Výstup na vrchol Vaganski vrh

Montagna della Morlacca – tak zněl původní název chorvatského pohoří Velebit (v minulosti patřilo území hor po dlouhou dobu Benátské republice). Bylo pojmenováno podle tzv. „černých pastýřů“, valašských Romů zvaných „mauros“. Velebit je dnes národním, ba přímo kultovním chorvatským pohořím. Více jak 140 km dlouhý hřeben, tyčící se v bezprostřední blízkosti Jaderského moře, kulminuje vrcholem Vaganski vrh. Přestože se jedná o nejvyšší bod pohoří, jedná se spíše o nenápadnou horu, která tak trochu zaniká v sousedství vizuálně mnohem atraktivnějších kopců (Malovan, Sveti brdo atd.)  Výstup na nejvyšší vrchol Velebitu rozhodně není nic pro slabší nátury. Máme před sebou enormně dlouhou a na převýšení velmi náročnou túru.

Prvním krokem je dosažení některého z výše položených výchozích bodů, nejlépe chaty Ivine vodice. Po přechodu kaňonu Male Paklenice přejdeme z louky Njive Lekine kousek borovicovým lesem nad horní část Malé Paklenice s občasnými pohledy na protější hřeben Veliki kom, až dorazíme na velkou prostornou louku Veliko Močilo, kde je křižovatka cest. Jak již název napovídá (močilo – mokřina) nalézáme se na místě, kde vyvěrá hned několik pramenů zde tolik vzácné vody. Vlevo odbočující cesta nás dovede až k chatě Borisov dom Paklenica, my však pokračujeme vpravo po vrstevnici stále lesem. Obcházíme vrchol Škiljina kosa (1 010 m) a začínáme prudce stoupat lesem, později přes malou louku k malé chatce Ivine vodice. Dnes už na vzhledu chaty není vidět, že tento objekt využívala v průběhu poslední války chorvatská armáda. Domek je pěkně upravený, v jeho blízkosti najdeme v lese pramen vody (pozor – v létě vysychá). Od chatky stezka prudce stoupá vzhůru lesem, který po půlhodině končí a vcházíme do horního patra pohoří Velebit, tvořeném překrásnými horskými loukami. Viditelná stezka se ztrácí v bujně rostoucí trávě.Na východě kulminuje hlavní hřeben krásnou travnatou pyramidou vrcholu Sveti brdo (1 751 m, druhý nejvyšší vrchol Velebitu, možná odbočka cca 30 minut, velkolepý rozhled).

Naše kroky směřují vlevo a velmi prudkým výšvihem dosahujeme travnaté sedlo Čičina dolina. Dostáváme se tak na hlavní hřeben, který spadá na jižní stranu v podobě bělostných varhan vrcholových skal. Po již opět dobře viditelné široké stezce jdeme přímo po páteři hor, cesta se však místy ztrácí v porostu kosodřeviny. Míjíme několik prostých hrobů obětí srbsko – chorvatské války a před námi vyrůstá tvarově velice hezká kupole vrcholu Malovan (1 709 m), pod nímž by se měla nalézat Malovanská jezera. Měla, ale většinou roku se nenalézají neboť jsou vyschlá a na jejich přítomnost upozorní pouze mělké prohlubně slehlé trávy v kleči. Na dalším úseku mírně ztrácíme výšku a pohybujeme se po plochém travnatém žlebu pod severně ležícím vrcholem Segestin (1 715 m). Do cesty se nám staví dlouhý, pozvolna stoupající travnatý hřeben. Po nenáročném výstupu jsme na nejvyšším vrcholu Velebitu, který reprezentuje pouze skromná kamenná pyramida a malý kříž (vrcholová kniha).

Rozhled po okolní krajině vůbec nepřipomíná skutečnost, že se nacházíme takřka v těsné blízkosti moře. Kolem defilují travnaté hřebeny, šedivé skály, ostrovy kosodřeviny – takřka karpatská krajina připomínající slovenské Chočské vrchy nebo Malou Fatru. Samotný Jadran je vidět na vzdáleném jižním obzoru a protože se jedná pouze o úzký pás vody Velebitského kanálu mezi pevninou a pustinou ostrova Pag připomíná spíše nenápadný rybník. Severní okraj pohoří je tvořeno gigantickými skalnatými zlomy s výraznou vertikální členitostí vápencových vrstev. Zcela plochá zemědělská krajina Licko polje je v přímém kontrastu s členitými zelenými pahorky jižní a západní části pohoří. Dále na západ přehlédneme průběh hlavního velebitského hřebene se všemi významnějšími vrcholy, v popředí pak dominuje rozložitý, částečně skalnatý Babin vrh.

Sestup z vrcholu je poněkud složitější záležitostí. Musíme se nejprve kousek vrátit po přístupové stezce (cca 10 min.) do míst, kde odbočuje doprava k okraji těžce schůdného suťového kotle jen opravdu velmi neznatelná stezka v trávě (tzv. Lipa staza). Po prodírání se vzrostlou kosodřevinou dosahujeme strmého skalnatého svahu. Jdeme po pravé straně prudce se svažujícího suťového náspu v blízkosti skalní stěny zvané Široki brig. Stezka prakticky neexistuje, ale jiná varianta sestupu není. Po tomto „padáku“ vcházíme do řídkého smíšeného lesa. Pozorně sledujeme neznatelnou stezku kličkující přes malé skalnaté polany.Tímto úsekem cesty musíme jít spíše podle instinktu nežli podle značek. Smíšený les se naštěstí brzy mění na borovicový, kde je orientace přece jen o něco snadnější. Sejdeme na širší cestu v blízkosti malé osady Ramiči. Po jednoznačně vedené širší cestě dojdeme k chatě Borisov dom v Paklenici. Sestup vede přes Velkou Paklenicu do městečka Starigrad.

V oblasti nejvyššího vrcholu Velebitu funguje pouze jediná horská chata nebo spíše bivak. Je jím útulna Ivine vodice (1 250 m, kapacita 12 lůžek, stále otevřeno, kuchyňka k dispozici, pramen vody nedaleko chaty). Boudu najdeme na horní hranici lesa v blízkosti vrcholu Sveti brdo.

Přímořské letovisko Starigrad leží na jadranské magistrále, 45 km jihovýchodně od Karlobagu a 47 km severně od Zadaru.