Iglú na Šumavě

Sněhové podmínky letos přímo lákají k postavení iglú a ve čtenářském článku si můžete přečíst o jednom takovém pokusu o noc v iglú. Na první pokus se iglú podařilo úspěšně postavit, ale přece jen něco k dokončení chybělo. Inspiraci a zkušenosti najdete v následujícím textu čtyřčlenného týmu..

Inspirován článkem na Světě outdooru o stavbě iglu a nutkáním si taky jednou postavit iglú a konečně v něm přespat jsem se rozhodl obeslat kamarády emailem, zda by nepřiložili ruku k dílu. Nalákal jsem je na výlet na běžkách a pak na nocleh v krásném vyhřátém sněhovém iglú. Vždyť se říká, že rozdíl teplot venku a uvnitř může být až 60 stupňů. Zbývalo ještě vybrat vhodné místo – rozhodnutí padlo na Šumavu. Jednak je to takový běžkařský ráj a také tu jsou od jara minulého roku k mání nouzová nocoviště, kde lze legálně přespat jednu noc v ochranné zóně Národního parku, a to dokonce celoročně.

Příprava

Nejdříve to vypadalo, že žádné iglú nebude, jelikož se blížil den odjezdu a na Šumavě bylo sněhu poskrovnu. Pak se ale začal sypat sníh ve velkém, na zmrzlou 25 cm pokrývku napadalo dalších třicet čísel prašanu, a tak se obavy rozptýlily. Ještě chybělo sehnat nástroje, nakonec Maťák našel pěknou pilku na dřevo a já jsem vzal vojenskou polní lopatku. Rychle jsem prolétl návody na stavbu iglú na celém internetu, vytiskl mapu nocovišť a mohli jsme vyrazit.

Odjezd

Prvním cílem byla Filipova Huť na Šumavě, kde jsem přespali v příjemném prostředí nejmenované horské chaty. Sobotní ráno nás přivítalo polojasnem, a tak jsme sbalili batohy a vyrazili vstříc šumavským hvozdům. Na Modravě nastalo dilema, kterým směrem se vydat. Napomohl los, který padl na vrch Poledník (1315 m.n.m.). Odpoledne po druhé hodině jsme dorazili na vytoužený kopec s vysokou rozhlednou a rozlehlou letní zahrádkou. Přestože je zahrádka částečně zastřešena byla skoro kompletně pod sněhovou přikrývkou. Odložili jsme věci, přezuli běžkové boty, naobědvali se a stavba mohla začít. Vybrali jsme místo kousek od rozhledny u nouzového nocoviště, ze kterého byly vidět jen cedule a siluety místních toi-toi-ků.

Stavba

„Tak to jsem zvědav, jak budeš krájet tou pilkou ten prašan“ začal Huška, když jsem stál po pás ve sněhu s pilkou v ruce. „Mno, asi to budeme muset nejdřív ušlapat“ já na to. Věděl jsem, že to jinak nepůjde, ale přece jen ve mně hlodala obava. Co když to ani pak nepůjde? A to jsem je přesvědčil, že ten stan je fakt zbytečné tahat s sebou. A tak jsme šlapali, až ten sníh byl opravdu ušlapaný. Začal jsem kopat sondu, kolik že toho sněhu máme pod sebou. Bylo tam asi tak půl metru. Maťák udělal obrys, něco kolem 3 m v průměru, přece jen se tam museli vejít čtyři dlouháni. Vzal jsem pilu, řízl do sněhu uprostřed kruhu a ejhle, kvádr za kvádrem, krásně soudržné – měli jsme opravdovou radost. Iglú začalo rychle růst, kvádry jsme hodně nakláněli už od začátku. Vnitřek kruhu stačil na dvě řady kvádrů kolem dokola, pak jsme brali kvádry z ušlapaného místa před iglú. Dva stavěči byli uvnitř a dva kvádrovali venku. Krize nastala asi v polovině stavby, přituhlo a kvádry nechtěly držet na sobě. „Kdybychom udělali spirálu, jak bylo v návodu, možná by to teďka drželo“, říkal jsem. „A co to přesně nařezat, aby se dobře o sebe ty kvádry opíraly?“ odpověděl na to Dejv. A tak se Dejv stal hlavním mistrem vyřezávačem a opravdu to pomohlo. Padla tma, iglú bylo asi ve dvou třetinách. Prorazili jsme vchod, přece jen byl čas na večeři a nějaký ten oddech. Po krátkém odpočinku jsme za svitu čelovek pokračovali dále. Ještěže jsme měli toho Dejva. Nakonec byl jediný, kdo dosáhnul až nahoru a mohl iglú dokončit. Poslední kvádřík zapadl do vrcholu. Po čtyřech hodinách perné stavby bylo iglú hotové. Už nám nezbyly síly na dokonalé utěsnění všech mezer mezi kvádry, ale přesto nás hřálo vědomí, že se iglú povedlo, a hlavně máme kde spát.

Noc

Ochladilo se asi na -10 až -12 stupňů Celsia, bohužel teploměr jsme neměli (takže vzato podle předpovědi). „Tak co, zdá se Vám, že je tu tepleji, co?“ začal jsem sondovat od kamarádů. „No ani moc ne“, odvětil Huška, „těch tvejch patnáct tu teda není.“ Svíčka hořela, vchod byl zakryt, ale přece jen teplo odcházelo mezírkami mezi kvádry. „Tak alespoň tady nefouká, co?“ zkoušel jsem dál. „Jo nefouká, ale nohy mě už mrznou“, začal zase Huška a začal poskakovat kolem dokola. Nebudu vám nalhávat, noc byla krušná. Někdo zalezl do spacáku tak jak byl – a on se člověk pěkně v těch šusťákách zapotí – někdo měl spíše vyfukovačku než nafukovačku a někdo měl PET-ku s ledem ve spacáku, aby se ostatní mohli ráno napít čisté pramenité vody. Taky se vám občas zdá, že jste jediný/ná kdo nemůže usnout, když okolo vás všichni spokojeně spí? Nebojte, ostatní to mají taky tak.

Návrat

Ráno se nám opravdu nechtělo ze spacáku. Jediný, kdo poskakoval kolem, byl Huška. Nakonec nezbývalo nic jiného, než vylézt taky (existují různé způsoby, jak ukazuje foto). Nasnídali jsme se ze zbytků zásob, zabalili a vydali se na cestu zpět. Ještě zbývalo udělat společné foto a hurá se zahřát do nejbližší hospůdky. Po bílé stopě to bylo necelých 13 km. A jestli iglú nespadlo, stojí tam na Poledníku dodnes. Šumavě zdar!

Poznámka redakce. Jak už jsme napsali, mnoho prvních pokusů o stavbu iglú zůstane nedokončeno. Musíme autory pochválit, že napoprvé zvládli iglú tak velkých rozměrů (rozhodně radíme menší a doporučujeme stavbu do spirály, kdy lépe drží klenba). Tady se podařilo dokončit hrubou stavbu, ale na utemování kopule už nezbyly síly. To bylo také hlavním důvodem, proč v noci byla v iglú zima – veškeré teplo uniklo mezerami mezi kvádry. I tak si autoři vedli dobře, protože z prašanu stavět je opravdu obtížné a suchý sníh nedovoluje jednoduše zaklenout stavbu. Právě velká výška je dalším důvodem, který zhoršuje tepelnou pohodu v iglú a neúměrně prodlužuje stavbu. Děkujeme za článek a věříme, že příště už to bude parádní a příjemná sněhová noc.

© Svět outdooru, únor 2010, text Huška, Radek, Dejv a Maťák, foto Dejv

Tip: Užitečný odkaz na návod stavby iglú na Světě outdooru:
Postavte si iglú