Je-li hora Smrk králem Jizerských hor, je stará dřevařská a sklářská osada Jizerka jejich královnou, byť jsme ji připravili o mnohé z jejich atributů. Z moře okolních lesů se zachovaly jen zbytky nebo vyčnívající holé stráně, jinde už se o život hlásí nová zeleň. Zůstala podivuhodná historie osady, zůstaly půvaby Jizerky či Safírového potoka, příběhy hledačů drahokamů, pozoruhodná a jistě neopakovatelná atmosféra tohoto místa. Bez poznání Jizerky nepoznáme Jizerské hory. Na kole nedoporučujeme úsek kolem Pytláckých kamenů – ideální je varianta trochu „převrácená“, z Malé Jizerky na Smědavu po cyklotrase č. 3018 a zpět popsanou trasou. Na běžkách výlet doporučujeme.
Malá Jizerka – Jizerka, Pyramida 1 km – Pytlácké kameny 5 km – Předěl 11 km – rozcestí u Smědavy 15 km – odbočka naučné stezky k vrchovišti 18 km – Safírový potok 18,5 km – Jizerka, Pyramida 19,5 km – Malá Jizerka 20,5 km
Výchozím místem našeho putování je Malá Jizerka, část Jizerky***, položená na úbočí Bukovce** v nejvyšším místě celé osady. Nejezdí sem autobus, vede sem nově opravená silnička od Horního Polubného*. Vjezd na Jizerku je omezen, proto využijeme prostorného placeného parkoviště a vlastní dopravní prostředek necháme na místě. Pokud se musíme spolehnout na veřejnou dopravu, zahájíme výlet na Smědavě, kam jede autobus.
Z Malé Jizerky (stravování a ubytování: pensiony Kakrda a Pod Bukovcem) jdeme po silnici mezi rázovitými chalupami k centru Jizerky. Vpravo se vypíná čedičový Bukovec, louka pod ním je nejromantičtější, když rozkvetou upolíny. Před námi se prostírá obec, jejíž odloučenost od světa vyniká především v zimě, která tady trvá téměř půl roku. Nejvýše položená osada severních Čech je poprvé uváděna jako odlehlé sídlo čihařů r. 1539 – z té doby pochází první archivní listina o Jizerce. Souvisí s pozemkovými spory. Již v 16. stol. se o východní část Jizerských hor dělila dvě panství: navarovské (pozemky Zikmunda Smiřického ze Smiřic a na Skalách), od severu pak majetek frýdlantského rodu Bíbrštejnů.
Uprostřed hlubokých lesů probíhala těžko rozpoznatelná hranice mezi oběma panstvími. Pan Smiřický poslal poddané daleko až pod horu Bukovec. Lidé postavili pár bud, chytali ptactvo, pálili dřevěné uhlí v milířích a v Jizeře lovili ryby. To se nelíbilo Jáchymu Bíbrštejnovi, dal Jizerku vypálit a tak r. 1539 rozpoutal spor, který se vlastně vlekl déle než půl století. Do hor se vydala komise, pátrající po starých hraničních znameních a sbírající výpovědi pamětníků. Hajní shodně hájili navarovská práva, Bíbrštejnovi svědkové nezvolili nejlepší postup (znamení, která vydávali za hraniční lizy, zhotovili čeští uhlíři, pálící v milířích dřevo), navíc se prokázalo, že Bíbrštejn násilím nutil lidi k falešnému svědectví. A tak nebylo divu, že soudní výrok v r. 1542 dal za pravdu Smiřickému. Bíbrštejn se měl do dvou týdnů dostavit před císaře, který mu měl vyměřit trest za vypálení Jizerky. Po smrti Jáchyma Bíbrštejna obnovili spor jeho bratři, ale neznáme výsledek. Roku 1578 noví majitelé frýdlantského panství Rederové z Rederu požádali o soudní inspekci. Zemský úředník s doprovodem pětasedmdesáti vesničanů z Frýdlantska se tedy vydal do nitra hor. Podle jeho písemného svědectví narazil na pustinu, osada Jizerka prakticky neexistovala – vypálené boudy nebyly patrně obnoveny, hraniční půda byla pro všechny příliš horká. Ostatně, komisi přivítala i střelba ze zálohy…
Jak to všechno skončilo, také nevíme, až o deset let později došlo k odvetné frýdlantské akci. Jizerka byla přepadena a zničeno bylo zařízení dolu, ve kterém bylo hledáno drahé kamení. Až přišel rok 1591. Melichar Reder z Rederu a Zikmund Smiřický ze Smiřic, unaveni dlouhými spory, vytvořili nestrannou komisi a společně prošli horami – nejprve hranice ukázal navarovský pán, při zpáteční cestě putovali pánové po domnělé hranici frýdlantského panství. Sporné území se nedělilo. Smiřičtí se vzdali nároků na ně a Rederové slíbili vyplatit odstupné „půl páta tisíce tolarů aneb kop míšenských“. Frýdlantskému panství a posléze frýdlantskému okresu náležela Jizerka do r. 1959.
Po dvě staletí pak nemáme o Jizerce téměř žádné zprávy. Můžeme se dohadovat, že v období reformace po r. 1624 se opuštěné končiny staly útočištěm pronásledovaných evangelíků. Přesně nelze stanovit ani první osídlení. Údajně sem kolem r. 1550 dorazilo několik horníků hledajících drahokamy. Osadu, kterou založili, nazvali Bukovec podle hory stejného jména. Roku 1769 je uváděno sedm domů. Roku 1815 bylo místo nazváno Vilémova výšina po synu majitele panství Clam-Gallasovi. Jméno se ale neujalo, nakonec bylo použito pojmenování dle říčky Jizerky, která tudy protéká.
R. 1828 zde „sklářský král severu“ Riedel nechal postavit sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla a flakonů – nastal zlatý věk Jizerky. R. 1834 tady stálo již jedenadvacet domů. V r. 1866 byla postavena nová huť a počet domů vzrostl na dvojnásobek, Jizerka měla svoji pilu, pekárnu i „panský dům“ majitele sklárny. Z dřevorubců se stávali skláři. Založení první huti připomíná dnes kamenná pyramida ve středu osady, stará huť je v rozvalinách, nová stojí dodnes, byť je od r. 1911 mimo provoz. To bylo také datum, kdy se z místních lidí stávali znovu dřevaři, zároveň však Jizerka získávala i úlohu rekreační.
V centru osady stojí horská chata Pyramida* (ubytování, stravování), původně brusírna skla, pojmenovaná dle kamenné pyramidy, před níž stojí turistický rozcestník. My se hned za Pyramidou pustíme po neznačené cestě vpravo k další rázovité stavbě Staré pile*. Od Jizerky hledíme na půvabné panorama osady s Bukovcem. (Ubytování, stravování, občerstvení – viz kapitola Praktické informace.)
Za Starou pilou pokračujeme vlevo pohodlnou cestou podél Jizerky až k tzv. Lasičí cestě – od silnice přichází červená značka, my po ní budeme pokračovat vpravo. Přímo proti nám stojí známý Hnojový dům** jehož návštěva patřila v minulosti k nezbytnostem při procházce Jizerkou. Jeho název pochází z doby, kdy byl plný hnoje. Poté, co ho v r. 1964 odkoupil známý cestovatel a dobrodruh Gustav Ginzel a začal v něm i v jeho nejbližším okolí shromažďovat různé zajímavosti a suvenýry ze svých cest i dary zasílané z různých koutů světa, stal se vyhledávanou turistickou atrakcí. Pan Ginzel vždy rád vyprávěl své cestovatelské zážitky, v domě byla i možnost přespávat, popřípadě se ukrýt před nepřízní počasí. Při jedné z jeho mnoha dalších cest v 90. letech, tentokrát na Nový Zéland, dům vyhořel, energický majitel ho však zanedlouho za pomoci svých četných přátel znovu vystavěl, dokonce i mnoho zajímavostí opět doplnil. V současnosti je bohužel dům zavřený a o jeho majiteli nevíme, snad trvale pobývá na léčení v Německu.
Červená značka stoupá po asfaltové silničce Lasičí cestou, na vrcholu stoupání odbočuje rozbitou cestou vlevo na Střední jizerský hřeben*. Přecházíme přes jeho nejvyšší bod Jelení stráň (1018 m), nazývaný také Jizerník, Jizerská, Zimmerova nebo Zimrova stráň. Zimmer nespojujeme v tomto případě s vlastním jménem, ale se zkratkou slova Zimmerholz (= tesařské dříví, které odtud bylo těženo). Vrcholová skaliska, která obcházíme zprava, se nazývají Věžní skály. Procházíme pomalu se obnovujícím lesem, převážně smrkovým. Zdejší lesní porostu utrpěly velkou ránu r. 1966, kdy zde byly velké polomy, dílo zkázy dokonaly imise, které zdejší lesy definitivně přeměnily v pralesy mrtvých pahýlů. Postupujeme po hřebeni kolem Vlčího doupěte k Pytláckým kamenům* (975 m).
Vpravo pod námi se rozprostírá přírodní rezervace Rybí loučky* vyhlášená r. 1965. Území o rozloze 37,91 ha je jedním z vývojově nejstarších rašelinišť Jizerských hor, vyskytují se zde cenná rostlinná společenstva, hojně zde roste např. plavuně pučivá. Mezi odumírajícími staršími smrčinami vyrůstá nová generace stromů. Území je nepřístupné.
Pod Pytláckými kameny* vlevo od naší hlavní cesty je další zajímavé místo, spojené s pytláckými příběhy hor – Hennrichův kříž. Hennrich byl voják, který r. 1813 zběhl z napoleonských válek a pod mohutnou skálou Pytláckých kamenů, pojmenovaných později právě po něm, si postavil boudu z kůry, v zimě pak patrně přebýval u jiných pytláků v jejich chalupách. Lesníci ho nenáviděli – nejenže zastřelil hodně zvěře, ale z každého kusu vyřízl jen nejlepší část, ostatní nechal v lese shnít. Jednou se Hennrich chtěl pomstít za pronásledování hajnému Janu Stefanovi. Otevřeným oknem na něj namířil pušku, ale těhotná hajného žena skočila před svého muže. Hennrich se zachoval jako kavalír, sklonil pušku a zmizel v lese. Stefan mu ale jeho velkodušnost neoplatil. S jednorukým revírníkem Hubem (o pravičku přišel při přestřelce s pytláky) šli po Jizerské silnici k Příčné vodě, před ní odbočovala Česká dráha, stezka, po které měl Hub dojít ke své osamělé myslivně. A tam, u Příčné vody, uviděl neozbrojeného Hennricha, skloněného k potoku. Jakmile je pytlák spatřil, nic nedbal volání a utíkal k lesu. Třeskla rána z Hubovy ručnice a Hennrich zmizel. Teprve za několik dní se lidé odvážili hledat „nezranitelného“ Hennricha. Objevili ho pár set metrů od Příčné vody a jeho tělo beze svědků zahrabali. Dvě připomínky této události zůstaly – puška, upravená na levou ruku, která v libereckém muzeu byla označena jako zbraň revírníka Huba, a prostý kříž pod Středním jizerským hřebenem.
Pokračujeme dále po červené značce a vpravo pod námi se prostírá rašeliniště Jizery, známá Velká jizerská louka***, mimořádně cenné území, jehož osou, tvořící zároveň státní hranici, je Jizera. Nevede tudy cesta, jen čirá voda si vytvořila svoji trasu pod rašelinnými stěnami či hrubými štěrkovišti. Roste zde nepichlavý jalovec zakrslý, bříza pýřivá a nejrozsáhlejší plochu v českých horách zaujímá borovice kosodřevina. Velká Jizerská louka spolu spojená s lokalitou nazývanou V Močálech byla r. 1960 vyhlášena pod názvem Rašeliniště Jizery národní přírodní rezervací, s celkovou rozlohou 189,11 ha. Území není přístupné a je zařazeno organizací UNESCO do evropské sítě nejznámějších lokalit mokřadních rostlinných společenstev.
Těsně za hranicí na levém břehu Jizery pod Velkou jizerskou loukou kolem r. 1930 založili evangelíci, prchnuvší v Čech, osadu. Živořili tady pastevci a dřevorubci, na louce a močálu, schovaných často v mlze a šest měsíců v roce pod sněhem, se nemohlo urodit nic, jen tráva. V osadě, ležící dnes již na polském území, nebylo nikdy víc než čtyřicet stavení. Jejich obyvatelé se přiživovali pytláctvím, pašeráctvím a kradením dřeva.
O pytláckých čarostřelcích, odlévajících zázračné kule, se vyprávěly legendy. Vyhlášenými čarostřelci z Velké Jizery – tak se osada jmenovala – byli Tapperové. Jednou přišli lesníci s vojáky, ale Tapper nebyl doma a jeho žena přiložila do kamen špalek, ve kterém byl ukrytý střelný prach, aby vojáky zahubila. Z kamen ale jen vytékalo olovo. Tapperova vina byla obrovská. Olovo na kouzelné kule pocházelo z výplní kostelních oken, z bohoslužeb tajně odnesl hostii a připevněnou na stromě ji prostřílel – jen tak mohla být jeho puška neomylná. Zastřelil několik hajných a zabil i vlastní dceru s jejím milým, mysliveckým adjunktem. Jedné noci Tapper pytlačil v jizerských močálech a před sebou spatřil bílého zajíce. Věděl dobře, co to znamená, chtěl se rychle vzdálit, ale bylo pozdě. Najednou nevěděl, kde je. V měsíčním svitu spatřil hlouček tančících dětí – a uprostřed nich on sám. Přemohl se a vystřelil na přízrak – a tu stál pár kroků od své chýše. Když na druhý den chtěl pušku znovu nabít, zjistil, že kulka neschází. Pomátl se z toho všeho na rozumu a brzy nato zemřel v löwenbergském vězení. Špatně skončil i jeho syn. Prý to způsobila lidská lebka, jejíž oční dutinou bylo třeba lít olovo při výrobě čarovných kulí. Pytláci z Velké Jizery chodívali pro lebku na hřbitov v Polubném.
Při jednom z čarodějných obřadů v chalupě mladého Tappera v lebce zlověstně zasvítilo a strhl se pekelný hřmot. Tapper odříkal čarovnou formuli a vhodil lebku do roztopených kamen. Ta ale dál hleděla z desky stolu. Tapper, hnaný strachem, prchal s lebkou na břeh Jizery, pokusil se ji vhodit do temných vod, ale lebka se držela jeho ruky, takže se Tapper málem utopil. Vrátil ji na polubenský hřbitov, ale když promáčený a znavený dorazil domů, našel ji znovu ležet na stole. Sám si už nevěděl rady, a tak se vydal do nitra Čech pro mistra popravčího, který se lépe vyznal v tajných vědách. Kat snesl za dům velkou hromadu dřeva a poručil Tapperovi, aby se dřeva nedotýkal a nechal je zetlít. Příští noci se pak vydali k Černým jezírkům. Pytlák stoupal podél Krásného potoka až k tajemnému rašeliništi, v ruce lebku a džbán. Džbánu urazil kat dno a vhodil jej do jezírka, za ním pak i lebku, které přikázal, aby bezedným džbánem vyčerpala všechnu vodu z největšího jezera. Až se tak stane, bude prý konec světa. Tapperovi ale stejně pomoci nebylo. Zatopil dřívím tlejícím zvolna za jeho chalupou a ještě toho večera se pomátl. Lidé ho našli na Velké Jizerské louce, jak ryje hlavou v rašeliništi. Odvedli ho domů, řetězy připoutali k posteli, a tam také Tapper brzy umřel. Vypráví se i o proslulém lesníku Isermannovi, který v noci číhal na pytláky, odstřeloval je jako škodnou a sám unikal jejich nástrahám. Mrtvolu jednoho z pytláků vhodil do skalní pukliny Vlčího doupěte – vybělené kosti tam prý odpočívají dodnes.
Po r. 1945 byla osada až na jediný dům zdemolována. Zbývá nám jen pohled do tajemných míst na Vysoký jizerský hřeben, z něhož nenápadně vystupuje nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, Wysoka Kopa (1126 m).
Za Pytláckými kameny vlevo odbočuje jedna z mnoha dřevařských cest – Jelení dráha je unikátní tím, že po ní po válce vedla úzkokolejná železnička až po Jizerník. Nenecháme se zlákat žádnou z odbočujících tras, ani širší cestou, směřující vpravo k lovecké chatě Jelenka. Vidíme asfaltovou silničku, která obkličuje hřeben z jeho severovýchodní strany a je výhodná pro putování na horských kolech. Přejdeme Český vrch (918 m), pojmenovaný po českých dřevorubcích, kolem Malé Krásné louky*, náležející ke komplexu Černých jezírek, směřujeme k můstku přes Krásný potok.
Pahýly stromů vytvářejí bizarní dekoraci k loukám s rašelinnými jezírky. Komplex Černých jezírek** s celkovou rozlohou 66,35 ha byl r. 1960 vyhlášen přírodní rezervací. Důvodem ochrany je jedinečná soustava rašelinišť v mělké pánvi mezi Vlašským a Středním Jizerským hřbetem obklopených podmáčeným mrtvým lesem. Celá rezervace se skládá ze čtyř částí, Černá Jezírka, Tetřeví louka, Velká Krásná louka a Malá Krásná louka.
Přijdeme na asfaltovou silničku, dáme se doprava a obejdeme zprava Zelený kámen a pohodlně pokračujeme po červené. Asi po dvou kilometrech se zleva připojí další silnička. To se již blížíme na křižovatku cest v nevýrazném sedle mezi Plochým a Klínovým vrchem, nazvanou Předěl podle vodního předělu mezi Baltským a Severním mořem. Ještě r. 1891 tady stála myslivna, která byla později přestěhována do Bílého Potoka. Po silničce společně s červenou značkou obcházíme zprava Plochý vrch (na jeho plochém vrcholu je jedno z mála vrcholových rašelinišť) a hledíme daleko do Frýdlantského výběžku stejně jako na strmé stráně, svažující se do hlubokého údolí Šindelového potoka. Kolem Suchopýrové loučky přicházíme k potoku Černá Smědá, která se pod Smědavou spojuje nejprve s Hnědou Smědou a o něco níž ji pak posilují vody Bílé Smědé – vytvářejí tak Smědou, jeden z nejmohutnějších toků Jizerských hor. Scházíme k rozcestí u mostu přes Hnědou Smědou, na dohled je chata Smědava* (stravování). Obracíme se vlevo a po neznačené silničce pokračujeme směrem k Jizerce (omezený vjezd). Ještě dlouho do 19. stol. tudy vedla jen močálová cesta, průchodná pouze za sucha, neustále zpevňována kmeny.
Po silnici stoupáme ke kiosku (celoroční občerstvení) v nevýrazném sedle, které odděluje Střední jizerský hřeben od Vlašského hřebene*. Jméno hřebene, oddělujícího Soušskou a Jizerskou silnici, údolí Černé Desné od údolí Jizerky, s Černým vrchem (1024 m), je spojeno s „vlašskou“ slávou hor. Již v 16. stol. sem přicházeli hledači drahých kamenů až ze slunné Itálie. Vlaši byli první a přežili v legendách – na svých pláštích prý dokázali letět až do své vlasti, a nejeden z domácích horalů se tak s nimi dostal až na Apeninský poloostrov a nazpět. Ceněny byly „vlašské knihy“, popisující cesty do nitra, tajná znamení, upřesňující místa pohádkových nálezů.
Silnička klesá, před námi se prostírá úchvatné panorama Jizerky*** s Bukovcem*** v pozadí. Zleva přitéká Příčná voda, přiblíží se Česká a Hennrichova dráha, staré dřevařské cesty, u maringotky nápis upozorňuje na pěšinu vedoucí k místu Hennrichovy smrti. V místech, kde silnička přechází Jizerku, narazíme na poslední zastávku naučné stezky otevřené v létě 1971.
Teď stojíme na jediném místě Jizerských hor, kde se těžila rašelina – ta zdejší pro léčebné účely Lázní Libverda. Kolem nás se prostírá Malá Jizerská louka***, odumřelé rašeliniště po levé ruce se nazývá také Kyselá rovina – pasoucí se dobytek tady dostával jen nekvalitní trávu. Nepřehlédneme ani krátkou odbočku po povalovém chodníčku vpravo k zastávce naučné stezky u vrchoviště**. Stojíme na okraji zarostlého vrcholového jezírka s mnoha druhy rašeliníku, mechy, suchopýrem pochvatým, ostřicí chudokvětou, borůvku, brusinku a vlochyní, odolnou břízou, atd. U dalšího můstku přes Jizerku, v nadmořské výšce 860 m, se seznámíme podrobněji s Rašeliništěm Jizerky***. Nazývá se tak rozlehlé území, jehož součástí je i naučná stezka. Lokalita o rozloze 112,21 ha byla r. 1960 vyhlášena národní přírodní rezervací. Meandrující říčka Jizerka s přilehlými břehy a svými přítoky vytváří překrásná zákoutí. Břehy jsou porostlé klečí, břízou karpatskou i několika exempláři jalovce obecného nízkého a ukrývají četná živá vrchoviště s tajemnými jezírky.
Na tomto místě uhneme ze silničky, opustíme červenou značku a společně s naučnou stezkou se úzkou pěšinou vydáme podél potoka a k jeho přítoku – Safírovému potůčku***. Právě na tomto místě se psaly důležité dějiny Jizerky, právě tady hledači drahokamů nacházeli nejbohatší úlovky. Potok se sem hrne z Vlašského hřebene*, protéká jižním okrajem asi dvouhektarového náplavu, mocného až 3,5 m. Řada nerostů tady objevených je předlouhá: amfibol, anatas, apatit, diopsid, epidot, galenit, leukoxen, monazit, titanit, chlorit, magnetit, spekularit, limonit, scheelit, vzácné odrůdy křemene jako ametysty (fialové až purpurově tmavočervené zabarvení je způsobeno radioaktivním zářením a příměsí železa), kouřově hnědá záhněda, žlutozelený až červenohnědý avanturin s hojnými šupinami slíd, žlutý až šedý chalcedon, chrysopras, křišťál, dále granát, zirkon, kolumbit, rutul (černá odrůda zvaná nigrin), psilomelan, červený a modrý spinel, turmalin, ilmenit, známý pod názvem iserin. Podle písemného dokladu z r. 1845 ženy i děti vypíraly z Jizerky iseriny, aby je prodávaly – libra za zlatku a třicet krejcarů – do Berlína a Drážďan na výrobu smutečních šperků. Nejvzácnější jsou však odrůdy korundu: červený rubín a modrý či zelený safír. Ve zdejších náplavech se skrývaly až 1 centimetr velké safíry, které patří k nejkrásnějším v Evropě. Jsou ovšem velice vzácné – jeden připadá na deset tisíc iserinů. Připomínáme, že rýžování nerostů na území zdejší přírodní rezervace není dovoleno!
Pěšina nás vede kolem průzračného svěžího potoka, po můstku přecházíme na druhý břeh Jizerky a po cestičce přes louku směřujeme k silnici. Vidíme Panský dům i rozvaliny Staré huti. Tu nechal vybudovat r. 1828 sklář Riedel, aby mohl na koni jezdit ze své sklárny v Josefově Dolu přes tři horské hřbety přímo ke své nové huti na Jizerce. Po silnici jdeme kolem Pyramidy a stoupáme vzhůru k parkovišti na Malé Jizerce.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
