Jak si vyrobit vařič dřívkáč podle Vrabiho

Vařič samodomo výroby

Dostali jsme do redakce návod na výrobu dřívkáče, který rádi otiskujeme. Reagujeme tak na bohatou diskuzi u článku Dřevovařič Condor, která ani dva roky od uveřejnění článku neutuchá. Přesto si stále myslíme, že výroba dřívkáče na koleně je pouze pro zdatnější kutily, a že tolikrát kritizovaná prodejní cena odpovídá nákladům na malosériovou výrobu. Každý kutil musí počítat s tím, že uvedenou cenu mnohonásobně překročí v čase stráveném nad domáckou výrobou. V každém případě však děkujeme autorovi za nezištné poskytnutí reálného návodu všem vytrvalým kutilům.

„Při brouzdání po internetových stránkách jsem narazil na vařič, který mne svou konstrukcí velmi zaujal. Jednalo se o vařič spalující malé větvičky, trávu, kůru a jiný podobný materiál. Výhodou tohoto vařiče je, že odpadají potíže s rozlitým benzínem v batohu, či problémy na letišti s plynovou kartuší. To nemluvím ani o tom, že v některých zemích je kartuše s propan butanem věc naprosto nedostatková a ani čerpací stanice s benzínem nebývá vždy po ruce.

Vzhledem k použitým materiálům a „složitosti“ výroby se mi zdálo, že výrobcem udanou cenu (téměř 1200 Kč) lze při troše šikovnosti a věnovaném času výrazně snížit. Rozhodl jsem se proto podobný vařič vyrobit sám za použití surovin běžně dostupných v hypermarketech a prodejnách domácích potřeb. Jako cíl jsem si určil cenu materiálu do 200 Kč a tu se mi bez problémů podařilo dodržet.

Použitý materiál

1/ malý hliníkový ešus, jelikož je výrobek určen pro vložení do většího ešusu, tak ten menší by nám byl stejně na nic, na burzách či jinde lze koupit dva ešusy s víčkem za cca 90 Kč, jelikož jsem použil postarší mírně potlučený ešus, nemusel jsem tuto položku financovat

2/ dmychadlo určené na rozfoukávání grilu, jeho cena se pohybuje mezi sedmdesáti až stodvaceti korunami a lze jej běžně zakoupit v hypermarketech OBI nebo Kaufland, je třeba ovšem věnovat velkou pozornost při výběru, protože z mnou odzkoušených pěti kusů byl jeden zcela nefunkční a dva vydávaly podezřelé pazvuky

3/ nerezová miska vhodného tvaru a průměru, použil jsem salátovou misku o průměru 14 cm za 19,- Kč, běžně se dá zakoupit v OBI

4/ slabostěnná hliníková trubka jako prodloužení výdechu z dmychadla, použil jsem trubku používanou při ochraně kabelů elektroinstalace

5/ odstřižky plechu, nejlépe nerezového, 3 ks, 2x20x95 mm

6/ hliníkové nýty nebo šroubky s maticí, 6ks, průměr 4 mm

7/ šroub M4x20 s válcovou nebo zapuštěnou hlavou, podložku a matici (křídlovou nebo šestihrannou)

Vlastní výroba

Vlastní výroba je poměrně jednoduchá a není k ní potřeba žádné speciální nářadí. Dno ešusu mírně prohneme směrem dovnitř (gumovou paličkou) tak, aby hlava šroubu nepřesahovala spodní úroveň dna. Změříme hloubku nerezové misky a ešus výškově zařízneme, mezi dnem misky a dnem ešusu by měla vzniknout mezera cca 3 mm. Řez je nutno začistit do roviny, aby vzduch vháněný dmychadlem neunikal nerovnostmi mezi horní hranou ešusu a miskou.

Pak začneme vrtat otvory do nerezové misky, vyvrtáme po obvodu 16 otvorů dle výkresu, z toho čtyři nejbližší u vstupu z dmychadla o průměru 4,8 mm a zbytek o průměru 4 mm, dále vyvrtáme do středu dna jeden otvor o průměru 5 mm. Otvory je možno i prorazit ostrým bodcem, nerez je totiž na vrtání dost tvrdý. Do boční stěny ešusu vypilujeme otvor dle vnějšího průměru hliníkového nástavce dmychadla.

Naohýbáme si ve svěráku nerezové podpěry a vyvrtáme do nich otvory pro nýty. Do ešusu vložíme misku, svrtáme otvor ve středu dna a přinýtujeme podpěry. Misku a ešus stáhneme k sobě šroubem M4 s maticí a podložkou. Nyní je vařič již prakticky hotov.

Po odzkoušení ještě můžeme do trubky vyrobit regulaci množství dodávaného vzduchu. Po obvodu trubky vyvrtáme tři otvory průměr 8-10 mm a z konce trubky odřízneme asi 15-20 mm dlouhý kus, ten po délce rozřízneme a navlékneme na trubku, jako posuvný jezdec. Zakrýváním nebo otvíráním otvorů regulujeme množství dodávaného vzduchu. Ještě doporučuji vyrobit si ze silnějšího alobalu a kousků drátu zástěnu proti větru. Pokud se vařič používá v místě, kde hrozí nebezpečí požáru, podložit pod vařič čtverec alobalu, tak aby případné odlétnuté oharky nezpůsobily požár.

Provoz

Ve vařiči lze spalovat i nejdrobnější větvičky a po jeho rozhoření lze přikládat i jinak obtížně spalitelné silnější mokré větve. Uvaření ¾ litru vody trvá cca 5 minut a spotřeba klacíků je velmi malá, mně postačila jedna slabší větev z jabloně. Po dosažení varu se může dmychadlo vypnout a vytáhnout z nástavce, vařič dokáže udržet var i bez nucené dodávky vzduchu. Po vychladnutí a vyčištění lze celý vařič bez problémů složit do většího ešusu.

Při velmi nízké pořizovací ceně získáme velmi výkonný vařič, který lze použít prakticky kdekoliv a vystačí si s materiálem, který by při běžném vaření na otevřeném ohni stačil tak na podpal. Na vařiči lze i péct a grilovat, rychlost grilování při tom hravě strčí do kapsy většinu sériově prodávaných grilů.“

Méně tradiční paliva

Jako doplnění snad ještě uvedu test méně tradičních paliv. Ty jsou seřazeny podle vhodnosti pro tento vařič:

1) ořechové skořápky: perfektní palivo, minimum kouře a popela, vysoká výhřevnost.
2) šišky: více kouře a popela, vysoká výhřevnost.
3) suchý králičí trus: překvapivě dobré palivo, málo kouře, málo popela, vysoká výhřevnost.
4) piliny: výborná výhřevnost, více popela a kouře, rozletují se po okolí
5) sláma, rašelina, mech: mnoho kouře a popela, velká spotřeba
6) dřevěné uhlí: vzhledem k vysoké teplotě vzniklé při spalování hrozí reálná možnost poškození vařiče

autor: Vrabi

Tolik čtenář, na jehož příspěvku oceňujeme zdařilý popis postupu práce a kvalitní dokumentaci. Jsme opravdu zvědaví, jak se dál bude vyvíjet diskuze o tomto výrobku, který je pro české kutily nepochybně přitažlivý. Přimlouváme se, aby k tomuto novému článku přešla i celá diskuze o tomto problému, aby čtenáři měli celou, místy až hektickou debatu seřazenou v časové posloupnosti. A teď jen malé shrnutí pro ty, kdo nechtějí číst předcházejících cca 70 komentářů u zmíněného článku. Čtenáři se shodují, že dřívkáč je velmi zajímavý, ale spíše okrajový výrobek. Jedni tvrdí, že cena stanovená výrobcem (kolem 1200 Kč) je příliš nadsazená, a je lepší si ho vyrobit podomácku. Druzí poukazují na to, že kdo řádně platí daně a pojistné za zaměstnance, ten nemůže při malosériové výrobě dosáhnout o mnoho nižší cenu (k tomuto názoru se kloní i redakce Světa outdooru). Ale zdaleka nejvíc příspěvků se zabývá technickými úvahami nad součástkami a díly od reálných nápadů až po výlety do říše bezbřehé fantazie. Celá diskuze je čtení sice místy opravdu zajímavé ale velmi dlouhé. Jsme rádi, že Vrabi převedl akademickou debatu do reálného návodu, který ovšem nepochybně vyvolá diskuzi další.