Výstup na vrchol Sveti Jure

Desetitisíce turistů při lenošení u Jadranu upírá zrak ke skalnaté pevnosti mohutného pohoří Biokovo, tyčící se z modrého Jadranu jako oslnivě bílý přelud. Kdo z nich se však odváží vzhůru? Přitom výstup alespoň k přednímu okraji skalnatého zlomu není velkým problémem.

Výstup z letoviska Makarska

Cestu na vrchol zahájíme přímo v centru Makarské na náměstí Kačičev trg. Odtud stoupáme ulicí Mihovila Pavlinovica vzhůru kolem kostela a trhu. Přejdeme po lávce hlavní silnici (Jadranská magistrála) a po cestě stoupající kolem vinic a olivových hájů vyjdeme po půlhodině do malé staré osady Makar, vtěsnané na posledním kousku travnaté plochy pod kolmými bílými stěnami (chodník pro pěší zkracuje serpentiny silnice, dojezd do Makaru autem možný – úspora času).Od kostelíku začíná značená cesta, vedoucí po trnitých loukách až ke skalnatému výšvihu. Pokračujeme po otevřeném, mírně stoupajícím svahu až do místa, kde se stezka prudce stáčí doprava. Stálé stoupání vede nyní borovicovým lesem a není tak vystaveno jižnímu slunci. Po nekonečných, místy velmi strmých serpentinách (hlavně v závěru) dosahujeme takřka po třech hodinách úmorného výstupu sedla Štrbina ve výši 1326 m. Poprvé máme možnost nahlédnout do míst, která byly doposud našim zrakům při pohledu od moře skryty. Před námi leží mírně zvlněná krasová krajina, z níž výrazně vystupuje pouze jediný pořádný kopec – Sveti Jure s velkým vysílačem na temeni. V sedle upravená vyhlídka s naprosto fantastickým pohledem na letovisko Makarska. Jako z letadla rozeznáváme každičký dům a silnice, stavení na pobřeží připomínají spíše dětskou stavebnici. Jistě se vyplatí krátký výstup na hrotitou pyramidu vrcholu Vošac. Z výše 1 421 m je ještě mnohem bohatší a obsáhlejší rozhled. Přehlédneme navíc skoro 100 km pobřeží pod skalnatými srázy Biokova. Poloostrov Pelješac se odtud prezentuje jako protáhlé a vysoké pohoří vyrůstající přímo z moře (ostatně také dosahuje výše bezmála 1 000 m). Pokud vyrazíme dostatečně časně ráno, stihneme na Vošaci ještě krásně čistý a průzračný vzduch, odpoledne to již není ono.

Ze sedla Štrbina pokračujeme po značené stezce na sever a po 15 minutách dojdeme k chatě Kuča pod Vošcom, postavené na travnaté sníženině Kapetanov dolac kde se k naší cestě připojí také dálková trasa BPS. Velké zděné stavení stojí v blízkosti biokovské silnice a je v provozu pouze v létě (občerstvení i ubytování). K nouzovému noclehu slouží malá bivakovací budka postavená přímo na svazích Vošce.

Další postup může vést po silnici nebo po značené stezce, která nejprve dosahuje hřebene Kolovrat, přechází kolem ledové jeskyně Stara ledenica a dojde k rozcestí Babine vrkle (odbočka k chatě na Lokvi). Naše cesta odbočuje doprava. Kolem nás defilují krásné ukázky tzv. cockpitského krasu (pojmenovaného podle oblasti Cockpit na Jamajce), který jinde v Evropě budeme hledat marně.

Tvoří jej spleť nálevkovitých propastí hlubokých až 100 m s prudkými skalnatými stěnami rozpraskaného vápence. Podélné trhliny v něm – škrapy jsou mnohdy značně hluboké a jejich hřebeny dosahují ostrostí břitvy. Pozor tedy na poranění. Celá krajina omamně voní mateřídouškou, jalovcem, levandulí a šalvějí. Pro tento svůj divoký charakter je terén mimo chodník prakticky neschůdný. V závěru vyjdeme k silnici a k chatě Kuča pod Sveti Jure (v létě s obsluhou). Od Biokovské silnice vede před poslední zatáčkou kolem ocelových tyčí velmi prudká zkratka na vrchol Sveti Jure (možný přístup také po silnici, do tohoto místa dospěje chodník od chaty na Lokvi). Na vrcholu nás vítá nově postavený, resp. přestěhovaný kostelík, od něhož jsou vynikající rozhledy daleko do kraje. Při dobré viditelnosti (nejlépe ráno) rozeznáváme daleko na západě bělostné štíty Durmitoru v Černé hoře, daleko za hladinou Jadranu vystrkují své hlavy nejvyšší vrcholy italských Apenin (takových dní je v roce ale jen velmi málo, nejlepší podmínky panují na podzim a potom v zimě). Vrcholu dominuje televizní vysílač, postavený v r. 1964. Ten byl v průběhu srbsko – chorvatského konfliktu terčem náletů. Na vysílač byly vystřeleny dvě rakety, z nichž jedna zasáhla cíl. Hmotné škody však byly malé.

Sestup z vrcholu vede po stejné cestě, případně se můžeme vydat po silnici a pokoušet štěstí při stopování vozidel. Provoz je zde docela slušný, ostatně převážná většina aut má českou „espezetku“ (vjezd na silnici je placený).

Výstup z obce Bast

Další možností, jak dosáhnout nejvyššího vrcholu pohoří Biokovo je zajímavá varianta vedoucí z malé osady Bast (3 km od střediska Baška Voda – viz předcházející kapitola).Značená cesta má svůj počátek u kostela a po půlhodině mírného výstupu vyjde k pramenu vody Korita. Po další necelé půlhodině dalšího výstupu nad suťovým srázem dojdeme k rozcestí.

Vlevo odbočuje cesta k vrcholu Sveti Ilija, my pokračujeme stále rovně.Velmi prudce nabíráme výšku a na hřeben vystoupíme v sedle Motika. Pohoří Biokovo se nám ukazuje svou zcela odlišnou tváří, než jakou se prezentuje při pohledu od moře. Ty tam jsou strmé jednolité skalnaté svahy.Před námi leží bludiště kuželovitých vrcholů tyčících se kolem tisíců krasových závrtů. V sedle na plochém kameni při troše dobré vůle rozeznáváme staré rozcestí. Zatímco rovně ukazující směr vede k osadě Ozdrvača a Sveti Križ, my se dáme doprava. Traverzujeme mohutný kotel (závrt) a kličkujeme kosodřevinou kolem neustále se opakujících závrtů přes nevýrazné vrcholky. Tento úsek cesty je nejobtížnější částí přechodu, orientace není vždy zcela snadná a je třeba se vytrvale držet směru k vrcholu Sveti Jure, který na nás tu a tam vykoukne na obzoru. Cesta se dostává k jižnímu okraji pohoří. Na vysokém skalnatém vrcholu při vrcholu Borovac, v okamžiku, kdy si myslíme, že jsme definitivně zabloudili, uvidíme v prostorném travnatém dolíku dřevěnou salaš, ke které míří jednoznačná cesta. Máme vyhráno. Od salaše vede již dobře viditelná, místy v kameni vzorně upravená stezka až k chatě Lokva ve výši 1 467 m. Malé zděné stavení slouží jako nouzová, pouze v létě otevřená útulna. Další průběh cesty je již jednoznačný. Chodník byl v posledních létech upraven a vyznačen. Stále obcházíme četné závrty a krasové propasti. Z jejich dna, z podzemních prostor byl v minulosti dobýván led, který byl na oslech svážen do hotelů na Makarské riviéře. Na počátku století to byla jediná možnost obživy obyvatel chudých vesnic na pobřeží. Naše stezka vyjde před poslední zatáčkou Biokovské silnice vedoucí z Makarské (nebo z Podgory) a po ní vystoupíme na samotný vrchol Sveti Jure. Pro sestup zvolíme trasu vedoucí přímo do Makarské (viz předchozí popis). Dostaneme tak nádherný, ale velmi náročný celodenní okruh (cca 10 hod.).

V oblasti najdeme mimo bivakovací boudy Lokva ještě další dva objekty. Nedaleko vrcholu Vočac to je Planinarska kuča Vošac (1 370 m), sloužící pouze pro potřebu horského klubu z Makarske. Přímo pod vrcholem Sveti Jure stojí bouda Kuča pod Sveti Jure (1 594 m, kapacita 22 lůžek, elektrika a kuchyňka k dispozici). Chata však bývá často zamčená.

Významné letovisko mezinárodního věhlasu Makarska v Jižní Dalmácii (15 000 obyvatel, tento počet však v létě stoupá na více jak dvojnásobek).V historickém jádru mnoho krásných zákoutí s úzkými kamennými uličkami. Na náměstí Andriji Kačiče-Miošiče stojí Kačičův pomník (filosof a obroditel) z konce 19. stol. Dále zde najdeme spoustu obchůdků mezi nimiž zlatnictví hrají první housle. Od barokního Ivaniševičova paláce vede k nábřeží široké schodiště. Promenáda je vzorně upravena krásnými palmami. Pěkný malý výlet může směřovat k poloostrovu Sveti Petar. Při hodinové procházce dojdeme  k vysokým skalnatým srázům s parádními výhledy na moře, z druhé strany přehlédneme celou mohutnou hradbu Biokova. Před výletem do hor je dobré navštívit kancelář Planinarskeho družstva (Dalmatinska 5, vedle náměstí). Příjemný personál poradí co, kde, kdy a jak. Pro výstup na vrchol musíme však z Makarské vyjít do výše položené vesnice Makar (223 m). Stará část malé obce je značně poničená a polorozbořená. Není to však důsledek války, ale pozůstatek zemětřesení. Na horním konci pak začíná značený chodník.

Makarska leží na hlavní silnici spojující Split s Dubrovníkem. Nejbližší žel. stanice Split (66 km).

Na severní straně pohoří Velebit leží malé město Imotski, v jehož blízkosti leží dvě zcela unikátní přírodní zajímavosti, které by neměly uniknout naší pozornosti. Na prvním místě to bude Crveno jezero, ležící na dně gigantické, takřka 200 m hluboké propasti oválného tvaru s takřka kolmými načervenalými skalnatými stěnami. Samotné jezero je 300 m hluboké (přesný údaj není dodnes k dispozici). Dalším, neméně pozoruhodným útvarem je Modro jezero. To je plošně o něco větší (1 000×400 m), není však tak hluboké (cca 50 m).Na rozdíl od Červeného jezera zde můžeme sestoupit po upravené stezce až k vodě a případně se i vykoupat. Kolem jezera vede stezka s několika vyhlídkami.