Kalašnikov pod polštářem (Afghánistánem za Tálibánu)

(Následující text je úryvkem z knihy Martina Mykisky „Afghánistán – prach a růže“, kterou si můžete objednat zde.)

Ulice v severoafghánské Andchuji jsou zde jak na divokém západě, široké a plné bahna. Náměstí tvoří obrovské kulaté prostranství, na němž jsou rozmístěny jednotlivé dřevěné budky a stánky. Za nimi stojí rovněž do kruhu uspořádané nízké a zašlé domky. Kdysi „nejhonosnějším“ z nich byl Hotel Šervalí.

U strážní budky před ním postávala skupinka vousatých mužů v černých turbanech – členové místní tálibánské posádky. Překvapeně a zcela nezúčastněně si mě prohlíželi a vůbec nereagovali na mé posunky, zda bych tu mohl přespat a zda je to opravdu hotel Šervalí. Nejprve ukázali, ať jdu dál a teprve pak se za mnou jeden rozeběhl. Zde, na samé výspě Afghánistánu, v zapadlém provinčním městě Andchuj návštěvníka z Evropy asi opravdu nikdo nečekal. Já zase nečekal, že se doporučený hotel Šervalí změnil na sídlo místní tálibánské posádky.

Celkem povrchní prohlídka batohu ostražité bojovníky trochu uklidnila, jenom se pořád dokola ptali, k čemu že potřebuji historickou knihu o pákistánských hradech (číst má cenu přece pouze náboženské texty). Jsem rád, že se zarazili u této knihy, kterou jsem jim tak trochu podstrčil. Nad další knihou „The Taliban: War, religion and new order in Afghanistan“ (Tálibán: Válka, náboženství a nový pořádek v Afghánistánu) by se mi vysvětlovalo, že jsem obyčejný turista, už podstatně hůř.

Když jsem je nakonec pomocí základů jazyka paštó a rukama-nohama přesvědčil o své neškodnosti, ledy se prolomily úplně. Poskytnutí noclehu poutníkovi je přece muslimskou povinností. Tentokrát to bude i s náležitou ozbrojenou ochranou. V rohu společenské místnosti, kam mě odvedli, přede mne naservírovali hořký zelený čaj a chlebovou placku. A taktně mě nechali o samotě. Chleba byl výborný, čerstvý a křupavý.

O čem si povídat s tálibánci

Po chvilce klidu se za mnou do místnosti začali trousit první zvědavci. Nemohli pochopit, že nerozumím světovému jazyku – arabštině. Znovu a znovu zkoušejí darí. Nakonec jsme zůstali u mých několika slov v jazyce paštó. Jeden z tálibánců si vzpomněl na kdysi získané základy angličtiny a latinské abecedy. Nevypsanou rukou psal latinkou slova, která jsem mu připomínal. Například FRIEND nebo CHKSLOVKIA (Checoslovakia).

Tři z nich po další chvíli pochopili velkou příležitost, ukázali mi své japonské náramkové hodinky, dvoje digitální a jedny ručičkové, nechali si ode mne přečíst nápisy CASIO a Made in Japan a podobně. Ptali se, které z nich jsou nejlepší. Když jsem jim navíc vysvětlil, že ten další nápis znamená, že jejich hodinky jsou „WATERPROOF“ (vodovzdorné), jejich radost neznala mezí.

Náhle se místnost zaplnila, zábavu rázně přerušil čas hromadné večerní modlitby. Odvedli mě na pokoj s železnými postelemi a mou neúčast na modlení nikdo nekomentoval. Později se podávala typická společná večeře: z velkých mís jsme nabírali chlebovými plackami nebo přímo rukou rýži, nasekané vařené maso jsme okusovali z kostí. Po jídle mi pokynuli směrem k jedné posteli, abych si udělal pohodlí. Následoval opět jeden hořký čaj.

Zábava, když není televize

Místní bavič vytáhl primitivní bubínek a zanotoval jednoduchou píseň. Druhý bojovník se přidal a začali tancovat prostý afghánský tanec: do rytmu se vlnili v řadě, kroutili rukama a drobnými dupavými krůčky postupovali dokola kolem místnosti. Náhle se něco stalo a ti dva se z legrace, ale dost prudce servali. Padlo několik slušných ran, pak „bavič“ skočil pod postel pro kalašnikova a naznačil silný úder. Z obou byla cítit vynikající koordinace bojových pohybů a plné nasazení pro hru na boj. Zřejmě drsný trénink, kterým se udržují v kondici a bojové pohotovosti. Osazenstvo zápas povzbuzovalo pobavenými, zaujatými výkřiky.

Na kapesním rádiu někdo vyladil zprávy Voice of America for Afghanistan. Za chvíli si mi už stěžovali, že svět považuje tálibánce za paštúnské národní hnutí. Hned mi ukázali, že jeden z nich je Turkmen, druhý Uzbek, třetí Tádžik.

Nakonec jsem je požádal, zda by z pod mého polštáře nevyndali ty dva odložené kalašnikovy, že je opravdu nepotřebuji, a ulehl jsem k spánku. S plným respektem k hostovi se ostatní okamžitě také uložili.

V místnosti se rozhostila tma a já mohl přemýšlet o těch prostých, divokých, bezprostředních, ale i přátelských lidech. Bohužel slepá jednostrannost jejich vedení je jednou zavede do slepé uličky. To ovšem ten večer nikdo z nás ještě netušil…

Tři roky poté jsem se do severního Afghánistánu dostal znovu. Atmosféru skvěle vystihuje tato fotka tří Paštunů v provincii Majmaná. Tichými hlasy mi sdělovali „samozřejmou“ podporu současné kábulské vládě (Hamída Karzáího). Jejich tváře vyjadřují nad změnou režimu hotové nadšení, že?

Poznámka k fotce v úvodu článku: Fotka z tálibánské stanice v Andchuji je svým způsobem unikát. Fotit přímo Tálibánce bylo nemyslitelné a ani nenápadné vyfocení místnosti, která se na chvíli vyprázdnila, nebylo úplně bez napětí.