Jakuszyce: běžky v polských Jizerkách

Areál v Jakuszycích leží kousek za česko-polskými hranicemi mezi Harrachovem a Szklarskou Porebou. Dobrá dostupnost je sem bezplatným skibusem nebo vlakem z Harrachova, pro auta jsou tu k dispozici placená parkoviště. Díky nadmořské výšce mezi 700 a 1 000 m mají Jakuzsyce celou zimu poměrně stabilní sněhové podmínky a sníh tu vydrží až do jara, kdy už v nížinách kvetou petrklíče.

A právě na „poslední mazání“ sem vyrážíme i my. Zatímco v podhůří už se příroda probouzí ze zimního spánku, tady ještě vládne zima, za kterou se míří milovníci běhu na lyžích ze širokého okolí. Po ránu je sníh ještě přemrzlý a vesele nám křupe pod nohama. Nazouváme běžky a snažíme se zorientovat. Podle plánku má místní lyžařský areál několik okruhů, které se navíc dají různě kombinovat. Nejhustší síť tras se vine po rozložitém plochém dvojvrší Cicha Równia (1 001 m) a Krogulec (9 88 m), které od sebe odděluje mělké takřka neznatelné sedýlko. My jsme však běžkaři výletníci, a proto místo kroužení v tempu volíme bezmála dvacetikilometrový okruh k turistické chatě Górzystów.

Retrojízda u chaty Orle

Dáváme se tedy na jihozápad a kopírujeme železniční trať do Harrachova. První úsek trasy nás mírně rozladí, protože předjíždíme zástupy polských výletních turistů. Velký nával turistů se vysvětluje po necelých pěti kilometrech u turistické chaty Orle (830 m), bývalé budovy sklárny Karlstal a jediném pozůstatku po původní sudetské osadě. Působivou kamennou chatu se zdobným průčelím obklopuje čilý ruch závodního klání Bieg Izerski na 12 km, který se tu každoročně koná druhý březnový víkend. Od roku 2004 se přidal divácky daleko atraktivnější Bieg Retro, při němž se opráší staré historické vybavení – dřevěné fošny, bambusové hole s širokými talířky, závodnice obléknou elegantní sukně a kostýmky, závodníci v pumpkách, kostkovaných podkolenkách a sakách a s klobouky připomínají gentlemany dob dávno minulých. Kromě sportovního výkonu se přihlíží také k vyvedení kostýmu, jak uvádí pravidla Biegu Retro: „lyžařská móda z Chamonix, tj. softshellky, goretex a termoprádlo, nejsou sexy“. Jako bychom se ocitli o století zpátky. Obdivujeme kostýmy, ale i sportovní nasazení závodníků, kteří se postaví do stopy s tímhle prehistorickým vybavením.

Chata Orle je díky nedalekému mostu přes řeku Jizeru, která tu vytyčuje česko-polskou hranici, spojená s osadou Jizerka na české straně. My se však držíme na polském území a kopírujeme horní tok Jizery a státní hranici. Za chatou Orle necháváme za sebou jak bujaré veselí, tak davy lidí. Dál už si užíváme tiché jizerské lesy. Konečně míjíme nově vybudovaný turistický přístřešek a vyjíždíme na rozlehlé jizerské pláně. Oblast horního toku řeky Jizery, která zde vytvářejí půvabné meandry, obklopují rozsáhlá rašelinová pole. I tady se však na krajině podepsala ruka člověka. Zatímco před rokem 1945 a v omezené míře až do 90. let minulého století probíhala v některých oblastech jizerských hor těžba rašeliny pro léčebné účely v nedalekých lázních Świeradów-Zdrój, dnes jsou rašeliniště přísně chráněna, a dokonce probíhají snahy o navrácení do původního stavu. Ve snaze udržet odtékající vodu v krajině se uzavírají odvodňovací příkopy a na vrchovištích se znovu vysazují původní vyhynulé rašelinné rostliny, např. rosnatka anglická.

Jarní sluníčko s přibývajícími hodinami nabírá na síle a sníh nám pod nohama začíná měnit skupenství. S těžknoucím mokrým sněhem těžkne i krok a stopa mizí v rozmoklé břečce. Na pláních už ze sněhové pokrývky vykukují žluté trsy seschlé trávy zvěstující konec zimy. I když je to víceméně po rovince, docela se nadřeme.

Po stopách sudetské historie na Velké jizerské louce

Po necelých pěti kilometrech od chaty Orle přijíždíme na rozlehlé slunné pláně Velké jizerské louky (840 – 880 m). Původní horskou osadu Velká Jizera, založenou během osadnické vlny v období třicetileté války (1618 – 1648), připomíná sem tam nějaká zarostlá zídka nebo obdélníkové základy domu. Osidlování kvůli bažinatému terénu a syrovému klimatu, které osadě vysloužilo přezdívku Malá Sibiř, probíhalo jen pomalu a život tu byl drsný. Obživu lidem poskytovalo pasení ovcí a krav, výroba sýrů a předení vlny, muži převážně pracovali v lese při těžbě dřeva a vítané přilepšení v odlehlé příhraniční osadě představovalo pytláctví či pašeráctví. Ještě ve třicátých letech 20. století se vesnice s 43 obytnými domy, třemi hospodami, dvěma turistickými chatami, myslivnou, kavárnou, hasičskou zbrojnicí, dvěma celnicemi, loveckým zámečkem a starou a novou školou táhla v délce 5,5 km od Polany Izerské až ke Kobylí louce. Zánik horské vsi, podobně jako stovek jiných, přinesl poválečný počátek padesátých let, dodnes se na Velké jizerské louce dochovala jen budova nové školy, která slouží jako turistická chata Górzystów (850 m). V útulné světnici je narváno, ale nenecháme se odradit a vystojíme frontu k okýnku. Kromě zlotých berou naštěstí i koruny. Zdejší kuchyně je opravdu fenomenální a porce obrovské. Hladový žaludek spolehlivě zasytí hutná polévka ve stylu kulajdy, mlsné jazýčky potěší lívance s borůvkami (naleśniki s jagodami).

I když nás přepadá lenost, opouštíme teplo horské chaty a míříme zpátky do stopy. Začínáme stoupat po úbočí nejvyššího vrcholu Jizerských hor – Wysoka Kopa (1 126 m). Táhlé stoupání lesem se postupně přiostřuje, navíc stopa je tu sice viditelná, ale spíš pro turistické běžky, na skatových lyžích trochu kleju. Těsně pod hranicí 1 000 m n. m. dosáhneme rozcestí, u něhož stojí dřevěný pomníček, a dáváme se doprava, abychom uzavřeli okruh zpátky do Jakuszyc. Vrstevnicová trasa obkružuje masiv Wysoké Kopy a my si užíváme krásně upravené stopy, díky které je požitkem jak jízda klasikou, tak svižný skate. Nepotkáváme téměř ani živáčka. Zanedlouho však přibývají další rozcestí značící náš příjezd do spletitého lyžařského areálu, i počet souputníků ve stopě. Mírným sjezdem dorazíme zpátky do areálu v Jakuszycích. Krásnější závěr sezóny bychom si nemohli přát, i když toho máme pro dnešek dost.