Výstup na Pic Carlit v Pyrenejích, aneb zkusíme to někdy příště

Tady vzhledem k roční době totálně „zdechl pes“ a tak se stylovým „Žlutým vláčkem“ – Le Train Jeune přesouváme krajem Cerdagne na dostřel masívu Chrlit. Tento opět takřka třítisícový vrchol (2921 m) je nejen nejvyšší kótou krajeLanguedoc-Roussillon, ale také jasným vládcem půvabné horské krajiny plné jezer a vysokých skalních štítů. Také je na první pohled jasné, že v těchto končinách to zase taková selanka nebude. Sněhu je všude více jak dost, zde ještě vládně Paní Zima silnou rukou. Z městečka Porté-Puymorens vstupujeme do hor opuštěným údolím říčky Querol.

Hned první z jezer, kterých je zde několik desítek, kryje masivní ledový krunýř, také slunce si pro dnes vybralo dovolenou a tak zachmuřené zasněžené štíty jen umocňují poněkud bezútěšnou atmosféru. Do srdce hor by nás měla dovést jistě dobře značená a neméně dobře schůdná trasa, nazvaná Tour de Carlit. S odstupem času byl tento travers asi tím objektivně nejnebezpečnější částí treku. Jakmile jsem všichni zdárně překonali tento úsek (tedy skoro všichni, propadnašeho stokilového kamaráda Zdenka do propasti nebudu komentovat), nacházíme naprosto skvělý a tak trochu nečekaný azyl v kamenném domku v blízkosti přehrady Lanoux.Chatku sice obývá skupina francouzských skialpinistů, ale jedna místnost je prázdná, rovněž počet postelí odpovídá našemu špalíru (10 těl). A aby toho nebylo málo, dostáváme od „frantíků“ CELOU láhev skotské whiskyna rozehřátí! Tak to je šok (ale příjemný).

Další den je jako na objednávku. Sluneční pec jede na plné obrátky, obloha je nedostižně modrá a jiskrný sníh oslepuje. Při pohledu na totálně zasněženou krajinuje jasné, že letos zde ještě nikdo nebyl. Žádnou lidskou stopou nenarušený sníh nehyzdí dokonce ani žádná stopa lyží. Ostré bílé hroty hor voní jarem, ale to, jak se zdá, je ještě daleko. Při pohledu na vysněný cíl výpravy – skalnatoutvrz Carlitje jasné, že tohoto snu se pro tentokrát musíme vzdát. Výstup by rozhodně v těch masách těžkého mokrého sněhu nebyl bezpečný a tak se vydáváme na přechod po jen instinktivně tušené trase GR 7.Ta vede po okraji velkého přehradního jezera Lanos, na jehož přítomnost upozorňuje pouze dokonale rovná plocha sněhu.

Prvním cílem je sedlo Grave, vysoké 2426 m. Sněhová pokrývka dosahuje místy až do hodnoty „dvouvaječný“ (muži si jistě domyslí o jakou výšku sněhu se jedná), ale i tak cesta kupodivu docela ubíhá. Překonáním sedla Grave se dostáváme na východní stranu hor. Zde je sněhu přece jen o něco méně, ovšem totálně promočeným botám to už je stejně jedno. Do cesty se staví další překážka – obří přehradní jezero Bouillouses(1,5 km²). Místy docela delikátní traverz nahromaděných ledových ker je sice vzrušující, ale přece jen poněkud únavným zakončením náročného dne. U přehradní hráze stojí turistická chata, ale o její funkčnosti v tomto období silně pochybuji. Ale, světe div se, ono to funguje!

Chatař je sice z našeho příchodu poněkud v šoku, ale teplo, čaj s rumema nějaká ta chuťovka rychle rozproudí krev v žilách. Když je navíc v blízkosti chaty objevena opuštěná ubytovna, je pocit z úspěšně vykonané „práce“ takřka dokonalý. Zbývá „jen“ sestoupit do civilizace. Ono „jen“ však představuje neskutečnou šlapačku (dobrých 24 km) až do města Puigcerda.Odtud nám už jede autobus do Girony, odkud se eroplánem dopravíme domů.

Refuge des Bouillouses

Cabane Baraque des Ingénieurs du Lanoux

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Doba levných letů z ČR do Girony je už sice pryč, ale i tak se dá letenka pořídit v hodnotě kolem 100 €. Z Girony funguje slušná síť autobusových linek, schopných nás během cca dvou až tří hodin do některé z oblastí Katalánských Pyrenejí (http://www.teisa-bus.com).

1. den – Porté-Puymorens – přehrada Lanoux

2. den – přehrada Lanoux – sedlo Grave – jezero Bouillouses (eventuálně výstup na Pic Carlit)

3. den – jezero Bouillouses  – Puigcerda

Výstup na nekorunovaného krále východních Pyrenejí – Puigmal d´Err