Jak nám setkání s horolezeckou celebritou změnilo plány se švýcarskými Alpami

Náš plán na Švýcarsko zněl zcela jasně: pokus o dlouho vytoužený hřeben Schreckhorn-Lauteraarhorn a následně osamělý Dent d’Herens. Není tudíž divu, že jsme přijeli domů s pěti vršky v kapse a jen jeden se shodoval s nastíněným itinerářem. Ještě štěstí, že jsme mladí, dynamičtí, energičtí a se smyslem pro týmovou práci (čili ideál všech nadnárodních zaměstnavatelů, především v oblasti auditu) a dokázali jsme se snadno (s podporou lahve vína) operativně rozhodnout, přeplánovat a zažít nečekané.

Po parádním výstupu na Schreckhorn a neméně vypečené prolézačce v Kanderstegu necháváme Bernské kopečky za zády a než se nadějeme, už kroutíme serpentiny směr Zermatt. Cedule Randa, velká sranda a v hlavě jasný itinerář výstupu na kopec s nevyslovitelným názvem Dent d’Herens. Zařizujeme transfer do města pod špičatým vrškem, parking na dva dny a mizíme do křoví přečkat noc v punk stylu. „A nezavoláme radši na tu chatu, jestli nemaj plno?“, navrhuje Luboš při přebírání lezeckého harampádí.

Po kratší diskuzi se rozhodujeme využít výhodné švýcarské tarify a už to vyzvání na chatě Schönbiel. Když se po pětiminutové lekci francouzské výslovnosti s ochotnou správcovou shodneme, o který kopec nám jde, je nám velmi nekompromisně doporučeno zvolit jiný cíl. A pokud chceme jen o trochu bezpečnější dobrodružství, než průchod trhlinami ledovce Tiefmatten, máme se prý projít minovým polem. Co teď? „Tak já myslím, že je čas na to víno, co táhneme už přes půl Evropy…“

Vybrat náhradní cíl je úkol těžší, než by se na první pohled mohlo zdát. Nikomu z nás se nechce na kopec, na kterém už jsme byli. Procházíme bibli a s posledním lokem jakostního moku máme vyřešeno. Ráno rušíme parking i odvoz a transferujeme sami sebe do Zinalu. Plán dalších dvou dnů vede po ose chata Tracuit, epesní hřeben Bishorn-Weisshorn, Randa. Pak stopem zpět. Motivace na nápravu hřebenové reputace nás žene kupředu, dveře hypermoderní chajdy otevíráme za necelé tři hodiny a ráno startujeme z místního obchodu s obuví již v 2:00. Navzdory předpovědi halí oblohu mraky, přesto odhodlaně bloudíme ledovcem k vrcholu Bishornu s nadějí, že se vše rozfouká akorát na východ slunce.

Že máme dlouhý vedení je bez debat, protože nám až po třech hodinách na Bishornu (4153 m) dojde, kdo je tady pánem. Snímek od Luboše níže jasně ilustruje ideální vrcholové počasí. S omrzlými obličeji a vizáží sněhuláků není síla obdivovat kruhová panoramata ani diskutovat o dalším postupu. Otáčíme zpět, kdo uteče, vyhraje.

Černá opona zůstává zatažená i v 6:30, když přicházíme zpět na chatu. Není důvod litovat ani našeho chorobně brzkého startu. Sestupujeme až k autu, prakticky rozhodnuti pro návrat domů.

Ukrajujeme posledních pár metrů na parkovišti, když si všimneme černé dodávky s červenou samolepkou parkující nedaleko. Když pořádně zaostříme a přečteme si nápis 82SUMMITS, je nám jasno. Nahnat tohodle kluka s padákem, který letos běhá po čtyřtisícovkách Alp rychlostí blesku, není žádná sranda, ale nám se to hříčkou osudu podařilo. „Nazdar Ueli, jak to jde?“ Naše drzost projde u sympaťáka s dlaněmi velikosti lopaty na uhlí nad očekávání hladce a hned se pustí do líčení toho, jak to dneska na hřebenu Weisshorn-Bishorn bylo v nulové viditelnosti lehce ošemetné a že šňůry na ultralehkém padáku moc nevydrží a kolik jich škubnul.

Ten šílenec opravdu kope jinou ligu. Kromě toho navíc dokáže neskutečně motivovat a inspirovat! Naše kverulování nad špatným počasím rychle smete ze stolu, kouká na předpověď a ač už tři týdny bez odpočinkového dne, optimisticky se usmívá. Wallis a Bernské už má komplet hotové a zítra míří na kole na západ lovit další čtyřky. Loučíme se, přejeme hodně zdaru a váhavě kráčíme k autu. „Takže Combin?“, nadhazuji stručně? „Ty teda dokážeš dobře přemlouvat“, odvětí po 2 minutách „přemlouvání“ Luboš.

Cítíme se, jak když si kluci, co honí mičudu na návsi, potřesou rukou se Zidanem. Najednou plni sil, odlehčujeme už tak malé batohy a následující ráno vybíháme na chatu Valsorey za dvě a půl hodiny. Nádherné stylové stavení s výhledem na masiv Blancu je místem jak z pohádky. Ani nám nevadí, že tu musíme strávit mnoho hodin nicneděláním. Už se s nás ostatně stali mistři v zevlení.

Jakub Cejpek Cestovatel, fotograf, horolezec a dobrodruh tělem i duší. Z nejrůznějších outdoorových aktivit dává přednost veškerému vertikálnímu sápání – ať už jsou to skály v českých luzích a hájích, tovární komíny nebo zasněžené vrcholky šestitisícovek. Kromě nesčetných výprav do oblíbených Alp ho v uplynulých letech vítr zavál do všech koutů světa – od indonéské džungle po bolivijské Altiplano. Několik měsíců také strávil v Zemi dlouhého bílého oblaku – Novém Zélandu. Na zimu 2013/14 se s přítelkyní Dančou uchýlil do rakouských Alp a aktuálně plánují cestu do Argentiny, kde by rádi zdolali Ojos del Salado. Kromě toho ale samozřejmě stihnou takovou tu jejich klasiku v podobě lezení, alpských výstupů, průvodcování (ferraty, cyklozájezdy) apod. Jakub je také členem Rock Point Teamu a díky tomu používá to nejlepší outdoorové vybavení.

Brzy se mezi všemi přítomnými rozkřikne, kdo sem dnes večer dorazí. S myšlenkou, že jsme Ueliho kámoši, rozhodně nepřicházíme, ale nikomu ji nevyvracíme. Když si s ním pak odpoledne za pohledu všech přítomných guidů třeseme rukama, dost se bavíme. Večer je úchvatný. Všichni vegetíme na slunečné terase, probíráme trasu zítřejšího výstupu a Daniel s Uelim po večeři umývají v kuchyni talíře. Slunce ještě visí nad obzorem, když zaplouváme do postele, zítra nás čeká brzký start a konkurence je silná.

Na závodění samozřejmě není ani pomyšlení. Jedinou naší výhodou je fakt, že snídáme z vlastních zásob a můžeme vyrazit o 20 minut dříve. V suťovém svahu nás dvě bludičky dohání rychlostí šinkanzenu a se slovy „we go slow today“ mizí v černé tmě nad námi.

Brzy i my dosahujeme skalnatého hřebene Meitin a v prvním světle si jaksepatří užíváme lezení a probouzejícího se dne.

Je teprve půl šesté, když si podáváme ruce na prvním vrcholu – Combin de Valsorey. Svítání v horách a neskutečné výhledy od Blancu po Monte Rosu vykouzlí na našich tvářích spokojené úsměvy. Netrvá dlouho a vydáváme se ulovit další dva vrcholy – hlavní Grafeneire a vzdálený Tsesette. Ráno v horách je tak krásné, že je snad škoda kazit jej slovy…zkrátka třešnička na dortu celé naší výpravy. A to přesto, že nám ten ueličník zdrhnul!

Videosetřih z Lubošovy dílny můžete shlédnout zde: