Možnosti přežití jsou dány obecně fyziologickými hranicemi našeho organismu. Výcvikem a tréninkem se můžeme těmto hranicím přiblížit, ale v žádném případě nejsme schopni je překročit. Je ovšem známo, že pokud si myslíme, že už nevydržíme a nemůžeme dál, máme pořád ještě značné rezervy. Schopnost přežít je o tom, znát možnosti lidského organismu obecně a možnosti vlastní.
Znát vlastní možnosti
Představy o vlastních schopnostech jsou často zkreslené a nedostatečné. Být pár dní bez jídla či vody představuje pro naši psychiku značnou zátěž. Přitom většina z nás je schopna vydržet víc, než si vůbec připouští. Jsou známy výkony tibetských mnichů, kteří suší v zimě mokrá prostěradla na holém těle, i výkony indických jogínů, kteří řadu dní nejí a nepijí. Případy z války dokazují, že člověk pod enormním psychickým tlakem dokáže výkony, za které by se nestyděl žádný vrcholový sportovec. V každodenním životě nejsme nuceni takové výkony podávat, a tak ani netušíme, kde jsou naše hranice. Jestliže se hodláme k těmto hranicím přiblížit, měli bychom je poznat, ale nesnažit se je překročit.
Pravidla pro přežití
Základem jsou dvě obecná pravidla:
1) Nepříčit se přírodním zákonům
2) Věci řešit postupně (nelze dělat současně více činností)
Pořadí negativních vlivů
Pořadí v tabulce v níže je dáno dobou, jakou jsme jednotlivým negativním vlivům schopni odolávat. Poslední položka zohledňuje mezilidské vztahy. Tím je míněno, že když jsme sami schopni existovat, měli bychom se postarat o ty druhé. Dodržování uvedených pravidel umožňuje přežít libovolné skupině jako celku. Proberme si postupně působení jednotlivých vlivů.
Pořadí negativních vlivů Žebříček hodnot vychází z pořadí, v jakém je třeba řešit působení jednotlivých negativních vlivů na jednotlivce: – Bezpečí – Vzduch – Teplo a tepelná pohoda – Únava – Voda – Jídlo – Mezilidské vztahy |
Voda
Přežití je spojováno s nedostkem vody. Obvykle se udává, že člověk umírá po 12–13 dnech bez vody ve stavu těžké dehydratace. Po takové době bez vody je velikost ztrát vyšší než 12% tělesné hmotnosti, což odpovídá zhruba deficitu 6–8 litrů vody. Údaje o hraniční dehydrataci se získávají jen velice obtížně, protože je to možné pouze formou dokumentovaných kazuistik nebo publikovaných zpráv, kde je ovšem problém získat a ověřit příslušná data.
Při plavbě v gumovém člunu ze Španělska do severní Ameriky bylo konstatováno, že se spolu s omezenými dávkami sladké vody se dá přijímat i voda mořská, ale jen v takovém množství, aby její výsledná salinita nepřekročila koncentrační schopnost ledvin a bylo možné se zbavovat metabolitů (kreatinin, urea…). Tento historický experiment provedl v roce 1952 Dr. Alain Louis Bombard, francouzský biolog, když se plavil v záchranném nafukovacím člunu přes Atlantik.
Jeho cesta z Kanárských ostrovů na Barbados trvala 65 dní. Zhubl zhruba 25 kg, byl anemický, ale ne dehydrovaný. Vodu si pořizoval lisováním mořských ryb a z ranní rosy. Sladkou vodu míchal s vodou mořskou.
Pro dlouhodobou dehydrataci je typické, že nedochází pouze k zahuštění krve a zátěži srdce, ale také k hromadění odpadních látek v těle. Je to podobný stav jako při selhání ledvin, kdy se v těle hromadí odpadní látky a ledviny je nedokážou z krve dostat v podobě moči.
Dehydratace
Lehkou dehydrataci (ztráta do 1,5 litru vody) zažil zřejmě každý, kdy po celodenní túře, kdy toho moc nevypil, večer na ex vypil dvě piva.
Střední dehydratace (ztráta do 4 litrů vody) už znamená problém, kdy postupně klesá výkonnost, následuje apatie, poruchy vědomí, zahušťuje se krev, a tím zatěžuje srdce. V zimě vinou hustější krve nejsou prokrvovány vlásečnice (ruce, nohy, uši, nos…) a hrozí větší nebezpečí omrzlin. Máme vyschlé sliznice, nejsme schopni hlasitě mluvit.
Těžká dehydratace (ztráta nad 4 litry vody) už znamená ohrožení života, rozvrácení metabolické a osmotické rovnováhy, bezvědomí a smrt.
I když nebudeme pít, budeme produkovat neustále více než 400 ml moči za den. Bude hustá a tmavá jako hruškový džus. Aby mohl organismus fungovat, snaží se neustále zbavovat metabolitů, které by jinak zůstávaly v krvi. Je třeba si dát pozor, když denní množství moči poklesne pod tuto hranici. Pak už hrozí nevratné poškození ledvin. To, jestli jsme dehydrovaní, poznáme podle barvy moči. Je-li tmavá (tmavě žlutá, okrová) znamená, že je třeba zvýšit příjem tekutin.
Co dělat v případě nedostatku tekutin
Je třeba minimalizovat ztráty vody. Je-li to možné, nevystavujeme se teplu, nejsme na slunci, pohybujeme se v noci, kdy je chladněji. Není-li to možné, využíváme suché pocení. Máme volný oděv a snažíme se, aby kolem těla proudil vzduch. Musíme zajistit, aby pot nestékal po těle, ale díky proudícímu vzduchu se rovnou odpařoval. Využije se přitom velké výparné teplo vody, pot při odpařování intenzivně odebírá teplo, a tím tělo ochlazuje. Je to stejný efekt, který nás ochlazuje ve větru (windchill faktor), nebo který způsobuje, že prochládáme mokří.
Tento efekt známe, když jedeme na kole a máme volné tričko. I když šlapeme do pedálů, hruď je suchá a studená. Rovněž Tuaregové v pouštích Sahary využívají tohoto efektu. Jezdí v tmavých volných šatech, pod nimiž proudí vzduch, ale přímému slunečnímu záření se nevystavují. Jestliže nám pot stéká po těle, je to voda, kterou pro ochlazení těla nevyužijeme (navíc ztrácíme i sůl). Jdeme-li bez batohu, přehodíme bundu přes rameno, na které svítí slunce, a druhou polovinu těla (tu ve stínu) necháme holou, aby byla ochlazována proudícím vzduchem.
Objevovaly se i rady pití vlastní moči. To není zrovna dobrý nápad, protože tím jen neúměrně zatěžujeme ledviny. Při nedostatku vody je moč hustá a obsahuje odpadní látky, kterých se tělo zbavuje. Pitím moči vracíme už jednou vyloučené odpadní látky zase zpátky a koloběh pokračuje. Ledviny k opakované práci potřebují vodu, a té při dehydrataci nemáme nazbyt. Překročíme-li koncentrační schopnost ledvin, přestanou pracovat a dojde k jejich poškození.
Pozor na to, že dehydrovaní můžeme být, i když nemáme pocit žízně. Snadno se to stane v zimě, kdy se nepotíme, a neztrácíme tak potem sůl. Vodu překvapivě ztrácíme dechem. Na svědomí to má relativní vlhkost, jejíž hodnota je závislá na teplotě. Vydechujeme vzduch s relativní vlhkostí 100% (při 37 °C, které máme v plicích, tak ztrácíme při výdechu 44 g vody na m³ vydechovaného vzduchu). Při 0 °C a 100% relativní vlhkosti jsou ve vzduchu jen 3 g vodní páry na m³. Nadechujeme tedy suchý vzduch a vydechujeme vlhký. V létě situace není tak tragická, protože m³ vzduchu obsahuje okolo 20 g vodní páry.
Hladovění
Člověk je geneticky na hladovění velice dobře připraven. Historie lidského rodu je historií hladovění. Z medicínského hlediska se hladovka dělí na:
Lehkou – do dvou týdnů
Střední – do 4–6 týdnů
Těžkou – nad 6 týdnů
Už při středně dlouhé hladovce mohou po 3–4 týdnech nastat problémy vzniklé z nedostatku vitamínů a minerálních látek a při nevhodném postupu může propuknout infekce. Limity jsou obvykle okolo 60–70 dní.
Člověk má poměrně značné zásoby tuku, které tělo při hladovění metabolizuje na potřebnou energii. Jde-li o totální hladovku (ne částečnou, kdy chybí jen část potřebných živin), dochází i ke ztrátě svalové hmoty, kterou tělo využívá jako stavební materiál (neustále rostou vlasy, nehty a tělo potřebuje bílkoviny). Z energetického hlediska si můžeme tělo představit jako stroj o výkonu okolo 80 W.
Tomuto stroji musíme dodat v potravě energii. Když ji nedodáme, tělo si ji vezme z tukových zásob a svalové hmoty. Minimální denní potřeba je okolo 7MJ. Znamená to, že bez příjmu potravy ztratíme denně okolo 200–250 g tuku a 100 g svalové hmoty (třetího dne dojde k poklesu bazálního metabolismu a klesne obvykle i tělesná teplota, ztráty jsou pak menší). Ztrátu tukových zásob znali polárníci, kteří se na začátku 20. století snažili o dobytí zemských pólů. Vyráželi s několika kilogramy nadváhy a po návratu měli i o 15 kg méně.
Pocity při hladovění
Než se do jakéhokoliv experimentu pustíme, je nutné vyhledat podrobné informace. Věci se dají dělat buď špatně, nebo dobře. Tělo vydrží mnoho a obvykle to přežijeme i při špatném postupu. Nejde ale o to ukázat, že jsme „tvrďáci“, důležité je optimálně využívat schopnosti těla, které nám příroda dala do vínku.
V pondělí od rána nejíme. Okolo 3 h odpoledne máme hlad a rádi bychom něco snědli, pijeme neslazený čaj, dá se to vydržet. Večer nás začne bolet hlava, opět musíme pít. No, nic moc. Uleháme s pocitem hladu.
V úterý se probouzíme, není to tak zlé, spíš nasáváme vůně v kuchyni, čaj a jde se do práce. Odpoledne nám to kroutí vnitřnosti, tady obvykle lidé končí. Je třeba opět do večera vydržet, nezapomínáme pít. Opět nás může bolet hlava.
Středa, něco je divně. Jsme v pohodě. Nemáme pocit hladu, hlava nebolí, nemáme potřebu jíst. Teď můžeme teprve držet hladovku. Tělo nejspíš snížilo o půl stupně svou teplotu, začíná adaptace na nedostatek. Pozor na to, že metabolismus funguje. Potřebujeme bílkoviny, tělo si je bere ze svalů. Začíná nám nepříjemně páchnout z úst, v moči se objevuji dusíkaté látky.
Od tohoto okamžiku to není záležitost nepříjemných pocitů. Není špatné si to vyzkoušet, abychom měli představu, že nejde o život. Když se do takové situace pak dostaneme, dokážeme ji lépe zvládat, protože nás nepřekvapí.
Základní pravidlo přežití zní: Nebát se věci vzdát dřív, než se dostaneme do problémů. Nejde o snahu vyhýbat se problémům a nesnažit se dosáhnout lepších výkonů. Je třeba si uvědomit, že hranice možností je nepřekročitelná, od toho je to hranice. |
Další negativní vlivy si probereme zase příště…
