Josef Rakoncaj: Česká horolezecká legenda slaví narozeniny

Článek vyšel k příležitosti 70. narozenin Josefa Rakoncaje v časopise Svět outdooru 1/2021.

Z českého písku na Kavkaz

První lezecké pokusy podnikal Josef Rakoncaj (* 6. 4. 1951) ještě jako kluk na pískovcových skalách v okolí Turnova, kde vyrůstal. S improvizovaným vybavením zlézali s kamarády skalní věže na Suchých skalách, ve Skaláku, na Panteonu na Malé Skále či v Klokočských skalách. Učil se metodou pokus a omyl, okoukával techniku ostatních lezců a zkoušel vylézt už vylezené i úplně nové cesty. Touha po objevování a pocit štěstí a volnosti, který ve skalách cítil, způsobily, že nenávratně propadl sportu, pro který mělo jeho okolí a společnost malé pochopení.

Letní i zimní výpravy do Vysokých Tater na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak mladý horolezec získával na sebevědomí, rostla i chuť podívat se do vysokých hor. V sedmdesátých letech se poprvé vypravil do Alp, ale také na Kavkaz a později do Pamíru a jeho výstupů si všimly také zahraniční horolezecké magazíny. Do mezinárodního povědomí se v roce 1975 zapsal traverzem osm kilometrů dlouhého hřebene mezi kavkazskými vrcholy Koštan-Tau a Dych-Tau v úctyhodných pěti tisících metrech a o rok později prvovýstupem jižní stěnou na gruzínský vrchol Šchara West (5038 m).

Neskutečnou vytrvalost a odolnost ukázal v roce 1976, kdy s kamarády prostoupili jako první v zimě obávanou severní Stěnu trolů (Trollweggen), považovanou za nejvyšší kolmou skalní stěnu Evropy. V 1200 metrů vysoké stěně, tyčící se nad hladinou řeky Rauma v norském údolí Romsdalen, strávila čtveřice českých horolezců deset mrazivých dní a stala se hvězdami norských médií.

Už tehdy bylo jasné, že jeho cestou nebude „snadné“ sbírání vrcholových trofejí. „Vždy jsem hledal místa, kde by šla udělat nová cesta, dalším hlediskem byla vysoká lezecká obtížnost výstupu. Inspiraci jsem hledal v zahraničních horolezeckých časopisech, které jsem odebíral. Rychlé, těžké lezení pro mě zvyšuje atraktivitu kopců,“ říká Josef Rakoncaj při našem rozhovoru, který kvůli pandemii probíhal pouze on-line.

První úspěchy v Himálaji a Karakoramu

Jeho prvním himálajských triumfem byl prvovýstup severní stěnou Kalanky (6931 m) v roce 1977. „Takhle nějak jsem si ve snech představoval svoji první ránu v Himálaji – překonat těžký a příkrý terén většinou mixového charakteru ve vysoké výšce, který dosud nepoznal kontakt s nohou člověka,“ vzpomíná Josef Rakoncaj v knize Měl jsem kliku, v níž bilancuje svou horolezeckou dráhu. O čtyři roky později se na sever Indie vrátil a podnikl prvovýstup severní stěnou Nanda Devi (7816 m), který je dodnes hodnocený jako jeden z nejtěžších himálajských výstupů v historii, a to především kvůli překonání kolosální 450 metrů vysoké lezecky náročné stěny ve vrcholových partiích, která si vysloužila pověst nedobytné skalní tvrzi. „Získat povolení pro výstup v oblasti, které dominuje druhá nejvyšší hora Indie Nanda Devi, bylo velmi obtížné a zdlouhavé, protože je to pro hinduisty posvátné území. Krátce po naší návštěvě indická vláda tuto oblast opět uzavřela,“ vzpomíná český horolezec, který se s byrokracií musel často potýkat i na domácí půdě.

Následovala víc než dekáda pokusů a triumfů na nejvyšších vrcholech světa – stanul na vrcholech osmi osmitisícovek, na řadě z nich jako první Čechoslovák v historii, na dvě z nich – Lhotse Shar a Shisha Pangmu – vylezl dokonce prvovýstupem. „Nejvyšší hory planety se pro mě staly v letech 1983 – 1996 téměř sebezničující vášní. Propadl jsem jí,“ líčí svou posedlost Josef Rakoncaj. Pro svou osmitisícovou premiéru nevybral zrovna nejlehčí cíl – jako pomocný kameraman se na přímluvu přátel dostal k italské expedici na obávanou K2 (8611 m). Obtížným a málo frekventovaným výstupem severním pilířem z Číny na horu vystoupal 31. srpna 1983 s Italem Agostinem da Polenzou a stal se v té době držitelem československého výškového rekordu. Protože už bylo po osmé hodině večer, byli nuceni nouzově bivakovat pouhých 50 metrů pod vrcholem. Jeden z nejvyšších bivaků v historii horolezectví Joska Rakoncaj popsal v tehdejším bestselleru K2: „Vydlabu si jeskyňku, jakýsi hrobeček, tam se vtěsnám, a zevnitř zazdím sněhovými kvádry. Odepnu stoupací železa, strčím je pod zadek a z bot vyjmu vložky, abych uvolnil nohy. Je hodina po půlnoci. Přežít. Nic než přežít… Tady a spát? Směšné. Čas se vlekl. Těžko říct, na co jsem myslel. Převládala spokojenost, s ní se mísila obava z cesty zpět – víc si prostě nepamatuji.“ Později se nechal slyšet, že si tuto zkušenost už nechce nikdy zopakovat.

Šňůra osmitisícovek

Jako člen československé expedice se v roce 1984 zasloužil o vytyčení nové cesty v do té doby panenské jižní stěně Lhotse Shar (8383 m), považované za jeden z nejobtížnějších prvovýstupů 20. století. Jako člen mezinárodní expedice vystoupal v roce 1986 na Broad Peak (8051 m) a o pouhé dva týdny později podruhé na vrchol K2. To se zapsalo do historie jako první double výstup na osmitisícovky a zároveň se Josef Rakoncaj stal na dlouhou dobu jediným člověkem na světě, který stanul na vrcholu druhé nejvyšší hory planety dvakrát. Vedle radosti z výstupu hory tehdy ukázaly i svou odvrácenou tvář: „Měli jsme permit na dva měsíce, během našeho pobytu na svazích K2 zahynulo 13 horolezců, za stejnou dobu na vršku stanulo 26 lidí včetně nás… Každý má zafixované, že jemu se to stát nemůže. Ale statistika hovoří jasně: ten terén je objektivně velmi nebezpečný, vysoké hory jsou pro člověka nepřátelské prostředí,“ shrnuje rizika horolezectví Josef Rakoncaj. V letech 1987 až 1990 se stal Josef Rakoncaj členem mezinárodního horolezeckého týmu L’Espirit d’Equipe, s nímž podnikl výstup jižní stěnou Boningtonovou cestou na Annapurnu (8091 m), jižní stěnou Manaslu (8163 m), na jejíž vrchol vystoupali ze základního tábora a zpět za pouhých 42 hodin, nebo dvojvýstup nejprve na Cho Oyu (8201 m) a o 13 dní později po slezení nové cesty v severní stěně na centrální vrchol Shisha Pangmy (8008 m).                                                                                                 

Rychlými výstupy na více osmitisícovek za sebou udali jeden z trendů, jehož pomyslným vrcholem je slezení všech 14 osmitisícovek za jednu sezonu. „Všechny osmitisícovky dokázali v roce 2019 vylézt během šesti měsíců nepálští Sherpové. Ve výškových táborech měli předem připravené stany, což výstup dost ulehčuje – stejně jako při prvním zimním výstupu na K2 letos v zimě. Při výstupech ovšem používali umělý kyslík, nechci být negativní, ale pro mě to jejich výkon poněkud snižuje,“ popisuje aktuální dění v Himálaji Josef Rakoncaj, který sám umělý kyslík při výstupech nikdy nepoužil. Jako nesmiřitelný odpůrce používání umělého kyslíku tuto praktiku označuje za doping, který podle něj degraduje horolezecký výkon. „Umělý kyslík sníží nadmořskou výšku o 2000 metrů, z osmitisícovky rázem udělá šestitisícovku. Člověk je pak při výstupu až o třetinu rychlejší. Já se tímto nečistým způsobem nikdy o vršek nepokoušel,“ vysvětluje svůj vyhraněný názor.

Velmi kriticky se proto staví také k současnému boomu komerčních expedic na osmitisícovky, které označuje spíš za vysokohorskou turistiku než horolezectví. Svět už několikrát oblétly fotky například z fronty na vrchol Everestu. „Expedice se vodí po normálkách, zajištěných fixními lany. Sherpové vše připraví a klient se jen nechá vést na vrchol. Jde o byznys s permity a službami agentur. Osobně si myslím, že to skončí podobně jako v Alpách – postaví se lanovka na vrchol. Dle mého je to otázka 10 až 15 let,“ hodnotí masovou expanzi osmitisícových turistů Josef Rakoncaj. Sám měl štěstí, že zažil v Himálaji jakési pionýrské období a také přerod horolezeckého stylu od klasických několikaměsíčních početných expedic, které stavěly postupně výškové tábory a vynášely do nich materiál, k lehkému a svižnému alpskému stylu, jehož průkopníkem byl na přelomu 70. a 80. let také Reinhold Messner. I dnes je podle něj stále co objevovat: „Za prvovýstupy je dnes možné zamířit třeba na sever Indie. Území zvané Kašmír na pomezí Indie a Pákistánu dlouho sužovaly boje mezi oběma státy. Dnes je oblast klidnější, země si uvědomují přínos expedic a snaží se jim zajistit bezpečné podmínky. Odlehlá horská skupina Rimo čítá několik vrcholů přes 7000 m, které nejsou vylezené, dají se tam vyčuchat nové cesty. Většinu lidí ale odrazuje náročný a zdlouhavý přístup do oblasti.“

Jeho poslední vylezenou osmitisícovkou byla v roce 1992 Nanga Parbat. Několik osmitisícových vrcholů ale také jeho horolezeckému šarmu a umění odolalo: otočit se před vrcholem musel dvakrát na Dhaulagiri, na Makalu, Kangchenjunze a čtyřikrát také na Everestu. Velkou dávku pudu sebezáchovy jistě vyžadovalo otočit se pouhých 200 výškových metrů pod vrcholem nejvyšší hory světa v roce 1988. „Společně s mezinárodním týmem Equipe jsme se pokoušeli vystoupat na vrchol z čínské strany alpským stylem, veškeré vybavení jsme měli s sebou, tím jsme byli daleko více mobilní. Dostali jsme se do výšky asi 8550 m, ale byly už čtyři hodiny odpoledne. Osobně jsem odmítl stoupat na vrchol a pak v té výšce bivakovat, protože jsem věděl, jak obrovský zásah je to do organismu a jak blízko smrti se tam člověk dostává. Chtěli jsme mít rezervu na bezpečný sestup. Plán byl pokusit se po odpočinku znovu o vrchol, k čemuž už bohužel kvůli smrtelné nehodě francouzského kameramana nedošlo,“ vzpomíná na expedici Joska Rakoncaj. „Málokdo zažil nápor, kterému lidské tělo v extrémní výšce čelí. Reaguje značným úbytkem svalové hmoty, halucinacemi, špatným trávením a rychlým odumíráním mozkových buněk. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že devastace organismu je alarmující,“ přibližuje účinky vysoké nadmořské výšky v knize Měl jsem kliku.

V 90. letech se Josef Rakoncaj vydal za lezením také do Afriky či Ameriky – vystoupal na Kilimandžáro (5895 m), Aconcaguu (6962 m) nebo Mt. McKinley (dnes Denali, 6194 m). „Nejvyšší hora Aljašky se svými 6190 m může směle konkurovat osmitisícovkám především drsnými podmínkami. Nedostatkem kyslíku a krutými mrazy umocněnými odvrácením Země od slunce se severní oblasti velmi podobají Himálaji,“ přibližuje lezení na nejvyšší horu Severní Ameriky.

Nejen lezením živ je člověk

Ačkoli se Josefu Rakoncajovi na pár let dostalo privilegia se horolezectvím živit, rozhodně to nebylo pravidlo. Po střední průmyslovce nastoupil do turnovské Dioptry, kde se dlouhá léta živil navrhováním obrouček brýlí. Na své expedice si nejprve sám šil vybavení – s prvním péřovým spacákem začínal v sedmdesátých letech na babiččině šicím stroji – později si šitím pro své kamarády a známé přivydělával po práci. Po revoluci se z šití péřových spacích pytlů a péřového oblečení stala úspěšná značka Sir Joseph, která prosperuje dodnes.

Při svých výstupech s sebou bral také fotoaparát nebo dokonce kameru, jeho snímky tak byly vidět nejen v tisku, na výstavách, ale také v šesti knihách, které vydal společně se zručným editorem Miloněm Jasanským. V té poslední – velkoryse pojaté publikaci s podtitulem Měl jsem kliku bilancuje své úspěchy a vzpomíná na 24 výstupů, které považuje za subjektivně nejhodnotnější. „Knížku jsme chystali tři roky. Vybírali jsme fotografie, diapozitivy, celkem je v knížce kolem 320 dobových obrázků z mých expedic,“ popisuje horolezec a fotograf v jedné osobě.

Kromě lezení, kterému se věnoval i po ukončení „osmitisícové“ kariéry dál, dával Josef Rakoncaj průchod své vášni pro výšky ještě létáním. Na vlastnoručně ušitém paraglidu například v roce 1988 slétl ze Sněžky do Obřího dolu. Dalším jeho koníčkem byla letadla: „Toužil jsem si postavit dvouplošníka v kategorii ultralight. Z Ameriky mi přišel 220 kilogramů těžký balík se součástkami z překližky. Se synem Lukášem jsme letadlo postavili asi za 1000 hodin. Létal jsem s ním v letech 96 až 99 a bylo to krásné,“ vzpomíná Joska Rakoncaj na svůj první vlastnoručně postavený letoun. Později sestavil ještě další, dnes už jsou ale všechny prodané.

„Myslím si, že se mi život podařil. Patřím k těm šťastlivcům, kterým osud dopřál prožít život tak, jak oni sami chtěli, a splnit si sny, které měli,“ píše Josef Rakoncaj v úvodu knihy Měl jsem kliku. Svůj život zasvětil překonávání nemožného, dokázal, že lidské hranice je možné s velkým osobním (fyzickým i duševním) nasazením posouvat. Před jeho výkony nezbývá než smeknout.

Za celou redakci přejeme hodně zdraví!

Časová osa

• 6. 4. 1951 narozen ve Dvoře Králové
• 1973 Elbrus (5642 m) – Kavkaz, Rusko
• 1973 Suaryk (3950 m) – prvovýstup, jižní stěna, Kavkaz
• 1974 Aiguille de Blaitiére – prvovýstup západní stěnou – varianta, Alpy
• 1975 traverz Koštan-Tau (5152 m) na Dych-Tau (5204 m), Kavkaz
• 1976 Trollryggen – 1. zimní výstup Anglickou cestou, Norsko
• 1976 Aljama – prvovýstup, jižní stěna, Kavkaz
• 1977 Kalanka (6931 m) – prvovýstup severní stěnou, Garhwalský Himálaj, Indie
• 1978 Pik Korženěvské (7105 m) – Pamír
• 1978 Pik Ošanina (6400 m) – prvovýstup severovýchodní stěnou, Pamír, Tádžikistán
• 1980 Mt. Agner (2872 m) – 1. zimní výstup Messnerovou cestou, Dolomity
• 1980 Yerupajá (6635 m) – prvovýstup západní stěnou, Peru
• 1981 Nanda Devi (7816 m) – prvovýstup severní stěnou, Garhwalský Himálaj, Indie
• 1982 Mt. Blanc du Tacul (4248 m) – Superkuloár, Alpy
• 1982 Aiguille du Plan (3673 m) – 1. zimní přelez kuloáru Gabarrou, Alpy
• 1982 Petit Dru (3730 m) – 1. zimní průstup direkt, Severovýchodní kuloár, Alpy
• 1982 Jagnob (4200 m) – varianta prvovýstupu Kapitanova v západní stěně, Fanské hory, Tádžikistán
• 1982 Bodchona – prvovýstup, západní stěna, Fanské hory, Tádžikistán
• 1983 K2 (8611 m) – 2. přelez severní stěny, Karakoram, Čína
• 1984 Lhotse Shar (8383 m) – prvovýstup jižní stěnou, Nepál
• 1986 Broad Peak (8051 m) – západní stěna, Pákistán
• 1986 K2 (8611 m) – výstup přes Abruzziho žebro, Pákistán
• 1988 Annapurna (8091 m) – Boningtonova cesta, jižní stěna, Nepál
• 1989 Manaslu (8163 m) – jižní stěna, Nepál
• 1990 Cho Oyu (8201 m) – severozápadní stěna, Tibet
• 1990 Shisha Pangma (8027 m) – prvovýstup v severní stěně na centrální vrchol, Tibet
• 1990 Kilimandžáro (5895 m) – nejvyšší hora Afriky
• 1991 Mt. McKinley (6194 m) – sólo výstup Messnerovým kuloárem, USA, nejvyšší hora Severní Ameriky
• 1991 Aconcagua (6962 m) – výstup normálkou, Argentina, nejvyšší hora Jižní Ameriky
• 1992 Nanga Parbat (8125 m) – severozápadní Diamírská stěna, Pákistán
• 1998 Mt. Asgard (2015 m) – východní stěna, Bafiinův ostrov, Kanada
• 2002 Lotus Flower Tower (2570 m) – jihovýchodní stěna, Kanada
• 2011 Moses – pouštní věž v Utahu, USA