Jištění při VHT

Jasně řečeno – musí umět zacházet se základní horolezeckou výzbrojí. Toho lze docílit pouze cvičením ještě před vlastní akcí. Je naprosto nemožné, a tím i silně nebezpečné, manipulovat prvně v životě s horolezeckou výzbrojí již naostro v horském lezeckém terénu a experimentovat zde metodou „pokus – omyl“. Pochopitelně vždy je skupina lidí různorodá, ve skupině je část lidí více zkušených a znalých, a jiní jsou méně zkušení. Tady je však třeba zdůraznit – méně zkušený neznamená nezkušený. I ti méně zkušení musí dříve, než se vydají do hor, ve kterých je možné, že budou překonávat lezecké pasáže, projít horolezeckým výcvikem a vše si vyzkoušet na malých skalách. Pokud se vyráží do hor na takovou akci, kde se bude muset lézt a jistit se při tom lanem, nepatří tam nepřipravení jedinci.

Při VHT se buď jistíme klasickými horolezeckými technikami, anebo používáme metodu jištění za lano natažené terénem. Tento druhý způsob je z hlediska uživatele jednodušší, a má některé shodné charakteristiky s používáním a budováním lanové cesty při jednolanové technice (JT). Lanová cesta se také někdy označuje jako lanové zábradlí nebo fixní lano.

Fixní lano

V jednoduchém lezeckém terénu stačí k zajištění prosté natažení lana a jeho upevnění za horní konec. Lano se tak vine terénem, a je možné se za něj chytat, přidržovat se a přitahovat se. Fixní lano je tedy takové, které je natažené v terénu, a během akce se nikam neposunuje, naopak lezec postupuje podél něj.

Předpokladem je, že ve skupině je jeden zkušený člen, který je schopen lezecký úsek překonat jako prvolezec, a lano nahoře nad lezeckým úsekem připevnit k jistícímu bodu, ať už to může být nýt, skoba, anebo smyčka okolo skalního hrotu, hodin, apod. Právě tímto upevněním lana z něj prvolezec udělal fixní lano.

Další členové družstva pak lezou podél lana, a buď rukama a nohama lezou normálně po skále, a lano tak mají připravené jen pro případ nějaké potíže, kdy se ho chytnou, anebo se lana přidržují trvale jednou rukou, což vlastně znamená, že lano je dobrým chytem při každém lezeckém kroku. Poslední možností je po laně ručkovat. V krátkém obtížnějším místě to pomůže, ale nutno říci, že trvalé delší ručkování je velmi namáhavé, a rovněž je třeba mít na zřeteli fakt, že současná lana z umělých vláken jsou poměrně hladká a tenká, a tak se při ručkování moc dobře v ruce nedrží a dlouhé ručkování po nich není snadné.

Na fixním laně v úseku mezi dvěma pevnými kotveními se smí pohybovat pouze jeden člověk. Ten pokud se za lano chytá, někdy jím tak prudce škube, že by mohl ohrozit stržením kohokoliv jiného, kdo by se dostal do pole působnosti lana. Toto pravidlo platí bezezbytku pro všechny formy zajištění fixním lanem.

Svislé fixní lano s prusíky nebo blokanty

Právě v lezeckých úsecích, kde by bylo lezení po skále již příliš obtížné, a ručkování taktéž, je záhodno použít jištění prusíkem, popřípadě blokantem.

Turista si k úvazku připevní dostatečně nosnou prusíkovací smyčku, kterou na lano upevní některým z prusíkovacích uzlů (hodí se vánočkový prusík, nebo Machardův prusík). Smyčka by měla být tak dlouhá, aby při natažení ruky nad hlavu člověk pohodlně dosáhl na prusíkovací uzel. Při prusíkování je dobré mít lano mírně napnuté, zlepší to možnost posunování prusíkovací smyčky nahoru. Dolní konec lana buď ukotvíme ke skále, nebo na něj zavěsíme nějakou mírnou zátěž (malý batoh, smotaný konec vlastního lana), anebo může dolní konec lana držet a mírně napínat kamarád.

Opět je několik možností, jak po fixním laně postupovat. Buď se leze po skále, a co chvíli si turista posune prusík po laně nahoru, přičemž prusík je jen záloha pro případ, že by se turista neudržel na skále. Pak by si do prusíkovací smyčky odsednul.

Další možností je ručkovat po laně, přičemž jednou rukou pravidelně posunujeme prusíkovací uzel při každém tempu vzhůru. Pro chvíle odpočinku je možné si do prusíkovací smyčky odsednout.

Namísto prusíků je samozřejmě možné a pohodlnější použít rozličné typy blokantů.

Lanové zábradlí

Dosud jsme si využití fixního lana ukázali na jednoduché svislé trase. Avšak lezecký terén v horách nebývá vždy tak jednoduchý a jasný. S velkou pravděpodobností lze očekávat, že postup bude tu chvíli svisle nahoru, a tu zase do boku (traverzem), a pak šikmo zpět do původní svislé linie. Zkrátka cesta se může klikatit, zatáčet se, vést šikmo či úplně vodorovně. Rovněž nelze vždy očekávat, že startovní místo lezení (nástup) bude na nějaké rovince v podobě travnatého paloučku. Místo, odkud počne lezení, může být někde na skalní lávce nad propastí, kde nám akutně hrozí nebezpečí pádu do hlubiny.

V rozeklaném skalním prostředí tak bude možná potřeba natáhnout fixní lano, a pevně ho ukotvit za oba konce (dolní, startovní konec lana, a horní, cílový konec lana), a dokonce bude potřeba i zbudovat mezikotvení uprostřed lana. Takto instalované fixní lano se též nazývá „lanové zábradlí“.

Opět můžeme podél lanového zábradlí postupovat lezením po skále, nebo se jej trvale přidržovat jednou rukou, přičemž ostatní končetiny lezou po skále, popřípadě po něm ručkovat. Rovněž i po lanovém zábradlí můžeme posunovat prusíkovací smyčku nebo blokant. Protože u lanového zábradlí je pevně zajištěn i dolní konec lana, přibývá zde ještě jedna metoda jištění, a to připnutí se karabinou, která je zapnutá na fixním laně a volně po něm vlečená (tzv. „lanovka“). Tato karabina by měla být masivní, s pojistkou zámku, a k úvazu je nejlépe ji připojit popruhovou smyčkou dlouhou tak, abychom na karabinu pohodlně dosáhli rukou. Tato karabina pak slouží jako jištění až v případě pádu.

Jakou metodu zvolit záleží na naší výkonnosti a zkušenosti vzhledem k obtížnosti, kterou se chystáme překonat. Pokud si jakkoliv nejsme jistí svou převahou nad terénem při lezení, je nutné zvolit opatrnější metodu, takovou, při které budeme dostatečně jištěni pro případ neudržení se na skále.

Lanové zábradlí průběžné

Nejjednodušší formou lanového zábradlí je jeho natažení v terénu, a upevnění za oba konce. Takovéto zajištění se provádí spíše v jednodušších terénech, kde budou mít všichni členové družstva lezeckou převahu nad terénem.

Do obtížnějšího terénu se hodí metoda rozšířená, a to lanové zábradlí průběžné s postupovým jištěním. Což značí, že v trase postupu jsou umístěny jistící body (např. skoby, vklíněnce, smyčky) s karabinami, skrze které vede naše fixní lano. Zdůrazněme, že lano vede karabinami postupového jištění volně, průběžně. Toto opatření se dělá tam, kde je trasa našeho lezení více členitá, klikatá. Postupové jištění způsobí optimální vedení lana terénem. Navíc pokud podél lana postupujeme s vlečenou karabinou (lanovka), v případný pád se pád zastaví u nejbližšího spodního postupového jištění, protože se o něj naše vlečená jistící karabina zarazí.

Lanové zábradlí s mezikotvením

Lanové zábradlí s mezikotvením je další, zajištěnější forma lanového zábradlí. Vychází z lanového zábradlí průběžného s postupovým jištěním. Je to v principu totéž, jen lano není v karabinách postupového jištění volné, ale je k těmto karabinám připevněno navázanou smyčkou. K tomu účelu se výborně hodí smyčka nazývaná motýlek, ale lze s menší efektivitou použít i vůdcovské (krejčíky) nebo osmičkové smyčky.

Takto provedené zajištění fixním lanem se již zcela podobá zajištění, které se vyskytuje na tzv. „zajištěných cestách“ (klettersteig, via ferrata), a tak jsou možné metody jištění, kromě již výše uvedených, podobné těm, které se praktikují na „zajištěných cestách“.

Natažení fixního lana, zbudování lanového zábradlí

Na závěr jsme si ponechali téma, které možná čtenáře napadlo, a to, jak tam to fixní lano v té které formě dostat? Poté, co jsme si ukázali možné formy použití fixního lana, bude nyní průzračněji vidět, co je potřeba pro jeho zbudování. Bude to jednak materiál, a pak dovednosti toho, kdo fixní lano bude instalovat. To je úhelným kamenem celé akce, a bez toho se nelze pohnout dál.

Ke zbudování lanového zábradlí je samozřejmě potřeba horolezecké dynamické lano, a to dlouhé minimálně 30 m , jdeme-li do neznámého terénu, ale optimální je mít lano 50 metrů dlouhé. Na družstvo turistů je pak nutné mít 5 – 10 karabin, několik pomocných smyček lanových i popruhových, jednu prusíkovací smyčku, a jednu masivní karabinu s pojistkou zámku (hodí se karabina určená pro klettersteigy). Dále pak je při obtížnějších akcích potřeba jistící pomůcka, více pomocných smyček, a 4 – 5 karabin s pojistkami zámku. Dobrá výzbroj, kam mimo jiné řadíme i kombinovaný nebo celotělový úvaz a přilbu, je pochopitelně samozřejmostí u všech členů družstva.

I ve snadnějších terénech je jasné, že alespoň jeden člen družstva musí být dobrý lezec, který ovládá horolezecké postupy a metody. V obtížnějších terénech musí být takoví členové minimálně dva, a ideálně až čtyři.

V jednodušším terénu se zkušený člen družstva naváže na lano, a prostě vyleze po skále nahoru, kde upevní lano ke zbudovanému jistícímu bodu. Pokud zvládá lézt po skále bez jištění, je akce jednoduchá, a může tak instalovat prosté fixní lano, nebo lanové zábradlí ukotvené dole i nahoře, může i cestou založit postupová jištění.

Pokud je terén obtížnější, musí se tento zkušený člen jistit, tedy být prvolezcem, a k sobě musí mít druhého zkušeného člena, který ovládá jištění na jistícím stanovišti. U dolního ukotvení fixního lana si lezci zbudují jistící stanoviště, poté prvolezec vyrazí do cesty, a běžným způsobem zakládá postupové jištění, jako při klasickém horolezeckém výstupu. Jeho druh dole jej běžným způsobem jistí, a posunuje mu lano v jistící pomůcce. Po překonání lezeckého úseku, popřípadě po natažení lanové délky, zbuduje prvolezec nahoře jistící stanoviště, kde ukotví lano, a totéž provede jistič dole na dolním jistícím stanovišti. Tím dokonali instalování fixního lana. Nyní má fixní lano podobu lanového zábradlí průběžného s postupovým jištěním.

Zde se zřetelně ukazuje, že prvolezec musí mít akci promyšlenou, a během svého výstupu musí ona postupová jištění budovat nejen podle svých potřeb, ale musí myslet i na potřeby svých druhů, kteří pak po laně budou stoupat, takže prvolezec musí budovat postupová jištění na výhodných místech i pro ně.

Vše je komplikovanější, chceme-li navíc zbudovat lanové zábradlí s mezikotvením. Pokud máme vyjít z výše uvedené situace, bylo by nyní potřeba, aby se jeden ze zkušených členů družstva vydal do cesty podél lana, a u všech postupových jištěních navázal kotvící smyčky. Lepší je, aby se vydal nahoru ten zkušený člen, který zůstal dole a byl dolním jističem. Pro navázání kotvících smyček ale potřebuje prodloužit lano, protože navázání uzlu a vytvoření oka smyčky na laně ubírá z délky lana. Takže jeho druh nahoře na horním jistícím stanovišti mu musí lano popouštět skrz jistící pomůcku, a v mezidobí tam lano fixně držet, aby lano plnilo funkci jistícího fixního lana, po kterém leze člověk.

Když druhý zkušený člen doleze nahoru, bude fixní lano předěláno na lanové zábradlí s mezikotvením, ale oba dva zkušení členové jsou nyní nahoře. Nyní můžou do cesty na fixní lano vyrazit méně zkušení členové, kteří postupně dolezou nahoru.

Práce pro zkušené členy však nekončí, a jeden z nich musí slézt dolů, a cestou dolů všechna kotvení lana k postupovým jištěním zrušit. Posléze dole musí i zrušit dolní kotvení lana, a navázat se na dolní konec lana. Pokud je v místě, kde hrozí pád musí být při této operaci sebejištěn v jistícím stanovišti, které může zrušit, až když bude navázán na lano a bude jej jistit druh z horního jistícího stanoviště! Nyní opět vyrazí dolní zkušený člen do cesty, ale poleze klasicky jako jištěný druholezec, a cestou sebere postupová jištění. Lano mu dobírá jistič na horním jistícím stanovišti.

Jak vidno, operace to není jednoduchá, a od zkušených členů vyžaduje hodně práce. Tím je patrné, jak by se hodilo, aby v družstvu turistů bylo více zkušených členů. Zrušení lanového zábradlí by provedl další zkušený člen družstva. Pak by odpadlo pro jednoho člověka opakující se vracení cestou podél fixního lana, a neustálé dělání kotvení, a jeho následné rušení.

Tyto komplikace je možné též částečně zredukovat nasazením druhého lana, kdy jedno lano máme jako mezikotvené lanové zábradlí, a souběžně vede druhé lano jako průběžné.

Každopádně je nyní jasné, že daleko nejvíce se při zajišťování lezeckých úseků při vysokohorské turistice používá metoda lanového zábradlí průběžného s postupovým jištěním. Při této metodě je míra zajištěnosti v poměru k bezproblémovosti zřízení a zrušení optimální, zatímco metoda lanového zábradlí s mezikotvením se používá spíše tam, kde chceme lano instalovat na delší čas. Hodí se to v úseku, který budeme procházet vícekrát, například budeme-li tudy postupovat při výstupu, ale pak i při sestupu z hory. Nebo se tak hodí zajistit třeba traverz na nějaké frekventované přístupové trase, apod.

Na závěr je třeba upozornit, že všechny tyto manévry s jištěním potřebují svůj čas. Nezapomenout tedy toto vše zahrnout do plánu činnosti, a vyhradit si na to časovou rezervu.

Také je dobré upozornit na to, že po dobu budování lanového zábradlí nejsou ostatní členové družstva ničím zaneprázdněni, a při čekání na zajištění lanem se ocení jejich trpělivost a schopnost tichého čekání. Je opravdovou pohromou mít v družstvu člověka, který nevydrží déle než pět minut stát na místě, a má neodolatelné nutkání někam vyrazit. Takový poděs pak dokáže svou zbrklostí narušit morálku celého družstva.

Tomuto problému lze čelit tím, že se družstvo dočasně rozdělí, zkušení členové jdou napřed, a lanové zábradlí zbudují v předstihu. Ne vždy však časový kalkul vyjde na minuty přesně. Proto nelze než připomenout, že jakákoliv akce v horách nutně vyžaduje klid a trpělivost. A správný výběr lidí.

Trvale osazené zajištění cesty – ocelová lana, řetězy

Některé výstupové trasy v horách jsou natolik frekventované, že jejich lezecké úseky byly v minulosti lidmi opatřeny trvalým zajištěním. K tomu účelu se nejvíce používají ocelová lana a řetězy. Jejich ukotvení v terénu odpovídá logice fixního lana s mezikotvením. Je tu však jeden podstatný rozdíl; ocelové lano nebo řetězy nejsou pružné, a rovněž nejsou ukotveny pomocí uzlů, které jinak trochu tlumí při zachycení pádu. Ocelová lana a řetězy nemají vůbec žádné dynamické vlastnosti.

Právě ocelová lana, ale třeba i svisle upevněné železné žebříky, jsou hlavním jistícím prostředkem na tzv. „zajištěných cestách“ (klettersteig).

Oproti ocelovým lanům nejsou řetězy uzpůsobeny ke kontaktu s karabinou. Například jištění přes vlečenou karabinu (tzv. „lanovka“) není na řetězech příliš praktické, karabina se nepříjemně zadrhává o jednotlivá oka řetězu, a postup tak není plynulý. Hrozí ztráta rovnováhy. Převážně se řetězů používá pro přidržování se rukama, případně pro ručkování.

Na úsek řetězu mezi pevnými kotveními smí vstoupit jen jeden člověk. To proto, aby rozpohybováním řetězu nemohl strhnout dolů ze skály další lidi. Rovněž před vstupem na řetězy je dobré prověřit si jejich ukotvení, a této kontrole věnovat čas v celém průběhu postupu podél řetězů a během míjení jeho kotevních bodů.

Dále můžeme v horách narazit na trvale osazené lano z umělých vláken, či dokonce na konopné lano. S těmito trvalými zajišťovacími prostředky opatrně! Je třeba pečlivě zhodnotit jejich pevnost, protože tyto materiály působením klimatických vlivů (teplota, vlhkost, UV záření) značně ztrácí nosnost. Nelze se na ně příliš spoléhat, a nejsou-li prověřeny, je nutné se doprovodně jistit vlastními jistícími prostředky.

Jištění při současném pohybu

Jedná se o náročnější techniku jištění, která je vyhrazena jen pro zdatné lezce, kteří musejí mít jasnou převahu nad terénem, musejí lézt s jistotou. Jištění lanem je jim při tomto způsobu jištění pouze jakousi poslední pomocí pro případ, že by zcela neočekávaně spadli ze skály. Je to spíše technika jištění pro horolezce, kteří překonávají nějaký lehčí úsek, na kterém se pro určité uklidnění obav rozhodli jistit lanem. Více na stránce Jištění při souběžném postupu na skále.

Tomáš Kublák, autor internetové učebnice Horolezecká metodika.