Na osamělý a hrdý vápencový štít, čnící vyzývavě k nebi v podobě ostré pyramidy do výše 2507 m, stoupá mnoho turistů. A po pravdě řečeno – není se co divit. Díky výšce a dominantní poloze na samotném konci Pyrenejí je totiž vrchol naprosto fantastickou rozhledovou loží.
Pyreneje – Francie
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Podrobný popis
Vyšli jsme z mapy
Po týdnu putování neobyčejně barevnou krajinou „evropské Bolívie“ oblasti Collarada a Bisaurín konečně Baskicko. Hřebenovka travnatých vrcholů masívu Lakora nemá díky excelentnímu, ale větrnému počasí chybu, přesto to „pravé ořechové“ máme teprve před sebou. Improvizovaný tábor na okraji vápencového labyrintu propastí a nádherných luk s pasoucími se ovcemi však již servíruje první pohledy na osamělý skalnatý maják Auñamendi.
Nemaje pořádnou mapu (naše španělská speciálka končí svým okrajem „jak potvoru“ právě v oblasti tohoto vrcholu), vyrážím sbírat rozumy do chaty Jeandel, jediného to funkčního zařízení jinak nevzhledného lyžařského střediska Arette-Pierre-Saint-Martin. Příjemný chatař – vlasatý hippík Jean – mi skutečně ochotně zapůjčuje notně ohmatanou mapu a při žejdlíku skvělého černého pivka z něj tahám rozumy.
Cesta krasovou pouští
Správná cesta začíná přímo u chaty a jak se druhý den přesvědčujeme, je docela slušně značena jak rozcestníky, tak červenými skvrnami na skálách. Nejprve míjí sjezdovkami a lanovkami zohyzděnou krajinu, ale po dosažení výšky kolem 1800 m se vše naštěstí mění.
Stezka se zde dostává na okraj obrovské krasové pouště Larra (také Arras de Anie). Přestože Biskajský záliv je odtud vzdálen necelých 80 km a dešťových a sněhových srážek zde spadne více jak dost, krajina více jak kde jinde připomíná povrch Měsíce. Vápenec jako propustná hornina je zde dokonale vybělen jako kost na samou svou podstatu, škrapy, závrty a tajemné temné propasti dokreslují bizarnost krajiny. Jediným zástupcem vegetace jsou větrem ošlehané zakrslé borovice černé, které alespoň trochu zachraňují bezútěšnost planiny. Na území larrské vápencové pouště byl v r. 1953 objeven a prozkoumán svého času nejhlubší jeskynní systém na světě Resseau de la Pierre Saint Martin (- 1342 m, dnes mu náleží až 18. příčka, ve stejné lokalitě byla před nedávném objevena dokonce1408 m hluboká jeskyně La Sima de las Puertas de Illamina – stav z r. 2005).
Překvapivě rychlý výstup
Ač se zdá jehlan hory Auñamendi na dosah, výstup, nebo lépe řečeno jen samotný přístup pod horu není v bludišti slepých kaňonů a trhlin snadný. Konečně se však stezka dostává na horní okraj pustiny. Do cesty se staví jednoduše překonatelný komín a po chvíli se naše cesta spojuje s pěšinou, která celý masív obchází po západním úbočí. Vypadá to ještě jako dlouhý a strmý výstup, proto příjemně překvapí, když po pár minutách najednou není kam stoupat.
Na vrcholu nás kromě excelentního rozhledu vítá skupina chlapíků, toužících po společné fotografii u rozvinuté pestré baskické vlajky. První doložený výstup na „střechu Baskicka“ je datován rokem 1786 a jeho autorem byl významný francouzský zeměměřič Henri Raboul.
Označit Auñamendi za střechu Baskicka lze však pouze za předpokladu, že Baskicko chápeme ve smyslu území španělského autonomního celku El País Vasco (Viscaya, Guipúzcoa a Álava) a francouzského departamentu Basses-Pyrénées. Ze širšího pohledu na Baskicko jako na území, kde žijí Baskové, bychom museli zařadit také sousední provincii Navarra (20 % obyvatel baskické národnosti), kde se nacházejí štíty vyšší než tento. Ať či tak, Auñamendi je vrcholem nejkrásnějším a uctívaným všemi Basky jako národní symbol, a tak mu tento titul jistě přísluší.
Ztraceni při kochání se
Sestup pro zpestření vedeme vzdušným traverzem přes západní svahy masívu. Poslední dvoutisícovku Pyrenejí – Pic d´Orhy a její sousedy mezitím přikryla peřina mraků letící od Atlantiku, ale zde slunce stále ještě spaluje. Zcela zabráni do tohoto nádherného přírodního divadla nějak nevnímáme cestu, a tak zbloudění je dílem okamžiku. Najít správný směr v bludišti trhlin a propastí není snadné, nicméně úspěšné. Mezitím se planina Larra zahalila do mlžného oparu a přechod zdánlivě nekonečným kaňonem, protínající celou pustinu napříč dostává nový dramatický rozměr. Ale díky dobrému značení je cesta jasná, a tak konec dobrý – vše dobré. Nezbývá než zaskočit za Jeanem, poděkovat a na závěr „cvaknout“ ještě jedno černé na rozloučenou s tímto magickým krajem na konci Pyrenejí.
| Maurové dali Pyrenejím jméno El Hadijz neboli Barikáda. Gigantický, více jak 400 km dlouhý horský val mezi Pyrenejským poloostrovem a zbytkem Evropy byl skutečně po mnoho let nepřekročitelnou překážkou. Dodnes existuje jen několik málo schůdných resp. sjízdných sedel přes celé pohoří a nebýt několika tunelů prokopaných pod vysokými horami, jen těžko bychom se přes hory dostávali. Teprve daleko na západě, tedy v místech, kde se Pyreneje snižují a zaoblují, aby mohly splynout v milostném objetí s vodami Atlantiku, najdeme krajinu přívětivou a bujně zelenou. Ovšem s jednou výjimkou – vápencového hrotu Auñamendi (v překladu doslova Kůzlečí hora). Dominantní vrchol je navíc obklopen nefalšovanou krasovou pouští, ostře kontrastující s modří pyrenejské oblohy a zelení lesů v podhůří. |
Ubytování a jídlo
chata Refuge Jeandel
Jinak je v lyžařském středisku hotelů desítky, samozřejmě za vyšší ceny.
Potřebné vybavení
Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.
Přístup na začátek
Do lyžařského střediska Arette-Pierre-Saint-Martin se dostanete od Pau z Francie, anebo od Pamplony, Huescy či Zaragozy ze Španělska.
Povolení, poplatky, omezení, zákazy
Základní trasa
Další možnosti túr v okolí
Přechod přes hřeben Pyrenejí anebo od Středozemního moře k Atlantiku po GR 11
