropský závod Vasaloppet China, pozn. red.). To by ani tolik nevadilo, kdybych dojela Vasák. Jenže mi při něm špatně jely lyže a měla jsem problém se zápěstím. Než riskovat zranění, to jsem závod radši v polovině, tedy na 45. km, vzdala. V celkovém součtu sezony pak zvítězila Britta Norgrenová. Sama ale říkala, že by celkové vítězství možná i vyměnila za několik vítězství v závodech. Byla totiž několikrát druhá… (Katka byla sedmkrát první a dvakrát druhá, Britta zvítězila třikrát, osmkrát byla druhá a jednou třetí, pozn. red.). Celkové vítězství je hlavně o penězích, pocit vítězství při jednotlivých závodech je ale něco jiného. Legendární Vasův běh, slavná Marcialonga nebo i Jizerská 50 jsou závody, kde si vítězství užijete náramně. Já měla to štěstí tohle zažít. Ráda na to vzpomínám.

Jaké cíle si kladeš v nadcházející sezoně?

Ráda bych vyhrála celý seriál Ski Classics. Když jsem ho vyhrála v roce 2015, jela jsem ho poprvé, všechno jsme si zařizovali sami. Byla jsem překvapená, že se to tehdy povedlo. Mým velkým snem je vyhrát znovu Vasův běh. Je ale hodně těžký a specifický.

Je to dané jeho délkou? Oproti ostatním závodům seriálu je hodně dlouhý, měří asi 90 km…

Na dobrém sněhu se dá ujet zhruba za čtyři hodiny, vzdálenost není ten hlavní problém. Hned na úvodních kilometrech vždycky hodně ztratím v kopci, jede se tam nahoru sjezdovka, a pak to těžko doháním. Startuje se společně s chlapy a soupeřky jako Britta Norgrenová se v tom kopci chytnou jejich tempa a ujedou mi. Správně rozplánovat musí člověk i občerstvovačky, já jich mám po cestě asi deset. Velká alchymie je samozřejmě taky správně vybrat lyže a dobře namazat.

Závody Ski Classics se jedou jak v Alpách, tak i ve Skandinávii. Který závod je pro tebe krajinově krásný?

Třeba norský Birkebeinerrennet vede přes nádherné hory. Jede se klasicky, navíc musí mít člověk batoh s povinnou výbavou. Moc mi nesedí, protože prvních dvacet kilometrů je do kopce, vyhovují mi spíš rovinatější tratě. Hezký byl taky v minulé sezoně nově zařazený závod Reistadløpet s výhledy na fjordy na Lofotech. Ale dost jsem se tam trápila, protože je taky hodně kopcovitý.

Letos jsi už podruhé vyhrála Jizerskou 50, která je také součástí seriálu Ski Classics. Jak se ti závodí na domácí půdě?

Jizerská 50 je pro mě krásná hlavně díky neopakovatelné atmosféře kolem. Těší mě podpora fanoušků. Fandili mi i první rok, kdy jsem ji jela ještě za Rakousko (rok 2015, pozn. red.), nijak to nerozlišovali. I letos mě lidi už den předem při tréninku zastavovali a říkali, že mi drží palce. Úžasná atmosféra je kolem startu a cíle, kde se shromažďuje nejvíc lidí, ale spousta jich je i po trati. Tohle ve Skandinávii není běžné, u nás je zájem lidí obrovský, všichni tou událostí žijí.

Začátkem února odstartují zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu. Pro většinu sportovců představuje olympiáda vrchol kariéry. Chystáš se startovat za Českou republiku?

I kdybych chtěla, musela bych se nejdřív vejít do nominace. Troufnu si říct, že bych měla být kandidátkou, vzhledem k současné výkonnosti reprezentantek, ale i těch mimo reprezentaci, které mají velké ambice dostat se na olympiádu. Neříkám, že bych nechtěla, ale můj cíl je uspět ve Ski Classics. Připravit se na olympiádu by znamenalo minimálně dva závody odříct, Vasův běh je navíc jen týden po ZOH, které jsou v Asii. Každý pochopí, jak velký problém je aklimatizace na sever Evropy v krátké době šesti dní. Asi bych byla slušně náměsíčná…

Dvě olympiády – v kanadském Vancouveru a ruském Soči – už máš za sebou v rakouském dresu. Jaké zážitky a dojmy v tobě olympiáda zanechala?

Moje první olympiáda ve Vancouveru se mi líbila. Ale popravdě si víc užiju svěťák v Norsku než třeba olympiádu v Soči. Poslední dobou se zimní olympiády pořádají v exotických zimních střediscích a to není ideální. Jsou tam velké změny teplot a podnebí. V Soči bylo při mém závodě na 10 km dvacet stupňů, tedy na trenýrky, já měla formu, ale úplně jsem se uvařila. Jde tam hlavně o peníze, podvody v kandidaturách, a pak dojde ke špatné volbě oblasti. To zimním sportům škodí.

Na vrcholové úrovni se lyžím věnuješ už dlouhou dobu. Co ti to za víc než dvacet let dalo a vzalo?

Zamlada nepřipadaly v úvahu žádné diskotéky a podobně. Jsem ale takový typ, že zrovna tohle mi moc nevadilo. Dalo mi to spoustu kamarádů, poznala jsem hodně zemí, krásných míst. Taky mi to dalo hodně sebedisciplíny. Každému se někdy do tréninku nechce, ale je potřeba si uvědomit priority a za těmi si jít.

Tvůj trenér Radim Duda je zároveň tvým partnerem. Daří se vám oddělit pracovní a soukromý čas?

Pro nás je to jedno a totéž. Oba nás to baví, takže s tím nemáme problém. Trénujeme spolu přes dvacet let.

Mnoha met jsi kariéře dosáhla. Co tě motivuje pokračovat dál?

Je potřeba mít před sebou nějaký cíl, jinak mě to nebaví. V tuhle chvíli mě motivuje pokusit se zopakovat vítězství ve Vasáku. Na Severu to považují za stejný úspěch jako je medaile z mistrovství světa nebo olympiády. Jsou na to moc hrdí… A pak bych chtěla vyhrát celý seriál Ski Classics.