Výstup na Piz Buin v pohoří Silvretta

Pohoří Silvretta na pomezí Rakouska a Švýcarska patří mezi významná pohoří Východních Alp. Na poměrně malé ploše se vypíná k obloze přes 50 štítů vyšších 3 000 m. Bohužel jen velmi málo z nich je turisticky přístupných. Na milovníka čistých a dosud nenarušených hor (nikde v pohoří nenajdeme jedinou lanovku či vlek – v Rakousku jev naprosto ojedinělý) čeká ještě spousta překrásných míst a nádherně vedených stezek.

Nejvyšší vrchol masívu leží ve Švýcarsku – úžasná pyramida Piz Linard (3 411 m), na rakouské straně je nejvyšším vrcholem těžce dostupný „trojzub“ Fluchthorn na východě území (3 399 m, náročnost III. UIAA), v jehož blízkosti prochází hlavní alpská dálková stezka Zentralalpenweg 02 (sedlo Zahn Joch – 2 945 m).

Piz Buin

Skalnatý kolos Piz Buin patří v pomyslném žebříčku vysokých vrcholů na třetí příčku. Svými 3 312 m nemá ve svém nejbližším okolí konkurenci a díky jeho vysunuté poloze k jihu jsou z něj fantastické rozhledy. Klasická cesta vede přes ledovec Ochsen Gletscher, jehož přechod je velmi znesnadněn množstvím trhlin. Této skutečnosti bychom při plánování výstupu měli věnovat zvýšenou pozornost, neboť představuje objektivně největší nebezpečí túry.

Základním výchozím bodem je velké přehradní jezero Silvretta Stausee v sedle Bielerhöhe (2 036 m, rozvodí Dunaje a Rýna), ležící na známé vysokohorské silnici Silvretta Hochalpenstrasse (placená).

Prvním krokem k výstupu je dosažení chaty Wiesbadener Hütte. K chatě dojdeme od přehrady Silvretta Stausee po obou stranách přehradního jezera, ale krajinově zajímavější (rozhledy) je trasa po východním břehu. Značená cesta č. 313 vede od velkého parkoviště na jižní konec jezera (doprava odbočuje chodník do údolí Klostertal ke stále nedostavěné, ale částečně fungující chatě Klostertalhütte) a krásnou dolinou Ochsental širokou cestou dojdeme až k chatě. Celkem 3 hod.

Od chaty jdeme nejprve k rozcestí značených cest, u chatky celnice. Vzhledem ke skutečnosti, že Švýcarsko není členem EU hraniční kontroly zde skutečně někdy probíhají. S „vysokohorskými“ celníky se však můžeme setkat dokonce vysoko v horách, nejvýše položené stanoviště mají na ledovci v sedle Vermuntpass (2 797 m). Proto nezapomeňme mít pas stále u sebe.

Od rozcestí pokračujeme doprava vedoucí stezkou v suti a nánosové morény, přejdeme spodním okrajem ledovec (víceméně zasutěný) a přes skalnatý ostrůvek Grüne Kuppe (chatka) přejdeme na ledovec Ochsentaler Gletscher. Ten překračujeme západním přímým směrem ke skálám vybíhajícím od protějšího vrcholu Silvrettahorn. Zde pozor na trhliny, kterých je cestou opravdu dost. Krásný pohled na rozložitou skalnatou pyramidu našeho cíle.

Pod skalní stěnou se stáčíme doleva na jih a mírně stoupáme na rozlehlé ledovcové plató (největší trhliny jsou nyní vlevo od nás). Zde se cesta většinou stáčí vlevo do výrazného sedla Buinlücke (3 056 m). Jsme pod závěrečným výšvihem vrcholu Piz Buin, který vede již po skále. Podle kamenných mužíků šplháme nejprve k prvnímu komínu (Kamin, v případě špatných podmínek lze obejít po levé straně), dále žlebem, přes skalní stěny a rampy (místy zajištění ocelovými lany a kramlemi), větší část úseku je však nutno přelézt volně. V případě sněhové pokrývky nebezpečné.

Od mohutného kříže je skvělý rozhled. Jistě nás překvapí výrazný rozdíl mezi rakouskou stranou pohoří, která vypadá poněkud fádně a jako by „z jednoho kusu“, kdežto švýcarská část je mnohem členitější a také barevnější. Jistě se na této skutečnosti podepsala jižní orientace masívu. Zatímco Piz Buin je ze severní strany zaledněn takřka až po vrchol, na jih spadá do zelené doliny Val Tuoi kolmou, více než 1 000 m vysokou skalnatou stěnou. Sestup vedeme stejnou cestou.

Náročnost

Túra je náročným vysokohorským podnikem vedoucím ve velehorských podmínkách. Především přechod ledovce Ochsentaler Gletscher není vůbec snadný a na turistu číhá mnoho zrádných ledovcových trhlin. Závěrečný výstup vede již skálou (ovšem často pokrytou ledem) a je místy zabezpečen ocelovými lany (I. UIAA). Výstup je však náročný také na orientaci. Nastupovat pouze za perfektního počasí.

Čas přechodu: Silvretta Stausee – Wiesbadener Hütte 2 hod. – Piz Buin 4 hod. – Wiesbadener Hütte 2,5–3 hod. Celkem 8,5–9 hod.

Turistickou a horolezeckou základnou je chata Wiesbadener Hütte (2 443, majetek DAV, kapacita 200 míst, otevřeno 25. 6.–25. 10., a od 15. 2.–1. 5., tel.0043 5443 20039, info: www.wiesbadener-huette.com). Dalšími chatami v oblasti jsou Saarbrücken Hütte (2 538 m, majetek DAV, kapacita 75 míst, otevřena 1. 6.–30. 9., tel. 0043 5558 4235) a Tübinger Hütte (2 191 m, majetek DAV, kapacita 124 míst + 20 míst v zimním prostoru, otevřeno 1. 6.–30. 9., tel. 0043 664 2530450)

Pohoří Silvretta je přístupné pouze po jediné silnici č. 188 „Silvretta Hochalpenstrasse“ (placený úsek vede v 10 km dlouhém úseku Galtür – sedlo Bielerhöhe, autobusové spojení). Na tuto komunikaci se dostaneme z dálnice A 12 (Innsbruck – Landeck). Z dálnice (Plans) pokračujeme silnicí č. 316 na odbočku do údolí Paznautal, která nás dovede až do Galtüru. Nejbližší železniční stanici najdeme v Tobadil (6 km od Landecku). Pro autobusový přípoj na Silvrettu však musíme vystoupit již v Landecku, odkud odjíždí spoj do Galtüru, na nějž navazuje další spojení po Silvrettské alpské cestě do Schruns.