Výstup na třítisícovku Tofana di Rozes se psem

Narozeninový dárek

V červenci 2010 měl před čtvrtými narozeninami, ke kterým s předstihem dostal desetidenní zájezd do Itálie v kufru našeho kombíka. Týden jsme s přáteli jezdili autem po severní a střední Itálii, Bruno si zaplaval v ledové Gardě i teplém Středozemním moři v Toskánsku. Po týdnu harcování v autě na mne hodil pohled, kterým jakoby říkal: „Hele páníčku, plážového zevlingu už bylo dost! Otoč to do Dolomit, vyběhnem si na kopec.“ Následujícího dne už bivakujeme v našem oblíbeném kempu v Cortině di Ampezzo a chystáme výstup na 3225 m. vysokou krasavici Tofanu di Rozes. Na její vrchol jsme před rokem v jiné partě vystoupali úžasnou a náročnou ferratou Giovanni Lipella. Díky tomu dobře znám pěší sestupovou cestu. Přesně po ní půjdeme s Brunem nahoru, kam až to půjde, zatímco zbytek týmu to zkusí zajištěnou cestou.

Jdeme na to

Následujícího rána nám počasí přeje a v půl desáté se štěstím nacházíme jedno z posledních volných míst na zaplněném parkovišti u chaty Angelo Dibona. Ta stojí ve 2037 m.n.m. mezi Tofanou di Rozes a Tofanou di Mezzo. Na obě vedou velmi populární těžké ferraty, na Rozes již zmíněná Giovani Lipella a na Mezzo ještě náročnější Giuseppe Oliviery. Jako každého slunečného dne i dnes se to tam hemží turisty, což nám s Brunem ovšem nevadí, protože skoro všichni se jdou „přicvaknou“ na jednu ze zajištěných cest. Pro čtyřnohého parťáka beru do batohu dostatek vody a pamlsků na dobití energie a ukazuji mu majestátní vrchol, který se tyčí 1200 metrů nad námi: „Bruníku, tam se asi zatím moc psů nepodívalo, uvidíme kam to půjde, a když už se ti nebude chtít, otočíme to.“

Začíná výstup

Na rozcvičení vedeme naše přátele pod stěnou k nástupu na ferratu a když poslední z nich zmizí ve vstupním tunelu castelleta, otáčíme to a vracíme se k odbočce do sedla mezi Tofanami. Bruno je ve své kůži, pobíhá, značkuje a vrtí ocasem na ostatní turisty. Vzhledem k lezeckému charakteru obou cest je přítomnost psa v těchto končinách vzácností. Stoupání do sedla už samo o sobě představuje slušný výstup, zatím se však jde po normální cestě, Bruno je stále o patnáct kroků přede mnou a užívá si to. První větší zastávku dáváme v sedle u chaty Giussani ve 2580 m.n.m.. V nohách máme pětisetmetrové převýšení, za což odměňuji sebe weissbierem a Bruňase vodou a hrstí výživných masových polštářků. Společně koukáme na monumentální profil Tofany a zkoumáme, kudy půjdeme nahoru v nadcházející obtížnější části cesty. Lidé se ptají, kam mám se psem namířeno, a když ukážu na vrchol, obdivně kulí oči a čtyřnohého hrdinu si fotí. Ten kulí oči pro změnu na ně a přízeň si velmi užívá.

Výstupové intermezzo

Pěšinou mezi velkými odlomenými balvany postupně přecházíme do míst, kde se terén prudce zvedá a odkud už hora velí nekompromisně nahoru! Suť se střídá se skalními stupni a cesta není v těchto místech nijak patrná, resp. cest je zde nekonečno. Lidé vracející se z vrcholu mají vizuální kontakt s Rifugio Giussani a je na každém, kudy po skaliscích sestoupí. V této fázi už je třeba hodně zvedat nohy a cesta je dost namáhavá i pro trénovaného člověka, o to více pro psa. I přesto je Bruno stále přede mnou a fakticky je to on, kdo vybírá cestu přes skalní stupně. Já jdu za ním a pouze lehce jej usměrňuji, abychom se nevychýlili ze směru k předvrcholu. Při výstupu už zastavujeme častěji a doplňujeme tekutiny. Cestou stoupáme i přes malé pole starého sněhu, což Brunovi ohromně vyhovuje a pěkně se v něm válením ochladí. Konečně máme dalších cca 500 výškových metrů za sebou. Stojíme ve výšce 3027 m n.m. na předvrcholu, kde končí zajištěná cesta.Ferratisté toho mají v této části za sebou také dost a jaké je jejich překvapení, když na ně po odcvaknutí karabin vykoukne psí hlava s jazykem na vestě. Bruno dostává další „pašáky“ nebo-li poplácání a pohlazení, po sté odpovídám na otázku na jeho jméno. Už tady jsem na Bruna maximálně pyšný, dosažená výška 3000 m. je úžasný výkon!

A jsme na vrcholu

Cestou k vrcholu se mezi funěním bavím s ferratisty, mezi kterými je spousta Čechů a Slováků. Ptám se jich na zážitky a stav ferraty, která není úplně suchá a na jednom místě teče dost vody, zkušený lezec to však zvládne. Teprve nyní mi Bruno přenechává vedení, stoupáme pomalu, odpočíváme. Není kam spěchat, počasí je dobré, viditelnost skvělá a kochání nebere konce. Konečně se hora narovnává, objevuje se krásný vrcholový kříž a v půl třetí odpoledne už není kam stoupat. Objímám Bruníka a na vrcholovou fotku ho beru na ruku. Po té vší dřině má ještě dost energie obcházet svačící lezce a loudit, zatímco já dělám fotky. Po dvaceti minutách pobytu na vrchu je čas na sestup. Naposledy se ohlédneme ke kříži a nepřejeme si nic jiného, než už sedět před krabičkou od sirek 700 metrů pod námi. Je to chata Giussani, v ní dobře chlazené kvasnicové pivo a od ní sice ještě dlouhá, ale povrchem už pohodová cesta na parkoviště.

Proč to vlastně děláme?

Po celodenní dřině konečně dorážíme na parkoviště a při čekání na kumpány se natahujeme do trávy. Tělo pulzuje, vzduch voní, člověk je znavený a zároveň v euforii. Přesně pro tyhle pocity se do hor pořád vracíme!

Bruno má za sebou svůj životní horský zážitek a já se dmu pýchou, jakého máme doma čtyřnohého horolezce!

chata Angelo Dibona

Obvyklé vybavení pro trekování jako například pohorky, trekové hůlky apod. V létě nezapomenout na opalovací krém a sluneční brýle.

Do výchozího bodu, chatě Angelo Dibona, se dostaneme pouze vlastním autem. Možností je začít už z Cortiny po svých. Jedná se však o velmi náročnou túru.

Výstup na nedaleké Monte Antelao je vzrušujícím a náročným zážitkem, kde však už pejsek nemůže. Pokud ho tedy nepřibalíte do batohu :-).