Výstup na sopku Ojos del Salado – Argentinská cesta

Před trekem jsme absolvovali aklimatizační trek v provincii Salta s jednou nocí nad 3300 m a se dvěma noclehy nad 4000 m.n.m.

Cesta ke slaným očím (Ojos del Salado)

Vlastně až na konci treku jsme ocenili skvělý nápad využít možnosti, které nabízeli ve Fiambale a nechat se dopravit vozem 4×4 až do Quemadita – stálo to 120 US dolarů. Ušetřili jsme tak mnoho sil hned na startu. Cesta z ústí Cazadero Grande po Quemadito totiž představuje nudných a unavných 10 km v kamenité suti. Však si sami představte, že jdete po hromadě štěrku. Uděláte krok a půl sjedete zpátky. Trek jsme odstartovali 25.11.2016 v 09:15 na souřadnicích – S 27.37242, W 068.22502.

Do cíle první etapy Aquas Calientes – 4150 m.n.m. GPS – S 27.30501, 68.35151 jsme došli v 18:15. Tedy cesta nám trvala 9 hodin s jednou 20 minutovou přestávkou. Náročný start treku. Po bramborové kaši se sušeným masem jsme se svalili do stanu a během chvíle usnuli. Lehce mne bolela hlava vzadu na temeni, jen když se předkloním a jinak bez potíží. 750 nastoupaných metrů je na tuto výšku hodně.

Příští den jsme vstanuli až v 7:45. Poryvy větru mne v noci nenechaly skoro vůbec spát. Když už slunce ohřívalo promrzlý stan, lépe se nám vylézalo ze spacáku. Po včerejší náročné etapě jsme měli i myšlenky na to, že zde den zůstaneme a nabereme další síly. Po vydatné snídani – vločky s ušetřenou vodou se nám lehce zvedla morálka a rozhodli jsme, že zkusíme jít dál, co nejdál to půjde. Údolí je naštěstí dost široké a možnost nouzového bivaku je vysoká, tím jsme se uklidňovali. Vycházíme v 10:10 hod.

Zhruba po 1 kilometru jsme narazili na pramen řeky Cazadero, kolem které jsme šli celý včerejší den. Věděli jsme, že je to poslední tekoucí voda na dalších cca 12 km (pak je již sníh a led). Nabrali jsme tedy do všeho, co jsme měli vodu (já 4,5 l a Zdeněk 5 l). Batohy a záda jsme tak řádně zatížili ke 30 kilům. Zajímavostí je, že voda v říčce má tak kolem 30 stupňů.

Opět byl obrovský protivítr, dnes navíc ledový. Tělo už bylo po celý den v technické bundě, kůže namazaná opalovacím krémém s ochranou 50, rty ošetřeny zinkovou mastí. K tomu jsme museli šetřit vodou. Suchý vzduch vysušuje sliznice a jde velmi těžce polykat. Přesto vše vynahradily krásné výhledy okolo nás. Dnes nebyly po cestě skoro žádné velké kameny, které by se daly využít jako závětří nebo odpočinková lavička.

V těchto nelehkých podmínkách jsme dokázali ujít jen 7 km a rozhodli se nouzově utábořit na souřadnicích S 27.25113, W 068.39091 ve výšce 4444 m.n.m. Odpoledne vítr ještě zesílil a bičoval nás i stan. Museli jsme poctivě zatížit sněhové límce stanu kameny, jinak bysme o stan přišli. Už chápeme, proč zde doporučují stany s nejméně čtyřmi pruty. Se západem slunce přišlo již obvyklé prudké ochlazení a vše tekuté nám začalo okamžitě zamrzat. Teplo bylo už jen ve spacáku. Šetříme vodou, jak se dá. Já vypil za celý den jen litr vody, Zdeněk 1,5 l. Zbytek necháváme na vaření čaje a další den.

Vstáváme v 7:30, ale žádný kohout nekokrhal. Zato vítr buší znovu a znovu do stanu, jako by nás chtěl vyhnat ven. Dnes musíme vařit vodu na vločky a čaj v předsíňce stanu, protože nám ten vichr sfoukává vařič. Vločky mi začínají ráno lézt i ušima a to jich mám ještě na 13 dní v batohu. Značně jsme pokročili s morálkou. Komplet jsme sbaleni a připraveni na další cestu v 8:15.

Máme před sebou 7-8 km po širokých odkrytých pláních. Teplota se přes den na slunci pohybuje tak zvláštně. Když fouká je zima, když na chvíli vítr ustane, tak slunce připaluje a jsme, jak steak na rožni. Rty už mám rozpraskané do krve. Naštěstí má sebou Zdeněk zinkovou mast a mohu se ošetřit. Žádné zdravotní potíže zatím nemám. Jediné, co mne trápí je neustále vyschlá sliznice v krku. Bolí každé polknutí jídla i slin. Myslím si, že je to tím suchým vzduchem a větrem s prachem.

Úbytek vzduchu je stále citelnější. Už určitě neujdu bez zastávky víc než 100 m, a ten zatracený batoh začínám prudce nenávidět. Večer jsem našel první modřiny na bocích od bederního pásu batohu. Poslední kilometr se už ploužím 45 minut. Neustále koukám do GPS a cíl se ne a ne přibližovat. Údolí je nekonečné. Symbolicky nacházím kostru Vicuně a myslím na to, že nemáme moc vody a už chci být v cíli.

Ve 13:20 vidím v dálce velký kámen uprostřed údolí a kolem spoustu malých jako závětří. To je ono! Konečně! Přicházím do Aquas Vicuňas – GPS S 27.19793, W 068.43022 – 4944 m.n.m. Vlevo i vpravo jsou kajícníci (penitentes). Je to Jihoamerická specialitka (jinde na světě se netvoří). Ledové jehlany ostré jako břitva v mrazu a vratké a nestabilní, když se oteplí. My je zatím využijeme, jako vzácný zdroj vody. Stavíme stan a ihned uvnitř na hoďku usínáme. Uvnitř je krásně teplo a hlavně bezvětří. Večer jsme se rozhodli nevařit a dali jsme si tekutou večeři – MANU.

No, co myslíte… Byl v noci vítr? Spal jsem? Jasně. Fučelo do rána a nespal jsem už třetí den. Naštěstí krom zívání po celý den a sucha v krku nemám jediný zdravotní problém. Hlava už nebolí ani trošku. Užívám si každou chvilku. Na předchozích expedicích jsem míval potíže s koleny při sestupech nebo s kyčlemi apod. Tentokrát je znát skvělá příprava před cestou a také mohu poděkovat partnerům z Fit Fitnesstip v Novém Jičíně, kteří mne již s předstihem vybavili skvělými doplňky na klouby apod. Za 11 měsíců roku 2016 jsem naběhal 2222 km a tělo bylo dokonale připravené. To, že má člověk modřiny od batohu, to je prostě normální. Však si naložte 25 kg na záda, udělejte si procházku na Lysou Horu a uvidíte :-).

Dnes završíme první fázi výpravy. Tedy dostaneme se do místa zvaného El Arenal. Zde vytvoříme Base Camp. To bude místo naší poslední přípravy před výstupem. Už jen samotné vylezní z teplého spacáku chce odhodlání. Stačí se podívat na tropiko stanu a jsou na něm zmrzlé vločky nebo jinovatka, či, co to je. Zdeněk, který je zabalený ve svém péřovém Jurkovi až po oči, mi hlásí, že byl o půlnoci na toaletě (rozuměj, šel 3 m od stanu) čůrat a na teploměru ve stanu bylo -20°C – brrrr. Poprvé dnes měním coolmaxové ponožky za něco teplejšího. Vytahuji z batohu Merino ponožky WHI 900 od Lasting.eu. Vstáváme až v 8:00, snídaně jsou „oblíbené“ vločky, čaj a já si pro zlepšení nálady dělám žampionovou hrníčkovou polévku. Od teď už každé ráno nejméně hodinu připravujeme vodu na pití. Znamená to jít v ledovém větru cca 50 m nalámat nebo naškrábat led z kajícníků do hrnce a na vařiči hezky nechat roztát. Z části si děláme pytlíkový zázvorový čaj ke snídani, z další části si plníme termosky. Zbytek vody nalejeme do plastové láhve a modlíme se, ať zamrzne, co nejpozději.

Dnešní etapa začíná v 9:15 prudkým stoupáním nejprve kolem kajícníků, ale po chvíli již musíme do nich. Je to poměrně nebezpečné, protože jsou místy velké mezery mezi jednotlivými ledovými jehlany. Naštěstí je led a sníh z noci ještě přimrzlý a kajícníci nás drží. Po sněhovém úseku přichází cca čtyři hodiny chůze do kopce v suťovisku. Klasika – uděláš krok dopředu a čtvrt kroku sjedeš zpět. Oceňuji zde gumové lemy na mých botách Garmont Nebrasca. Kameny jsou ostré jako břitva a zcela jistě by poškodily kůži svršku nad podrážkou. Vítr je stále silný. Vidíme před sebou nějaké sedlo. Podle průvodce by to mělo být tak 5500 m.n.m. V sedle jsme kolem 14:00 a jen vystrčíme nos do sedla, sráží nás neuvěřitelně silné poryvy větru zpět odkud jsme přišli. Takové milé přivítání od Ojose. Bojujeme chvíli a vítězíme, jsme nakloněni proti větru a zkoušíme fotit a točit výhled na obrovský kráter s jezerem a první „bližší“ výhled na Ojos del Salado.

Po 4 dnech jdeme poprvé chvíli s kopce. Velmi příjemná změna, že motor jede na volnoběh. Sestupujeme cca 100 výškových metrů (což nás na druhou stranu po dřině nahoru dost mrzí). V dálce vidíme dva velké kameny a menší okolo. Naivně se domnívám, že je to tábořiště Al Arenal. Shazuji tam batoh sedám za balvan do závětří, vytáhnu Garmina a oči mi vyskočí z důlku, jak kocourovi Tomovi, když mu Jerry něco vyvede. Base Camp je ještě 3 km daleko! Šmankote. V téhle výšce to jsou další 2-3 hodiny. Čekám na Zdeňka a trochu se mu bojím tu zprávu říct. Dáváme čaj, Zdeněk vytahuje tabulku čokolády. Kousek si vezmu a odpočíváme. Nakonec jdu s pravdou ven a sděluji tu nepříjemnost :-). Dál vyrážíme po cca 30 minutách. Cesta vede opět kajícníky, které se už díky slunci sypou pod nohama. Zrádná pasáž přechází v geologicky neuvěřitelně zajímavou plošinu. Nestačíme zírat na úžasné tvary a barvy černých, červených, zelených, bílých i růžových kamenů. Úplně si představuji tu nesmírnou sílu a žár, který vychrlil ze sopky různé horniny a spojil je dohromady v tyto útvary. V 18:15 hledám s GPS v ruce místo, kde má být údajně tábořiště. Na zadaných souřadnicích je skála velká jak Titanic a kolem kajícníci. Tady něco nehraje. Chodím kolem, jak mlsný pes kolem pohozené Ostravské klobásky a pak uvidím kousek „plácku“, tak akorát pro náš stan. Jsou tam sice nějaké kameny, ale i takový písek, takže něco vysbíráme a něco se podle mého soudu samo zaboří do toho písku. Zdeněk je v nedohlednu. Stavím stan sám, protože chci, aby ho ohřálo ještě aspoň chvíli slunce. Zdeněk přichází až za hodinu totálně vyčerpaný. Je mu zima a tělo bojuje. Třepe se, jak ratlík. Rychle mu vařím čaj, vybaluji svůj péřový spacák a přikrývám ho. Třes neustává a voda ze sněhu roztává nekonečně dlouho. Po dlouhých 20 minutách už parťák srká zázvorový čaj a je mu lépe. První věta, co mi pak sdělil, že zítra zde budeme odpočívat. Sám jsem to považoval za skvělý nápad. Stejně jsme měli časovou rezervu a podle předpovědi počasí, to mělo takto slunečně ještě pár dnů vydržet.

Celý další den jsme nevystrčili nos z Base Campu – GPS našeho tábořiště S 27.14479, W 068.49635 – 5562 m.n.m. Vyspávali jsme si do 9:30, pak pohodová snídaně, hádejte, co bylo…? Na oběd jsme si dali MANU (přece se nebudeme unavovat vařením). Leželi jsme, povídali si, občas si některý odskočil mezi kajícníky zakadit. Přes den jsme našli místo s tekutou vodou. Jsme dobře aklimatizovaní a bez potíží. Na Meduzu není třeba lézt. Půjdeme rovnou do C1. Byla taková pohodička, jako v autokempu na Macháči :-), která se změnila až v noci…

Je 8:00 a jsem totálně nevyspaný. Již 4 dny mi nejde spát. Nevím zda je to výškou nebo prostě tím hlukem, který pořád vydává vítr o stan. Navíc bylo v noci neskutečně zima. Naprosto vše, na co ve stanu sáhneme je omrzlé (srazila se tam vlhkost našeho dechu, sedla dolů, na stěny, prostě všude a zmrzlo to). Mám dokonce v oblasti nohou spacák přimrzlý ke stanu. Dnešní etapa má mít 8 km. Docela se toho v této výšce děsíme. Zdeněk přiznává, že ho bolí ledviny a záda, protože popraskaná karimatka špatně izoluje a prochladl. To nejsou vůbec dobré zprávy. Vytahuju spacák ven a přehazuji ho přes stan. Je potřeba ho vysušit, protože vlhké peří už tak dobře neizoluje. Mezi tím roztápíme led (otvor s tekoucí vodou v noci zamrzl) na čaje, snídani a do zásoby na cestu.  Dnes jsem si vylepšil vločky hrstí vlašských ořechů a zajedl to plátkem domácího sušeného hovězího masa. Zdeněk zkouší rozmrazit zbytek kus kusu od večera. Evidentně mu to však moc nejede, jako mi včera :-).

Napadlo mne, že bysme zde nechali nějakou výbavu a část jídla. Prostě vše, co nebudeme cca 3-4 dny potřebovat a je zbytečné to táhnout do výškového tábora. Zdeněk měl v batohu takový lodní vak, do kterého jsme nakonec dali věci a jídlo o váze tak 8 kg. To nám opravdu citelně pomohlo. Průser by však byl, kdyby to pak zmizelo, protože bysme neměli jídlo na 5-6 denní cestu zpátky dolů. Pytel jsme schovali mezi velké černé kameny a snažili se zapamatovat, kde přesně to bylo :-). Vycházíme pozdě. Je už 10:45 a navíc se nám zbláznila navigace. Z ničeho nic začala ukazovat Ojos skoro o 90 stupňů víc vlevo než včera. Koukáme na tu horu a přitom navigace říká, že je to jiná hora. Vypínám Garmina a znovu ho zapínám. Totéž! Sakra, že bysme šli špatně! To je blbost, je to Ojos. Viděli jsme ho při přípravě na expedici na internetu nejméně 1000 x. Vypínám navigaci a zapínám intuici. Zdeňku tudy! Vydáváme se po přímce přímo k úpatí Ojos del Salado. Překračujeme širokou pláň a pozor! Dnes poprvé nefouká. Je ihned poznat, že nemusíme překonávat větrný odpor. Nicméně je kosa, jako na Urale v Rusku. Po překonání planiny se drápu prudším suťoviskem, kde nahoře cítím síru. Však jsme na sopce, na té největší na světě. Co také čekat jiného. Žluté „sírové“ kamínky jsou všude pod nohama. Zdeněk trpí. Bolí ho záda a i přes odlehčený batoh jde mnohem pomaleji. Já jdu tak rychle, aby stále viděl kam jdu. Zapínám Garmina a heleme se Ojos je již opět na svém místě a my jdeme dobře :-). Na řadu přichází opět kajícníci. Tentokrát je to opravdu dlouhý a prudký úsek. Je to takový splaz. Snažím se jít, co nejdále v suti kolem kraje, ale náhle jsou stěny svírající kajícníky již tak prudké, že mi kloužou boty dolů po kamenech. Musím do ledu. Poprvé přemýšlím o mačkách, které dosud zahálely v batohu. Plácám se kolem 5650 m v měknoucím ledu a sněhu. Podepírám se trekovými holemi. Dokážu ujít najednou tak 20-30 kroků a odpočívám. Tělo více nedovolí. Stačí však minutka vydechnutí a jde to znova. Hrana splazu se blíží pomalu. Po překonání sněhové pasáže čekám 30 minut na Zdeňka, ale on nikde. Jdu nakouknout zpátky na hranu a vidím ho ještě tak v polovině kajícníků.

Rozhodl jsem se dojít do C1 již sólo. Cesta byla jasná, nebylo kde zabloudit. Zdeněk dojde. Ve 13:15 jsem tam. Již standardně velký šutr a kolem je z malých kamenů vytvořené závětří. Sundávám batoh, sednu si na zem a uvědomuji si, že jsem ještě nikdy v životě nebyl výš než jsem právě teď (předtím jsem byl v Nepálu na vrcholu Kalapathar ve výšce 5550 m). GPS výškového tábora S 27.13275, W 068.51811 – 5747 m.n.m.

Cítím se po krátkém odpočinku skvěle. Tedy dýchá se mi těžko, ale nic nebolí a klidně bych ještě nějakou dobu mohl jít. To Zdeněk, který nakonec přišel za hodinu po mně, vypadá fakt zle. To prochlazení ledvin je nejspíš vážnější než se zdálo. Poprvé zapochyboval, zda mít zítra Summit Day. Postavili jsme spolu stan, dali si na oběd rychlou a výživnou MANU a oba uvnitř na chvíli usnuli. Kolem 16:00 už jsme oba vzhůru a já začínám pomalu kuchtit večeři. Sušené maso jsem povařil ve vodě a v tomto vývaru jsem rozpustil instantní bramborovou kaši. K tomu jsme měli domácí sušené švestky místo kompotu a dezert byla čokoláda Milka. Bylo to vše výborné a nálada se Zdeňkovi znatelně zlepšila. Rozhodl se, že ráno půjde. Po večeři jsme začali chystat věci na zítřejší Summit Day. Do lehkého 20 l batohu jsem si dal hřejivé polštářky do rukavic a bot, energetickou tyčinku, termosku na čaj, jedny náhradní teplé Merino ponožky a mačky. Do vnitřních kapes péřové bundy jsem si kvůli mrazu vložil baterie do kamery, GPS, Nutridrink jako oběd, čelovku a iPhone místo foťáku. Vše, co šlo jsem si nabil a strčil na noc do tepla ve spacáku. Zdeňkovi jsem věnoval čtyři hřejivé polštářky. Domluvili jsme se, že půjdu pomaleji a počkám Zdeňka při výstupu. Jedině, když budu při dlouhém čekání mrznout, půjdu dál, abych sám neměl omrzliny. Podívali jsme se v telefonu několikrát na video, jak postupovat nahoru na vrchol (natočili jsme si to ve Fiambale u p. Reinose). Nastavili jsme budík na 03:00 hod. a šli spát…

Summit Day – vrcholový den. Člověk se na něj těší a zároveň má v sobě pochybnosti a obavy. Večer jsem opět nemohl usnout a hlavou se mi honilo tisíc různých myšlenek. Co doma? Jaké bude počasí? Bude vichr nebo se Sv. Petr smiluje a nechá nás jít v klidu nahoru. Mám vše v batohu? Jak se asi cítí Zdeněk? Pestrou směsici všeho možného myšlení jsem přerušoval krátkou dřímotou až ve 3:00 vše utnul budík v mobilu.

V noci musel být neskutečný mráz, protože mám zamrznutý čaj v termosce. Nyní je -27 °C. Vystrkuji rychle nohy ze spacáku a šup s nimi do Merino spodek a technických kalhot. Na vršek si beru Merino triko 200 g, tenkou Polartec mikinu a půjčenou horolezeckou péřovou bundu Sir Joseph 8000 II. Na rukou budu mít prstové windstopperové rukavice Kama a horolezecké péřové palčáky Millet. Rozmražuji termosku. A děláme si čerstvý čaj. Na snídani si dáváme rychlou a hlavně výživnou MANU. Náš plán byl následující:

Vylézt „sjezdovku“, tak jsme si pracovně nazvali zeleně označenou část při předchozím zkoumání terénu. Pak traverzovat méně svažitým žlutým úsekem směrem k Chilské hranici a následně zakončit výstupem po červené až na vrchol. Jak je vidět na fotografii, znamenal tento plán několikeré obutí a vyzutí maček. Před 4:00 jsme připraveni. Lezeme ven ze stanu a nepřijemně fouká. Není to zrovna uragán, ale je to i tak dost cítit. Zhruba po sto krocích je potřeba poprvé nasadit mačky. V normálních podmínkách to člověk zvládne na to šup, ale v mrazu, větru a po tmě to už taková legrace není. Pár minut bez palčáků a už jsem cítil štiplavou bolest na posledních článcích i v prstových rukavicích, které jsem měl na rukách. Rychle zpátky do palčáků. Zdeněk měl na sobě jen ty palčáky, mačky nasazoval holýma rukama. První sněhové pole bylo méně prudké, ale kajícníci byli řidce. Bylo potřeba dobře svítit čelovkou a opatrně překračovat mezery. Šlo to pomalu. Následovala další část v suťovisku bez maček. Znovu dolu rukavice a demontovat železa. Již po pár krocích jsme se oba těšili na další sněhovou pasáž. Mačky totiž opravdu dobře držely každý krok a žádné podkluzování nehrozilo.

Sem tam se ohlédnu za sebe, kde je Zdeněk. Ve tmě vidím, jak se pomalu jeho čelovce vzdaluji. Místo 30 kroků a odpočinku přepínám systém na 20 kroků a půl minutky odpočinku. Mělo by mne to určitě zpomalit. Do sluchátek jsem si pustil tohle. Koukám se do země pár metrů před sebe (stejně je zatím prd vidět). Jedna, dvě, tři a další, další a další krok, devatenáct a dvacet. Super mám tři desítky vteřin na odpočinek. Zhruba v 6000 m začínám mít divný pocit na prstech nohou. Tím, jak botu obepínají řemínky maček, nemohu hýbat prsty, aby se prokrvovaly. Mám strach z omrzlin. Sedám si do sněhu a z batohu vytahuji hřejivé sáčky. Sundávám boty i s mačkami a mezi ponožky si vlepuji sáček. Má to hřát až 6 hodin, tak na 40 °C. Nicméně nejprve se asi tak 20 minut cítím hůř než před instalací této vychytávky. Říkám si, že dokud cítím brnění a jde s prsty aspoň trochu hýbat, je to dobré. Postupuji dál stále prudším svahem až na hranu sjezdovky, kde jsem v 8:31. To už je kopec zalitý slunečními paprsky a znatelně se oteplilo tak na -15°C. Podívám se dolů a Zdeněk je teprve tak v polovině této části. Ufff, to má před sebou ještě tak hodinu možná hodinu a půl než bude u mne. Sedám si za balvan, vytahuji mobil a dělám fotky. Pak kameru a točím pár záběrů na památku. Začíná mi být zima. Když jdu do kopce je to v pohodě, tělo si topí, ale jak přestane, je to hned poznat. Musím se rozhodnout, co dál. Čekat a mrznout nebo jít dál sám. Zkouším ještě dalších 15 minut čekat za balvanem. Nejde to. Tělo se začíná bránit chladu třesem. Začínám kašlat. Sakra, co dělat? Zkouším mávat na Zdeňka rukama s holemi, ale má sklopenou hlavu a mé volání ve větru neslyší.

Začínám v hlavě trochu počítat. Jsem v 8:30 ve výšce 6100 m. Vyšel jsem z 5750 m ve čtyři. Tedy za 4,5 hodiny jen 350 výškových metrů. Před sebou jich mám ještě dalších takřka 900. Při stejné rychlosti by to bylo cca dalších 11 hodin výstupu. Takže neměl bych čekat, ale naopak přidat do kroku. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale rozhodl jsem se jít dál sám, jinak bysme tam nevylezli za světla, a co teprve návrat zpět. Zdeněk si musí nějak poradit. Vyrážím dál. Naštěstí hned za hranou sjezdovky se terén značně zlepšil. Tedy sklon se výrazně zmírnil. Místo sněhu a ledu jsou nyní pod nohama kameny. Navigace mne tlačí někam doleva. Věřím ji a tlačím se kolem menšího návrší z levé strany. Při návratu již vím, že to byla zbytečná obchůzka a šlo jít mnohem kratší cestou vpravo. Ztratil jsem tak minimálně 30-45 minut. Celkově jsem začal být z trasových bodů v navigaci otrávený a zmatený. Kličkoval jsem v tom svahu a snažil se najít správný směr. Taktiku s dvaceti kroky jsem opět prodloužil na kroků 30. Cítím se dobře. Nic mne nebolí, to je hlavní. Navíc se vítr skoro utišil. Jenže idylka dlouho netrvá. Po hodině chůze v suti si musím kvůli dalšímu ledovému poli obout mačky. Vyrazím přes kajícníky podle GPS a po půl hodině chůze docházím k prudkému svahu z velkých kamenů, které bez vybavení prostě nepřelezu. Jsem ve výšce 6572 m. Opouští mne náhle chuť jít dál. Sakra, tam prostě nevylezu. V hlavě mi to šrotuje. Pak kouknu na hodinky a je teprve 10:55. Jejda, vždyť mám ještě moře času na nějakých 320 výškových metrů. Tak jo. Vytahuju z batohu energetickou tyčinku a čaj. Sedím na balvanu a doplňuji důležitou energii. Tělo rychle regeneruje. Cítím se najednou lépe a mám chuť znovu jít bojovat. Vidím Zdeňka. Je tak kolem 6200 kousek za hranou sjezdovky. Zkouším mávat a volat. Červenou bundu by mohl vidět. Bohužel mne nespatřil. Balím termosku a zjišťuji, že jsem někde ztratil čelovku – safra. Byla se mnou v Nepálu i na GR 20 na Korsice. Je mi to líto. Musím teď obejít ty balvany. Scházím asi tak 40 výškových metrů dolů a obcházím kameny zprava. Najednou se přede mnou otevřel široký zasněžený svah se čtyřmi obrovskými šutry. Kolem těch se dalo hezky stoupat nahoru v připnutých mačkách. Asi tak v 6700 m mne navigace opět tlačí vlevo do prudkého suťovitého svahu. Já idiot ji opět věřím, sundávám mačky a jdu tam. Po cca 300 metrech již vím, že jsem to zvoral. Snažím se dostat vpravo a zpátky dolů se mi opravdu ani za mák nechce. Za malým kameným převisem nacházím zbytky nějakého ztroskotaného vrtulníku a vzpomínám si na pana Reinose, který ve Fiambale mluvil o nějakém heliportu pod vrcholem. Jejda už se to blíží mi hned blesklo hlavou. Dál se tlačím vpravo a říkám si, ty blbe, přece, když půjdeš pořád nahoru, nemůžeš vrchol minout :-). Přicházím k červeně zbarvené skále. Tu jsem viděl zdola, že vede až na vrchol. Výborně!!! Teď už jen vylezu nějakým 80 výškových metrů v téhle hromadě kamení a je to. Dávám si zbytek energetické tyčinky, přepínám zpět na 20 kroků + oddech a vyrážím. V červené skále se jde blbě. Kameny jsou volné a ujíždí pod nohama. Za chvíli měním systém na 10 kroků. Začíná se zvedat ledový vítr. To byla předzvěst vrcholu. Byl to totiž Chilský vítr, který olizoval vrcholek od západu. Těch 80 výškových metrů jsem ke konci lezl po čtyřech.

Ve 12:55 hod. se však najednou přede mnou rozevřel obrovský prostor a já byl po 9 hodinách dřiny na vrcholu. Nechtěl jsem tomu ani uvěřit. Jsem tu! Ojos del Salado mne pustil až nahoru. Po zádech mi proběhl mráz, ale tentokrát to nebylo z chladu. V hlavě se mi honila směsice úžasných pocitů. Oči nevěděly, kam se dřív podívat. Všude obrovský až nekonečný prostor. Jasně lze pozorovat, jak je Země na obzoru kulatá. Tam je Laguna Verde v Chile, tam je kráter sopky, dam další a větší. Chilský vrchol Ojose je hned vedle. Je opuštěný. Fotím, točím, věším vlajku a hlavně jsem neskutečně šťastný. Úžasný zážitek, který si jistě zapamatuji do své smrti. Rozepínám si kapuci a kousek bundy. Dělám si selfie na památku. Jsem nahoře asi 10 minut a začíná mi být zima. Endorfiny a emoce už boj s -25°C a větrem začínají prohrávat. Lehám si za menší kameny a hledám závětří. Jo tady ještě pár minut vydržím. Vytahuji z bundy Nutridrink a obědvám :-). Přitom si vše ukládám v hlavě, jak říká můj syn Honzík, to budou klíčové vzpomínky. Do kapsy si vkládám pár kamínků na památku.

Ve 13:15 zahuji sestup dolů. Říkám si, že tak za 3 hodiny bych mohl být ve stanu. Neujdu ani 500 m a v suťovisku mi ujede pod nohou kámen a já padám na levý bok a stehno na další ostré kameny. Ležím tam rozpláclý v šutrech. Za pár vteřin zkouším vstát a krom naraženého stehna a boku je vše dobré. Hlavou mi blesklo, co bych tu dělal s vymknutým kotníkem nebo zlomenou nohou? Ty vo*e, to by byl průser. Od toho okamžiku nešlápnu na žádný šutr, dokud nemám pevně zapíchlé trekové hole jako oporu. Jakmile vidím trochu sněhu, tak odhazuji lenost a nasazuji mačky. Hroty mne přece krásně drží. Raději si zajdu dalších cca 500 m vlevo k Chilské hranici, jen abych šel po sněhu a ledu. Dolů to jde znatelně rychleji. Zdeňka nikde nevidím. Místo 3 hodin jsem šel dolů hodiny 4. Celkem tedy Summit Day = 13 hodin v kopci. Jsem vyčerpaný. Přicházím ke stanu, kde odpočívá Zdeněk. Přišel prý chvíli přede mnou. Otočil se v 6400 m, protože by to nahoru prostě nestihl včas. Dáváme si čaj, já mu ukazuji video z vrcholu. Vidím, jak ho to mrzí, že tam nebyl se mnou. I mne to hrozně mrzí. Ještě než usneme, domlouváme se, že pokud bude ráno v pohodě, zkusí to ještě jednou… Další pokus se nekonal a vrátili jsme se zpět do Cazadero Grande stejnou trasou. O jeden den jsme však cestu zkrátili, protože jsme ušli celou etapu mezi Aquas Vicuňas a Aquas Calientes. Pozor! Kdo volí (jako my) variantu, že si něco stopne zpět do Fiambaly, tak jsme za 27 hodin stopování viděli 6 aut jedoucích po silnici č. 60 tímto směrem. Tedy je lepší si to pojistit domluvení taxi na určitý den a hodinu.

Stan, jídlo jen vlastní, voda po Aquas Calientes tekoucí, pak úsek 14 km mezi Aquas Calientes a Aquas Vicuňas zcela bez vody – je třeba se zásobit pro případ nouzového bivaku. Od Aquas Vicuňas pouze možnost roztápět sníh a led z kajícníků. Ti s pozdějším jarem ubývají a vzdálenost od tábořišť se významně prodlužuje.

Vše pro náročnou VHT, kvalitní kožené turistické boty s gumovým lemem (kvůli ostrým kamenům v suťoviscích), kvalitní vlněné ponožky a celkově oblečení. Teploty se často pohybují kolem -20 až -30 °C s velmi silným větrtem až 100 km/h. Mačky – rychlejší pohyb vzhůru oproti pohybu v suťovisku při Summit Day. Kvalitní turistické hole. Odolný expediční stan s alespoň 4 pruty a sněhovými límci (kvůli silnému větru a zatížení kameny nebo sněhem). Nejméně 3 plynové kartuše na osobu pro vaření a roztápění vody. Lékárníčku s léky na omrzliny a výškovou nemoc. Určitě doporučuji satelitní telefon nebo satelitní messenger. Ještě jednou upozorňuji na neskutečně otravný silný vítr po celou dobu treku. Vhodné jsou Windstopperové věci.

Cazadero Grande GPS – S 27.42016, W 068.13098
https://goo.gl/maps/vcNoaCMWNoB2
Nejbližší obec je Fiambala – 120 km daleko.

Začátek i konec je na stejném místě.

200-250

Den 1 – Cazadero Grande – Aquas Calientes (pozor 29 km) – je lepší využít možnosti vozidla 4×4 a nechat se přivézt až k ústí údolí řeky Cazadero – Quemadito GPS S 27.37242, W068.22502 – ušetříte 10 km chůze v suti.

Den 2 – Aquas Calientes – Aquas Vicuňas – 16 km (po cca 1 km končí tekoucí voda a je až v Aquas Vicuňas). My jsme tuto etapu rozdělili na dvě.

Den 3 – Aquas Vicuňas – El Arenal (Base Camp)

Den 4 – Odpočinek

Den 5 – Aklimatizační výstup na Meduzu – 6144 m (my jsme nešli, aklimatizaci jsme měli jinde)

Den 6 – Cesta a budování High Camp C1 – 5750 m

Den 7 – Summit Day

Den 8 – 12 – návrat po stejné trase

Cerro Meduza – 6144 m

Volcan del Viento – 6028 m

Walter Penck – 6684 m