Výstup na Cima Dieci v Dolomitech

V půl druhé v noci jsme dorazili na parkoviště pod Kreuzkofelem (Sass della Crusc). Rozbalili jsme stany, Robert s tátou se vyspali v autě a brzy ráno jsme už vařili polívku. Ze základního tábora jsme potřebovali vystoupat téměř 1000 metrů údolím Val de Fanes do sedla Sant Anton (2466 m n. m.). Výstup z druhé poloviny po suti byl dobrou rozcvičkou pro nadcházející dny. V sedle se nám otevřel pohled do týla masívu Sass della Crusc a zbývalo nám slézt asi 400 m k ubikaci Lavarella. Krajina se v těchto místech vyznačovala zelenou travou, kontrastující s bílými vápencovými skalními výchozy, a hlavně velkým počtem vypasených svišťů.

Trochu nás překvapila velikost ubytovny, která se tvářila spíš jako hotel než horské rifugio.Ještě že jsme si ale dopředu zarezervovali místa, protože i tak jsme dostali jen malou místnůstku v podkroví pro 4 lidi, kam jsme se vměstnali i s batožinou. A jelikož jsme měli ještě docela dost času, plánovali jsme kratší výlet po okolí. Robert s tátou se rozhodli pro obchůzku místních jezer, zbytek výpravy se vydal prozkoumat cestu na hřeben Kreuzkofelu a hlavně na vrchol La Varella (3055 m n. m.), který je druhým nejvyšším bodem celého masivu. Cesta nás vytáhla nejdřív docela strmou skalnatou strání k jezeru Lé Parom, odkud šla pěšina po mírném svahu nebo spíš po rovině až do sedla Forc de Medesc (2533 m n. m.), ze kterého schází strmě cesta do La Villy. V sedle bylo dosti větrno, a tak jsme udělali jen pár obrázků, chvíli se dohadovali nad možnostmi výstupu na La Varellu, jejíž vrchol byl sice vzdušnou čarou vzdálen jen kilometr a půl, avšak po takové cestě, že by po ní nevyskákal ani kamzík, natož pak my. Vrátili jsme se tedy do rifugia, vyrobili si k večeři polívku a taky jsme do sebe pustili jedno pivo dole v lokálu.

Nahoru a dolů po Kreuzkofelu

Druhý den jsme posnídali na placatém kameni před rifugiem a museli jsme odhánět krávy,aby nám nesežraly pišingr. Po kafíčku jsme hodili kletry na záda a vyrazili stejnou cestou jako včera do skalnaté stráně. U jezera Parom se Robert zastavil, aby si udělal pár obrázků. Táta se Bzukem šli napřed, protože táta chtěl dojít za dobrého počasí na vrchol a Bzuk měl problémy s patou. Bzuk navíc tvrdil, že do 12 hodin to i s jezerem nemůžeme do sedla stihnout. On že tedy s tátou vyrazí napřed, aby tam do oběda byli.

Já a JITChI jsme solidárně vyčkávali, až si Robert jezero nafotí, za chvíli jsme ale svého rozhodnutí začali litovat, poněvadž nefoukal zrovna teplý vítr a stát půl hodiny na místě nebylo zrovna nic moc. Nakonec ale i my jsme vyrazili dál. Cesta procházela po rovinaté vápencové desce rozryté krasovými závrty místy hlubokými i více než 5 metrů. Samozřejmostí byly všudypřítomné krávy. Po chvíli jsme před sebou viděli naše souputníky.„Ty doženem! V sedle je dojdem a navíc tam budeme do dvanácti, uvidíte!“ tvrdil jsem kamarádům, a taky že to tak bylo. Za minutu dvanáct jsme dorazili do sedla Ju della Crusc (2612 m n. m.) a viděli jsme tam i tátu se Bzukem. Měli jsme to k nim pár metrů, když ti se sebrali a vyrazili po hřebeni směrem na vrchol. Bylo to parádní závětří s výhledem na La Varellu. Zdlábli jsme salám s chlebem a jako zákusek si dali svislý pohled z hrany Sass della Crusc.

„Hoši, to je mrda!“ ocenil výhled Robert, čímž toho dne zahájil sérii obdivných výkřikůstejné větné skladby. Já jsem se přišoural k okraji, abych se podíval dolů na suťovisko. Teprve při tom pohledu jsem docenil pravdivost Robertova stručného popisu scenérie,která se mi naskytla. Pravda, pro našince je pohled na suťovisko v hloubce 600 metrů dost netradiční, natož když si člověk může na hraně sednout a klátit nohama. Počasí bylo proměnlivé, slunce střídaly mraky a naopak, my jsme ale měli před sebou ještě 300 m výstupu na vrchol Piza da les Diesc neboli Cima Dieci (3026 m n. m.).

V cestě nám stál L’Ćiaval (2907 m n. m.), který se dal naštěstí téměř pod vrcholem obejít. Jenže jsme nevěděli, kam se vydali táta se Bzukem. Doufali jsme, že vyrazili rovnou k vrcholu Piza da les Diesc, který byl naším cílem. Obešli jsme proto předvrchol Ćiaval a když jsme byli asi půl kilometru za ním, naskytl se nám pohled na jeho vrchol s křížem. U něj postávaly dvě postavy, podle siluety měly foťáky. Zkusil jsem na ně zamávat a zapískat a dočkal jsem se odpovědi. Bzuk s tátou si podle jejich pozdějších slov na Ćiavala vyšlápli, protože si mysleli, že my tam jdeme taky. Naše teorie byla zase taková, že se jim hlavní vrchol zdál neslezitelný, a proto vyrazili jen na ten nižší.

My jsme tedy vyrazili dál s tím, že nás táta se Bzukem doženou, pokud budou chtít. Stoupání k Piza da les Diesc bylo celkem rychlé přes krásně zvrásněné vrstvy dolomitu. Poslední partií byla kratičká via ferrata na asi 20m skalní vrcholek. Zajištěná cesta nebyla vůbec nebezpečná, dala se bez problémů vylézt bez jištění, jen na začátku byla více exponována. Začalo trochu sněžit, a tak jsme se s JITChIm rychle vytáhli nahoru. Robert se celou dobu kasal, že na vrchol vyleze s námi, ale když došlo na lámání chleba, zůstal stejně jako při loňském dobývání Col da la Sone dole. My jsme nahoře zastihli jednoho sedícího lezce a nás zase zastihl nečas. Než jsme stačili něco vyfotit, byla kolem mlha, že by se dala krájet. Nedalo nám to ale a chvíli jsme čekali. Pak se proti nám přihnal lehký vítr a začal tlačit mlhu před sebou. Rázem se otevřel pohled do údolí, zatímco na druhé straně masívu seděl mrak. Byli jsme nad třemi tisíci a patřičně si to užívali.

Po nějaké půlhodině jsme zahájili sestup, dole nám pak Robert oznámil:„Hoši, vylez jsem dva metry na tu ferátu, ale když jsem viděl tu díru pod sebou, tak jsem si vzpomněl, že mám ženu a tři děti, jestli mi rozumíte?“My jsme mu ale nerozuměli. Takový pohled si mohl nechat ujít leda blázen.

Scházeli jsme zpět do sedla Ju della Crusc. Počítali jsme s tím, že tam narazíme na čekajícího tátu se Bzukem, ale nikde nikdo, jen několik německých mladistvých, kteří právě nastoupili na ferratu vedoucí do stěny Kreuzkofelu.

Via Ferrata stěnou Kreuzkofelu není vlastně žádná souvislá ferrata, jde o pěšinku vyšlapanou těžkým terénem ve velmi strmé stěně masívu, která je na třech místech, kde je potřeba překonat 20 až 40 výškových metrů, zajištěna ocelovým lanem. Obtížnost této cesty je A, slovy strýčka Gůgla pro rodiny s dětmi. První zajištěná část je hned na začátku sestupu, dál cesta příliš neklesala, nýbrž se vinula pod strmými stěnami masívu. Procházeli jsme tak pod místy, ze kterých jsme před několika hodinami civěli dolů. Vlevo od nás byl strmý sráz další stěnou, pak teprve pokračovalo suťovisko, až pod ním byl první klečový porost. Pěšinka byla místy jen na jednu nohu široká, jeden chybný krok by zahájil dlouhý pád.

Na druhé zajištěné části jsme dohonili německou omladinu. Němka s velkými slunečními brýlemi a s teniskami značky Prestige a se bázlivě sunula po čtyřech po skále. Když jsme je obešli, slyšeli jsme ještě, jak jí přítel sděluje, že musí projít po téhle cestičce.Německá dívka se zmateně zeptala: „Oder?“ „Není žádné oder,“ odpověděl tvrdě přítel a my jsme si řekli, že jejich vztah právě prochází zlomovým obdobím, po kterém se dívka na Němce buď úplně vykašle, nebo s ním zůstane navždycky. Jisté bylo jen to, že nikdy víc už s ním nepůjde do skal.

Za hodinu jsme sešli na suťovisko a podařilo se nám dovolat se tátovi. Byli kousek před námi, a tak jsme se sešli asi 5 kilometrů od základního tábora.

chata Lavarella

Jedná se o náročnější VHT, takže budete potřebovat pevnou obuv, trekové hole a ti méně odvážní takyferatový set a sedák. Nutností je v létě a na jaře opalovací krém a sluneční brýle.

Do Fiames se snadno dostanete od Cortiny, jelikož za ní leží severním směrem cca 5 km po hlavní cestě.

1. den – Fiames – sedlo Sant Anton – chata Lavarella

2. den – chata Lavarella – Piza da les Diesc – chata Lavarella

3. den – sestup z chaty Lavarella do Fiames

Výstup na třítisícovku Tofana di Rozes se psem