Kanadský trail Juan De Fuca, na ostrově Vancouver Island, je dlouhý téměř padesát kilometrů a pro turisty představuje úžasný zážitek po dobu 2 – 4 dnů. Vojta Bořil, se při svém studijním pobytu v Kanadě rozhodl, že si tento zážitek zintenzivní prostřednictvím běhu. Podařilo se mu těžkým terénem, který je plný kořenů, skal, nejrůznějších přírodních překážek a závěsných mostů proběhnout?
Běžeckou dráhu nečekejte…
Když jsem se před 2 měsíci přestěhoval do Kanady, hned jsem se začal zajímat o traily na Vancouver Island, kde aktuálně žiji a studuji. Nejznámějším trailem na tomto ostrově, který leží nedaleko Vancouveru v Britské Kolumbii, je trail nazvaný Juan De Fuca Marine Trail. Oficiálně měří 47 km a kopíruje západní pobřeží ostrova. Nicméně není to délka ani převýšení, které z Juan De Fuca Trailu dělají náročnou záležitost. Je to zejména tvrdý terén plný kořenů, skal, nejrůznějších přírodních překážek a závěsných mostů. Díky tomu je trail z velké části opravdu těžko běhatelný. Na druhou stranu je jeho absolvování opravdu velkým zážitkem.
Trekaři a turisté většinou trail absolvují za 2 až 4 dny. Už to vypovídá o náročnosti terénu – v popisu trailu je většinou reálná rychlost svižného trekování odhadovaná na 2 kilometry za hodinu pohybu. Nicméně existuje pár lidí, kterým se to povedlo přeběhnout za jeden den. A my jsme se v pátek 10. října chtěli mezi tyto borce zařadit.
Jaký byl tedy můj běžecký zážitek na Juan De Fuca Trailu?
Vzhledem k velmi deštivému podnebí zde na Vancouver Island bylo třeba dobře naplánovat datum pokusu a věnovat dostatečnou pozornost přípravě. V září jsem i přes dozvukující indické problémy s žaludkem odběhal asi 285 km, v bazénu k tomu přidal dalších 15 kilometrů. Proto jsem se rozhodl, že to za pokus stojí a začal hledat společně s mým kanadským parťákem Patrickem vhodné datum. S přicházejícími podzimní dešti se totiž JDF trail mění spíše na bahenní lázeň. Nakonec jsme stanovili datum na desátého října a jediným cílem už bylo jen zůstat zdravý a uhlídat žaludek.
V pátek 10. října v 5 ráno vyrážíme z Victorie směrem k Botanical Beach plní očekávání, ale zároveň i mírných pochybností a respektu k přírodě. Přece jen 50 kilometrů je pořádná porce, na trase není v podstatě žádná záchytná stanice či pomoc a terén je více než náročný – z větší části běh připomíná spíše chůzi.
V 7 hodin dorážíme na konec trailu, kde necháváme auto a přeskakujeme na enduro motorku, která nás po silnici kopírující pobřeží doveze zpět na začátek trailu, tak abychom nemuseli cestu na motorce absolvovat vyčerpaní po přeběhu. Přiznám se, že si dovedu představit lepší ranní rozcvičku před padesátikilometrovým během než hodinu vsedě v dešti na enduro motorce.
První kilometry utíkají rychle, hodně nám pomáhá značení trailu
Téměř každý kilometr je jasně označen, takže si na pátém kilometru děláme srandu, že dnes už nás čeká jen terénní maraton. Hlavní roli ale hraje déšť, bahno a terén. Přece jen silniční maraton bychom za normálních okolností a tréninku dali oba pod 3 hodiny, tady nás čeká dalších 6 hodin tvrdé práce. Nicméně kilometry utíkají neuvěřitelně rychle – hlavně proto, že trail nikdy nenudí. Střídají se kopce nahoru dolu, kořeny, kameny, lávky, závěsné mosty přes údolí a útesy, některé musíte přejít po spadlém stromu. Vše v dešti pořádně klouže. V nejprudších částech jsou i fixní lana, která nám v bahnitém terénu a klouzajících kamenech dost pomáhají.
Asi už chápete, že to často běh moc nepřipomínalo. Nicméně jsme se snažili hýbat co nejrychleji! Během 47 kilometrů trail prochází také třemi plážemi – což jsou pro mě nejméně oblíbené úseky. Sice jsou zde krásné výhledy na oceán a přilehlé útesy, nicméně pro nás to znamená trápení se v písku a klouzajících kamenech, přičemž jen doufáme, že nepřijde příliv. Pláže také pro turisty představují vhodný prostor ke stanování, který většina z nich využívá.
Naším cílem bylo dostat se v dobrém stavu na Sombrio Beach, která se rozprostírá mezi 27. a 30. kilometrem. V polovině trailu jde vše až podezřele dobře – držíme neuvěřitelné tempo odpovídající výslednému času kolem 6 hodin a 40 minut, přičemž naším optimistickým cílem byla hranice 8 hodin! Během několika desítek minut už se trápíme s pískem a nepříjemnými klouzajícími kameny na zmíněné Sombrio Beach.
Přichází první krize
Minuli jsme odbočku zpět do lesa a ztrácíme hledáním cesty asi 20 minut. Taková situace při 50 kilometrovém běhu může být celkem demoralizující, což sám prožívám. Od určitého bodu je to totiž více o hlavě než o tělu (které přece jen trénované být musí, pokud chcete něco takového podnikat). Dávám gel a zmoklý na kost přemýšlím, jak to do konce doklepu. Máme za sebou 4-5 hodin pohybu, už moc nemluvíme a já mám čas přemýšlet o všem možném.
Nakonec se probouzím z krize, když se Patrick raduje, že jsme právě přeběhli metu maratonu, což znamená, že už nám chybí pouze 5 km do cíle! Tak sám sobě říkám, že pět kilometrů přece uběhne každý a krize je pryč! I tak ale poslední kilometry hodně bolí, v bahně a na mokrých lávkách téměř nejde běžet, o čemž jsem se přesvědčil asi tak deseti pády. Uvědomujeme si, že i přes mírné bloudění máme stále šanci, aby náš výsledný čas začínal šesti hodinami. Nicméně to znamená, že musíme běžet fakt naplno, což vzhledem k těm pádům a mému zatejpovaném kotníku vyhodnocuji jako ne příliš rozumné a proto dobíháme bez finiše – ale i tak v neuvěřitelném čase 7:04:50!
Nic se nám nestalo a setkání s medvědem jsme se vyhnuli
Jsme štastní, že jsme ve zdraví na konci trailu. Přece jen by stačilo, aby si jeden z nás vyvrkl kotník a měli bychom velký problém. Na parkovišti potkáváme jen dva zmoklé turisty, kteří nám hlásí, že právě viděli medvěda. To nás nepřekvapuje, protože jsme celý den potkávali medvědí trus a tlapy, takže jsme věděli, že jsou kolem nás. Oblast Juan De Fuca je výskytem černých medvědů a pum známá, proto jsme rádi, že se nám tentokrát vyhnuli.
Krása takovýchto dlouhých vytrvalostních výkonů v horách je, že se musíte spoléhat pouze sami na sebe – musíte být připraveni na jakoukoliv situaci. Myslím, že existuje málo činností, které lépe trénují vaší vůli a odhodlání. Krize přijde, otázkou je jen kdy.
Zároveň musíte při běhu přemýšlet, kdy se najíst, kdy napít – tak, aby vaše tělo stále mělo dostatek paliva. To plánování kolem je jedna z věcí, která mě hodně baví. Pokud se budete někdy nacházet v okolí Vancouveru a máte rádi divokou přírodu, trail Juan De Fuca mohu opravdu jenom doporučit!
Délka: 47 km (s pár špatnými odbočkami jsme dali k 50 km) Převýšení: +/- 2600m Čas: 7:04:50 (hrubý čas, zastavili jsme dvakrát – jednou na doplnění vody z řeky, jednou na mapovaní. Čistý čas běhu tak může být cca 6:50) |
Další reportáže o běhání po celém světě naleznete na www.SvetBehu.cz.
