Výstup z Albánie na vrchol Golem Korab v hraničním pohoří Korabi

Není Korab jako Korab

Pohoří Korabi bylo donedávna zemí naprosto uzavřenou a nepoznanou. Hory, tvořící hranici mezi Makedonií a Albánií, byly nedostupnější než tibetské planiny. Pouze jednou ročně byly dveře do hor pootevřeny pro masový mezinárodní výstup na nejvyšší vrchol. Ty doby jsou již naštěstí pryč. Dnes nám již nikdo nebude bránit v relativně svobodném pohybu v tomto nádherném a stále ještě tajemném koutu Balkánu. Zatímco z makedonské strany musíme vyplnit registraci u pohraniční policie (osada Stezimir), k výstupu z albánské strany nebudeme potřebovat vůbec nic. A to je přesně ten impuls, který rozhoduje o dalším horském cíli při putování balkánským venkovem.

Lidé v Radomirë, opěrném bodě výstupu, jsou vstřícní, milí a pohostinní a tak hned první den neodmítáme pozvání nejen na slušné a svou chutí nijak neurážející pivo Tirana, ale také na nocleh do místní výrobny sýrů.

O pohoří Korabi se toho z oficiálních zdrojů příliš nedozvíme. Solidní mapy zatím nebyly vydány, informace jsou kusé nebo spíše žádné. Zde, více jak kde jinde, musíme spoléhat na improvizaci, domorodce a jejich rady. A v tom je právě kámen úrazu. Ne, že by se místní lidé v horách nevyznali, ale pro ně je Korabi úplně vše. Takovou maličkost, že pouze jeden vrchol toho jména je nejvyšší, vůbec nezaregistrovali. Převedeno do praxe to znamená, že po dvou dnech výstupů na hned několik „korabů“ zjišťujeme, že ani jeden z nich nebyl ten pravý skalp. Na druhou stranu to však vedlo k takřka dokonalému poznání pohoří a výletům do míst, kde mnoho lidí, a cizinců zvláště, nebylo. Hory jsou i přes pokročilou dobu (červen) ještě dosti zasněžené a tak všechny výstupy a přechody mají navíc takřka zimní charakter. Ovšem největší nebezpečí pohoří Korabi nespočívá v neschůdném terénu, sněhových polích či v bloudění. Skutečnou hrozbou jsou především psi. Zde to ovšem není žádná rumunská směska, ale impozantní plemeno Šarplaninec, které svou mohutností a vzrůstem připomíná spíše štěkajícího koně. Setkání s těmito ostražitými a agresivními strážci stád není příjemné. Naštěstí takřka vždy jsou v blízkosti pastevci, kteří dokáží rychle psy zpacifikovat.

Po dvou bezcestných dnech je skutečný Korab konečně nalezen a posléze také snadno dostoupen. Na vrcholu vítá poutníka hraniční kámen s jasným nápisem a s udanou kótou (2764 m). Ovšem vylezením nejvyššího vrcholu Albánie a Makedonie dobrodružství nekončí.  Spíše naopak. Sestup či spíše sjezd do až seversky působící kotliny Panair je skutečným vyvrcholením přechodu – desítky meandrujících potoků, tisíce krokusů, strmé vápencové štíty. Korabi zde ukazuje zcela odlišnou tvář. Zde se konečně ocitáme v srdci divokých hor Balkánu, které v přelidněné Evropě najdeme snad už jen na Balkáně nebo na chladném severu. Především pak rozlehlá dolina Fusha i Korabi, lemována nádherně formovanými skalnatými horami splní snad všechny horalovy sny. Fotografové zde zcela jistě rychle zaznamenají úbytek volného místa na paměťových kartách. Vegetace vegetuje až oči přecházejí, silně zkrasovatělý vápenec vytváří díky dutinám a bizarním tvarům svébytný fantaskní svět. Kouzlo překrásného místa narušují jen tlupy Šarplaninců, před nimiž se musíme mít skutečně na pozoru! A na závěr snad ještě jedno varování. Pohoří je královstvím hadů. O setkání s impozantními zmijemi o rozměru hasičské stříkačky rozhodně není nouze.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Dostat se dnes do Albánie je snadné, navíc také levné. Z ČR se tam dostaneme jednoduše vlakem přes Bělehrad do makedonského Skopje, odkud pokračuje na jih k hranicím hned několik autobusových spojů. Naštěstí v Albánii, ostatně tak jako jinde na Balkáně, vše funguje. Proto stačí domluvit odvoz do hor a po pár hodinách je tu vesnice Radomirë, choulící se u paty nejvyšších albánských hor (cesta z ČR přímo pod Korab zabere cca 28 hod.).

Výstup na Tito vrv makedonským pohořím Šar planina