Výstup na Pik Čerskogo v sibiřském pohoří Chamar Daban

Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Jedná se o název sice rozlehlého, ale nepříliš vysokého sibiřského pohoří, lemující jihovýchodní břeh jezera Bajkal. Hory však působí natolik tajemně až záhadně, že ten název v tom asi tak nevinně nebude…

Vydat se do hor Chamar Daban bylo víceméně dílem náhody. Do nejvyššího patra Sajan – oblasti Munkul Sardyk nás ruští vojáci nepustili. Právě zde totiž probíhaly nějaké prověrky a cizincům byl na měsíc vstup na mongolsko-ruské hranice zakázán. Po treku v pohoří Tunkinské Golce padl zrak v mapě na obrovskou plochu tohoto tak záhadně znějícího horského celku. Přes velkou rozlohu zde mnoho schůdných stezek nehledejme. Jedná o skutečnou divočinu, labyrint hor, sotva překročitelných řek a mnohakilometrových údolí.

Ačkoli mají hory výrazný velehorský reliéf, připomenou spíše velkou, ale opravdu velkou Velkou Fatru. Nejvíce navštěvovanou část hor pak najdeme na jejich severozápadním okraji. Do výšky 2090 m se zde tyčí skalnatý vrch Pik Čerskogo, který je pro svůj jedinečný výhled na jezero Bajkal považován za jednu z nejlepších vyhlídek v pohoří (nejvyšším vrcholem pohoří je však Chan-Ula – 2370 m).

Den v tajze

Vydat se k vrcholu Pik Čerskogo není složité. Výchozím bodem je „gorod“ Sljudjanka, ležící na trati proslulé Transsibiřské magistrály. V reálu se jedná se o typickou sibiřskou díru, kde nás paradoxně nejvíce zaujme vyleštěné a na ruské poměry neobyčejně čisté nádraží. Do hor lze vyrazit již odsud, ale kdo by se táhnul s obludou na zádech přes celé roztahané a nijak vábně vyhlížející město. Zvláště, když před „vagzalem“ postává hned několik taxi – mikrobusů, které těch nezáživných úvodních šest kilometrů přejedou za přijatelný bakšiš za pár minut.

Široká lesní cesta pak pokračuje nejprve kolem velkého kamenolomu na čisťounký, na slunci do modra zabarvený mramor, ale pak se již definitivně ponoříme do tajgy. Husté, setmělé, podzimem vybarvené po tlumených pastelových barev. Pomocí mnoha a mnoha můstků, resp. dřevěných klád několikrát přecházíme nad hučivým potokem Sljudjanka a přestože cestou míjíme mnoho krásných míst k táboření, dorazíme po nějakých pěti – šesti hodinách mírného výstupu k dřevěné boudě meteorologické stanice Chamar Daban (1400 m). Vítá nás bodrý tlouštík Alexej, meteorolog a správce oblasti v jedné osobě.

Na dotaz jaké bude zítra počasí však odpovídá šokující větou „Ja něznaju“. Prý možná bude hezky, ale také může pršet. Je vidět, že je to skutečný odborník. Oč méně je odborníkem o to více je obchodníkem a za stovku rublů za hlavu nás ubytovává v nedalekém srubu. Vynaložených peněz využíváme k naštípání hromady nabídnutého dřeva a tak poněkud sychravému počasí čelíme do ruda vytopeným srubem. Hřmotný Rus z nedaleké turistické turbázy objevuje ve sklepě zásoby piva a tak si to na jediné, ale o to útulnější „betli“ skutečně užíváme.

Po stopách polského geologa

Se jménem významného polského geologa, paleontologa a objevitele Sibiře Jana Czerského (1845 – 1892) se na území Ruska setkáme na nejednom místě (např. Hory Čerského v Jakutsku, Dolina Čerského v podhůří Sajan, vršek Čerského kámen u výtoku Angary z Bajkalu a další). A aby se to nepletlo, tak název Pik Čerskogo najdeme v blízkosti Bajkalu hned dvakrát. Na jeden vršek se právě chystáme vystoupit, trochu pozměněny název (Gora Čerskogo, 2572 m) nese také nejvyšší vrchol Bajkalských hor (na hranicích Irkutské oblasti a Burjatské republiky).

První ranní slunce olízlo střechu naší chalupy a každému je jasné, že Alexejova předpověď byla přesná – bude hezky! Těžké batohy necháváme ve srubu a jen nalehko vyrážíme na túru. Stezka je jasně znatelná a stoupá přímo do svahu nad meteostanicí. Starou mongolskou karavanní stezku zkracuje přímo vedoucí vyšlapaný chodník a tak po necelé hodině se stezka loučí s lesem a vychází do otevřeného terénu. V horách je krásně jasně a zima, ale v údolích se převalují inverzní mraky. S výhledem na Bajkal to asi tak slavné nebude.

Těsně za vrcholem Malyj Golec míjíme pomník dívce, která zde zahynula v lavině ve věku pouhých 19 let a už je tu první výraznější kóta Vtoroj Golec, odkud se poprvé otevírá výhled na zástupy hřebenů pohoří Chamar Daban. Pozornost přitahuje především krásné, temně modré jezero Serdce, které je skutečným „srdcem“ této části hor. Do cesty se staví skalnatý spojovací hřeben, představující jediné adrenalinové vzrušení na jinak zcela snadném výstupu.

Hory jsou již pocukrovány prvním sněhem a tak překonání strmých skalních ploten je příjemným zpestřením. Konečně je zde vrchol z nezbytným křížem, triangulačním bodem a s množstvím kamenných mužíků. Výhledy na hory jsou překrásné, ale Bajkal leží pevně přikryt poklicí oblačnosti. Je příjemné bezvětří a přestože vrchol je velmi populárním cílem, není zde ani noha (za tři dny v tomto koutu hor jsme potkali všehovšudy jen dva turisty). Nezbývá než sejít zpět do výchozího bodu. Zajímavých míst v okolí je ještě celá řada – vodopády na říčce Podkomarnaja, Čertovo jezero a jistě další a další pěkné lokality. Nás ale láká Bajkal a hory ležící kolem něj. Nezbývá než ještě jednou hlasitě pronést zaklínadlo „chamardaban“ a vydat se na cestu za dalším dobrodružstvím.

U meteostanice Chamar Daban

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Do Sljudjanky se dostanete vlakem z Irkutsku.

Výstup na Mt. Poroshisty na jižním břehu jezera Bajkal