Jáchymovské proměny

Jáchymov, nám. – rozc. u dolu Plavno 3,5 km – Vykmanov 7 km – Popovský kříž 12 km – důl Svornost 16,5 km – Jáchymov, nám. 17,5 km

První osadníci přicházeli pod Klínovec možná již někdy ve 14. stol., krušnohorské nerostné bohatství ale lidé využívali již ve 2. stol. př. n. l. – cínová ložiska měla význam pro výrobu bronzu. Největší bohatství oblasti, stříbro, zůstávalo ale dlouho skryto v horách porostlých těžko prostupným pohraničním hvozdem. Jen na vyžďářených místech a zelených paloucích („grýnech“) vznikaly osady. Jedna z nich, Konradsgrün, nesla jméno Konráda Wohlburgského, sídlícího v Chebu, který spravoval tzv. Východofranckou marku. Od 15. stol. tady byl v provozu malý hamr a zřejmě se pátralo i po stříbře. Ale až na začátku 16. stol., po intenzivním průzkumu v r. 1516, propukla ta pravá stříbrná horečka. Tisíce lidí přicházely z nejrůznějších oblastí, především pak ze Saska, kde se těžilo již čtyři staletí. Obchodní prozíravost prokázali Šlikové, majitelé ostrovského panství. Skoupili pozemky, založili báňské těžařstvo, pozvali nejlepší odborníky – a výtěžek dolů neustále stoupal. V r. 1516 tu stálo už 400 domů, o čtyři roky později tady žilo 5000 obyvatel. V r. 1519 začal Štěpán Šlik razit stříbrnou minci, pojmenovanou podle místa vzniku Joachimsthal – thaler (tolar), která měla velký význam v evropském mincovnictví a navíc se v názvu amerického dolaru udržuje dodnes! Pikantní je domněnka, že zkusmo a tajně se mince razily ve sklepeních šlikovského hradu ještě před povolením.

Díky významu dolů bylo mladé městečko 6. ledna 1520 povýšeno na svobodné horní město a přejmenováno na Údolí sv. Jáchyma. Podle legendy je Jáchym otcem Marie a manželem Anny. Významná horní města už tenkrát nesla jména Annaberg a Marienberg (obě v Sasku), a tak pro doplnění svaté rodiny zbýval Jáchym. V provozu bylo více než 400 dolů, původně nevzhledné hornické sísliště se rozrostlo ve výstavné město – v r. 1533 tu žilo už 18 000 lidí a Jáchymov byl po Praze druhým nejlidnatějším městem v Čechách ! Mělo to i svá úskalí – velké jmění se dalo rychle získat a ještě rychleji ztratit. Prý se tu vedl život nezřízený, pochybné živnosti jen kvetly, uplatnění našli ovšem i šikovní řemeslníci, umělci a obchodníci. Město přitahovalo těžaře z Norimberka, Lipska, Antverp, Kolína nad Rýnem, Vratislavi a samozřejmě z okolních horních měst z obou stran Krušných hor, působily tu vynikající osobnosti své doby – v letech 1527–33 to byl lékař, proslulý autor knih o kovech a hornictví Georg Bauer – Agricola (1494–1555), jehož nejvýznamnější dvanáctidílné dílo O hornictví s popisy důlních technik, hutních praktik, základy mineralogie i informacemi o hornických chorobách z povolání vyšlo v r. 1556 v Basileji. Již v r. 1530 ovšem Agricola vydal spis Rozprava o hornictví – v něm formou platónského dialogu vyprávěl o krušnohorských horních městech a hlavně o Jáchymovu. Jeho přítelem byl evangelický farář a rektor školy, kronikář Jan Mathesius (1504–1565). Jako první v našich zemích pořizoval matriční záznamy o narozeních a úmrtích a svým způsobem předpověděl pozdější vznik lázní („Nyní nás učí zkušenost, že přírodní lázně všeobecně pocházejí od vápencových nebo olovnatých žil nebo kamencových slojí. A že na mnoha místech teplé lázně vznikají vedle velkých horních měst…“).

Prosperita stříbrných dolů neznamenala automaticky pohodu a klid ve městě – Šlikové bohatli, za pomoci různých omezení se snažili snižovat zisk drobných podnikatelů, horníci pracovali za nízké mzdy, a tak občas propukaly bouře a stávky, největší z nich v době selské války v sousedním Německu r. 1525, které se zúčastnilo několik tisíc havířů i sedláků. Vzbouřenci obsadili město i hrad Freudenstein, vyplenili radnici. Po necelém týdnu, poté co dorazila zpráva o neúspěchu povstání v Německu, se obě strany dohodly – Šlikové vydali nový horní patent a havířům trochu ustoupili v některých požadavcích. Asi o rok později se Štěpán Šlik vydal po boku Ludvíka Jagellonského do války proti Turkům. V bitvě u Moháče panovník položil život, nevrátil se ani Štěpán Šlik. Na český trůn usedl Ferdinand Habsburský a velice rychle prosadil, aby jáchymovská mincovna přinášela užitek hlavně královské pokladně. Aby zmírnil rozpory mezi Šliky a Habsburky, dal postavit novou velkou mincovnu – v ní se to ale hemžilo královskými úředníky… Habsburkové ostatně Šliky moc nemilovali – při popravě českých pánů na Staroměstském náměstí o století později Jáchym Ondřej Šlik odešel ze světa obzvláště krutým a potupným způsobem (odsouzen byl ke stětí pravé ruky, čtvrcení – jeho čtvrti pak měly být pověšeny na rozcestí).

V r. 1547 byly doly postoupeny králi Ferdinandovi a od r. 1550 se datuje úpadek, daný rostoucímí náklady na stále hlubší doly i klesající poptávkou. (V r. 1545 pod záminkou porušení královského nařízení skončilo pět předních Šliků ve vězení v Bílé věži na Pražském hradě – nezbylo jim nic jiného, než se zříci svých práv na Jáchymov. Poslední tečkou bylo nezdařené povstání českých stavů o dva roky později.) Nepomohl ani mohutný skalní duch Berggeist – prý bedlivě střežil podzemní chodby, zjevoval se v podobě světýlka nebo jako malý mužíček s velkým hrbem, před náhlými závaly varoval táhlým zpěvem… Město pronásledovaly i morové rány ( v r. 1568 na 900 mrtvých, v r. 1607 bylo 200 obětí), tisíce lidí opouštěly město z náboženských důvodů. V r. 1613 se uvádí jen 529 obyvatel (bez dětí a služebných). Zle bylo za třicetileté války, tvrdá katolizace znamenala mj. i uzavření městské latinské školy jako „hnízda protestantismu“. Prosperitu dolů nemohlo nahradit ani paličkování krajek, které se sem rozšířilo ze sousedního Saska. Na začátku 18. stol. následoval pokus o oživení těžby, v r. 1716 zahájila činnost i první hornická škola na světě. Nepomohlo to, řešením nebyla ani těžba kobaltu k výrobě barev.

V r. 1789 německý chemik Klaproth nalezl nový prvek, který byl podle nedávno objevené planety nazván Uran. Již tehdy bylo známo, že se hodí k přípravě barev. Byl to důležitý moment – vždyť do té doby byl smolný kámen (smolinec), ze kterého se dal uran získat, vyhazován jako neužitečný. Odjakživa se ovšem mluvilo o záhadné jáchymovské chorobě a horníci také věděli, že při větším výskytu černého lesklého kamene se ztrácejí stříbronosné žíly. Kámen zkrátka nosil smůlu. Teď se stal užitečným nerostem a od 19. stol. se tu rozvíjela i jeho těžba. Na místě dávné renesanční hutě vyrostla továrna na výrobu uranových barev, nacházejících odbyt v podkrušnohorských porcelánkách i sklárnách. Uranové sklo vynikalo nevšedními vlastnostmi – v dopadajícím světle mělo jinou barvu než ve světle procházejícím. V Jáchymově se rozvíjely i další činnosti – v r. 1856 zahájila provoz tabáková továrna, vyráběly se rukavice, hračky, kufry, mýdlo, vařilo se i pivo. V r. 1895 se Jáchymov napojil na železniční trať Chomutov – Cheb (trať do Ostrova je minulostí, horské nádraží stálo do r. 1957 v místech dnešního parku pod Dvořákovou ulicí).

Dne 12. března 1864 v šachtě Svornost v hloubce 500 m vyrazil velmi vydatný pramen a rychle zatápěl jedno patro za druhým – když voda zaplavila důl a dosáhla úrovně staré dědičné štoly Daniel, odtékala bez užitku pryč. Mezi horníky se mluvilo o neobyčejných vlastnostech vody, ale vysvětlení podala až Marie Curie – Sklodowská v létě r. 1898, kdy publikovala objev nového prvku polonia (název na počest své vlasti – Polska) a o necelý půlrok později radia. Čtyřicet měsíců se svým manželem a se svolením vídeňského ministerstva orby (ministrem byl hrabě Buquoy, v té době majitel nedalekého Horního hradu) probírala odpad z jáchymovské továrny na uranové barvy – v r. 1902 vyrobila 0,1 g čistého radia. V r. 1905 vídeňští fyzikové Mache a Meyer zkoumali vlastnosti pramenů a zjistili, že voda obsahuje velké množství plynného rozpadového produktu radia – radonu, se schopností působit léčebně v termálních vodách. Objevují se první pokusy využít léčebných účinků radioaktivních vod, nejprve v soukromých improvizovaných lázních v domě pekaře Kuhna (na náměstí čp. 282), vodu sem v dřevěné štoudvi nosil vysloužilý horník Prennig.

V r. 1906 byl Jáchymov zapsán do oficiálního seznamu našich lázeňských míst a stal se zároveň městem s prvními radioaktivními lázněmi na světě. Byl postaven vodoléčebný ústav, v r. 1912 i jeden z nejmodernějších lázeňských hotelů – Radium Kurhaus, dnešní Radium Palác**. V čele akciové společnosti, budující lázeňský komplex, byl hrabě Sylva Taroucca. V blízkosti továrny na uranové barvy vyrostla lázeňská čtvrť. Jáchymov se brzy mohl pochlubit vzácnými návštěvníky – objevili se tu mj. J. W. Goethe, R. Friml, A. Jirásek, O. Nedbal, R. Strauss, F. Šaljapin, M. Švabinský, v r. 1925 přijela i dvojnásobná nositelka Nobelovy ceny Marie Curie – Sklodowská v doprovodu dr. F. Běhounka (prý však nebyla moc spokojena s tehdejšími metodami léčby) – podnikla i výlet na Klínovec a sfárala do dolu Svornost. Návštěvnost lázní rostla, „radium“ se stalo reklamním tahákem (pivovar vařil „Radium – Bier“ aj.). K radiové módě patřil i tzv. „kapesní Jáchymov“. Jednalo se o kovovou nádobku se zašroubovaným víčkem, nosičem radiové soli a dvěma trubičkami, kudy se vlévala a vylévala voda na aktivování. Přístrojek za 100 dolarů si koupil americký senátor M. Byers a třikrát denně pil vodu pomocí tohoto zařízení – po několika měsících zemřel a pitva prokázala závažné změny v kostech. Kongres USA pak odhlasoval zákon zakazující prodej léků a léčivých prostředků obsahujících jakékoliv množství radia či jiného radioaktivního prvku.

Před druhou světovou válkou byl Jáchymov sídlem okresu, v němž mělo 95 % převahu německé obyvatelstvo – rok 1938 tedy znamenal odchod Čechů a brzy ovšem i vystřízlivění německých usedlíků, žijících z velké části z lázeńství. Radium Palác se stal pobočkou berlínské nemocnice, lázeňské penziony se proměnily v lazarety, na sklonku války vedly v blízkosti města i „pochody smrti“. Po válce došlo k odsunu německých obyvatel, česká menšina se vrátila do svých domovů a v srpnu r. 1945 dokázala atomová bomba v dalekém Japonsku svoji ničivou sílu. Těžba uranu dostala nové rozměry, v listopadu r. 1945 podepsaly vlády Československa a Sovětského svazu smlouvu o těžbě a odbytu důležité strategické suroviny. V r. 1946 pracovaly ve třech dolech (Svornost, Rovnost, Bratrství) necelé tři stovky lidí, během několika let se jejich počet zvýšil na desetitisíce. Vedle havířů, kteří přicházeli za vysokými výdělky, tvořili více než třetinu ze čtyřiceti tisíc zaměstnanců v 50. letech 20. stol. političtí vězňové. Téměř u každé šachty byl lágr obehnaný ostnatým drátem, tiše se mluví o „jáchymovském pekle“. Do ostře střežené oblasti není jen tak lehké vstoupit, vše se podřizuje potřebám uranových dolů, hotely a penziony slouží bezpečnostním složkám. Lázeňský život je minulostí, charakter Jáchymova se zcela mění. V r. 1950 se staví Hornický dům, v r. 1952 Kulturní dům, v r. 1954 nová škola. V r. 1956 je město vyňato z tzv. pohraničního pásma a o dva roky se začíná s postupnou obnovou lázeňské činnosti. Začátkem šedesátých let končí i nelítostné rabování přírodního bohatství, dokonce i bývalá královská mincovna přestane sloužit správě dolů a stěhuje se sem městské muzeum. Při oslavě výročí vzniku lázní v r. 1966 je mezi jinými slavnými hosty i potomek zakladatelů města ing. Šlik. Bohužel nelze napravit trvalý nezájem o historickou zástavbu – řada domů je zbořena a objevují se proluky, dodnes patrné podél hlavní třídy. Na místě původní osady stojí paneláky. V r. 1975 je otevřen nový lázeňský ústav Běhounek a v r. 1992 Curie. Dnes je Jáchymov opět příjemným historickým a lázeňským městem, přijíždějí sem pacienti z celého světa, sezóna trvá prakticky dvanáct měsíců v roce. Léčí se tu především nemoci pohybového ústrojí, nemoci periferního nervového systému a choroby metabolické. Hlavním léčebným prostředkem jsou radonové koupele, voda je jímána v bývalém stříbrném dole Svornost v hloubce 500 m.

Na náměstí je řada památkově chráněných domů** s klenbami a renesančními portály, dokumentujícími rozvoj a bohatství města. Původní radnice lehla popelem při velkém požáru r. 1538, nová byla postavena v letech 1540–44, další požár ji zničil r. 1782 – i po přestavbách v letech 1783–84 a 1901–02 si zachovala původní dispozice a bohatě zdobený portál saského typu. Dnes je v objektu vinárna Radniční sklípek (v suterénu v bývalé mučírně) a městský úřad. Vedle radnice stojí renesanční jednopatrová královská mincovna*** z let 1534–36, dnes sídlo muzea (otevřeno: ST–NE 9–12 a 13–17 h). V mincovně je i trvalá expozice Muzea třetího odboje, dokumentující koncentrační tábory v letech 1949–61. Po neslavně proslulých místech vede i nově vyznačená okružní trasa „Jáchymovské peklo“, také cyklus plastik na náměstí (Brána svobody, Křížová cesta ke svobodě) připomíná tuto dobu. Naproti mincovně a radnici stojí monumentální pozdně gotický kostel sv. Jáchyma**, patrona horníků, z let 1534–40, přestavěný po požáru r. 1873 za účasti J. Mockera v letech 1874–76, s náhrobníky ze 16. a 17. stol. Nejstarší zachovalou jáchymovskou stavbou je pozdně gotický špitální kostel Všech svatých***, založený pravděpodobně r. 1516, dokončený r. 1533 a opravený r. 1782, s cenným interiérem. Plastika Kalvárie** ve hřbitovní zdi je dílem drážďanského sochaře K. Waltera z r. 1544. Kaple sv. Anny pochází z r. 1778, v r. 1873 byla zničena a obnovena. Na Jánském vrchu stojí od r. 1734 kaple sv. Jana Nepomuckého – podle pověsti se tady o Valpuržině noci před prvním májem shromažďovaly čarodějnice. Sousoší N. Trojice před kostelem sv. Jáchyma pochází z r. 1703, socha sv. Jana Nepomuckého z 18. stol. V horní části města vlevo od silnice k Božímu Daru je ústí štoly Leithund s původním klenutím ze 16. stol.

Na západním okraji města na Zámeckém vrchu objevíme zbytky hradu Freudensteinu**. Hrad postavil Jan Munich Štěpánu Šlikovi v r. 1517 na obdélném půdorysu 65×50 m. Od r. 1545 byl Freudenstein sídlem královských horních hejtmanů, s úpadkem dolů ale také ztrácel význam. Za stavovského povstání v letech 1618–20 jej drželi Mansfeldovi vojáci, po jejich odchodu císařská posádka. Při vpádu Švédů r. 1634 byl poškozen dělostřeleckou palbou a vyhořel. Pak už byl ponechán svému osudu a zdivo se rozváželo jako stavební materiál. Dnes vedle zbytků západní a východní hradby zůstaly stát dvě válcové věže. Menší jihozápadní je vysoká 12 m, v 18. a 19. stol. sloužila jako prachárna hornímu úřadu. Dnes je tu vidět i zbytek polokruhové bašty. Severovýchodní věž Šlikovka, vysoká 19 m, s původními pozdně gotickými krakorci, byla v 19. stol. zastřešena novou kuželovou střechou s lucernou a upravena na obydlí městského hlásného – ten dával horníkům zvonem znamení k nastoupení a ukončení šichty. Šlikovka byla r. 1973 restaurována a předána veřejnosti, v době přípravy průvodce byla bez využití a na prodej.

Výlet zahájíme u turistické orientace u stanice autobusu poblíž Kulturního domu. Vybereme si modrou turistickou značku a stoupáme po silnici směrem k Suché, podél nízkých domků, s hezkým výhledem na lázeňskou část města. Za restaurací Panoráma sejdeme ze silnice vpravo na silničku, míříme k okraji zástavby a pak ostře zatočíme vpravo. Stoupáme lesem, pak pokračujeme volným terénem a oceníme nádherné výhledy* na podhorskou krajinu. Přicházíme na rozcestí u bývalého dolu Plavno a dáme se po žluté turistické značce vpravo dolů po silničce. Na rozcestí máme dvě volby – silnička klesá do Horního Žďáru, my můžeme ještě uhnout po žluté vlevo na cestu, která nás přivede do Vykmanova. Na křižovatce ve vsi pak uhneme ze značky vpravo – projdeme vězeňským areálem (silnice je normálně průjezdná, na zařízení nás upomenou vysoké zdi a ostnaté dráty na jejich vrcholu) k hlavní silnici – po ní vede zelená turistická značka.

Zatočíme vpravo a potom vlevo po silnici. Za elektrickým vedením značka odbočuje vpravo a stoupá na rozcestí u Popovského kříže. Místy je stoupání dosti strmé, prakticky sleduje vedení. Z rozcestí můžeme odbočit vpravo na vyhlídku, pak pokračujeme stále po zelené, pohodlně po zpevněné komunikaci kolem skládky, vlevo skalní útvary, vpravo skvostný výhled*. Jdeme nad lázeňskou čtvrtí, pak kousek od silničky vpravo vidíme špitální kostelík a hřbitov, vlevo je lyžařský areál na svazích Stříbrného vrchu – prý se na tomto kopci za měsíčních nocí zjevuje Bílá paní sušící prádlo. Údajně tu je někde zakletý zámek, v noci se ozývá hudba a jsou vidět osvětlená okna. Mírně klesáme do středu města a po hlavní silnici se vracíme zpátky do lázeňské části k autobusové stanici.

(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)