Je to splněný sen: Karolína Grohová o výstupu na Gasherbrum II bez kyslíku

Kdy vznikl nápad vylézt na 8000?

Už někdy v zimě jsem si střádala plány, kam o velkých prázdninách. Tím, že pracuji jako učitelka, mám přes léto dva měsíce prostor. Přála jsem si vyjet do velkých hor. To, jestli to bude zrovna Gasherbrum II., se zformovalo až později. Můj zásadní problém byl, že jsem neměla nikoho k sobě. Hodně kamarádů a známých mi říkalo: „Jé to je taky můj sen, po tom já toužím, ALE… Ale nemám čas, peníze, máme děti… třeba za rok…“

Po dalekosáhlém hledání jsem přes bráchu (horolezec Radoslav Groh, pozn. red.) dostala kontakt na Marka Dismana, kterému letos nevyšla plánovaná cesta na Everest, a on na to nadšeně kývnul. Sám se i chopil organizace a vyjednávání, umí perfektně anglicky, takže v tom zařizování byl nesmírně schopný. Navíc jsem měla jistotu, že sportovně i technicky se na něj můžu spolehnout.

Zrazoval tě někdo od úmyslu lézt na takovou horu?

Já jsem o tom nikomu neříkala, o mých úmyslech vědělo jen mé nejbližší okolí. Nechtěla jsem poslouchat rady typu: „Ses zbláznila. Ty holka, abys jezdila do Pákistánu…“ Mamka mi fandila a prožívala to celé se mnou. Tím, že je brácha takový ostřílený expedičník, tak už tohle nebyl pro nikoho šok. Vím, jak pro mamku bylo neskutečně náročné sledovat bráchovu expedici. Měla jsem to v mysli a dávala jsem o sobě pravidelně vědět.

Dával ti brácha nějaké rady?

Brácha měl neskutečnou radost z toho, že tam jedu. Půjčil mi veškerý materiál i oblečení. Když mě vezl na letiště, tak mě školil celou cestu. Chtěl mě ještě učit, jak se dělá záchrana z trhliny, ale místo toho jsme jeli lézt na Hrubici. Nakonec jsem na ty jeho rady hodně myslela a pomohly mi. Zásadní rada byla, že z toho kopce nemám být po…. Že na to určitě mám a ať se držím ofenzivních lidí. Že v base campu bude plno lidí hledat důvody, proč na tu horu nelézt, a budou se bát, ale ty ať rozhodně neposlouchám. Říkal mi, ať nepadám do trhlin, hodně jím a ničeho se nebojím. Hlavní pokyn zněl: „A hlavně si uvědom, že tam nejedeš na výlet!“ 😊

Máš předchozí zkušenosti z šestitisícovky i sedmitisícovky. Věděla jsi, co od sebe v takové výšce můžeš čekat, nebo jsi měla z něčeho obavy?

Určitě jsem věděla, že mojí velkou oporou bude výborná fyzické kondice, ale v technických dovednostech vím, že mám rozhodně co dohánět. Bála jsem se těžkých lezeckých pasáží nebo třeba záchrany z trhliny. Z hlediska lezení to nakonec nebyl žádný extrém, vlastně jsem za ty lezecké úseky byla ráda, protože člověk rychle nastoupá výšku. U Gasherbrumu II. je zajímavé, že mezi base campem a prvním výškovým táborem je velice proměnlivý ledopád – labyrint obřích seraků, ze kterého jsem měla respekt. Dál je to plato kompaktnější, ale zase je tam neskutečné množství trhlin. Marek ale dokázal spolehlivě najít cestu a dobře jsme se spolu sžili na laně.

Více fotografií najdeš na blogu Marka Dismana dismanteam.com

Jak náročný je přístup pod horu?

Gasherbrumu II se přezdívá nejvzdálenější osmitisícovka. Hodně jsme se soustředili na samotný výstup a když jsme přijeli do výchozího bodu a zjistili, že nás čeká 120 kilometrů treku přes ledovec Baltoro, docela jsme zírali. Šíleně dlouho jsme tu horu vůbec neviděli. Ve finále mě ten trek naprosto uchvátil, byla to neskutečná nádhera. Jdeš kolem Masherbrumu, Trango Towers, Muztagh Towers, K2, Broad Peaku a jenom zíráš. Postupně jsme tak nastoupali ze třech do pěti tisíc, což nám hodně pomohlo v aklimatizaci.

Na kopci jste strávili devět dní, což je poměrně krátký čas na aklimatizaci i výstup. Čím to bylo?

V rámci aklimatizace jsme strávili dvě noci v C1, plán byl dojít až do dvojky, ale předpověď počasí hlásila sněhovou bouři a všichni z hory utíkali, takže jsme také sestoupili. Den jsme si odpočinuli a předpověď slibovala čtyřdenní okno hezkého počasí a pak se to mělo na delší dobu zase zkazit. Všechny expedice v základním táboře se chystali na vrcholový útok. S Markem jsme se dohodli, že zkusíme stoupat, kam až to půjde s ohledem na zdravotní stav, ale že nevylučujeme, že bychom zkusili dojít až na vrchol.

Na Gasherbrum II vystoupilo letos také několik lidí z brněnského Expedition clubu. Potkali jste se?

Když jsem hledala parťáka na expedici, tak jsem oslovila i je, ale opakovaně mě odmítli, že mají plno a holku s sebou nechtějí. Tím, jak mě dopředu odmítli, mi bylo hloupé se tam nacpat mezi ně. Nakonec se ale ukázalo, že co člověk, to charakter, a byla s nimi sranda. Oni byli pod kopcem dřív a hodně si to tam odedřeli. Prošlapávali cestu pro všechny, části kopce fixovali. My jsme přijeli dá se říct k hotovému. Takže před nimi klobouk dolů.

Rozhovor s vedoucím expedice brněnského Expedition clubu, Martinem Ksanderem můžeš zkouknout na Youtube

Jak probíhal výstup?

Postupně jsme stoupali ledopádem do C1, pak přes tzv. Banana ridge, kde se leze asi nejtěžším lezeckým úsekem ve strmém žlebu, do C2 (6450 m), umístěného v krásném sedýlku. Další strmější pasáže jsme přelézali cestou do C3 (7000 m) a pak už nás čekal jen vrcholový den. Takže výstup měl celkem rychlý spád.

Jak jste se v té vysoké nadmořské výšce cítili?

Samozřejmě jsme věděli, že aklimatizaci jsme měli věnovat mnohem víc času. Ale cítili jsme se dobře. Hrozně si vážím toho, že tam moje tělo tak perfektně fungovalo.

Jak probíhal vrcholový den?

C3 je v 7000 metrech a vrcholový den je tím pádem hodně dlouhý. Vstávali jsme o půlnoci a kolem jedné jsme měli vycházet. Byla jsem dřív oblečená a při čekání před stanem se do mě dala zima, tak jsem vyrazila napřed. V ten den mířilo ale na vrchol více lidí, takže jsem před sebou na skalnatém hřebínku viděla hada čelovek, přede mnou stoupali kluci z Brna a věděla jsem, že Marek půjde kousek za mnou. Na ten hřebínek navazuje poměrně nekonečný traverz, technicky to byl naprosto jednoduchý terén, ale s tou rostoucí nadmořskou výškou ubývá psychických sil, a to bylo místo, které hodně lidí i odradilo a otáčeli se. Asi v 7800 m se dojde do sedla, ze kterého se otevře strmější vrcholová stěna. Potkala jsem tam kamaráda Jošku z brněnské party a nahoru už jsme lezli spolu. Bylo to celkem srandovní, protože jsme lezli doslova po čtyřech jak batolata a co chvíli se vydýchávali. Samotný závěr cesty vede po krátkém, ale exponovaném hřebínku. S Joškou jsme byli i spolu na vrcholu, takže jsem tu radost měla s kým sdílet. Udělali jsme pár fotek a pelášili jsme dolů.

Zpátky v tom sedle v 7800 m jsem potkala Marka, který váhal, jestli jít nahoru nebo dolů. Fyzicky na to určitě měl, ale potřeboval psychicky nakopnout. Tak jsem se otočila, a ještě s ním šla kus zpátky nahoru. Nakonec si vrchol taky sám zdolal, z čehož jsem měla radost.

Jaké jsou tvoje celkové dojmy z expedice?

Naprosto jsem si to užívala. Je to pro mě zážitek na celý život, kterého si moc cením. Vážila jsem si toho, jaký my tam měli komfort, oproti tomu, co si zažil brácha uvězněný pod Baruntse.

Kam to bude příště?

Spíš než kam teď řeším s kým. A pak se případně vymyslí nějaký cíl. Každopádně hory v Pákistánu mě naprosto okouzlily a ráda bych se tam podívala znovu. Vždycky říkám, že chci jet v létě za sněhem, za zimou a za ledem. Ráda bych se podívala i do Nepálu, ale tím, že jsem učitelka a volno mám v červenci a srpnu, to nepřipadá v úvahu.

Letos se ještě chystám na nějaké závody, na které je potřeba se systematicky připravovat. Nemám kvůli tomu prostor se dostat častěji na ledy a natrénovat pohyb v náročnějších zimních terénech. Na to bych se letos chtěla zaměřit, abych získala nějakou jistotu a pak se mi třeba otevře i širší portfolio hor.

Karolína Grohová se na vrcholové úrovni věnuje běhu na lyžích a skialpinismu. Česko reprezentovala dvakrát na zimní olympiádě (2014 a 2018) nebo na mistrovstvích světa v běhu na lyžích. Od roku 2018 se jako členka Silvini Madhus Teamu účastní dálkových běhů na lyžích. Je pětinásobnou mistryní ČR ve skialpinismu. Pracuje jako učitelka na základní škole ve Špindlerově Mlýně. V minulosti stanula na vrcholech Muztagh Ata (7546 m) v Číně nebo Chopicalqui (6354 m) a Huascarán (6768 m) v Peru.