Často je nazývána ledovou královnou. Možná je to kvůli její klidné povaze, ale spíše bych to přisuzoval tomu, že spojení Ines Papert a ledolezení je něco jako Reinhold Messner a osmitisícovky. V následujícím rozhovoru zjistíte něco o jejích začátcích a vztahu k ledolezení.
|
Jak bys popsala ten moment, když zasekneš cepín do ledu? Je to pocit zaseknutí do něčeho křehkého? Zní to pro tebe, jako když praská sklo nebo popcorn? Co se ti na ledolezení líbí?
Led není nic jiného než jen led. Mám na něm moc ráda, že je každý rok jiný. A stejná cesta je vlastně každý rok trochu jiná. Led musíte umět rozpoznat a to hmatem, sluchem či zrakem. To vám umožní dobře odhadnout pevnost a jak se v různých situacích zachovat. Než tuto schopnost získáte, trvá to roky a stovky nalezených kilometrů.
Vzpomeneš si na svoji první zkušenost s lezením v ledu?
Při mém prvním ledolezení byla strašná zima. Prsty a nos jsem měla úplně zmrzlé, moc tomu nepomohlo ani špatné oblečení. Ten den jsem se třásla zimou po celou dobu. Ale z nějakého neznámého důvodu jsem vydržela a začalo mě to bavit.
Můžeš popsat tvůj vztah ke strachu?
Musíte respektovat obtížnost tohoto sportu a rizika pro vaše zdraví. S tím je spojen pocit strachu, ale nesmíte se tomu poddat. Pokud se to stane, začnu být nervózní a to u mě vyústí v chyby. Strach mě jednoduše sráží a je zbytečný. Musíte být sebevědomí, silní a opatrní dohromady.
Někdy, když jsem vysoko nad jistícím bodem a lezení není zrovna jednoduché, začínám být nervózní a mít strach. Pokud taková situace nastane, začnu zhluboka dýchat a uklidním se. Poté pokračuji dál.
V jakých podmínkách lezeš nejraději?
Lezu celoročně. Tu část roku, kdy je léto mám radši, protože je déle světlo a to mi umožňuje lézt dlouhé cesty v severních stěnách Alp nebo Dolomit. Musím však říct, že mám radši chladnější podmínky, protože led jekompaktní. Miluji ten pocit, když vylezu cestu s dobrými přáteli a mohu s nimi sdílet tu radost z výstupu.
