Za túrou do rumunského pohoří Retezat s dětmi

Záhada v nočním kupé

Za okýnky vlaku je už dávno tma. Letmý pohled na hodinky mě na chvíli uklidňuje. Do naší cílové stanice Lupeni zbývá ještě dvacet minut jízdy. Matěj, Šimon, Daník i tři čtvrtě roční Kuba, naši čtyři kluci, unaveni cestou, pospávají na sedačkách. O to horší je následný šok. Průvodčí otvírá dveře kupé a divokou gestikulací nám naznačuje, že už musíme vystupovat. V následujícím zmatku se snažíme vzbudit a obléct kluky, popadnout polozabalené batohy a hlavně, nic ve vlaku nezapomenout. Průvodčí nás doslova vyhazuje z ještě  jedoucího vlaku. Asi místní kolorit.

Stojíme na potemnělém prázdném nádraží. Hlavní ulice je liduprázdná. Pouliční lampy matně osvětlují její krajnice a chodníky. Za zády nám zlověstně hučí jakási fabrika. Rozbité pusté nádraží se svítící cedulí Lupeni působí studeně a neútulně. Tak to bychom měli. Plán byl, rychle vyběhnout po polní cestě kus za město do lesů a přespat pod korunami stromů. Vyndávám náš smartphone a prohlížím nascanovanou mapu místních hor. V hlavě se začínají vařit všechny mozkové závity ve snaze se zorientovat. Výsledek je pouze chaos. Okolí vůbec nesouhlasí s tím, co je v mapě. Jsme ale přece na nádraží v Lupeni? To si v mapě prostě splést nemůžu. Výsledek tohohle nočního výsadku je: dva dospělí, čtyři děti, liduprázdné město, štěkající psi a temnota, když se snažíme vyjít od hlavní silnice a nakonec košatá vrba vedle jakéhosi památníku a noc pod širákem s drobným ranním deštíkem.

Dobré ráno pod horami

Rumunské pohoří Retezat je naší první delší zastávkou při vlakovém putování do Řecka a Turecka. Z téhle čtyřměsíční expedice jsme ukrojili první týden, kdy jsme si užívali slovenské, maďarské a rumunské železnice, první zpoždění a ujeté vlaky i spaní na nádražích. A teď dobré ráno do pravé rumunské exotiky.

Nakonec jsme přišli na kloub i včerejšímu zmatku s mapou. Ne, nebyla špatná a ani naše orientační schopnosti neselhaly. To nás jen průvodčí „vyšoupl“ z vlaku o stanici dřív. Proč? To se asi nikdy nedozvíme. Zmatek pak dokončila cedule na nádraží, které by se spíš mělo jmenovat Lupeni -zastávka.

Romantika prastaré bučiny

Teď už máme pravé nádraží Lupeni, mapu nastavenou na sever a můžeme směle vyrazit. Máme v plánu vystoupit na táhlý travnatý hřeben nad městem a po něm pak během několika dní dojít do centrální a nejvyšší části Retezatu. Zatímco pozvolna stoupáme údolím, drobně prší. Nevadí, nás i naše obrovské batohy chrání vodovzdorná ponča. Kluci jsou navlečeni v šusťákách a nepromokavých bundách, na batozích pláštěnky. Vlastně si to celkem užíváme, protože k nádherným bukovým lesům se závějemi spadaného listí se takové počasí docela hodí. Hltáme barvy a vůně toho úžasného podzimního divadla a cesta do kopce nám rychle utíká. Stan stavíme na zelené pastvině už řádný kus nad městem. Vodu z bahnitého pramene ke kterému chodí pít místní ovce raději převáříme a plnými doušky si vychutnáváme čaj z místní mateřídoušky i kouzelný večer. Plující mraky, zapadající slunce a hory kolem nás.

Ranní balení zpestřuje starý pasáček, který sem přihnal stádo svých oveček. Se zájmem si prohlíží oranžově eloxované duralové tyčky našeho stanu. Příjemná konverzace sestává z kývnutí na pozdrav, úsměvů a gest, kterými se nás ptá jestli nám v noci nebyla zima. Odpovídáme, že ne. Když mu naznačujeme, že míříme ještě výš do hor, kroutí hlavou. Co tu dělají dva lidé s čtyřmi malými dětmi, je pro něj nejspíš nerozluštitelnou záhadou.

Stezka pokračující na hřeben je často sotva znatelná pod spadaným listím, ale podle mapy dokážeme určit její další směr. Slunko nás nutí odkládat další a další vrstvy oblečení. Po poledni stojíme na travnatých loukách dlouhého hřebene, odpočíváme a cpeme se brusinkami, které jsou úplně všude. Na další dny nás už nečeká žádné velké stoupání, jen cesta po vrcholku hřebene. Pod námi je malé sedlo a podle mapy i pramen, zkrátka ideální místo pro přespání. Na jih od nás slunko barví hory do tisíců podzimních odstínů a od severu pomalu přichází mraky a jako měkká peřina se převalují sedlem a přikrývají náš stan. Jak krásně a měkce se usíná v horách. I kluci jsou spokojení, okouzlení, unavení.

Ztraceni v mlze

Vystrčíte hlavu ze stanu, je světlo, ale vy přesto nevidíte ani na deset metrů. Co to je? No přeci pořádná mlha. To nás teda nerozhází. Sbalit spacáky, navlíknout šusťáky, bundy, zapakovat stan a hurá. Drápat se po kluzkých kamenech do strmého svahu nad sedlem se nám však dvakrát nechtělo, a tak proč nezkusit širokou cestu, která jde kus doprava a pak se malou, avšak méně strmou, oklikou vrací na hřeben? Alespoň tak jsme to viděli včera, když ještě bylo něco vidět. Cesta nás vede lesem po vrstevnici, kde v dobré náladě a s vírou v lepší počasí vesele šlapeme. Na křižovatce doleva a vzhůru zpátky na hřeben. Pohodlně po široké cestě, v trochu horší náladě, protože k stoupání se pomalu přidává vlhnoucí oblečení a studený vítr, který nás nutí nasadit i rukavice. Cesta se stáčí a přestává stoupat.

K větru se přidává ještě pršení a viditelnost je pořád jen na pár metrů. Kolem nás tušíme jen travnaté louky a uprostřed nich dvoustopá vyjetá cesta, po které jdeme. A kde je vlastně náš hřeben? Šlapeme, mokneme, šlapeme, mokneme, nic nevidíme. S mapou už nemá cenu nic konzultovat a ani můj průzkum nalehko několik kilometrů napřed po cestě nepřináší žádné rozuzlení. Víme jen, že jsme někde na severní straně od hřebene na hranici lesa a luk. Kde a kolik jsme vlastně ušli, těžko říct. Nejde než si přiznat, že jsme se ztratili. Takže rychle postavit stan a z mokrého oblečení si přelézt do teplých spacáků. Uvaříme teplé jídlo a než se setmí, ještě stihneme i několik příkladů z učebnice matematiky. To je jedna z výhod učení „doma“. Za ošklivého počasí přijde na řadu škola a když je hezky, je pak dost času na nekonečné běhání venku. Věříme, že zítra bude lépe a najdeme tu správnou cestu.

Vzhůru dolů

Dalšího rána nás opouští i ta víra a zřejmě se budeme muset jak ti tonoucí stébla chytit. Tedy v našem případě se sebrat a vrátit se tou samou cestou, která nás dovedla na tohle neznámé místo. Ještě vyčkáváme celé dopoledne, ale mlha se zdá být ještě hustší než včera a na brzkou změnu to nevypadá. To rozhodování není nijak těžké, stejně nám dochází zásoby jídla. Jelikož je nás dost a nosičské kapacity jsou omezené, pobereme potraviny tak na tři čtyři dny. Katčin batoh váží obvykle kolem 25 kilo a spolu s Jakubem, kterého nese v šátku v předu se její zátěž téměř rovná mému 120 litrovému báglu s plnou váhou kolem 40 kg. Kluci si ve svých batůžcích nesou oblečení, malé občerstvení a své drobnosti. Díky dešti je voda všude kolem a tak jí nemusíme nosit.

Takže zapakovat ty naše obludné batohy, navléci se do mokrého, rukavice a límce, protože je pořádná zima a vzhůru dolů na cestu zpátky. V mlze, dešti, větru a zimě. Dolů se prostě musí. Bohužel ne, tak doslova. Na téhle straně hřebene jsou pod námi jen táhlá údolí plná lesů a dojít do civilizace by nám trvalo možná několik dní. Musíme se vrátit po stejné cestě do sedla a přes hřeben na jeho jižní stranu do města Lupeni. Hodiny bojujeme o každý kilometr v studeném protivětru, který z nás strhává nepromokavá ponča. Na cestě v lese už je lépe, ale únava je znát. Dnes nemáme šanci vystoupat zpátky na hřeben. Déšť se pozvolna mění v sníh. Každé rozhodnutí pro bivak je těžké. Vidina nižší nadmořské výšky je lákavá, jídlo, které nám dochází je akutní problém. Na další cestu nám však už síly nestačí. Jsme pořád na severní straně hřebene, pár stovek metrů pod sedlem v němž jsme tábořili předminulou noc.

Se zmrzlými prsty nám trvá postavení stanu déle než jindy. Taktiku zabivakování už jsme se naučili. Fronta u vchodu a jednoho po druhém svlékám kluky z mokrých svršků, které se hromadí v předsíňce. Katka s malým Jakubem už je ve stanu a pomáhá kluky oblékat do suchého. Jde to docela rychle, pěkně od nejmladšího po nejstaršího. Konečně dojde řada i na mě. Zahříváme se ve spacácích. Venku se s definitivní platností změnil déšť v sněžení. Pomalu, ale jistě, se nám vrší na stanu, takže jej musíme každou chvíli sklepávat, aby se stan neprolomil. Vaříme uvnitř na benzínovém vařiči teplé jídlo. Při troše šikovnosti to jde dobře zorganizovat a i malý Jakub, zdá se, chápe, že převrhnout ešus s horkou vodou by byl průšvih a s hořícím vařičem se nehraje. Klidně sedí a pozoruje celé divadlo.

Obloha se trochu protrhává, ale sníh se s pauzami sype dál. Jdeme brzy spát. Usnout je však těžké. Hlavou se nám honí tisíce myšlenek a každou chvíli z nich vyskakují červené vykřičníky. Co když ráno bude půl metru sněhu?!!! Jak se odtud s kluky probijeme?!!! Noc je studená a i když máme na sobě všechno suché oblečení a docela teplé spacáky, moc se nevyspíme. Sklepaný sníh ze stran tlačí na stan a studí. Děti jsou ale v teple mezi námi a už spokojeně oddychují.

Po kolena ve sněhu

Ráno nás čeká nejedno překvapení. Nebe je jasné a slunko se právě vyhouplo nad obzorem. Sněhu je dost, ale lopatu naštěstí potřebovat nebudeme. V noci však pořádně mrzlo. Zipy od stanu jsou plné ledu a jdou jen těžko rozepnout. Všechno mokré oblečení včetně bot je zmrzlé na kámen. Obléct se, znamená rozlámat nohavice i rukávy. Obout si boty je pořádný výkon. Zažili jsme už hodně náročných akcí. Na jaře přešli hřeben Nízkých Tater, na kolech putovali přes Alpy do Itálie a zpátky, chodili v horách, bivakovali v bouřkách, byli unavení a hladoví. Zkrátka myslím, že nejsme žádná ořezávátka.

Ty tři kilometry byly však hodně tvrdé. Ve sněhu jsme stoupali do prudkého svahu na horu na hřeben. Přestože sluníčko vesele svítilo, my jsme mrzli a vzdorovali silnému ledovému větru. Nesli jsme klukům batůžky a oni byli na oplátku neskutečně stateční, i když někdy se slzami v očích. Na jižní straně hřebene jsme konečně byli chráněni proti nemilosrdnému severáku. Asi v tisíci metrech nad mořem se ztratil i sníh. Jako mávnutím kouzelného proutku stojíme na jarní prosluněné louce.

Hory jsou krásné a nevyzpytatelné a právě proto se do nich budeme vždy rádi vracet.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do Lupeni se můžete pohodlně dostat vlakem jako my anebo autem sjezdem od dálnice E 79.

Túra střechou Rumunska – Fagaráš s výstupem na nejvyšší vrchol Moldoveanu