Pohoří Tomorr se nachází uprostřed Albánie nedaleko malebného města Berat. Dosahuje výšky necelých dvou a půl tisíce metrů, ale protože se zvedá prakticky z hladiny moře, vypadá opravdu impozantně. Jedná se o hory opuštěné, nepřístupné a nepříliš prozkoumané, a tak jsme se pokusili je přejít.
Tomorr – Albánie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Podle legendy celé pohoří vzniklo tak, že se obři Tomorr (2416 m) a Shpirag utkali o mladou dívku. Navzájem se zabili a vznikly z nich stejnojmenné hory. Dívka se pak žalem utopila ve vlastních slzách, které daly vzniknout řece Osum, jež protéká Beratem položeným v údolí, které oba vrcholy odděluje.
Dost bylo legend, stoupáme!
Hlavní hřeben hor spojuje dva nejvyšší vrcholy, severní Çuka e Partizanit a jižní Tomorr. Podle automapy s měřítkem 1:200 000 jsme usoudili, že pro nástup bude nejvhodnější dostopovat do Çorovodë, kde jsme si dali poslední kebab v civilizaci a vyrazili po silnici severovýchodním směrem vzhůru do hor. Po chvíli nás bere auto obsazené čtyřmi Albánci, kteří nám nabídli odvoz nahoru a marihuanu. První jsme s vděkem přijali a druhé s díky odmítli.
Během stoupání serpentinami obdivujeme impozantní kaňon napravo, v sedle vystupujeme a chvíli stoupáme po cestě. Ta ale brzo překoná hřebínek a začne klesat, a tak ji opustíme, obloukem se vyhneme obrovskému štěkajícímu psu, mineme malou jeskyni a postupně vyjdeme nad les do míst, kde nedávno proběhl obrovský požár. Od pastevce vyžebráme vodu a jdeme spát. Ráno se budíme vedrem do slunečného dne. Stoupáme na kopec terénem, který si o cestě může nechat jenom zdát. Je to dál, než se zdá, a tak nahoru docházíme až po poledni. Slunce pálí, voda dochází a prameny žádné, až nalézáme špinavou nádrž s vodou pro dobytek, jejímž převařováním strávíme přes hodinu. Slunce už téměř zapadlo, když scházíme do pastevci obydleného údolí přímo pod vrcholem Tomorr, na jehož úbočí zuří lesní požár, který ale nikoho nevzrušuje.
Ráno je opět modré nebe, a my vyrážíme na Tomorr. Cesta na něj přichází z údolí řeky Osum, kde se z hlavní silnice odpojuje kousek za Poliçanem a jistě se dá použít pro nástup do hor – s trochou štěstí možná někdo půjde i stopnout. Cestu rychle opouštíme pěšinou v kapradí, abychom ji opět nalezli pod domem, poblíž kterého se válí hromady paznehtů a útočí na nás puch, ze kterého se chce téměř omdlít. Zjevně tu poráží stáda z dalekého okolí. Na vrchol je to převýšení přes tisíc metrů, ale vede na něj cesta sjízdná terénním autem, a tak jsme brzy nahoře. Tyčí se zde svatyně Abbáse ibn Alího, světce řádu Bektaši, obklopená několika bunkry, které jsou zase obklopené horou zapáchajících odpadků. Svatyně je vlastně hrobka, i když Abbás nikdy do Albánie nevkročil a podle místního zvyku se v ní nachází množství bankovek nízké hodnoty.
„Cesta neexistuje a terén je čím dál tím neprostupnější“
Připozdívá se, a tak kvapem pokračujeme dále po hřebenu, který postupně zahalují mraky, až viditelnost klesne na deset metrů. Nejdříve jdeme po velmi úzkém hřebínku, který ale po chvíli končí příkrým srázem, a tak se trochu vracíme. Jsme někde na západní straně hlavního hřebenu, cesta neexistuje a terén je čím dál tím neprostupnější. Nenecháme se ale zastrašit a pomalu traverzujeme velmi příkrou sutí, ve které naštěstí sem tam roste opora v podobě stromu. Připozdívá se a začínáme mít obavy, kde budeme spát. Naštěstí se z mlhy najednou vynořuje jakýsi postranní hřeben, kde nalézáme místo, které s notnou dávkou fantazie prohlašujeme za jakžtakž rovné a stavíme stan, do kterého hned zalézáme, protože se spouští prudká bouřka a blesky bijí všude kolem. Těsně před setměním přestává pršet, mraky jsou pryč a my vidíme, že jsme kousek od hlavního hřebene, po kterém zítra půjde jít. Při pohledu zpátky si říkáme, že je štěstí, že jsme nepřišli po hlavním hřebenu, který je samá skála a vypadá značně neschůdně.
Ráno je opět krásně a my vyrážíme po hřebenu dál. Je zarostlý stromy, úzký pár metrů, občas je nutné traverzovat pod skalami, přes které by se muselo lézt, ale víceméně je schůdný. V poledne převařujeme vodu z další nádrže pro dobytek. Pohoří je totiž z vápence, a tak tu nikde žádné prameny nejsou. Hory se opět halí do mraků, jež hřeben zadržuje jako hradba, a tak doleva nevidíme ani na deset metrů, ale doprava vidíme až do údolí. Jdeme několik hodin dál po metr širokém hřebenu, jehož svahy prudce padají na obě strany. Na bezejmenných vrcholcích lemujících hřeben nalézáme metrové kamenné mužíky, zezdola se ozývá pastýř a bečení ovcí, a tak si nepřipadáme až tak daleko od civilizace, jak jsme. Po poledni ale začíná mrholit, trasa se stává stále strmější a dochází nám jídlo i voda. Proto vzdáváme svůj cíl v podobě zdolání hory Çuka e Partizanit a klesáme stovky výškových metrů velmi příkrým svahem pokrytým kamením a částečně travou do údolí. V jednom místě je houští tak husté, že musíme sešplhat vyschlým korytem. Za ním ale nacházíme obsypané maliníky, od kterých se vine první cestička po dvou dnech, po které sestoupíme do civilizace. Zezdola vypadá hřeben skalnatě a neprostupně, a tak stále nevíme, zda náš cíl přejít jej celý byl vůbec reálný, putování divokými horami za to ale stálo i tak.
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Nejlepší varianta přístupu, ať už do Çorovodë nebo jiných, bližších vesnic Tomorru, je stopem.
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Výstup z Albánie na vrchol Golem Korab v hraničním pohoří Korabi
