Výstup na Velikij vrh v ukrajinských Poloninach

Drsné klimatické podmínky, panující zde po většinu roku, mají v zimním období na svědomí množství sněhu a jsou schopny vytvořit doslova polární podmínky. Ale i zimě se někdy nedaří…

Je takřka konec ledna. Nejchladnější měsíc v roce se však zatím příliš nevyznamenal. Jen v nejvyšším patře hor leží škraloupy sněhu, dole nezvykle zeleno a až nebezpečně teplo. Stoupání lesem je místo křupáním sněhu doprovázeno šustotem kroků v závějích listí, mlha typu „prádelna“ nedovoluje dohlédnout dál než na pár metrů. Bezútěšné sychravé počasí dokresluje vítr, kvílící kdesi vysoko na poloninách.

První pokus

Ukrajinské poloniny jsou plošně poměrně rozsáhlým horským prostorem. Sahají od nenápadných nízkých pahorků na západě Podkarpatské Rusi po skutečné karpatské obry, soustředné především na severovýchodě oblasti. Komunikační dostupnost je různá. Do mnoha horských masívů se dostaneme snadno jak vlastním dopravním prostředkem nebo místní autobusovými či vlakovými spoji, jiné hřebeny jsou odřezány od komunikační sítě a jejich dosažení je běh na dlouhé trati. Jednou z nejbližších polonin je Boržava, nalézající se v linii dvou významnějších měst Volovec a Mežgorje. Díky délce hřebene, dosahující takřka 45 km, ji můžeme považovat za jednu z těch větších polonin a jako taková je přímo ideálem všech milovníků přechodů na sněžnicích. A tak jednoho lednového dne vystupuje naše malá parta ve městě Volovec, odkud je to k polonině snad úplně nejblíže. Místo sněhem se však probíjíme blátem a kalužemi a sněžnice, připnuté k batohům, vyvolávají mezi domorodci jen útrpný úsměv. Vzhůru na hřeben vede jasně vedená pěšina, která však díky polomům v lese brzy mizí a tak vzhůru stoupáme zcela novou diretissimou, vedenou po spádnici potoka. Po hodině končí les a ke slovu se hlásí otevřené louky. Ke slovu se však také bohužel hlásí vítr, slyšitelný již z údolí. Ten se s přibývající výškou mění ve vichřici a v blízkosti velkého dřevěného kříže na vrcholu Temnatik je jasné, že po hřebeni to dnes asi nepůjde. Ledový orkán spojený s deštěm doslova přibíjí postavy k zemi a plazením ala „meresjev“ se asi daleko nedostaneme. Navíc totální absence sněhu ubírá nadšení i těm největším sněžnicovým optimistům. Krátká porada, připomínající díky řvoucímu větru spíše sjezd hluchoněmých a je rozhodnuto. Jdeme dolů, něž nás to definitivně sfoukne do údolí.

Kulturní vložka

Počasí typu „absolutní humus“ se rozhodlo o programu na následující den. Nocleh nacházíme ve „skoroměstě“ Mežgorje (ukrajinsky Mižhirja, za ČSR Volové) v poněkud svérázném hotelu nedaleko autobusového nádraží. Celkem slušný komfort vzal za své ve večerních hodinách, kdy začalo do pokoje díky vydatnému dešti hned na několika místech zatékat. No – zatékat je spíše milosrdný výraz pro ty regulérní proudy vody, padající ve formě vydatných vodopádů ze stropu. Naše „děžurnaja“ alias správcová hotelu, ale jinak přes svůj věk neobyčejně čiperná babka bere baterku, kusy igelitu a leze ve tmě někde na půdu či snad na samotnou střechu hotelu lepit díry! Marnost nad marnost, prší venku, prší v pokojích. Je třeba umně najít několik suchých míst (pochopitelně mimo postele, kam cedí snad nejvíce) nebo vyrazit do města. To sestává z několika odpudivých paneláků model „vyspělý socialismus“, ale celkový dojem však díky neobyčejně husté síti obchodů a hospůdek není nijak záporný. Spíše naopak! Usednutím v jakékoli krčmě se však nevyhneme frontálnímu útoku místních borců. Takřka každý druhý pracuje (nebo pracoval) v Česku, v drtivé většině obstojně také česky umí a k Čechům jsou skutečně až velkopansky pohostinní. A takové zakončení dne na místní diskotéce v kruhu neobyčejně spanilých ukrajinských dívek dokáže zamávat i s zarytými askety.

Velikij vrch

Po celonočním dešti a částečném vyplavení hotelu se konečně ukázalo slunce. Zubaté, nesmělé, studené, ale přece jen slunce. Prodloužený ukrajinský víkend je skoro u konce a na hory jsme si ještě pořádně ani nesáhli. Následuje urychlený přesun do osady Pylypets, odkud je to jen skok do nově vznikajícího lyžařského střediska Podobovec. Zatímco v údolí vytrvale cedilo, ve vyšších polohách hor nasněžil nový běloučký sníh. Není jej sice nijak mnoho, na sněžnice to rozhodně nestačí, ale jako podklad k pěknému výstupu to ujde. Cíl je jasný – vrchol s lákavým názvem Velikij vrh, který je výškou 1598 m druhou nejvyšší horou poloniny Boržava. S výstupem se nijak „nepářeme“ a nástup vedeme přímo po spádnici sjezdovky, kudy by se za normálních zimních podmínek asi proháněli desítky lyžařů. Strmý výstup končí na cestě, mířící zdlouhavým traversem v severních svazích polonin k vysílači a meteostanici na vrcholu Plaj. Vítr a nově spadlý sníh vytvořili společně skutečně pozoruhodné grafické dílo. Vyfoukané jazyky a stébla trčících žlutých trav ostře kontrastují s doposud modrou oblohou. Ale počasí se mění rychle. Temná fronta těžkých mraků, mířících do hor od západu rychle uzavírá obzor a tak je třeba skutečně „pohnout zadkem“. Vrchol Velikij vrh je z rodu „nekonečných“ hor. Jakmile dosáhneme obzoru, ihned se zjeví další horizont a tak dále a tak dále. Obloha se mezitím totálně potáhla nechutně šedivou clonou, vítr zesílil na sotva únosnou hranici a tak dosažení vrcholové triangulace je vysvobozením. Zvířené ostré jehličky sněhu píchají do očí a tváří. Nezbývá než opět rychle potupně opustit hřeben. Tentokráte to nevyšlo podle představ, ale ukrajinské Poloniny leží doslova za humny, takže možná příště…

Mapy a průvodce

Na trhu neexistuje skutečně dobrá a podrobná mapa. Jediným řešením je internet, kde najdeme poměrně slušnou nabídku (např. zde).V rámci průvodcovské literatury je situace mnohem příznivější. V tomto roce spatřil světlo světa podrobný a obsahově dosti obsáhlý průvodce Zakarpatská Ukrajina (nakl. SKY). Zde také najdeme výseče jednotlivých map.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V zimě pak teplé oblečené + sněžnice či skialpy a k tomu určenou výbavu.

Z ČR se do Volovce dostaneme jak vlakem a autobusem, tak maršrutkou, neboli pronajatým mikrobusem. Chce to však pevné nervy a dostatek asertivity. Stav ukrajinských silnic, zvláště pak v zimě, je přeubohý a tak počítejme s časově náročnějším přesunem. Volovec je dostupný přímým vlakem R8 – Dukla, jedoucí z Košic do Kyjeva (ovšem ta doba – 247 km jede neskutečných 8 hod.). Vlastní samohyb je výhodnější.

Výstup na nejvyšší ukrajinský vrchol – Hoverlu