Výstup na Šeu e Bardës v Albánských Alpách

Dostat se do hor severní Albánie není snadné, na druhou stranu nám dnes již nic nebrání v jejich dosažení. Administrativní zábrany zrušením vízové povinnosti v roce 2005 padly a bezpečnostní situace v zemi je poněkud zbytečně démonizována. Smutným faktem, který na tomto pohledu má svůj podíl, je tajemné zmizení tří českých turistů v horách Bjiskhët e Nemuna v roce 2001. V reálu však stejně brzy pochopíme, že vše je jinak. Vždyť lidé jsou všude na světě stejní – dobří a zlí. Je jen otázkou shody náhod, na kterou skupinu narazíme a jak se dál bude odvíjet náš osud.

Příjezd do hor

„Dobrý den, prosím Vás kde najdu cestu do vesnice Bogë“ ptám se hloučku fousatých kmetů, sedících mlčenlivě nad ranní kávou u stolku kavárny v městečku Koplik. Dědci ožívají, vzrušeně debatují a výsledek? Tři z nich mě posílají dál po hlavní cestě a na první odbočce zahnout vlevo. Zbývající pětice naopak radí vrátit se zpět a u jakési krčmy odbočit vpravo. Hm, co teď? Stejný pokus opakuji u další kavárny, příslušníka policie (zcela mimo mísu) a nakonec ve třetí kavárně. Matematickou eliminací odpovědí nakonec volím variantu „B“, pro kterou se vyslovilo nejvíce místních Albánců. A tak vzhůru do hor.

Natěšeni pohledem na albánské poměry slušnou úzkou asfaltku míříme k impozantní hradbě hor. Po osmi kilometrech je po plynulé jízdě a na scénu přichází sutí a kamením upravená pista. Do našeho Transitu bereme místního rolníka a pomalu vjíždíme do chrámu hor. Závratnou rychlostí 10 km v hodině, přes výmoly a zákeřně vyčnívající kameny stoupáme cestou připomínající spíše vyschlé koryto řeky.

Pohostinní obyvatelé Bogë

Vesnička Bogë překvapí svou rozlehlostí, množstvím dětí a bizarní návsí s pramenem vody a vrakem asi již navždy zaparkovaného autobusu. Ještě zajímavěji vyhlíží na první pohled chatrná stavba kubistických tvarů, kde se podle nejvyšší koncentrace postávajících zachmuřených mužů ukrývá kulturní epicentrum vesnice – hospoda. A protože soumrak se již pomalu vkrádá do údolí, je nejvyšší čas poptat se po nějakém slušném místě na nocleh.

K všeobecnému překvapení tady všemu šéfuje žena (že by „virgjëreshë“ neboli věčná panna, která jako jediná má právo nosit kalhoty?). Malá vzrůstem, velká svým respektem, rázná a navíc velmi dobře anglicky hovořící paní Tina ihned organizuje zajištění bezpečného místa na pozemku jednoho z místních, a tak po chvíli stojí na nádherné loučce nedaleko „hlavního náměstí“ pár barevných stanů.

Večerní bujará nálada v místní krčmě stoupá úměrně s počtem vypitého piva a rakije. Cizinci se zde často nevidí, a tak je zase o důvod více. Vytahuji pestrobarevnou mapu – starou ruskou speciálku stáhnutou z internetu – a umně slepenou do impozantní plachty o rozloze, která se limitně blíží celkové ploše hospody. Drsní osmahlí chlapi, jejichž původní zachmuřenost je již dávno pryč, nevěřícně hledí na tento pro ně zajímavý úkaz. Překládáme názvy z azbuky a ono to kupodivu dost přesně odpovídá realitě.

Našim hlavním cílem je sedlo Qafa e Tërthores, kam stoupá dle mapy horská cesta. Muži (nikdo jiný sem mimo paní šéfovou nemá přístup) na dotaz, zda tam s našim přibližovadlem vyjedeme, po bouřlivé debatě souhlasně (nebo nesouhlasně?) kroutí hlavami zleva doprava a s hlasitým „po“ (česky „ano“) nás přesvědčují o tom, že se nám to může podařit. Přesto nechybí upozornění na velmi špatný stav cesty.

Cesta do sedla Qafa e Tërthores

Všední ráno ve vesnici Bogë je plné pohybu a vzruchu. Vždyť do místní školy (kde vyučuje i naše nová známá, rozšafná Tina) dochází na 80 dětí nejen z obce, ale také ze samot z širokého okolí. Albánci včera nad mapou rozhodně nepřeháněli. Kamenitá cesta se po chvíli mění na vojenský výcvikový polygon. Vodou vymleté díry jsou tu a tam přerušeny sesuvy půdy, navíc průběh mnohých úseků na pokraji propasti nevzbuzuje příliš optimismu. Naštěstí ohromující prostředí stále více se odhalujících horských štítů kolem nás zahání pozornost od sledování nesnadného výjezdu.

Sedlo Qafa e Tërthores (česky něco jako „Šikmý průsmyk“) kulminuje výškou 1772 m (v některých mapách 1630 m). To, co je obklopuje, se snad ani nedá popsat slovy. Na jihu se k nebi vzpíná rozeklaná hradba vysokých zasněžených hor, oddělených od našeho stanoviště údolím, jehož dne ani nelze dohlédnout. Hlinitá a místy podmáčená cesta je v tomto úseku kupodivu celkem slušná, vede však v doslova asijské expozici nad zelenou temnou hloubkou doliny Kalnëja.

Vyhýbání se protijedoucímu muzeálnímu náklaďáku plném vysmátých Albánců patří k nejdramatičtějšímu okamžikům cesty. Ovšem to nejlepší teprve přijde. Silnice se po mírném poklesu prokousává vápencovými skálami a přechází na stranu údolí Thethi. Před očima se otevírá nevídaný pohled na věnec bílých obrů masívů Radohinës a Jezercë. Následující sjezd je jen pro silné povahy.

Naštěstí se nám podaří najít v blízkosti cesty slepou odbočku, obklopenou pohádkovou loukou a co navíc – tolik vzácná voda zde tryská přímo ze země a vytváří kaskádový potok. Pokud k tomu připočteme kulisu skalnatého kopí vrcholu Maja Arapit, dostaneme naprosto ideální basecamp.

Zvědavé návštěvy

Zdaleka zde však nejsme sami, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jakmile máme postavené stany, objevují se první zástupci místní komunity. Nejprve veledůležitý „papaláš“, asi starosta nedaleké vesnice Thethi nebo podobné zvíře v doprovodu několika dědků. Vše je však v pořádku. Přestože jsme na území národního parku, proti naší přítomnosti nic nenamítají a po družebním posezení se sklenkou domácí slivovice v ruce nás opouštějí.

Dalšími důkazy nedaleké civilizace jsou děti. Usměvavé, ale trochu s příliš obratnými rukama (chvíle nepozornosti a jsme chudší o jeden spací pytel). Závěr delegace pak tvoří důstojný bělovlasý kmet, s jehož pomocí se mi podaří identifikovat okolní hory a zapsat do náčrtku jejich názvy (alespoň přibližně).

Procházka po okolí

Krásného odpoledne využíváme k průzkumu. Hradba hor obklopující údolí se zdá neschůdnou. Přesto nacházíme na samém konci kotliny něco jako náznak pěšiny, mířící někam vysoko do šedivé stěny. Uklidnění dílčím úspěchem pak scházíme až na horní okraj vesnice Thethi.

Stejnojmenná řeka zde není navzdory vápencovému podkladu žádnou živořící stružkou, ale nádherně bouřící zelenou šavlí, zaseknutou do dna doliny. Samotná vesnice leží níže v dolině, tady nahoře přežívá v několika starých domech jen pár nemluvných pastevců se stády ovcí. Zde se čas zastavil, jen stará uzavřená věž „kulla“ – kamenný pamětník stále živé krevní msty hlídá toto skutečné balkánské Šangri La. Z mnoha domů jsou dnes již jen horkým jižním sluncem vybělené ruiny a lidská noha sem zabloudí asi jen málokdy. Věru nenajdeme mnoho podobných míst v dnešní přelidněné Evropě.

Pašerácká stezka

Další den na nás dýchne horkým vlhkem strání a vůní bylin. Včerejší nalezení „stezky“ bylo předčasným optimismem. Cesta se po chvíli ztrácí v hustém a jen s obtížemi průchodném porostu pokroucených bučin. Vyschlým korytem přes nakupené gigantické valouny namáhavě stoupáme do míst, odkud se zdá výstup přes bariéru hor nejvhodnější.

Skutečně po dvou hodinách kličkované mezi skálami a hustým křovím se objevuje chodník. Evidentně používaný chodník, o kterém se až mnohem později dozvídáme, že se jedná o starou pašeráckou stezku do černohorského Gusinje. Štěrkový proužek pěšiny stoupá pod ohromující skalní převis a přes travnaté návrší s několika osamělými, balkánskými blesky sežehnutými borovicemi vyjdeme soutěskou Pejë do úzké skalní rozsedliny s hrozivým jménem Qafë Pejës.

Marné hledání Jezercë

Sedlo ve výši 1800 m je bránou do zcela jiného světa. Jakmile přejdeme několik desítek metrů na severní stranu hřebene, otevře se pohled, který donutí snad každého sednout si „na prdel“ a užasnout. Zástup ukázkových skalních štítů, jeden pěknější než druhý, nad zvlněnou plání plnou tajuplných propastí. Horská zahrada s tisíci květů, omamně krásné místo s dominantním zubem Arapit, připomínající do prostoru vystřelený kamenný šíp. Původním cílem výletu byl vrchol Maja Jezercë, nejvyšší to bod severoalbánských Alp. Ale který to je? Přes vápencové prahy, travnaté terasy a krasové a jako nůž ostré plotny vyrážíme na východ k tušenému cíli. Zvýšená opatrnost je zde zcela na místě. Stezku ztratit nemůžeme, neboť zde žádná není, nebezpečí však číhá v množství zmijí o rozměrech hasičské stříkačky, které se zde vyhřívají v trávě. Dosahujeme vrcholu s pravděpodobným jménem Šeu e Bardës (2252 m), tyčící se na okraji gigantické propasti, vyplněné sněhem. Někde v dáli, zastrčená za hřebenem hor, se vypíná svou nepřehlédnutelnou siluetou horského krystalu Jezercë. Tak tudy cesta na vrchol rozhodně nevede.

Praktické informace

Proč tam jet Albánské hory Bjiskhët e Nemuna jsou jednou z posledních skutečných divočin Evropy. V době, kdy je na starém kontinentu zmapována každá píď, zde se můžeme bezcílně toulat celé týdny a asi jen velmi mlhavě se dozvíme, kde jsme to vlastně byli. Nádherné hory, jakým není na Balkáně rovno.

Kdy jet
Od května do října. Červen je snad nejkrásnějším měsícem s množstvím květů a s dostatkem vody. V létě horko a časté bouře. Podzim je pak ještě dostatečně teplý, navíc se stabilním počasím.

Nejlepší moment na trase
Nádherné táboření v nedotčené přírodě, setkání s překvapivě pohodovými a pohostinnými lidmi. Napětí při hledání správných cest. Sladká nejistota.

Nejhorší moment na trase
Možná krádež spacáku, ale především stav horských cest. Ale díky tomu jsou hory tak krásně prázdné. Takže nakonec to je i plus. Mnoho jedovatých hadů!

Fyzická náročnost
Značná. Vše velmi strmé výstupy, pohyblivé suti, neznámý terén. Na cestu by se měli vypravit pouze dobře sehrané týmy. Větší parta se může cítit bezpečněji (10 těl stačí).

Jazyk
Samozřejmě albánština, ale překvapivě se v horských vesnicích domluvíme anglicky. Děti se angličtinu učí ve školách a rádi si s cizincem „poklábosí“ a provětrají své znalosti (a rozhodně nejsou stydlivé). Starší generace pak často zvládá italštinu (díky televiznímu vysílání a množství emigrantů).

Na co je třeba se připravit
Úplně na vše. V Albánii neexistují pevná pravidla, je to země velké improvizace. Stav silnic je až na pár výjimek ubohý, navíc se zde moc „nenosí“ silniční ukazatele. Kupodivu zde neřehtá úřední šiml tak silně, jako v jiných balkánských zemích (úplatky, policisté, pohraničníci atd.).

Nejhezčí tábořiště
Jednoznačně v údolí Thethi. Louka plní květů a naprosto fascinující prostředí vysokých hor. Jinde je dobré se poradit s místními (sami vám vyberou pozemek, především v blízkosti vesnic). V Albánii jsme všude spali ve volné přírodě (pláže, hory, dokonce nad hlavním městem Tirana jsme našli báječné místo u ještě báječnějších lidí na zahradě).

Záludnosti místního počasí
Jistě jsou (bouře, přívalové deště atd.), ale my jsme s ničím takovým nesetkali. V letních měsících zdrcující vedro. Pokud se nám podaří projet vlastním dopravním prostředkem přes sedlo Qafa e Tërthores a nastane výrazná změna (déšť, sníh), nemusíme se zpět přes sedlo dostat. V některých mapách je cesta zaznamenána jako průjezdní. Tou však není ani náhodou a u starých mlýnů nad vodopádem a soutěskou končí (sestup do vesnice Thethi jen po svých, na oslu nebo hodně dobrým terénním vozem).

Převládající charakter terénu
Vysokohorské prostředí vápencových štítů. Celoroční sněhová pole ve vysokých polohách. Obtížně schůdné. Absence dobrých map.

Nutné náklady na místě
Nulové. Za kempování nic platit nebudeme. Ve vesnici Bogë je možné v baru dokoupit základní potraviny (velmi omezeně), dále pivo, kořalku atd. Vhodným dárkem pro děti jsou propisky, bonbony, žvýkačky. Místní muži pak nepohrdnou cigaretami, rovněž něco ostřejšího domácího otevírá srdce a rozvazuje jazyk.

V údolí Thethi je vody dostatek. Vyvěrá zde několik pramenů, dole nad obcí spadá dokonce 30 m vysoký vodopád. Ve vyšších polohách je však pusto a sucho. Dostatečná zásoba je životně důležitá.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do vesnice Bogë se dostanete od Podgorice (Černá hora) či Shkodry.

Výstup na nejvyšší vrchol Albánských Alp – Maja Jezerces