Výstup na Vaganski vrh v chorvatském pohoří Velebit

Velebit dnes plní funkci národního pohoří Chorvatů. Více jak 140 km dlouhý hřeben, tyčící se v bezprostřední blízkosti Jaderského moře do výše až 1700 m je ideálním cílem jak jednodenních výletů, tak i dlouhých souvislých přechodů, které se řadí k nejlepším na Balkánu.

Chorvaté po ukončení posledního válečného konfliktu (1995) udělali mnoho pro zpřístupnění celé oblasti, která byla v podstatě jakousi „nárazníkovou zónou“ mezi tzv. Srbskou Krajinou a Chorvatskem. Přesto nejsou dodnes vzhledem k zaminování některé oblasti, především na severních svazích pohoří, zcela bezpečnou zónou a výprav do těchto míst bychom se měli raději vyhnout.

Velebit lze horopisně rozdělit do tří základních skupin. Skutečným královstvím divokých skalních labyrintů je především Severní Velebit. Největším bohatstvím lesů a prosluněných luk se zase vyznačuje Střední Velebit. Nejvyšší vrcholy pohoří pak hledejme v Jižním Velebitu, kde se tyčí také jeden z nejvyšších vrcholů Chorvatska – Vaganski vrh. Výstup na tento spíše nenápadný a skromný vršek je náročnou a vyčerpávající túrou, kterou v rámci jednoho dne zvládnou jen skutečně nezničitelní jedinci.

Nejdříve kaňonem Mala Paklenica

V současnosti vedou na vrchol tři různé trasy, přičemž dvě z nich – od západu a východu jsou součástí hřebenového přechodu. A tak jediným přímým směrem výstupu je trasa od horské chaty Dom Paklenica, ležící na konci stejnojmenného kaňonu. Turisticky nejhodnotnější počin je však velký celodenní přechod, přecházející soutěskou Mala Paklenica, pokračující výstupem na Vaganski vrh a v druhé části klesající Velkou Paklenicí zpět k Jadranu. Důležitým faktorem úspěchu je včasný nástup a příznivá předpověď počasí. Čeká nás totiž nelehkých 14 hodin úmorné, ale krajinově zcela jedinečné túry. Budíček je dán na čtvrtou ranní, ranní chlad proniká bledým svítáním, malé batohy jsou sbalené již od večera a tak bez dlouhého zdržováním vyrážíme na cestu. Z hlavního přímořského centra Starigrad-Paklenica je nutné nejprve urazit nějaké 3 km do osady Seline. Zde odbočuje u kostela silnička do ospalé vesnice, nebo spíše jen shluku kamenných domů Jukiči.

Ke vstupu do soutěsky Mala Paklenica vede odtud značená, ale asi jen velmi málo chozená pěšina. První paprsky slunce již vybarvují dozlatova ostré skalní útesy Kuk do Badnji, které jako vstupní brána hlídají přístup do kaňonu. Mala Paklenica je po většinu roku bez vody, sem tam se vyskytující značky navigují naše kroky jejím dnem přes množství obrovských skalních bloků, v jednom místě je třeba poněkud obtížněji vyšplhat po hladkém gigantickém bloku pomocí ocelového lanka nebo spíše drátu a železného stupu. Absolutní ticho ruší jen svistot křídel obrovského supa bělohlavého, který jako opeřené rogalo krouží nad kaňonem. Tento nádherný dravec s rozpětím křídel až 2,5 m hnízdí především ve vysoko položených jeskyních Lucinka a Kapljarka, vyhloubených v převislých stěnách střední části kaňonu. Setkání s tímto typickým představitele fauny Paklenice patří k nejpěknějším zážitkům přechodu soutěsky. Naopak k nejméně příjemným setkáním se může stát kontakt s nejjedovatějším hadem pohoří – zmiji růžkatou, vyskytující se především v těchto místech.

Když motýli vedrem vrávorají

Skalními stěnami sevřené suché dno kaňonu se stáčí severozápadním směrem, v závěru se rozšiřuje a v blízkosti zalesněného vršku Sveti Jakob jej značená stezka opouští. Nádherným smíšeným lesem a trávou vyjdeme na prosluněnou polanu Veliko Močilo, obklopenou borovicemi a skalnatými vrcholy. Za svůj název vděčí výskytu hned několika pramenů vody, které jsou v tomto jinak spíše suchém prostředí skutečným zázrakem. Krajina omamně voní mátou, pelyňkem, šalvěji a pryskyřicí. Horkem se tetelícím vzduchem vrávoravě poletují stovky motýlů a pokud bychom se chtěli setkat s největší šelmou Velebitu – medvědem, nikde jinde nebudeme mít k tomu lepší příležitost, než právě zde. Veliko Močilo totiž patří k jednomu z největších přírodních napajedel zvěře. Zároveň se otevírají první výhledy na samotné hory, které se doposud ukrývaly za oponou větví a houštinami. Jižní svahy Velebitu jsou bohaté na bukové a borovicové lesy. Především pak porosty borovice černé patří rozsahem na druhé místo v Evropě.

Pozor na miny

Značená lesní stezka pokračuje prudším výšvihem k rozcestí u občasného pramene Martinovo mirilo a míří k jediné horské boudě v oblasti – Planinarsko sklonište Ivine vodice (1250m). Chata za srbské agrese sloužila jako stanoviště chorvatské armády a podle toho to zde po ukončení konfliktu také vypadalo. V posledních létech však bylo stavení opraveno a okolí částečně vyčištěno. Především jediný vydatný pramen vody a prakticky zdroj potoka Velika Paklenica připomínal díky skládce smetí páchnoucí stoku. Z původní chatky dnes zůstal jen „maskáčový“ krov, stále otevřená místnost v přízemí nabízí 12 lůžek a kuchyňku s nádobím, z malé kryté terasy se otevírají krásné výhledy do kraje.  Strmé stoupání lesem za chatou nás zanedlouho dovede ke křižovatce značených cest. Dostali jsme se na okraj rozsáhlé skloněné louky. Výraznou dominantou horního patra Velebitu je především kužel jednoho z nejvyšších vrcholů hlavního hřebene Sveti brdo (1751 m), tyčící se na jeho východním konci. Viditelná stezka se zde takřka ztrácí, také krajina se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění.

Na vrchol mořem trávy

Ve větru se vlnící tráva připomíná nedaleké moře, přibývá fousaté kosodřeviny, teplota klesá a vítr sílí. Svetr a bunda se v batohu rozhodně nenesou zbytečně. Sotva znatelný chodník se stáčí na západ a vede středem širokého hřebene, lemovaného na severní straně skalnatými vrcholy. Pozor na zmije! Jeden exemplární kousek velikosti zahradní hadice se vyhřívá přímo na pěšině. V mělké prohlubni pod výraznou kopulí vrcholu Malovan (1709 m) se mají podle mapy nacházet Malovanská jezera. Ty se však naplňují vodou pouze při jarním tání sněhu a v létě na jejich přítomnost upozorní jen polehlá tráva uprostřed kosodřeviny. Hřebenová stezka míjí travnatý vršek Brundo a závěrečné stoupání končí u skromné hromady kamení a orientačního sloupku na plochém vrcholu Vaganski vrh. Rozhled po okolní krajině vůbec nepřipomíná skutečnost, že se nacházíme takřka v těsné blízkosti moře. Kolem defilují travnaté hřebeny, šedivé skály, ostrovy kosodřeviny – takřka karpatská krajina připomínající Chočské vrchy nebo Malou Fatru. Samotný Jadran je vidět na vzdáleném jižním obzoru a protože se jedná pouze o úzká pás vody Velebitského kanálu mezi pevninou a pustinou ostrova Pag připomíná spíše nenápadný rybník. Severní okraj pohoří je tvořeno gigantickými skalnatými zlomy s výraznou vertikální členitosti vápencových vrstev. Zcela plochá zemědělská krajina Licko polje je v přímém kontrastu s členitými zelenými pahorky jižní a západní části pohoří. Zpod hromady kamení doluji vrcholovou knížku salátovitého vzezření se skromným obsahem. Čeština zde, ostatně jako jinde v podobně ztracených koutech na světě, pochopitelně nechybí.

Kde cesty není

Na nejvyšším vrcholu Velebitu však cesta zdaleka nekončí. Před námi je ještě sestup o více jak 1700 m níže k moři. A cesta to není věru vůbec snadná. V r.1979 vyznačená stezka „Lipom stazom“ podlehla již během let částečné zkáze a její nalezení ve vrcholových pasážích Vaganského vrchu není snadné. Nejprve musíme sejít zpět kousek po přístupovém chodníku, kde asi po deseti minutách rozeznáváme v husté a těžce schůdné kosodřevině nepatrnou vyšlapanou stezku. Po probití se houževnatými šlahouny kleče se dostáváme na okraj výrazného suťové kotliny. Jediný možný sestup vede po příkré, nepříjemné a špatně schůdné suti v blízkosti skalní stěny Široki brig. Stezka prakticky neexistuje a tak se můžeme spustit přímo za nosem dolů. Kolenní klouby vržou a naříkají, jazyk s povrchovou úpravou struhadla marně olizuje žízní rozpraskané rty. Dostatek tekutin na této nekonečné túře je alfou i omegou přežití. Na konci sutě vstupujeme do borovicového lesa. Zprvu jakž takž znatelná pěšina se ztrácí v labyrintu křoví a suťových nánosů. Jediným vodítkem dalšího postupu je vzdálené intenzivní bušení kovu o kov. Nikoli tedy očima, ale sluchem čteme nepřehledný terén. Zvuk sílí a přibližuje se. Na louce přes svým skromným stavením naklepává stařík kosu. Skupina lidiček, nořící se z houští je pro něj zjevením, srovnatelným snad pouze s přistáním marťanů. „Kolik mrtvých? Všude jsou miny!“ jsou první slova bodrého bělovlasého fousáče s tváří připomínající zcvrklé jablko. „Všichni živí a zdrávi, dědo, ale vodu, nemáte?“ Voda je však pouze nevábná, dešťová z betonové jímky a do té se nám i přes strašnou žízeň příliš nechce. Naše rozpaky řeší děda nabídkou posezením alespoň u „ohnivé vody“ – místní kořalky se silou úderu blesku. Také stařenka přisedá k improvizovanému stolku před chalupou a debata o drsných podmínkách života v horách nabírá na obrátkách. Ještě že naše jazyky jsou si tak podobné.

Velká Paklenica

Již po slušné cestě opouštíme svéráznou dvojici a přes samoty Ramiči a Pariči scházíme k velké turistické chatě Dom Paklenica. Stavení je zároveň cílem většiny turistických vycházek rekreantů trávících dovolenou u moře. Nad širokou štěrkovou cestou, vedoucí zeleným koridorem bukových lesů, prolétávají s hrozivým vrčením obrovští roháči, připomínající miniaturní vrtulníky. Cesta míjí budovu Markova mlýnu a odbočku k největší a zároveň jediné zpřístupněné jeskyni oblasti – Manita peč a k nádherné, částečně zajištěné cestě na vrchol Vidakov kuk. To se již před námi vypíná hlavní magnet horolezců – 400 m vysoká stěna Aniča kuk s množstvím výstupových cest. Hladkým kamením vydlážděná cesta schází v blízkosti vodopádu do nejatraktivnějšího úseku kaňonu Velika Paklenica. Místo zvané Klanac je široké pouze 30 m a svírají jej až 400 m vysoké kolmé skalní stěny. V r.1995 byl v těchto místech zpřístupněn labyrint podzemních chodeb a bunkrů, dosahující délky až 550 m (vstupné). Zde zároveň končí nová asfaltová silnice, jíž lemují malá parkoviště. Zanedlouho míjíme vstupní bránu NP Paklenica a přes osadu Marsovići sejdeme do výchozího bodu Starigrad.

Praktické informace

Poplatky: Za vstup na území NP Paklenica se platí vstupné ve výši 30 KN na den, 40 KN na dva dny se vstupem do jeskyně Manita Peč, pětidenní vstupné, vhodné především pro horolezce, pak přijde na 50 KN. Pokud budeme vstupovat na území NP v brzkých ranních hodinách či zvolíme přístup přes soutěsku Mala Paklenica, pak se placení pravděpodobně vyhneme.

Mapy: pro celou oblast vydalo varaždinské nakladatelství SMAND podrobnou oboustrannou mapu č.19 „Nacionalni park Paklenica / Južni Velebit“ v měřítku cca 1:18 000 s několika ještě podrobnějšími výseky. K dostání např. na správě NP Paklenica v Starigradu v ceně cca 35 KN. Rovněž zde můžeme zakoupit průvodce s přehledem horolezeckých túr (včetně náčrtků). V češtině vyšel turistický průvodce Slovinské a chorvatské hory (Mirago 2001).Č

Lezecké tipy v NP Paklenica

Kompaktní drsné vápno, bohatý výběr cest všech stupňů náročnosti, dobré, takřka celoročně panující klima a příznivá vzdálenost z ČR činí z oblasti Paklenica vyhledávaný cíl našich horolezců. Vždyť kde jinde lze spojit lenošení u moře, koupaní a kvalitní „lezbu“? Z bohaté nabídky výstupových tras si zde vyberou opravdu všichni – od rodin s lezoucí drobotinou po extrémisty. V hlavní letní sezóně nejlepší podmínky vládnou především brzo ráno a potom navečer. Ideálním obdobím je však jaro a pak především příjemný a ještě teplý pozdní podzim (září – říjen).
Celkově nabízí prostor Velké Paklenice asi 135 dobře odjištěných (do stupně III – 3 cesty, IV. – VII 144 cest a nad VII+ 90 cest), na dalších 180 cestách narazíme na jistící prvky jen zřídka nebo vůbec ne ( do „trojky“ 19 cest, IV – VII 44 cest a více jak VII+ 14 cest). Magnetem číslo jedna je samozřejmě skalnatý vrchol Aniča kuk s relativní výškou stěn 350 – 400 m s několika desítkami vytýčených cest. Lezení je zde možné v zásadě ve dvou základních sektorech. V severozápadní části to jsou šestkové cesty Albatros, Velebitaška, Rumeni strah, Spomin a další. Nejtěžšími cestami jsou asi El condor passa (350 m,VI+ a A2, volně pak VIII, 6 – 8 hod.) a Brid klina (350 m, A1 a A2, volně IX, 30 m převisů). V západním sektoru patří k nejtěžším cesty Ona ljubi rok (VIII-) a Brid za mali čekić (VIII, výška 120 m). Další cesty, jako např. Domžalska, Švicarska, Karaboze a další, dosahující běžně stupně VI+. Vyhledávanými horolezeckými terény jsou rovněž stěny Visoka Glavica, Crljeni kuk, Čuk, Rapavac atd. Podrobný přehled všech horolezeckých cest najdeme v průvodci „Kletterführer Paklenica“ od Borisa Ćujiće (vydáno v r.2001, 179 stran, několikajazyčná mutace, černobílé náčrtky, cena 150 KN!, k dostání na správě NP).

chata Dom Paklenica (30 lůžek)

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

letovisko Starigrad-Paklenica leží na hlavním silničním tahu, lemujícím chorvatské pobřeží Jadranu (47 km severně od Zadaru).

Seline – Mala Paklenica – Veliko Močilo – Ivine vodice 5 – 6 hod. Výstup na Vaganski vrh další 2 – 3 hod. Sestup k chatě Dom Paklenica dle míry bloudění 2 – 3 hod. Přechod přes kaňon Velika Paklenica k moři 2 hod. Celkem 12 – 14 hod.

Třídenní trek chorvatským pohořím Velebit

V národním parku Severní Velebit začíná trekové lákadlo celého pohoří – Premužićeva stezka, na které čekají vápencové věže, krasové útvary a jeskyně a užijete si i výhledy na moře téměř z ptačí perspektivy.