Jan Horák: V Utahu jsme do skal museli brát kromě lezeček taky pistoli

Byly uskutečněny plány z loňského povídání pro pohora.cz, tedy cestování jeepem do Afriky či Patagonie, anebo proběhla úplně jiná výprava, ať už k loňskému létu či letošnímu roku?

V loni v létě se mi zrodila v hlavě myšlenka na lezení v Patagonii. Domluvil jsem se s Jindrou Hudečkem. Už od prosince jsme čekali na počasí, které stále nepřicházelo. Koncem února ukázala předpověď slunce na dva dny a tak jsme s Hudym vyrazily. Ono jet takovou dálku kvůli dvou dnům hezkého počasí je docela bláznivé, ale mě se měl splnit velký sen. Předpověď jim vyšla, ale a my za ty dva dny nestihli vylézt skoro nic. Dali jsme pokus na Aguja Mermoz cestou Pilar Rojo 7a+. Cesta krásná, ale těžká. Podmínka ve stěně nebyla úplně optimální. Spáry za 7a+ (fr. klasifikace) byly dost často vyledněné, foukalo, byla zima. Prostě jako v Patagonii. Také jsem nebyl zrovna nejrychlejší, a tak jsme to někde za polovinou cesty zabalili.

Dalším cílem byl vrchol Guillaumet. Tam jsme se pro změnu ani nedostali k nástupu. Přes noc napadlo po pás sněhu a přišla vichřice. Několik hodin jsme se brodili sněhem po čtyřech, protože vzpřímeně jít nešlo.

I přes nepřízeň počasí byla pro mě Patagonská zkušenost jedna z nejlepších. Hudy je skvělý lezec a Patagonii dokonale zná. Ukázal mi spoustu věcí a předal cenné informace. Díky.

Na druhou plánovanou cestu – Offroadem do Maroka nezbyl čas ani peníze. Této expedice jsem se rozhodně nevzdal, naopak čím dál tím víc nad ní přemýšlím. Vždy je to otázka peněz a času.

Spousta lezců slyší širočinu a otřepe se. Jak vnímáš lezení širočin, neboli širokých spár ty, a proč jsi se na ně začal specializovat?

K lezení širokých spár jsem se dostal díky Pamele Shanti Pack, která mě vzala pod svá křídla a naučila mě nejenom základní techniky, ale i spoustu triků, jak se ve spárách hýbat. Úplně první věc, kterou jsem se musel naučit bylo správné zatejpování, které se liší od tejpu do ručních spár. Padla na to polovina lepidla ve spreji a celá tejpka.

Rozhodně se nedá říct, že bych se na lezení širokých spár specializoval. Jen mě to neuvěřitelně baví. Pokud si mám vybrat perfektní žábovačku nebo 50 metrů „off width“, tak si vždycky vyberu tu širočinu. Není to jen o lezení, ale o sebezapření a překonávání bolesti.

Většina lidí se širokým spárám výhýbá – a to je pro mě další lákadlo. Je strašně fajn vylézt něco, co se normálně neleze.

Můžeš popsat způsob tréninku na lezení širočin, mimo samotné lezení ve skalách?

Projekt lezení v Utahu jsem bral neuvěřitelně vážně. Nechtěl jsem promarnit příležitost lézt s Pamelou a dělat tam ostudu. Na přípravu jsem měl téměř půl roku a většinu času jsem trávil ve fitku. Ve finále jsem měl 8 až 10 tréninků týdně. Od Pamely jsem měl popsané její tréninky a návody, co cvičit. Ona je neuvěřitelný dříč a mimo sezónu tráví tréninkem třeba 6 hodin denně. Můj trénink byl hlavně zaměřený na břicho, záda a nohy. Musel jsem posílit celý core. Těžké (široké) spáry jsou převislé a často se lezou hlavou dolů, nohama napřed.

Často visíte jen za nohy a musíte být dost silní v této krkolomné poloze zvedat tělo a posouvat se. Při první cestě do Utahu, kde jsem s Pamelou lezl asi dva týdny, mi také ukrutně chyběla taková ta celková vytrvalost. Byl jsem zvyklý lézt bouldery nebo sportovní cesty, které se ale lezou jen pár minut. Spáry v Americe, ale lezete třeba hodinu a každý krok je vysilující. Proto jsem do tréninku zařadil i intenzivní kruhové tréninky. Cílem bylo vydržet co nejdéle při velké zátěži. Klasických lezeckých tréninků jsem měl jen minimálně. Ty byly spíš udržovací.

S tréninkem mi hodně pomáhala firma z Brna, která mi sestavila jídelníček přímo na míru a poskytovala mi doplňky výživy a trenéři z pražského fitka Switch.

Posledně jsi mluvil také o změně myšlení, vzhledem k tomuto způsobu lezení, jak jsi to myslel?

To souvisí hlavně s tím tréninkem a životosprávou. Rozhodl jsme se tomu dát maximum a podřídit tomu úplně všechno. Někdy to bylo opravdu těžké. Hlavně, co se týká jídla a zátěže. Ale tělo si zvykne.

Co ti daly dva měsíce lezení s profi lezkyní Pamelou Shanti Pack v Utahu a Yosemitech v loňském roce?

Trip do USA nakonec nedopadl vůbec podle mých představ. Odjel jsem tam s velkými plány a asi i s mylnou představou, jak fungují profi lezci. Plán, který jsme s Pamelou přes celou zimu sestavovali byl takový, že v poušti polezeme spáry, které mají málo přelezů nebo jsou něčím vyhlášené. Měli jsme se také podívat na několik směrů vhodných k prvovýstupům. Druhý měsíc jsme měli být v Yosemitech pokoušet se o volný přelez cesty Excalibur.

Realita však vypadala úplně jinak. V době mého pobytu v USA řešila Pamela nějaké osobní problémy. Její bývalý spolulezec ji pronásledoval a ohrožoval. Řešilo se to s policií, s právníky a vyvrcholilo to tím, že její kamarád nosil do skal pistoli a byl připravený střílet, když by se ten dotyčný objevil. Měl jsem zákaz cokoliv fotit, postovat na sociální sítě a kamkoliv psát, kde jsme. Proto mám z celého měsíce jen několik fotek, kde většinou nejsou žádné osoby. Prostě totální zákaz. Připadalo mi to neskutečné, opravdu jak v americkém filmu.

To mělo asi vliv na lezeckou motivaci mé spolulezkyně. Budíček v 10, pak snídaně do 12, do skal na 2-3 hodiny a pak pozdní oběd nebo večeře. V lezeckém čase jsem se snažil urvat, co to šlo a podařilo se mi vylézt v okolí Moabu několik parádních klasik. Většinou jsem ty cesty lezl jen já, Pamela mě jistila. Trénink a forma byla skvěle načasovaná, jen nebylo jak ji zůročit. Nejlíp jsem si vlastně zalezl v Crack House, což je vlastně jeskyně s puklinou ve stropě. Celé se to leze bez lana, protože je to nízko nad zemí. Tam jsem jel jeden den s kamarádem fotografem a parádně si zalezl.

Další věc, kterou jsem poznal a se kterou jsem se neztotožnil byl způsob dělání prvovýstupů. Sekání chytů, nýty v lehkých komínech, dopředu založené postupové jištění. Pokud jsem autorem cesty, jsem pod ní podepsaný, znamená to, že jsem ji vylezl od spoda až nahoru. Ne jen její část. Vše je dělané jen na efekt, pro veřejnost, pro média, pro sponzory. Důležité jsou hezké fotky a počet lajků, ne pravda o tom, jak cesta vznikla. Nedovedu si tento přístup představit u nás v Labáku.

Po necelém měsíci mě toto (ne)lezení přestalo bavit. Rozhodl jsem se přebookovat letenku a odjet domů. Na Yosemity tentokrát bohužel nedošlo.

Vyhořel jsi v Utahu v nějaké cestě a v čem byl případně problém?

Že bych vyloženě vyhořel nebo něco nevylezl se mi nestalo. Lezl jsem převážně staré klasické offwidths. Pokud jsem je lezl s Pamelou, problém nebyl. Oblast perfektně zná a umí poradit. Také má plný pick up velkých friendů a big bross, tak že ani se zakládáním problém nebyl. Občas jsem měl pocit, že se pod váhou materiálu nezvednu ze země, ale vždy to nějak šlo. Měsíce tréninku a příprav byly znát. Cesta, která se mi nejvíc vryla do paměti je Head Stack 5.12.

Ty jsi takový všeuměl, respektive tě baví nejen lezení spár, ale také bouldering, bigwally, ledy, drytooling, výškové horolezectví či mixy v horách. Až se soukání spárami nasytíš, víš jaké bude tvé další směřování? Pálí tě prsty třeba při pomyšlení na nějakou pěknou stěnu šesti, sedmi nebo osmitisícovky?

Je to přesně tak. Vždycky jsem chtěl být univerzální lezec. Umět si poradit v horách, ale být schopnej vylézt i 8a boulder. Prostě od všeho trochu. Na vysoké kopce jsem ještě nedospěl a asi nikdy nedospěju. Letos na jaře jsem se zamiloval do Patagonie. Tam se chci co nejdříve vrátit. Tam vidím budoucnost mého lezení.

Díky za rozhovor.

Firma Marmot byla založena roku 1974. Prvními produkty se staly péřová bunda a spacák. Později Marmot začal šít oblečení z Gore-Texu a řady produktů se začala rychle rozšiřovat. Produkty Marmot jsou synonymem pro kvalitu, výkon a odolnost.
www.marmot.com