Právě dnes vyráží Expedice K2 2014 a cíl Radka Jaroše je jasný. Dosáhnout na poslední chybějící klenot v jeho Koruně Himálaje, vystoupit na vrchol K2. Při rozhovoru o přípravě a tréninku na expedici jsem se původně chtěl vyhnout problémům s omrzlinami a ztrátou prstů, které už jsou medializované až až. Jenže ono to jaksi nešlo, protože všechno spolu souvisí. Nakonec jsme si povídali o všem najednou.
Jaký je tvůj vztah ke K2?
Vyloženě kladný, byla to první osmitisícovka, kterou jsem v životě viděl. V roce 1989 jsem byl poprvé ve vysokých horách na Pamíru a tam jsme přes pohoří Hindúkuš viděli v dálce obrovskou horu. Až doma jsme zjistili, že to byla K2. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych se k ní mohl podívat, natož abych na ni lezl. A vidíš, letos na ni pojedu popáté.
Co všechno obnáší tvůj tréninkový plán?
Začal jsem trénovat teprve až koncem ledna. Nevyšel předpoklad, že začnu koncem listopadu, v lednu jsem musel ještě na jednu reoperaci. Navíc jsem řešil problémy se zánětem karpálního tunelu, ale teď už se konečně můžu intenzivně připravovat. Byl jsem v Norsku na běžkách, v Toskánsku na silničním kole a teď letím na deset dní na kola na Mallorcu. Můj plán je stihnout, co se dá. Včera jsem byl poprvé po dvou letech běhat. Noha sice bolela, ale je potřeba, abych pahýlky prstů omačkal a otlačil, aby si zvykly. Při sestupu se nikdo nebude ptát, jestli mě bolí nožičky, nebo ne.
Které sporty využíváš a kolik kilometrů během přípravy najezdíš a naběháš?
Zpočátku to byly běžky, kolo, kajak, později posilovna. Všechno, u čeho nedocházelo k výraznému odvalu přes prsty nohou. Teď budu trénovat každý den a doufám, že na Mallorce najedu hodně přes 1000 km na kole. Začnu zařazovat i běh, byl jsem vždycky sportovní multiživelník a chci se k tomu vrátit. Samozřejmě je to horší, člověk se bojí, aby se nekopnul, protože to bolí. Ale jít to musí.
| Rozhovor s Radkem jste si mohli přečíst ve druhém letošním čísle časopisu Svět outdooru. Kromě tohosi můžete přečíst rozhovory s osobnostmi jako jsou Jakub Šedivý (kajak), Libor Uher(horolezec) nebo Tomáš Sobotka (lezec). Zajímavým čtením je také článek o tom, jak se vyvarovat výškové nemoci. Dále bylo číslo věnováno zajištěným cestám neboli ferátam, které jsou letním cílem mnoha dovolených. Očekávejte tedy spoustu typů, kam za ferátami vyrazit a co si s sebou přibalit. Celý časopis Svět outdooru si můžete stáhnout zde. |
Plánuješ i lezení?
Samozřejmě. To byl také jeden z důvodů, proč můj poslední de facto zdravý prst na levé noze šel pryč. Neobul bych žádnou lezečku. Takhle mám na pravé noze velikost 7 nebo 6,5 a na levé 5, ale bude to tvar boty.
Co je podle tebe hlavní pro fyzickou připravenost?
U mě je to objem a vytrvalost. Na K2 nebudu dělat shyby na jedné ruce, tuhle sílu nepotřebuju. Jednoznačně budu preferovat nohy a výdrž. Koupil jsem si stepper a cvičím, jde mi o to dostat do sebe objemy. Do posilovny chodím asi měsíc a půl, protože jsem měl stehy a nechtěl jsem riskovat, že se mi prořežou. Všechno jsem zahájil o dva měsíce později, ale člověk musí pracovat s tím, co má.
Proč jste pro aklimatizaci zvolili cestu do Peru na Huascarán?
S tímhle modelem jsem přišel z několika důvodů. Jednak zjistím, jak se budou chovat prsty v podmínkách, které mě čekají na K2. Dál budu moct vyzkoušet vybavení, které s sebou bereme, termoprádlo od Craftu, společně navrženou řadu oblečení Radek Jaroš High Point a samozřejmě také boty Lowa, které mám dělané na míru. Také vyzkoušíme satelitní techniku. Ale hlavní je, že chceme strávit dvě až tři noci na vrcholu Huascaránu.
Čím je tenhle typ aklimatizace výhodný?
Dává šanci, že pokud nás pustí počasí, budeme schopní na K2 vybudovat první tři výškové tábory v jednom tahu. Ve druhé periodě dobrého počasí bychom se už mohli pokusit o vrchol. Je to časově i finančně náročnější, ale po aklimatizaci se vrátíme na týden do středoevropského komfortu a zregenerujeme. V Pákistánu by regenerace rozhodně byla horší jak co do klimatických, tak gastronomických podmínek. Podobnou aklimatizaci jsem absolvoval s Martinem Koukalem už v roce 2001 a potom jsem jel na K2 a běhal tam jako srneček. Doufám, že se to povede zase.
Jedou na aklimatizaci všichni účastníci expedice?
Určitě jedou všichni lezci, Petr Miska Mašek, Honza Tráva Trávníček i Martin Havlena, Lucka Výborná by se také ráda přidala. Na expedici K2 nás pak ještě bude do základního tábora doprovázet Sigmund Schwarzkopf z mé domovské značky High Point.
Dodržuješ životosprávu ohledně pití, kouření, jídla, vitaminových doplňků nebo bílkovinových prášků?
Žádný extrém. Teď jsem ale byl v Toskánsku s Ivanem Rybaříkem, což je vítěz australské Crocodile Trophy 2012, jehož projekt CistySport.cz propaguje stravu a doplňky na přírodní bázi. Pobral jsem něco inspirace a zkouším například kúru mumio (pozn. red. – přírodní povzbuzující potravinový doplněk), což je známá věc, kterou vozili horolezci ještě snad za totality z Ruska.
Jak dlouho po expedici obvykle odpočíváš, než se zase pustíš to tréninku?
To je hodně individuální a záleží také na expedici. Většinou jsem se do plné zátěže dostal do tří týdnů. Ale v roce 2005 jsme při expedici na K2 byli dohromady celkem 12x v zóně smrti nad 7000 m, to je pak samozřejmě rozdíl.
Jak dlouho je třeba trénovat, než má člověk fyzicky na osmitisícovku?
Říká se, že osmitisícovka se neptá, co jsi dělal poslední tři měsíce, ale co jsi dělal celý život. Chce to lezecké i technické zkušenosti a dlouhodobou aktivitu. Před druhou expedicí na Mt. Everest jsem dva měsíce proležel a prokulhal se špatně udělanou operací menisku. Ale já jsem předtím makal celý život, moje tělo to vědělo a nebyl to takový handicap. Odjel jsem s diagnózou prasklý meniskus, vylezl na Everest, vrátil jsem se a šel na operaci znovu.
Dá se trénovat psychická připravenost?
Nedá, to jsou především zkušenosti. Ale na jednu věc pozor, trénovaní sportovci, kteří jsou poprvé ve vysokých horách, mohou mít paradoxně problém, protože jsou zvyklí na bolest a dokážou jít „přes závit“. A to je ve výšce špatně. Vrátím se znovu k Martinovi Koukalovi. Byl mladý, byl to juniorský mistr světa a právě při aklimatizaci na Huascaránu ho výšková nemoc skolila hrozným stylem. Pozor na to, aklimatizovat přes závit se nedá, máš nějaké hranice a musíš poslouchat tělo.
Sleduješ, jak trénují špičkoví horolezci v zahraničí?
Přehled nemám, ale horolezci z alpských zemí mají trochu jiné podmínky. Když to přeženu, tak se pohybují ve vysokých horách denně. Já pocházím z Vysočiny, kde má nejvyšší kopec 800 m. Kdybych mohl každý druhý den s mačkami a se zbraněmi vyběhnout v Alpách kopec kilometr a půl, tak by to byl určitě velký dar.
Kdo je tvým lezeckým vzorem?
Sen o vysokohorském horolezectví začal v mládí nad knihou Himálajští tygři, kde byl Šerpa Čong Norbu. V padesátých letech absolvoval řadu expedic a to byl pro mě tehdy neuskutečnitelný sen. Samozřejmě mám v úctě všechny Messnery, jsem rád, že se známe s Ulli Habelerem, což byl jeden z lidí, kteří mě motivovali a nakopli. Když jsem byl v roce 1994 na expedici s Josefem Rakoncajem, což byla moje první výprava na Mt. Everest, tak jsem lezl ve dvojici s Italem Faustem di Stefanim, který jako pátý člověk vylezl všechny osmitisícovky. Já byl na první a on měsíc předtím vylezl jedenáctou. To byl motor pro vznik myšlenky, že mi výšky sedí a že k tomu mám dispozici.
Tak ať se vám všem na K2 daří, držíme palce…
Pokusy Radka Jaroše na K2 (8611 m) 2001 – počasí pouští do výšky 8000 m 2003 – padající sníh a výška 7400 m 2005 – hluboký sníh a opět počasí, 7300 m 2007 – zranění prstu v základním táboře |
