Výstup na Štít Korženěvské a Pik Vorobjev na Pamíru

Cesta do Base campu

Po nekonečné 10 hodinové noční cestě z hlavního města Tádžikistánu – Dušanbe, konečně přijíždíme do Džyrgytalu, odkud se dál letí vrtulníkem do BC. Řidič našeho GAZELU jel tuto trasu poprvé, takže zabloudění na sebe nenechalo dlouho čekat, zato své řidičské umění si asi velmi považoval a potřeboval nám dokázat, jak mu jeho „charošaja mašina“ letí i přes půlmetrové výmoly v cestě. A když už asi cítil ospalejší, tak „nasál“ nějaký bílý prášek a mohl s námi zase jet svou off-road rallye. Ve 4:00 přijíždíme konečně do Džyrgytalu, řidič nás vyklopí, „šlehne“ si zas bílý prášek a jede celou trasu okamžitě bez odpočinku nazpět. Jediný vrtulník Tádžikistánu už poslušně sedí na letišti a v 8:30 hod. jsme konečně v BC Moskvina, hned stavíme náš Hannah Expedition, a uléháme, máme toho docela dost, už dvě noci jsme nespali.

Samotný BC leží ve výšce 4380 m.n.m., což při jeho rychlém dosažení vrtulníkem a nedostatku spánku se na nás některých projevilo druhý den, bylo lepší odpočívat a nechat tělu čas, aby se s tím srovnalo. Jiní se cítili, ale dobře a tak nám nic nebránilo vyjít si jen nalehko do 5000m směrem ke campu 1 na výstupové cestě na Pik Koržněvské, převýšení nebylo velké, ale vzdálenost je mezi BC a campem 1 je značná. Nejdříve je nutno překonat ledovec Moskvina, ale to není problém, cesta přes ledovec je značená trasírkami a praporky. Jinak je to nudná dlouhá cesta, občas po suti, v kuloárech s padajícími kameny – docela často, proto kdo sem jde bez přilby, je docela blázen nebo sebevrah, kameny shazují nejen alpinisté nad vámi, ale padají i samovolně, hlavně odpoledne při tání ledovce.Následující 3 dny trávíme pobytem v BC, aby se naše těla trochu přizpůsobila. Máme měsíc na celou expedici.

Následující den děláme 1. vynášku do campu 1 v 5300m, kde postavíme stan a přespíme. První kroky s 20 kg na zádech – myslel jsem, že vypustím duši, ale to jen tělo nevěří, že to s tím nákladem myslím vážně, ale je potřeba ho „ukecat“, že to bude dobré a že mu nic jiného nezbývá. Po pár hodinách si zvykne a posledních 200 výškových metrů se mi jde velmi dobře, v campu 1 jsme za 6 hodin, což není špatný čas. Dan je, ale na tom tak, že by vypustil duši, alespoň to tvrdil, tak jsem ho nechal chvíli odpočívat a sám jsem se chopil lopaty a začal upravovat plošinu pro stan. Stavíme náš Attack (Hannah), jdeme vařit, hlavně tekutiny, těch jsme přes den ztratili značné množství. Po 18. hodině je už náš stan ve stínu a teplota jde rapidně dolů, Dan má péřovku a je vysmátý, já jen flísku (péřovku budu brát až při druhé vynášce) a snažím se moc nevylézat ze stanu.

Následující den jsme vyrazili nalehko na aklimatizační výstup do campu 2 (5800m), to je jen několik málo míst pro asi 7-8 stanů u skalní stěny.Já se jdu mrknout ještě o něco výše, jak to tam vypadá, ostatní otáčí již tady zpět do campu 1. Asi 50 m nad campem 2 začíná 60° výšvih, ale je zafixovaný, takže až to půjdeme na těžko, tak se šplhadly to nebude až tak hrozné. V 5950m otáčím také a jdu zpět do campu 1, kde ještě jednou přespíme. Zítra mažeme dolů do BC, kde odpočíváme 3dny.Tak a jdeme na to, 2. vynáška, ale už poslední, pak už jen nahoru. Oproti 1. vynášce se jde nádherně, batoh je lehčí a hlavně tělo trochu přivyklo výšce, v campu 1 jsme o 2 hodiny dříve než při první vynášce, aklimatizace je znát. Další postup je ale mnohem pomalejší a těžší, neboť jsme museli zbourat stany v campu 1 a pěkně je poponést do dalšího campu 2 v 5800m. Batoh má asi 30 kg (kromě stanů, výstroje a výzbroje si neseme ještě jídlo na 6 dní). Překonáváme sice jen 500m převýšení na relativně krátké trase, ale i tak toho máme dost. V campu 2 ještě upravit plošinu pro stan, neboť jak nám říkají ruští alpinisté, tak ze skály, pod níž camp leží, občas spadne nějaký kámen. Budeme ležet tak, aby hlava byla krytá skálou a kdyby něco, tak by kámen zasáhl konec stanu (předsíňku), trajektorie by měla minout i nohy. Naštěstí nic nespadlo a my pokračujeme do campu 3 ve výšce 6300m.

estou využíváme šplhadla, já a Dan máme Petzl Tibloc, jsou malá a lehká a svůj účel splní dokonale. Významně nám urychlí postup s těžkými batohy. Za 4 hodiny jsme v campu 3. To je dobře, že tak rychle, protože je potřeba se důkladně zavodnit a zde to nejde jinak, než rozpouštěním sněhu, címž se zabavíme až do večera, neboť je to jak energeticky, tak i časově náročné. Naštěstí moje MSR XGK-Expedition šlape perfektně.

Výstup na Pik Koržněvské

A je to tady 11.8.2004, 4:00. Budík na našich Vectorech (výškoměrné hodinky od firmy Suunto) nás vytahuje ze spacáků, je potřeba navařit čaj do termosek a kompletně se obléci do výstroje už ve stanu. Vloni jsem si na Piku Lenina zapínal mačky mimo stan a ruce mi slušně omrzly. Vše je OK, čas 6:15, go!Trochu fouká, ale je nádherně. Oproti loňsku na Leninovi je tepleji, je „jen -15°C“.  Každopádně speciální výškové rukavice od Rakoncaj nesu jen pro jistotu v batohu, vystačím si s klasickými prstovými, které mám na lezení v ledu. Při natáčení kamerou si mohu na chvíli (když nefouká) dokonce rukavice sundat a ruce neomrzají. Ze všech našich mám asi nejlepší aklimatizaci, protože jsem schopen jít tempo bez dodýchávání (tzn. pomalu bez zastávek). Ostatní udělají několik kroků a dodýchávají kyslíkový dluh.

Ještě v 7000 metrech při natáčení vítám naší skupinu slovy : „Vítejte v zóně smrti“, s tím může někdo nesouhlasit, někteří horolezci, považují za zónu smrti výšku až 8000m, jiní právě 7000m, je to předmětem diskusí, ale co vím tak se na tom nikdo ještě neshodl, takže zastánci té vyšší výšky, ať toto taktně přehlédnou. Je 11.8.2004, 11:10 hod. a my po 5 hodinovém výstupu stojíme na 7105m vysokém vrcholu Piku Koržněvské. Naskýtá se nám překrásný panoramatický pohled na okolní štíty, zejména dominantní vrchol Piku Komunizma (7495m), který jsme měli v zádech po celou dobu výstupu z campu 3. Čekáme na ostatní, fotíme se a točíme na video, ve 12.hodin začínáme sestupovat, od spodu stoupá oblačnost a za hodinu je již vrchol zabalen v mracích. V campu 3 jsme v 13:20 hod., takže celkem nám (nejrychlejším z naší skupiny) trval výstup a sestup 7 hodin, což je lehký nadprůměr pro udávané časy.

Sestup do Base campu

Ráno balíme a vyrážíme až do BC, to je 2000m v sestupu. Ještě v campu 1 (5300m) musíme sbalit depozitní stan, takže naše batohy „naberou“ dalších 7kg, chudáci kolena, to je pro ně strašný „záhul“. Do BC přicházíme docela „odvaření“ v 15:30, ale máme to za sebou a to je pro nás v tuto chvíli nejdůležitější.Mě osobně se podařil „double seven“, kdy jsem přesně před rokem stál na 7134m vysokém Piku Lenina (11.8.2003). Ale mnohem víc jsem toužil dosáhnout jiný double, asi letos Pik Koržněvské a Pik Komunizma v jedné expedici. Bylo tak nádherné počasí, které tu prý nepamatovali 15 let, takže vše tomu nasvědčovalo. Ale změna odletu vrtulníku (patří tádžické vládě, která si sama upravuje odlety, jak se jí to momentálně hodí), jej změnila o 5 dní dopředu, což bych mohl teoreticky stihnout jen bez odpočinku v BC. Ale každý horolezec ví, že to je totální nesmysl, tělo odpočinek potřebuje a třebaže jsem se cítil velmi dobře, tak nastřádaná námaha by se brzy projevila, Pik Komunizma je totiž mnohem těžší, jsou na něm i lezecké pasáže (lezení v ledu, až 80°, 40m úseky, jsou však kvalitně zajištěny fixy). Hlavní důvod, ale byl, že v dané chvíli bych na něj musel jít sám, což by bylo velmi riskantní, jít nenavázaný přes trhliny na Pamírském platu a pak také nést všechno sám. Další 3 kluci, co měli ambice před Koržněvskou i na „Komanče“ byli mimo hru, Víťa se cítil unavený a Filip s Michalem přišli do BC až o den později. Už jsme chtěli začít chystat záchrannou akci (takže myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem než na Pik Komunizma), Filip měl problém s achilovkou a musel jít pomaleji, Michal ho doprovázel. Nakonec dorazili v pořádku, jen prostě šli pomaleji.

Výstup na Pik Vorobjeva

Těch 6 dní do odletu vrtulníku jsme využili kromě odpočinku i aktivním strávením času, jako byl jednodenní výstup na Pik Vorobjeva (5691m-údaj z mapy), v BC seřízený výškoměr i GPS ukázaly hodnoty 5710m, to ale není podstatné. Důležitý je ten rozhled na oba vrcholy současně (leží mezi nimi), tak jsem se kochali výhledem na obě výstupové trasy. Nebyl to zrovna odpočinkový den, neboť 1350m ve výstupu a také v sestupu za jeden den je docela dost. Já, Ivan (náš expediční doktor) a Michal jsme se bavili i lezením v ledopádu, na začátek na rozlezení 80°- 85° ledy, pak i kolmé. Ledopád je na to ideální, může se lézt a jistit přes Top Rope, tedy jištěním shora (ledová stěnka se dá se poměrně snadno obejít a zvrtat šroub shora). Měli jsme s sebou jen 30m lano, ale na toto to bohatě stačilo, neboť jsme si vybírali úseky jen 8-12m vysoké.

Je to tady, 19.8.2004 a vrtulník přilétá na zdejší poměry docela přesně, jen s půlhodinovým zpožděním, nasedáme a letíme do Džyrgytalu. Vychutnáváme si ten let, vidět takto krásně z výšky Pamírské vrcholy a ledovce je prostě nádhera. Za 20 minut jsme v Džyrgytalu a čeká nás 9 hodinová cesta auty do Dušanbe. Pojede konvoj 4 UAZů (které musí pobrat pasažéry ze dvou letů vrtulníkem a ještě bagáž), jedeme tedy jako sardinky,ale to k místnímu cestování asi patří. Pobyt ve střední Asii jsme zakončili pobytem na jezeru Issyk-Kol v Kyrgyzstánu a pak už jen přes Moskvu domů.

Jedná se o ryzí lezení ve vysokých horách, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček či cepínu. Dále lano, jistící prostředky (presa, HMSky, smyčky, friendy atd.), helmu. Mohou se hodit také trekové hůlky. Nutností je v létě a na ledovci opalovací krém a sluneční brýle.

Po nekonečné 10 hodinové noční cestě z hlavního města Tádžikistánu – Dušanbe, konečně přijíždíme do Džyrgytalu, odkud se dál letí vrtulníkem do BC.

Klasický okruh ve Fanských horách