Zentralalpenweg – nejdelší a zároveň jedna z nejnáročnějších dálkových tras v Evropě protíná rakouské Alpy od západu k východu. Dálkový trek dlouhý 1200 kilometrů překonává vysokohorský terén i ledovce.
Ötztalské Alpy, Stubaiské Alpy, Zillertalské Alpy, Vysoké Taury, Schladmingské a Nízké Taury – Rakousko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Zentralalpenweg je nejdelší dálková trasa protínající celé Rakousko podél pomyslné páteře Alp. Jeho západní část se zároveň řadí mezi nejnáročnější treky nejen v Alpách, ale i ve světovém měřítku. Délka přes 1200 kilometrů, nejvyšší bod v 3407 m n. m., vysokohorský terén, ledovce… Čekali jsme turistický extrém, ale náročnost trasy umocněná brutálně nepříznivým počasím nás překvapila. Vměstnat 42 dnů intenzivních zážitků do deseti tisíc znaků nebylo snadné. Jak se to povedlo, posuďte sami.
Na trasu jsme se vypravili se synem Oldřichem v opačném směru než popisují průvodci, tedy z nejzápadnějšího bodu – města Feldkirch. Olda totiž musel skončit po třech týdnech a v těch jsem potřeboval zajistit při přechodu ledovců v západní části. Pak jsem chtěl pokračovat sám až do Bratislavy.
Rätikon
Feldkirch–Gargellen, 69 km, 4 dny
Po deseti hodinách jízdy autobusem a vlakem jsme se první srpnový den roku 2020 proplétali historickými uličkami Feldkirchu. Slunce hřálo a svět se tvářil optimisticky. Když jsme začali stoupat k trojvrcholu Drei Schwestern, zdravil nás starý farmář zdviženým palcem. Tušil, co nás čeká. My ne. Skoro šestnáct set metrů stoupání a nahoře první ferrata. Byli jsme vděční za naše lehké batohy. Já měl na zádech necelých deset kilo. Šest a půl kila výbavy včetně tarpu a kuchyně pro dva, foťáku a věcí na ledovec. Olda byl skoro na dvojnásobku. Nesl lano, a hlavně většinu potravin.
Úvodní etapa vedla přes vápencové pohoří Rätikon na pomezí tří států: Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska. Rozmary počasí nám dávaly zabrat. Na hřebeni nás chytla bouřka, další den vytrvalý déšť a nad dvěma tisíci metry sněžení. Na skalní římse před ledovcem Brandner mi kousek za zadkem projela hlinito-kamenitá lavina. Z kopců mezi Landauer Hütte a Gargellenem zase padaly klasické sněhové laviny – čtvrtého srpna. Premiéru pod pevnou střechou jsme si odbyli na Mannheimer Hütte. Tam jsme dostali první poučení o nutné rezervaci v době covidové. Samozřejmě jsme to věděli, ale jak rezervovat, když netušíte, kam dojdete večer.
Silvretta
Gargellen–Pfunds, 84 km, 3 dny
Rätikon představoval celkem náročný začátek cesty. Přechod Silvretty si s ním v ničem nezadal. Jen počasí bylo příznivější. Pod skalnatým třítisícovým kolosem Piz Buin jsme postavili tarp nedaleko přehradního jezera Silvretta Stausee. Už jsme se pomalu propadali do říše boha Hypna, když se nám za hlavami ozvalo divné šustění. Byla to liška zvyklá vykrádat odpadky. Ukradla dvoulitrovou rolovací láhev. Nevím, k čemu jí byla dobrá, nám po zbytek cesty chyběla. Plánovaných jsme měli 35 km denně a byli jsme na průměru necelých 18 km. To jsme museli napravit. Poslední etapu do Pfundsu jsme uběhli skoro 50 km.
Ötztalské Alpy
Pfunds–Sölden, 80 km, 2,5 dne
Tady začala ta pravá vysokohorská turistika. Následující úsek vedl přes trojici nejvýznamnějších a mohutně zaledněných pohoří na pomezí Tyrolska a Itálie: Ötztalských, Stubaiských a Zillertalských Alp. Počasí přálo. Skutečnou ledovcovou lahůdkou byl Gepatschferner – největší ledovec pohoří. Přivítal nás padajícím serakem a rozloučil se protrženou vodní kapsou. Tekla z ní slušná řeka, v níž nám voda sahala při brodění až po kolena. Jinak byl ledovec i přes čerstvý sníh bezpečný a trhliny dobře čitelné. V Söldenu jsme dokoupili zásoby, u Sparu zbouchali hromadu leberkäsesemmel a vyrazili do Stubaiských Alp.
Stubaiské Alpy
Sölden–St. Jodok am Brenner, 61 km, 3 dny
Tohle pohoří nás nijak extra nenadchlo. Stubaiská lyžařská aréna v létě byla nejošklivější místo, které jsme cestou navštívili. Zničený ledovec, všude odpadky a hromady lidí, které za touto atrakcí vyváží lanovkou. Můj tip na přespání v této oblasti je Silzenauhütte. Útulná, příjemný personál a pro členy alpských spolků velmi levná. Zase začalo pršet, tak jsme nepohrdli.
Zillertalské Alpy
St. Jodok am Brenner–údolí Aurina, 86 km, 3,5 dne
Další dozásobení jsme chtěli provést ve Sparu v St. Jodok am Brenner. Vyhořel dva roky zpátky po výbuchu plynu, ale v Mapy.cz byl stále uvedený. Něco málo jsme koupili v sousedním řeznictví a vyrazili na nečekaně dlouhou cestu bez dalších obchodů. Navíc nás zastihlo období dešťů.
Na Kasseler Hütte si nás vychutnal dvoumetrový chlap s bohatou šedivou kšticí a vousy. Spustil na nás, co tam chceme a proč nemáme rezervaci, a takhle že to nejde… My mu odpovídali naučenou pohádkou o Zentralalpenweg a nemožnosti plánování. Chvilku to točil dokola, až se neudržel, začal se smát a ubytoval nás. Chatař si užíval doby covidové po svém.
Nechtělo se nám klesat do Mayrhofenu, tak jsme to vzali přes Itálii. V údolí Aurino se nedalo nakoupit ani ubytovat, Italové měli celonárodní dovolenou. Ujal se nás až Carlo v Talslusshütte. V bufetu bez ubytování jsme zhltli každý dva ohromné zákusky a litřík červeného k večeři, Carlo nás nechal přespat na terase a nachystal nám snídani. Carlo, děkujeme!
Vysoké Taury
Aurina–Obertauern, 194 km, 10 dnů
Přechod Vysokých Taur by vydal na samostatnou knihu. Čekaly nás nejvyšší rakouské kopce a největší ledovce. A když jsme nechtěli do údolí, tak obchody žádné.
Za vytrvalého deště jsme přešli první část ledovce Obersulzbachkees, sešplhali po špatně jištěné ferratě k ledovcovému jezeru a po poctivých drátech vyšplhali na Kürsingerhütte, jedno z tradičních výchozích míst na třítisícový Grossvenediger. Ráno se na chvíli vyčasilo, tak jsme se mohli pustit do největší výzvy. Jeden most přes trhlinu na hlavní části Obersulzbachkees jsme museli přeplazit, ale jinak byl průchod celkem bezpečný. Až na mlhu a sníh, které se na nás snesly v sedle Venedigerscharte, s výškou 3407 m nejvyšším bodě treku. Guida s klientkou vracející se z vrcholu jsme pobavili odpovědí na otázku, zda jdeme nahoru: „Nemusíme na každý kopeček, my jdeme do Bratislavy“. Přes Neu Prager Hütte jsme pokračovali až na St. Pöltner Hütte. Chatař byl vyděšený, že přišli hosti. Dokonce volal na policii, zda nás může ubytovat. Nakonec se z něj vyklubal příjemný chlapík, jídlo bylo dobré a ceny férové.
Přes horská sedla a kolem jezer jsme se proplétali dál na východ. Před dalším ledovcem Sonnblickkees jsme asi trochu zabloudili a šplhali po jakési rozpadlé ferratě. Nakonec jsme to raději vzali po skále. Dvojkové lezení, výšvihy za tři, možná i čtyři. Nahoře celkem prudký ledovec. Ale to nebylo to nejhorší. Vydrápat se od azurového jezera Weißsee do sedla Obere Ödenwinkelscharte (3228 m) pod majestátním Johannisbergem bylo to nejtěžší, co nás zatím potkalo. Ledovec Oberster Pasterzenboden za ním byl pokrytý souvislou vrstvou sněhu a trhliny špatně čitelné. Olda prošlápnul. Byli jsme připraveni. Lano napnuté, já šel na zem a zaseknul cepín, Olda se roztáhnul jak žába. V trhlině skončila jen jeho levá noha.
Výhledu na nejvyšší rakouskou horu Grossglockner (3798 m) jsme si užili z přístřešku, kde jsme přespali. Na Kaiser-Franz-Josef Höhe, vyhlídce na největší rakouský ledovec Pasterze, mé Mule (jak jsme Oldu překřtili), zapanáčkovali svišti, já mu zamával v sedle Untere Pfandlscharte a po jednadvaceti dnech jsem osiřel. Ostrý třítisícový hřeben mezi sedly Hochtor (2576 m) a Fraganter Scharte (2754 m) byl nejkrásnější, co jsem kdy v Alpách prošel. Místy opět lezecké úseky dokonce s borháky na zajištění.
Hezké počasí, které nás provázelo od St. Pöltner Hütte vydrželo až na Hoher Sonnblick (3106 m). Na této nejvýchodnější třítisícovce na trase jsem při překonávání posledních ledovců zlomil karbonovou hůlku. Snědl jsem poslední klobásu a skoro bez zásob pokračoval další čtyři dny pod štíty třítisícových vrcholů Schareck, Ankogel a Hochalmspitze do Obertauernu.
Schladmingské a Nízké Taury
Obertauern–Donnersbachwald, 87 km, 4 dny
Ocitl jsem se ve známém terénu za nečekaně drsných podmínek. Údolí pod nejvyšším kopcem Schladminských Taur, Hochgollingem, bylo vypláchnuté. Začal mi protékat tarp. Název chaty Schönwetterhütte se jevil jako výsměch. Cesta Steirscher Landesrundwanderweg za ní se mi stala skoro osudnou. Nejasná cesta, proudy vody, vichr, že se nedalo jít. Při sestupu k Mörsbachwirt jsem brodil bažiny. Místní nade mnou lomili rukama, že jsem si nevybral dobrou dobu na přechod hor. Předpověď vyhrožovala, že bude hůř. Tak jsem to zabalil. Ve tři hodiny odpoledne jsem zvedl palec v Donnersbachwaldu a před půlnocí vysedal z vlaku v Olomouci.
Nízké Taury, Gleinalpe, Fisbacher Alpe, Leitha Gebirge
Donnersbachwald–Hainburg an der Donau, 377 km, 12 dnů
Do Donnersbachwaldu jsem se vrátil o dva roky později koncem srpna s představou přeběhnutí pár krtinců před Bratislavou. Mylnou představou. Minimálně Nízké Taury mi daly ještě pěkně zabrat. Naštěstí jsem je přešel právě včas. První a jediný zásadní příděl deště mne zastihnul v posledním sedle.
Gleinalpe jsou dost neznámé kopečky, ale je po nich moc hezké pochození. Taková trochu ostřejší Velká Fatra. Fischbacher Alpe, jimž kraluje známé lyžařské středisko na Stuhlecku, mi naopak nijak neimponovaly. Ale soutěska Bärenschützklamm úplně na jihu stojí za návštěvu. Aktuálně však neprůchodná. A Leitha Gebirge? To je lužní les posazený do výšky kolem čtyř set metrů nad mořem. Příjemná procházka zeleným tunelem. Cesty mezi pohořími a zvláště pak před Hainburgem asi raději nekomentovat. To jsou ty úseky, které si na dlouhém treku musí každý poutník občas protrpět.
Infrastruktura v této části Alp s turisty příliš nepočítá. Chat i gasthausů málo, a když už byly, tak zavřené. Ale počasí mi přálo, tak mi noci pod tarpem nevadily. Výjimkou byl Schutzhaus na Steinplain, kde mne ubytovali v novotou vonícím „přístřešku“ se světlem, elektřinou a přímotopem. Zadarmo. K večeři mi udělali donesený hřib s vajíčky, špekem a bramborovým salátem. Za dvě eura. A byli milí. To platilo víceméně o všech lidech, které jsem potkal. Ve vinařských oblastech pak dvojnásob.
Do Bratislavy jsem nakonec nešel. Zjistil jsem, že přímo z Hainburgu k nám na Moravu jezdí hromadná doprava častěji.
Tipy a triky
- Ultralight – naučí vás sbalit se do 3,5 kg na víkend a do 5 kg na neomezeně dlouhou dobu. I vybavení na ledovec se dá odlehčit – sedák 100 g, mačky 330 g, cepín 202 g, 30m lano 750 g.
- Vařit se dá i na tekutém lihu. V součtu je kuchyně cca do 30 člověko-dnů lehčí a máte přehled o zbývajícím palivu. Navíc jsem na každé výpravě někde na chatě našel líh zanechaný na dojezd. V „caldera cone“ lze v nouzi topit i dřívky.
- Chcete-li ráno teplý nápoj a nechcete vařit, dejte si na noc láhev s vodou do noh spacáku nebo pod peřinu. Má-li být výsledkem čaj, dejte už večer do vody kvalitní bílý či zelený čaj, pokud káva, stačí rozmíchat rozpustnou až ráno.
- Pod plachtou je často víc sucho než ve stanu.
- Alpenverein – členství v alpském spolku zlevní přespání na většině alpských chat a nejen to. Více na SvetOutdooru.cz/alpenverein.
- Na ledovec, ferratu i volnou skálu nejsou nutné pohory. Dobrou práci odvedou i boty určené pro horský běh. Budete v nich rychlejší. Nejdříve si je ale vyzkoušejte v lehčím terénu.
- Nepřeceňujte své schopnosti. Ledovec, ferrata, skála – to vše je určené jen připraveným jedincům s odpovídajícími znalostmi.
Další informace
- Podrobný popis trasy najdeš také na www.alpenverein.at (německy), Wikipedii (německy), www.alpenvereinaktiv.com (popis východní části, popis západní části, německy)
- Turistické mapy rakouských Alp najdeš v horo-knihkupectví KnihyNaHory.cz
Trasu jsme upravili našim potřebám. Narovnali po hřebenech, abychom zbytečně nescházeli do údolí. A v úsecích, které nám připadali nelogické, volili racionálnější varianty.
Ubytování a jídlo
- Mannheimer Hütte
- Silzenauhütte
- Kasseler Hütte
- Talslusshütte
- Kürsingerhütte
- Schutzhaus
- Sölden – zde jsme dokoupili zásoby
