Delší, ale příjemné a ne příliš náročné putování nejzápadnější částí popisované oblasti. Půjdeme především rozlehlými lesy, které se táhnou v souvislém pásu od Chocně k Hornímu Jelení a Borohrádku. Ve střední části nás čeká úsek po neznačených cestách, proto bude třeba věnovat zvýšenou pozornost orientaci. Kromě menších výstupů k choceňským hradům nás čeká jen jedno větší stoupání – k Čertovu dubu za Dobříkovem. Doporučujeme vybavit se vlastním jídlem a pitím, protože možnosti občerstvení jsou minimální.
Od železniční stanice Choceň (nebo od sousedního autobusového nádraží) půjdeme nejprve po žluté značce. Podejdeme trať a přes park se dostaneme na rozcestí u mostu přes Tichou Orlici, kde je křižovatka turistických cest . Odtud pokračujeme vlevo po červené značce, zprvu po silnici, pak chodníkem stále nad levým břehem řeky. Podchodem podejdeme trať z Chocně do Týniště n. Orlicí a dáme se vpravo k rozcestí U Prokopa . Po někdejší barokní soše zbyl jenom podstavec. Vlevo uhýbá zelená značka, my pokračujeme po červené. Úzkou pěšinou ve svahu nad železniční tratí dojdeme k úvozu, kde cesta zahýbá vlevo. Po pravé ruce máme dva za sebou jdoucí mohutné valy, oddělené příkopy, které směřují kolmo k řece. Literatura se o tomo místu nezmiňuje. Zdá se, že tu bývalo předsunuté opevnění hradu Zítkova, vzdálené vzdušnou čarou asi 800 m, které chránilo přístup od jihu. Cesta obejde valy, pak několikrát změní směr a vystoupí ke zbytkům bývalého choceňského hradu .
Je to výrazná oválná vyvýšenina nad levým břehem Tiché Orlice, příkopem rozdělená na předhradí a vlastní hrad. Další příkop odděloval hradiště od nejzazšího konce ostrohu. Z někdejších budov a zdí zůstaly jen prohlubně a terénní vlny. Písemné zprávy o hradu nejsou, neznáme ani jeho přesné jméno. Snad se jednalo o původní choceňský hrad, který dobyl a pobořil Karel IV. v r. 1338 při tažení proti loupeživému pánu Mikuláši z Potštejna, do jehož majetku Choceň patřila (pokud se ovšem nejednalo o hrad zvaný dnes Vranov, bližší popis na str. 44). Dnešní název Zítkov s historií hradu nesouvisí, je odvozen od jména mnohem pozdějších majitelů pozemků pod hradištěm.Sestoupíme do údolí malého potoka, jdeme krátce vlevo a pak vpravo cestou do lesa. Přetneme jinou cestu a začínáme stoupat. Na vrcholové plošině je rozcestí pěti cest. Značky tu nejsou umístěny právě šťastně, proto je dobré vědět, že pokračujeme po široké cestě vpravo. Asi po 300 m sestupuje po pravé straně nevýrazné údolíčko. Za ním, u dobře patrné prohlubně, odbočíme z cesty (i ze značky) doprava a volně lesem dojdeme po 50 metrech k pozůstatkům dalšího choceňského hradu, v nové době zvaného Hlavačov .
Také toto jméno dostalo místo podle majitelů blízkých pozemků, původní pojmenování se nedochovalo. Hradiště leží na okraji strmé stráně nad řekou a železniční tratí. Má zhruba lichoběžníkový půdorys a je ze tří stran opevněno impozantním, šest metrů hlubokým příkopem a až tři metry vysokým valem. V severovýchodním rohu, nad srázem nad řekou, jsou patrné základy obytného stavení, v severozápadním rohu pak zasuté základní zdi čtverhranné věže. Historie hradu je neznámá, snad byl – jako většina hradů v okolí – založen začátkem 14. stol. Drslavici a zanikl r. 1338 při tresné výpravě kralevice Karla.Vrátíme se k cestě a spolu s červenou značkou jdeme asi 300 m k nevýraznému pahorku porostlému lesem. Cesta tu přetíná nepříliš mohutný val, ohraničující od jihu a západu rozlehlé hradiště , které na ostatních stranách chránily příkré svahy. V 60. letech 20. stol. tu proběhl archeologický výzkum, který zjistil, že tu bylo opevněné sídliště lužického lidu popelnicových polí, později v době hradištní, znovu osídlené Slovany. Podle zbytků mohutné, dva metry široké zdi u jižního valu a nálezů středověké keramiky a zbraní se dá usuzovat, že tu později vznikla gotická tvrz, o níž však prameny, stejně jako o okolních hradech, mlčí. Svahové bučiny na kraji lesa a přilehlé louky jsou evidovanou botanickou lokalitou. Hradiště se nazývá Darebnice podle blízké osady, do které sestoupíme po široké cestě. Za osadou u autobusové zastávky se dáme vpravo na úzkou silničku, projdeme osadou Chloumek a na jejím konci zahneme vpravo na prašnou silničku. Po kamenném mostě přejdeme trať a sestoupíme k bývalému dvoru Postolov.
V jeho blízkosti stávala ves, připomínaná v r. 1342. Po polovině 16. stol. si tu Petr Odkolek z Újezdce postavil tvrz a dvůr, brzy na to ves zanikla. Tvrz se naposledy připomíná v r. 1610, pak o ní zprávy mizí. Nezůstaly po ní žádné stopy, stávala v blízkosti dvora, který se – i když po řadě úprav – dochoval dodnes.Červená značka pokračuje krásnou alejí starých vzrostlých lip a kaštanů, mine odbočku k železniční stanici Újezd u Chocně (200 m) a pak nás po silnici dovede do malé vsi Plchůvky. Na trojúhelné návsi s parkovou úpravou stojí výklenková kaple z r. 1914. V blízkosti obce, zejména směrem k severozápadu, jsou rozlehlé chatové osady. Na návsi se k nám zleva přidá modrá turistická značka od železniční zastávky Plchůvky (300 m); ta nás bude provázet v další části cesty. Jdeme krátce spolu s červenou ke trati, pak po modré vlevo přes koleje (červená pokračuje do Borohrádku a Týniště nad Orlicí). Úzkým pruhem polí a luk dojdeme k lesu a ponoříme se do něj. Musíme pozorně sledovat značení, modře značená cesta několikrát mění směr a nakonec nás dovede na hráz rybníka Dolní Pecák . Je to půvabné místo: hráz porostlá starými stromy, rybniční hladina ze všech stran sevřená lesy a malými palouky.
Dolní Pecák odděluje pouze hráz od dlouhého a úzkého Horního Pecáku. Rybníky slouží mj. i rekreaci, je tu možné tábořit, na tábořišti je také pramen pitné vody. – Přejdeme náhon a pokračujeme lesní cestou k silničce. Tady modrou značku opustíme a půjdeme už bez značení po silničce vlevo. Dojdeme k silnici, přetneme ji a stále v přímém směru míříme k lesu. Po 150 m narazíme na rozcestí, kde zahneme vlevo na cestu sypanou oblázky. Na dalším rozcestí u posedu jdeme rovně; málo používaná cesta místy zarůstá, nakonec se stočí vpravo a bezpečně nás dovede k široké lesní komunikaci, protínající rozlehlou paseku. Zahýbáme po ní vlevo. Po 1200 m se dostaneme na rozcestí, kde se setkáme se zelenou značkou. Zeleně značenou trasu však protneme a pokračujeme stále v původním směru. V místech, kde se cesta vidlicovitě dělí, se dáme vlevo a mírně stoupáme přes velkou mýtinu, pak znovu lesem ke křižovatce cest se žlutou značkou v místech zvaných U tří pánů.
Tentokrát už značením nepohrdneme a dáme se po žluté vlevo. Krátce nato odbočuje značka doprava; nic nezkazíme, když ji na čas opustíme a budeme pokračovat stále po široké cestě. Asi po kilometru se k nám žluté značení znovu přidá. Další odbočení ze široké cesty vpravo však už budeme respektovat. Členitým, ne příliš přehledným terénem většinou po úzkých pěšinách sestoupíme na kraj lesa k několika osamělým stavením a pak se polní cestou dostaneme k silnici ve vsi Dobříkov. Značka se po ní stáčí vlevo. Po naší pravé ruce ve velké zahradě (soukromý majetek, vstup na požádání) se dochovaly zajímavé pozůstatky středověké tvrze . Vznikla pravděpodobně již ve 14. stol., i když první zmínka o ní pochází až z r. 1496. Na přelomu 16. a 17. stol. byla původní obytná věž renesančně přestavěna Vilémem Dobříkovským z Malejova na pohodlnější sídlo. Dobříkovští pro účast na protihabsburském odboji v letech 1618–20 o tvrz přišli. Tu koupil známý Albrecht z Valdšejna a připojil ji k zámrskému panství.
Pak se majitelé často střídali, tvrz však udržovali v dobrém stavu. V r. 1688 se stavba dokonce označuje jako zámek. Pustnout začala až v průběhu 18. stol. V r. 1777 stály ještě hradby opevnění i vstupní brána, palác však již byl ve zříceninách. Ze zřícenin byla počátkem 19. stol. postavena na tvrzišti myslivna (dnešní čp. 68). Za první pozemkové reformy v r. 1920 získal pozemek významný politik Václav Klofáč a ve východní části tvrziště proti myslivně si dal postavit výstavnou vilu, používanou jako letní sídlo (čp. 93). Současně byly upraveny sklepy tvrze a nad nimi vybudován altánek, jehož stěny zdobí renesanční kachle, nalezené na tvrzišti. Původní areál tvrze dnes tvoří výrazná navezená plošina zhruba čtvercového tvaru s baštovitými výběžky v rozích, obtočená mohutným příkopem, místy hlubokým až 10 m, a valem o výšce 3 m. Příkop, původně zaplavovaný vodou z nedalekého rybníka, je dnes suchý a proměněný v zahradu.Za tvrzištěm je rozcestí turistických cest. Dříve, než se svěříme další značce, půjdeme ještě krátce po silnici směrem k východu. Bylo by totiž škoda nepoznat další dobříkovskou pozoruhodnost – podkarpatský dřevěný kostelík z r. 1679 s původním zařízením a vyřezávanými pravoslavnými ikonami. Pochází z obce Velká Kopaň na Zakarpatské Ukrajině, odkud byl v r. 1857 přenesen do Chlumce u Sevljuše a v r. 1930 do Dobříkova.
Iniciativa k této akci i značná část finančních prostředků na ni vzešla od agrárníka V. Klofáče. Kostel je roubený, s pavláčkami a arkádou v průčelí, má hranolovou věž s ochozem a šindelovou střechu. Dnes slouží církvi československé-husitské. Dále k východu na návsi je pomník J. Husa z r. 1912 a pomník Dobřejovských z Malejova z r. 1928.Vrátíme se zpět na rozcestí a půjdeme dál po modré značce. Míříme k severu, vstoupíme do lesa a stoupáme po široké cestě; na vidlicovitém rozcestí jdeme vpravo. Brzy se dostaneme na cestu, z níž jsme před časem odbočili o něco západněji, když jsme začali sestupovat k Dobříkovu. Pokračujeme po ní vpravo. Vede nás téměř po vrstevnici rozlehlými lesy až k rozcestí Nad Hlubokou. Modrá značka tu končí, dál půjdeme po zelené.
Držíme se stále široké cesty a stoupáme až k plochému vrcholu zvanému Čertův dub (352 m), nejvyššímu místu v celém okolí . Cesta se změní v asfaltovou silničku. Vlevo je parkoviště a za ním na okraji lesa hrob sovětského partyzána Alexandra Bogdanova, který zahynul 1. května 1945 v boji o choceňské letiště. Partyzáni se pokusili zlikvidovat zdejší německou jednotku, získat letoun a odletět s ním přes frontu na východ s důležitými zprávami. Přepad se však plně nezdařil, partyzánská skupina byla nucena stáhnout se do lesů a svého padlého kamaráda Bogdanova vzala s sebou. Byl pohřben pod Čertovým dubem; u jeho hrobu se po r. 1945 konaly pravidelné pietní akce.Asfaltovou cestou zvanou Formanka většinou klesáme smíšenými lesy k jihovýchodu. Po 2 km nepřehlédneme, že zelená značka zahýbá vlevo na pěšinu, mine velkou paseku a po kilometru nás přivede k rozcestí U Prokopa, kterým jsme prošli již na počátku cesty. Po známé trase se vrátíme na kraj Chocně a přes park po žluté značce k železniční stanici.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
