Výstup na Pico Santa Barbara v Andalusii

Praktické info

Pohoří Sierra de la Baza najdeme asi 40 km severovýchodně od nejvyššího pohoří Sierra Nevada. Rozkládá se na ploše 52 337 ha, což je výměra Přírodního parku (Parque Natural) vyhlášeného v r.1989. Pohoří vyrůstající do výše přesahuje na několika místech výšku 2000m a je díky poloze mezi dvěmi velkými plošinami nazýváno „Větrným ostrovem“ s mnohem vyšším srážkovým průměrem než jeho okolí. Nepřístupná a liduprázdná lokalita je ideálním prostorem pro pozorování ptáků, divoké zvěře (vyskytuje se zde již v Evropě vzácná kunovitá šelma žanetka obecná), na své si přijdou botanici (100 endemických druhů).

Správním střediskem oblasti je město Baza (848m) na severním okraji pohoří. Na východě přechází pohoří do dalšího horského celku Sierra de los Filabres. Jedinou „sjízdnou“ komunikací je horská silnice z Caniles přes obec Tablas a šplhající se podél hlavního holého hřebene ve výši kolem 2000m až k astronomické observatoři Calar Alto (2168m). Turistických stezek je všehovšudy šest, jsou spíše krátké a mají víceméně přírodně-poznávací charakter. Do blízkosti nejvyššího vrcholu míří 12 km dlouhá stezka č.6 zvaná Ruta de los Prados de Alta Montaña se startem v návštěvnickém centru v Narvaez (severozápad území).

Na mapu můžeme zapomenout úplně, existuje sice správou parku doporučovaná Mapa Topográfico Nacional v měřítku 1:25 000, kterou se mi však nepodařilo zahlédnout ani koutkem oka.

Země nikoho

Na počátku byl hnědý flek v ne příliš podrobné automapě. Kóta 2271m, název Sierra de Baza. Nic víc, nic míň. Takže jedem. Přes sedmero řek a jednou tolik hor. Přes pomyslné čáry hranic, které naštěstí již vzal čert. Kolem běží pusté a vyprahlé hory bez zeleně, bez stromů, jen kamení a kamení. V ospalém provinčním městečku Baza nám nikdo neporadí. „Sierra de la Baza? Co tam chcete dělat? Vždyť tam nic není.“ Mapa žádná, informace nulové a tak nezbývá než složitě hledat cestu do hor. Jediným vodítkem je letecká fotografie pohoří, spatřená na stěně jedné z místních hospod. Bohužel připomíná spíše družicový snímek Himalájí, nežli něco, co by podalo alespoň elementární představu o horách samotných.

Nakonec volíme tečku v mapě s jednoduchým názvem Gor. Jedná se horskou vesnici s bílými domky rozházenými jako kostky lega ve stráních mezi olivovými sady, kde průměrný věk obyvatel neklesá pod 60 let. Úzká asfaltka se však vzpíná ostrými serpentinami dále do hor. Objede opuštěný kostelík a vchází do topolových a olivových lesů západního podhůří. Nádherné místa pro stan v blízkosti poněkud strašidelně vyhlížejícího slepého kaňonu. Dokonalé ticho jen sporadicky přeruší sem tam se mihnoucí španělský dědouš na prastarém traktoru. Před námi se jako gigantické bochníky tyčí hory, o nichž nevíme vůbec nic.

Výstup

Ráno na nás dýchne horko jako z rozpálené pece. A to je teprve duben! Vytrhnu list z autotlasu a jde se. Připadám si jako před pětadvaceti lety, když jsem s podobně „podrobnou“ mapou vyrazil do Rodop a Pirinu v Bulharsku. Majákem a ukazatelem cesty je skalnatá boule vrcholu Picon de Gor (2148m). Alespoň doufám, že to je tento vršek. Nic vyššího v okolí není. Strmou strání s bodláčím a pokroucenými olivami, cestou nebo spíše necestou kolem rozpadlých kamenných salaší. Jalová země, kde ticho oživuje jen skřivánčí cvrlikání.

Přibývá narezlých skal, svahy oživují zářivě žlutě kvetoucí kručinkové keře. Úmorný výstup k ostré skalnaté věži je odměněn prvním výhledem, který však rozpálené obzory degradují na šedivé bezbarvé nic. Dále na severu se tyčí velká protáhlá hora. Nepochybně to bude Pico Santa Barbara, nejvyšší bod pohoří. Tam musím dojít i kdybych měl padnout. Bodlinaté křoviny brání hory ze všech sil. Kraťasy rozhodně nejsou ideálním úborem do těchto hor. S pohledem upřeným ke vzdálené kótě se prodíráme hustými borovicovými porosty, slézáme skalnaté útesy, bloudíme, ztrácíme se sobě navzájem a opět se nalézáme. Lidská posedlost po dálkách a síla ducha nakonec vítězí. Vítězí?

Při pohledu od osamělé, větrem a sluncem znetvořené borovice pod vrcholem si ostatně jako již několikrát v minulosti kladu otázku „proč?“. Proč se člověk trmácí tisíce kilometrů jen pro to, aby stanul na vršku jakéhosi bezvýznamného kopce v bezvýznamných horách na konci světa? Snad právě pro krátký příjemný pocit z bezvýznamnosti tohoto bodu kdesi uprostřed pustých hor. Dnes, kdy již všichni všude byli se taková místa hledají stále obtížněji. Sierra de Baza není možná nijak atraktivním pohořím. Jsou to však hory, kde po celé dny nepotkáme ani živáčka (doufám, že ani mrtváčka). Bezcestné hory planých oliv, neprostupných křovin a pod žárem slunce rozpadávajících se skal.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě a na jaře nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém + věci na nocování a vaření.

Autem přes osadu Gor. Nejbližší větší města jsou Baza a Guadix. ZMínit můžeme také Granadu, ale to už je cca 60 km západním směrem.

Netradiční feratka Caminito del Rey ve Španělsku