Jak na zimní táboření? Polárnický rychlokurz na Jizerce

Štiplavý mráz se ostře zakusoval do každičkého kousíčku holé kůže, už když jsme pod široširou temnou oblohou posetou miliony hvězd lezli do spacáků. Ve chvíli, kdy teplota nad ránem klesla k úctyhodným -24 stupňům a při jednom z mnoha převalení mě zasypaly drobné krystalky námrazy vysrážené na tropiku stanu, začala ve mně hlodat myšlenka: „Proč já tohle vůbec dělám?“

Český pól chladu

Na polárnickou premiéru sezval skupinu nadšenců český cestovatel, dokumentarista a polárník Petr Horký do osady Jizerka v Jizerských horách na začátku března. Zatímco v kraji už kvetou sněženky, tady nás čeká mrazivá noc. Zdejší uspořádání terénu dalo vzniknout kotlině, kde v zimě pravidelně bývají naměřeny jedny z nejnižších teplot v celé republice, místní rekord je -41 stupňů.

„Často jezdím do Norska, kde lidé běžně i v zimě vyrazí kempovat třeba na víkend s celou rodinou. Chtěli bychom ukázat, že se není čeho bát,“ vysvětluje myšlenku akce Tomáš Uglaj z Norské módy, která zajistila pro novopečené polárníky záložní stany a zimní vybavení. „Stačí mít odvahu a nepodcenit vybavení. Není hned potřeba polárnická výbava, v mnoha věcech se dá improvizovat. A pro začátek doporučuji vyzkoušet si spaní v mraze někde nanečisto s dostupnou únikovou možností.“

Stany zakopat

„Na dnešní noc hlásí kolem -20, což jsou zhruba teploty, které jsme zažívali při cestě na Jižní pól loni v prosinci,“ hlásí hned po příjezdu Petr Horký, který sám nocoval dokonce v -53 stupních, takže si tentokrát ani nestaví stan a spí jen ve žďáráku.

Zbylých deset členů čerstvě založeného Svazu českých polárníků si s vidinou alespoň trošku teplejšího vzduchu staví stany hned vedle chaty Horské služby (s jejím souhlasem, jinak se na Jizerce tábořit nesmí). Jako první je potřeba srovnat povrch a vytvořit pro stan rovnou plošinku nejlépe teleskopickou lopatou. Když kolem stanu navíc utvoříme mantinely, odcloníme ho tím od větru, který nám nebude profukovat zespod mezi tropikem a vnitřní síňkou (pokud samozřejmě nemáme stan do sněhu se sněžnými límci, které se zahází sněhem a únik tepla eliminují).

Jak si ustlat? Hlavně dostatečná izolace

I když jsme se kopáním jakž takž zahřáli, citelně přituhuje a teplota po západu slunce klesá pod -10. Přidáváme proto další vrstvy a oblékáme teplé vlněné roláky od Devoldu, který oblékal už norské polárníky před více než sto lety. Kdo nemá dostatečné vybavení, rychle si ještě vypůjčuje záložní spacák nebo karimatku. Spacák je potřeba mít s dostatečnou komfortní teplotou, což se dá v případě nouze vyřešit vložením jednoho spacáku do druhého.

Tady je na místě doporučit velmi oblíbený článek Jak spát ve spacáku v zimě od Ládi Siegera – experta na chování lidského těla v extrémních podmínkách, který se mj. zúčastnil vědeckých expedic na Antarktidu. Píše v něm, jak je to vlastně s těmi teplotami (comfort/limit/extrem), a doporučí pár tipů, jak neklepat kosu.

Také jedna karimatka se ukáže být málo, dostatečná izolace od země je totiž základ úspěchu. V místě, kde ležíme, je spacák stlačený a izolační náplň ztrácí svůj loft, proto je od země největší riziko prochladnutí. U karimatek udává schopnost izolovat hodnota tepelného odporu (tzv. R-value, hodnota 4 a více je vhodná na zimu), pokud ale máte slabší karimatku, dá se improvizovat. „Já na sebe vrstvím tři druhy karimatek – pěnovku, samonafukovačku a alumatku – a každá z nich má své nezastupitelné místo,“ prozrazuje svůj osvědčený systém Petr Horký. V případě nouze pak radí dát pod sebe třeba batoh nebo jiné vybavení. Nebo v případě studených nohou strčit spodní část spacáku celou do batohu, což pomůže lépe udržet teplo.

Z Mrazíkovy kuchyně

Zatímco stany pokrývá třpytivá vrstva ledových krystalků, pouštíme se svižného vaření jídla, které se Petrovi osvědčilo na expedicích. Polárníci běžně vozí na expedice benzinové vařiče, které jsou v mrazech spolehlivější a rychlejší než plyn, na Jizerce jsme však zvládli uvařit i na plynu. Zatímco v běžném ešusu se voda ohřívala asi čtvrt hodiny, Jetboily to zvládly během pár minut.

Sáčky mrazem sušené expediční stravy stačí zalít horkou vodou a zamíchat. Během asi deseti minut pak jako kouzlem vznikne plnohodnotné chutné jídlo. Jelikož tenhle typ stravy taky s oblibou na horách využívám, musím vyzdvihnout výbornou chuť, jednoduchost a rychlost přípravy, velmi nízkou hmotnost pro přepravu a rozmanitý výběr příchutí. Navíc při dlouhodobější zátěži potěší i kvalita surovin, které dodávají jídlu oproti běžným instantním blafům i nutriční hodnotu (v jídle je skutečná zelenina nebo maso).

Zima je kámoš!

… hlásá Petr Horký. A co tím vlastně myslí? Lidské tělo je geniální organismus a velikým potenciálem adaptace. V civilizaci využíváme jen zlomek jeho schopností. Pokud si vyzkoušíme, jak funguje v takto extrémních podmínkách, zjistíme, že největším limitem je naše hlava. Jak se ukázalo empiricky u všech zúčastněných (ačkoli se ne všichni vyspali úplně dorůžova), polární noc v -24 stupních byl skvělý zážitek, který si rádi zopakují. A nejlépe na více nocí, protože právě ta první je nejtěžší. Nejdůležitějším faktorem nebyly věk, pohlaví, zkušenosti ani hi-tech výbava, ale nastavení naší mysli, že tu noc prostě zvládneme.

Jak se mi spalo?

Za posledních deset let už jsem spala v mrazivých teplotách x-krát čili to pro mě nebyl úplně nový zážitek. Poprvé jsem ale spala na sněhu ve stanu a taky to byla nejnižší teplota, ve které jsem spala. Ve spacáku s komfortem v -7 a se dvěma karimatkami vespod (samonafukovačka a nafukovačka) se dalo v několika vrstvách oblečení obstojně vyspat. Nejhorší byla chodidla, i když jsem je přikryla ještě jednou vrstvou – ty bych příště ještě víc zateplila (třeba odepínací kapucí z péřovky, když nemám super péřové botičky, co jsem záviděla kamarádce). Důležité je nedýchat do spacáku, jinak navlhne. Vlhkost je největší hrozbou spaní v mraze, protože ochlazuje a pořádně se nedá vysušit, leda nechat vymrznout. Nos a pusu je potřeba v takto silném mraze chránit nákrčníkem.

A proč to tedy dělám?

Abych odpověděla na svou úvodní otázku: Protože přesně v těchhle chvílích cítím, že žiju. Obklopená načechranou teplou peřinou civilizace se někdy cítím zahlcená – informacemi, povinnostmi, každodenními drobnými rozhodnutími, možnostmi. V mrazivé ledové „pustině“ hor jsem najednou tady a teď. Soustředění se koncentruje na základní činnosti, mysl se uklidní, myšlenky se srovnají do latě podle priorit. Před „problémy“ neuteču, ale získávám odstup a nadhled. A když se v mrazivém jitru prokřehlá vyhrabu ze spacáku a vylezu na nejbližší kopec pozdravit první paprsky nového dne, vlije se mi do žil neskutečný proud energie a radosti.

PS. Pro matky na mateřské – taky tady uslyšíte ticho! 😀