Ochutnávka amerických dálkových treků: John Muir Trail bez velkého plánování

Skoro každý člověk, který prošel Pacifickou hřebenovku (PCT) se dušuje, že jedna z nejkrásnějších částí je právě John Muir Trail (JMT) v kalifornské Sierra Nevadě. Pro ten jsem se spontánně rozhodla, když jsem v létě 2022 přiletěla do Ameriky jako Yes man (nebo spíš woman) – bez plánu, s tím, že na všechno budu říkat ano a ono mě to někam zavede. Každé ano mělo ale svoje limity, a proto jsem řekla NE, když se mě zeptali, jestli nechci jít právě PCT. „Dám si ale JMT“ usmyslela jsem si. 

Většina lidí se na tento trail připravuje alespoň půl roku. Vše začíná žádostí o permit –⁠ povolení, bez kterého to nejde a pokud chcete jít oficiálně SOBO (southbound) –⁠ ze severu na jih, musíte opravdu půl roku dopředu zkusit online loterii, kterou většinou vyhrajete až na několikátý pokus nebo vůbec. Pokud se ale rozhodnete ad hoc jako já, budete pravděpodobně muset jít NOBO (northbound) –⁠ z jihu na sever a trochu si cestu protáhnout. Z Horseshoe Medow se dá permit sehnat i na poslední chvíli a osobně bych už ani jiný směr nevolila. Při plánování jsem půl dne koukala do mapy a zjistila, že hned v úvodu potáhnu jídlo zhruba na 8–⁠9 dní. Protože už nějakou dobu trpím bolestmi chodidel, netušila jsem, jak dlouho půjdu a jestli to vůbec dokončím. Další dva dny jsem strávila nakupováním zásob, přibyly také nové boty a medvědí kanystr, který musíte na této trase mít. Víc než tři dny jsem opravdu na přípravu nepotřebovala a spolujízdou ze San Francisca jsem vyrazila směr Yosemity. Žádné další peníze jsem už na trailu neutratila, Trail boxy tu totiž přetékají odloženými zásoby, které tak můžete doplnit zdarma v každém zásobovacím centru.

AKLIMATIZACE

Vzhledem k tomu, že se průměrná nadmořská výška trasy pohybuje okolo 3000 m, dala jsem si na aklimatizaci záležet. Výškovou nemoc jako hlavní atrakci jsem opravdu nepotřebovala. Než mi začalo platit povolení, strávila jsem noc v Duck pass (3929 m n. m.) a po zahájení trailu jsem vylezla na Mt. Langley, která byla první čtyřtisícovkou na trase (4277 m n. m.). Na nejvyšší horu USA (bez Aljašky) Mt. Whitney (4421 m n. m.) jsem si sice musela trochu zajít, ale vedla sem jedna z nejlépe vytvořených stezek. Člověk si tak většinu času ani nepřipadal, že stoupá. Bylo tu ale spoustu lidí, kteří aklimatizaci podcenili.

EUFORIE

Myslím, že jsem prožila každý metr tohoto skvostného trailu. Byla místa, na kterých jsem brečela dojetím nad tou nádherou. Nad uvědoměním toho, jak maličcí a bezvýznamné jsme. Byla i místa, kde jsem se nahlas euforicky smála. Uvědomovala jsem si, jak šťastnou mě hory dělají, i když mi právě tekly slzy. Třeba i týden tam nebyl signál, tedy ani Instagram, ale to spojení bylo neskutečný. Uvědomovala jsem si, že žiju život, jak nejlíp umím, bez výčitek. Žiju svůj sen. Tady a teď a jsem za to neskutečně vděčná. Ten život je totiž tam, tam venku v horách. Ne v kancelářích a ve fabrikách. Nikdy jsem nepotřebovala k životu moc, ale bylo hodně osvobozující si uvědomit, že mám na zádech šest kilo vybavení, dost podobně jídla a vody a jsem šťastná jako nikdy předtím.

SETKÁNÍ A TRAILOVÁ JMÉNA

Ať už jsem šla nádhernými loukami, drápala se přes čtyřtisícová sedla, nebo se ploužila nudnějšími lesy, to, co dělalo tenhle trail unikátním, byla setkání s lidmi. Na amerických trecích to chodí tak, že na trailu dostanete nějakou přezdívku (trail name) a pravé jméno je zapomenuto. Začalo to Smajlí, která mi dala trailové jméno Kiwi, podle mé Kiwi teorie. Pokračovalo to fascinujícím 12letým klukem, který šel JMT, aby vybral peníze za účelem zachování divočiny.

A skončilo to u Gurmiho, kterému jsem jeho trailové jméno dala já. Tenhle kluk mi v zásobovacím kempu zpříjemnil narozeniny koupí jednodenní Starlink wifi za $25, abych mohla všechny ty krásy chvilku sdílet i s mými přáteli. Vlastně mi obohatil celý zbytek trailu i tím, že mě naučil muškařit a dal mi přídavek k jménu – Bottomless Kiwi (má dva významy – bezedná a zároveň s holým zadkem). Nikdy prý neviděl nikoho tak moc jíst, což s oblibou pozoroval, stejně jako když jsem nahá skákala do ledovcových jezer. Daroval mi také něco ze svého ultralight vybavení, abych mohla nést víc lásky – šutrů, které připomínaly srdíčka. Některé mi dokonce dobrovolně nesl – domů jsem jich dovezla 366 g a dostala podle nich další část trailového jména.

LÁSKA JE

To jsem takhle seděla nad jezerem ve tvaru srdce a najednou koukám, že se nad ním tyčí strom, jehož koruna taky srdce připomíná. Když jsem sklopila oči, u boty na mě zasvítil srdíčkový kámen. Najednou mě polil obrovský pocit vnitřní lásky. „Láska je. Stačí otevřít oči a uvidíme ji. Pak už jen otevřít srdce a ucítíme ji.“ Přišlo ke mně z čista jasna a rozplakalo mě to. Vtom se za mnou vyloupl postarší americký páreček.

„Jejda zlatíčko, pročpak brečíš?“ ptal se děda. 
„Vidím tři lásky najednou.“ zavzlykala jsem a zopakovala větu, která mě přivedla k slzám. „Tři lásky? Kde proboha? Jako nás tři?“ divila se babi. 
„Ne, to jezero, nad ním strom a tady šutr.“ 
„Wow, tak to chce opravdu velký nadání.“ zasmál se děda, položil mi ruku na rameno a zeptal se, jak se jmenuju. 
„Ki-wi“ zavzlykala jsem. 
„Víš, co? Tak od teď jsi Hearty Kiwi“ (Srdečná Kiwi). Pronesl, oba pak ruku v ruce odkráčeli a já řvala dál, jak na konci bizarního romantického filmu.

Všichni se na chvíli stali mou trailovou rodinkou. S některými jsem přežila nepříjemnou bouřku ve 4 000 m n. m. S někým jsme spali pod širákem, ve tři ráno čučeli na mléčnou dráhu a viděli padat tu nejdelší hvězdu v mým životě, která se na konci rozdělila na dvě části. Romantika na přídi Titaniku hadr. S někým jsme se nechali žrát tisíci komorami, protože ten západ za to prostě stál. Se všemi jsme nadávali na ty kopce a nahoře společně křičeli „Wow, to za to stálo.“ Byli jsme svobodní jako balonek s heliem – plní nadšení a volnosti a ráno nám bylo celkem jedno, kam nás večer vítr zavane.

HAPPY TRAILS

Všem těm lidem patří obří díky. To patří i těm, kteří šli z druhé strany, hezky se usmáli pozdravili, zeptali se, jak to jde, popřáli hezký trail a šli dál. Kdybych měla za každého, kdo mi popřál „Happy trails“, dolar, tak bych si tam mohla koupit auto a nemusela chodit pěšky. Samozřejmě většina z nich nebyla z Evropy, u nás se to nenosí. Cestování mě to nosit naučilo a nechci to už nikdy svléknout. Všichni tito lidé se zasloužili o naprosto výjimečný a nepopsatelný zážitek. Už jen proto, že jsem s nimi mohla tento trail sdílet. Sdílet s nimi tu radost, slzy i štěstí. Alexander Supertramp sice napsal, že radost je skutečná jen když je sdílená, já ale myslím, že radovat se můžeme i sami. Sdílená radost je však dvojnásobná a mnohem vzácnější než ta prožitá o samotě. I když samota může být taky krásná a hodně přínosná. 

HOŘKO-SLADKÝ ZÁVĚR

Člověk by řekl, že to bude právě radost, kterou bude cítit až takový trail dojde. Realitou je ale obrovský smutek a slz tolik, že bych si s nimi mohla umýt ty moje ultra černý nohy. Smutek z toho, že to všechno končí a zároveň radost, že jsem to zvládla i přes všechna moje omezení. Je to jako když jíte nejlepší jídlo svého života, kterého byla taková porce, že jste nevěřili, že to sníte. Teď ale zavřete oči a vychutnáváte poslední sousto. Vy jste to totiž dělali pro ten proces. Proces, při kterém jste prožili každou sekundu a ten teď končí. Hořko-sladké momenty, které vám neuvěří nikdo, kdo je nezažil. Hory mění lidi. Dělají je pokornějšími a vděčnější. Kdyby všichni chodili do hor, měli by se víc rádi a více by spolu mluvili. Jak jednou člověk do hor odejde, může si je už navždy nosit v srdci. A když má náhodou pocit, že je ze srdce ztratil, zase se tam může vrátit. 

JMT pro mě znamenalo 23 intenzivních dní, na které nikdy nezapomenu. Byla to právě setkání, které ho udělali tím doposud nejlepším trailem mého života. Tak jděte ven a mluvte s lidmi, které potkáte. My tady spolu nemluvíme, a to je škoda. Nikdy nevíme, na koho narazíme třeba hned za barákem. Nemusíme kvůli tomu ani jezdit do Ameriky. Hory i lásku si můžeme vždycky nosit v srdci. Tak ať jsou hory s vámi. Vždy a všude. I tady a teď.

Odkud kam vede trasa John Muir Trail? Mrkni na podrobnější popis!