Výstup na nejvyšší vrchol Severní Ameriky – Denali

Cesta na ledovec

V květnu roku 2008 jsem s kamarádkou Blankou uskutečnily výstup na nejvyšší horu Severní Ameriky Denali (dříve Mt McKinley). Na horu jež si získala pověst jedné z nejstudenějších hor naši planety.

Dříve než jsme mohli vyrazit na samotnou horu, bylo třeba se registrovat u správy Národního parku Denali v Talkeetně a to nejpozději dva měsíce před uskutečněným záměrem. Registraci jsme provedli přes internetový formulář včetně zaplacení vstupního poplatku.

Naši cestu jsme si naplánovali na květen až začátek června, kdy je sice v této oblasti ještě větší zima, ale menší nebezpečí ledovcových trhlin a již celý den je světlo. Na Aljašku jsme se přesunuli přímým letem z Frankfurtu do Anchorage. Zde jsme také nakoupili veškerý proviant do hor. Odtud, pak dodávkou Schuttle service do Talkeetny, výchozího místa pro odlety letadel na ledovec.

Ranní povinná schůzka či konzultace u rangeru v Talkeetne Ranger Station, večer předem sjednaná, s instrukcí a promítáním postupové cesty. Ještě fasujeme bakelitový kyblíček na kakání s biodegradabilními sáčky a již nic nebránítomu, abychom mohli odejít na letiště a odletět na ledovec.

Počasí se kazí, ale máme přislíbeno, že ještě dnes odletíme. Vyplňujeme formuláře s údaji jmen a telefonních čísel osob blízkých pro případ, že bychom se nevrátili. Pasy ukládáme do trezoru. Za poplatek si zapůjčujeme plastové sáně a sněžné kotvy. Ohromné vaky s výstrojí a proviantem nakládáme do zavazadlového prostoru hornoplošníku. Sluchátka na uši, kontrola spojení a vyrážíme.

Ledovec Kahiltna

Celkem snadno jsme se odlepili od země a zmizeli v mracích nad zasněžené hory směrem na ledovec Kahiltna. Jak jsme se později dozvěděli, byli jme poslední let ten den a další následující dva dny se nelétalo.

Přistáváme. Na ledovci je živo a z letadla se vykládají naše věci a zásoby pro základní stanový tábor. Ve velkém červeném stanu vyzvedáváme předem zaplaceny dva galony − kanystry s benzínem do benzinového vařiče. Na saně připevňujeme repšňůry a nakládáme těžší část zavazadel v lodních pytlích. Nazouváme skialpové lyže. Batohy na záda, zacvaknout saně do bederního pásu a vyrážíme. Pomalými pohyby, společně navázání na laně mizíme v mlze, jež zahalila okolní skalnaté vrcholy. Od trasírky k trasírce postupně ještě dorážíme do Ski Hill 2400 m. Zde stavíme náš první bivak v závětří sněhových kvádrů, které zde zůstaly po předešlé skupině.

Motorcycle hill

Rána jsou zde hodně mrazivá a my se postupně soukáme ze spacáků. Ranní toaleta, za nepříznivých podmínek mnohdy i ve stanu do igelitu v bakelitovém kyblíčku. Plný obsah pak házíme do trhlin, které jsou označeny zkříženými trasírkami a červenou vlaječkou. Pro malou potřebu jsme měli velkou plastovou dózu se širokým hrdlem. Následuje zdlouhavé vaření za sněhu. Vždy je potřeba uvařit čaj do dvou termosek a dále nějaké teplé jídlo.

Dnešní den máme v plánu dojít do Motorcycle Hill. Nejprve však, abychom se mohli zabalit je třeba odházet stan, který nám přes noc zapadal sněhem. Nad zataženou oblohou se pomalu derou paprsky slunce, ale jen na chvíli. Nikomu se dnes nechce a tak vyrážíme šlapat stopu někam do neznáma jen od trasírky k trasírce. Potkáváme pár lidí, kteří to buď zabalili, nebo šli s vynáškou a teď se vracejí. I když jsme sotva v třech tisících je výška hodně znát. Na rozdíl třeba od Alp, kde s takovou výškou nemáme žádné potíže,zde s ní bojujeme. Je to způsobeno tím, že jsme hodně na severu a atmosférický tlak je tu jiný, jako třeba ve střední Evropě. Vítr nepříjemně fouká do tváří a je vidět jen na pár kroků. Dorážíme do stanového tábora 3 ve výšce 3300  m. Všude dokola je spoustu stanu i od komerčních více početních expedic. Děláme záhrab, stavíme stan, vaříme − hlavně tekutiny a vyčerpání po únavné cestě v hlubokém sněhu zaleháme do spacáků.

Do BC a zase zpět

Ráno se budíme opět zcela zavaleni sněhem. Venku je slyšet čilý pohyb a nás celkem rychle ze stanu vytahuje zvědavost. Slunce rozpustilo olovnaté mraky a před námi se vynořily zasněžené skalnaté vrcholky ponořené do modré oblohy. Mezitím, co provádíme každodenní činnost se to na ledovci rozpohybovalo. Jako vyzobaný náhrdelník se daleko až na obzor táhnou početné skupinky navázané na laně. Krok za krokem zdolávají opravdu těžké výškové metry. V trojce zanecháváme lyže a zahrabáváme část jídla na zpáteční cestu. Vše je nutno řádně označit trasírkami se samolepkou, kterou jsme obdrželi na Ranger station, s číslem a názvem expedice. Navazujeme se na lano s uzly. Pohybujeme se na ledovci s výskytem spousty zasněžených trhlin. Se sluncem v zádech, které se na chvilku přikrylo do závoje plovoucích mraků, následujeme početný dav strmě na horu do místa zvaného Squirrel Hill. Na prvním výšvihu docházíme posledního z jedné ze skupin, které vyšly před námi. Za námi zůstává jen vyšlapaná dálnice. Výška bolí a my na malý okamžik usedáme na batohy. Zhluboka oddechujeme a snažíme se do sebe nacpat sušené ovoce a tekutiny. Pokračujeme. Vítr pofukuje a my doufáme, že na místě zvaném Windy Conner,místě kde se potkávají větry a kde se vítr často mění ve vichřici, čímž hrozí nebezpečí omrznutí tváří rukou i nohou, budeme moci projít a dorazit až do předsunutého BC.

Ruce a tváře zebou. Suneme nohu za nohou, co krok to nádech. Začíná se projevovat nevyspalost. Hlava bolí, což je důsledek rychlého postupu a špatné aklimatizace. Po šesti hodinách trápení konečně dorážíme do předsunutého BC v 4300 m, neboli C4. Totál vyčerpaní.

Přichází ranger − správce výškového tábora se širokým úsměvem na tváři. Ahoj, jak se máte, odkud jste …, když však přijde otázka: „Jak dlouho jste to šli z ledovce sem?“ A my odpovídáme: „Tři dny!“, tak vidím jak ho humor přechází a s vypleštěnýma očima, div neupadl na zem, nás důrazně poučuje. „Sem se to chodí 7 dní postupně s vynáškami.Radil bych vám, aby jste se vrátili zpět.“ Jenomže nám se nechce vracet se zpět a absolvovat tu cestu znovu. Bohužel však dochází na jeho slova.

V BC trávíme noc. Ráno Blanku bolí hlava. Snažíme se to ještě nějak rozchodit. Asi to nebyl zrovna dobrý nápad během tří dnů od moře nastoupat do výšky 4300 m. Na večer se rozhodujeme o sestup zpět do C3 3300 m.

Musím uznat, že to byl opravdu dobrý počin. Oba dva jsme jako znovu narození, hlava přestala bolet. Trávíme klidnou noc a nabíráme síly. Druhý den, opět za slunečného počasí vyrážíme zpět do předsunutého BC. To co jsme šli dva dny zpátky 6 hodin s velkým úsilím jsme nyní vystoupali za 3 hodiny.

Opět jsme v předsunutém BC, neboli C4. Za pomocí sněžné pily vyrábíme sněhové kvádry a dotváříme torzo větrné zábrany, která tady po někom zbyla. Předpokládáme, že se tu nějaký čas zdržíme, proto si se zábranou dáváme záležet. Místo značíme trasírkou se samolepkou. Čtvrtý tábor je ohromná náhorní plošina, kde je spoustu stanu a obrovský pohyb lidí. Jednak dorazivších z C3 s vynáškou či jako přechodní obyvatelé. Dále lidi v aklimatizaci a ti co jdou do C5 a samozřejmě ti co se vracejí z vrcholu, nebo z  pokusu o jeho zdolání. Obrovské stany tu mají i rangerové se zdravotníky. Přistávají zde také vrtulníky. U rangeru je možno se dozvědět předpověď počasí na nejbližší dny − to však s malou rezervou. Výhodou je i společná toaleta – trhlina obestavěna sněhovými kvádry.

Kousek od nás se usadila sympatická skupinka Italů, kteří se připravují na zdolání časového rekordu z ledovce Kahiltna na vrchol a zpět do 24 hodin. Vstávají, až je slunce hodně vysoko. To už jsou všichni co chtěli vyrazit nastoupení daleko v Headwallu ve fixních lanech. Jenomže Italové, kafíčko snídaně veget. Pak nasadí skialpové lyže a ve vražedném tempu, v téhle nadmořské výšce, vyrazí. Zůstává za nimi jen ohnivá čára.

Cesta po hřebeni

Další den provádíme předsunutou vynášku do výšky 5000 m. Vstáváme celkem brzy, než se utvoří nával v Headwalu což je asi 900 metrů dlouhý ledovcový svah se sklonem kolem 50°. Rangerové ho vždy na začátku sezony osadí fixními lany, pro každý směr, čímž se postup na západní hřeben značně urychlí a je celkem bezpečný. Stejně i tak, při nástupu do fixních lan, musíme čekat na šrákaly, kteří nalezli do svahu před námi. Počasí je nám stále nakloněno a paprsky slunce prohřívají naše zkřehlé těla.

Jsme na hřebenu. Před námi se objevil poměrně ostrý skalnatý hřeben, oproti tomu, co jsme doposud šli, kde dominovaly široké ledovcové pole. Hluboko pod námi na rozlehlé planině zůstalo stanové městečko BC. Z bílých kudrnatých mraků, jež přikryly doliny, vystupují skalnatí velikáni na pozadí mrazivě modré oblohy. Je to nádhera. Na chvilku zapomínáme i na vyčerpání. Pokračujeme ještě kousek výše a asi v 5000 m zahrabáváme vak se zásobou jídla. Je třeba podotknout, jen to, že prý záhrab se musí udělat dostatečně hluboký, aby jej nevyhrabali zdejší ptáci a ti prý to umí. Doporučuje se 1 m.

Po konzultaci o vývoji počasí s rangerem volíme následující taktiku. Další den bude odpočinkový a aklimatizační. Následně se pokusíme vystoupit do C5 s vyzvednutím vynášky. Další den pak pokus o vrchol a pokud nesestoupíme ještě týž den tak dva dny pobytu ve stanu v C5, jelikož je předpovězena silná vichřice.

Den odpočinku nám ohromně prospěl, a tak se následující den brzy ráno opět vydáváme na strmý svah zajištěn fixními lany. Počasí jak tak drží, jen občas se přežene nějaký ten mrak, který zastíní paprsky slunce. Ze záhrabu vyzvedáváme zásobu jídla a nastupujeme do skalnaté části hřebene West Buttress. Následují úchvatné exponované úseky, jež tají dech, a poskytují nádherné výhledy do celého NP Denali. Všude kolem široko daleko jen led, skála a nekonečné sněžné pláně. Jdeme, jako by po hřebenu ostré střechy. Cesta je dobře odjištěna, takže nemusíme používat svoje sněžné kotvy, což hodně urychluje postup. Daleko pod námi jsou vidět stany v C4. Výška je tu už hodně znát a tak se ploužíme jako lemry. Znát je taky poměrně nízká teplota. Často krouživými pohyby rozehříváme ruce. Počasí se na chvilku kazí a hřeben se zahaluje do mlhy. V každém okamžiku jsme připraveni skočit na druhou stranu hřebene, pro případ, že by jeden z nás uklouzl, či nechtíc škrábl mačkou o svou nohu a padal dolů z ostrého hřebene jež nabízí na každou stranu propast hlubokou stovky metrů.

Hřeben končí a před námi se objevuje malá plošina na jejímž konci je vidět stany tábora C5.

Den výstupu

Nad hustými mraky, ležícími pod námi svítí slunce, přesto je teplota kolem −30°C. Vylézáme ze stanu a vaříme čaj pro cestu na vrchol. Po večerním větru je stopa do sedla Denali pass 5500 m zavátá. Vyrážím jako první navázán s Blankou na společném laně. Šlapeme stopu. Přicházíme k strmému traverzovém stoupání. Svah je promrzlý. Zuby stoupacích želez opatrně zabodáváme do ledovce a opíráme se o cepín. Využíváme každé jisticí kotvy k odjištění, čímž se postup zpomaluje, ale raději tak, než se nedobrovolně projet hluboko na spodní pláně, jak se to již zde mnohokrát stalo.

Sedlo Denali. Dýcháme zhluboka. Jsme rádi, že máme za sebou celkem nepříjemný traverz. Počasí se kazí. Zatahuje se a hřeben pokrývá mlha. Je taky velká kosa z nosa. Následuje mírnější svah až k náhorní plošině, tak zvané, fotbalový stadion. Stále šlapu stopu, což hodně vysiluje a bere veškeré síly.

Při nástupu do závěrečného hřebene Kahiltna Horn, jsem úplně na dně. Krok v hlubokém sněhu a dva nádechy. Nemohu dále jsem úplně K.O. Opřen o hole si říkám: „Blbče, je ti to zapotřebí.“Na chvilku mě střídá Blanka. S obrovským úsilím se dostáváme na závěrečný zasněžený hřeben. Opět šlapu stopu do čerstvého prašanu v mlhovém oparu. Za námi je vidět docházející skupinka a před námi tušíme blízkost vrcholu. Je 22. května 17 hodin aljašského času. Za 10 dní, od chvíle kdy jsme vyrazili z Tallkeeatny se ocitáme na nejvyšším vrcholu severní Ameriky Mt Mckenly 2000 fit − 6194 m. Běžný čas pro zdolání je kolem 20 dní. Kosa je jak v ruském filmu. Jsme hodně vysíleni, ale šťastni. Po chvilce přichází další lezci, pozdravení a gratulace. My začínáme sestupovat. I počasí konečně dostává rozum. Slunce se prodralo přes mraky a nad námi se udělalo modro. Opojeni štěstím, prohřívání paprsky slunce pomalu sestupujeme do C5. Často zastavujeme, fotíme a kocháme se tím opojením z dosažení vrcholu.

Nadarmo se neříká, že výstup je jen poloviční úspěch. Večer po náročném dni, se nám již nechce balit stan a sestoupit do předsunutého BC.

Vichřice a pobyt v nemocnici

Tak jak předpověděli rangeři, se i stalo. V noci přišla ohromná vichřice 160 km/h. Se stanem to burcovalo a chvílemi jsem měl pocit, že nás vítr musí odnést daleko a nejspíš i hodně hluboko. Ráno při pohledu ze stanuje je vidět, jak některé stany podlehly náporu větru. Na kusy rozervané s tyčemi polámanými jsou z některých stanu jen torza. Lidé se přesunuli do stanů svých kamarádů. I když je jasno, nedá se pořádně vystrčit nos ze stanu. Vítr neustále lomcuje s tropikem stanu, což navozuje velice nepříjemný pocit. Zachumlaní do spacáků, tělem podpíráme konstrukci a snažíme se přečkat tu smršť. Dva dny tak trávíme ve větrném pekle. Třetí den dáváme pokus o sestup, v příšerné zimě balíme stan, věci a vyrážíme na hřeben. Jsme však nuceni to zabalit a vrátit se zpět. Vítr má stále obrovskou sílu a sfoukl by nás z hřebene jako pírko. Při silném větru a velkém mrazu znovu stavíme stan. Ještě v závětří vařím poslední výškové jídlo. Když se pak přesunuji do stanu a sundávám rukavice, zjišťuji, že mi omrzly prsty na obou rukách. Prostě jsou mrtvé nic necítím.

Snažím se ruce držet v teple. Nesmím dopustit, aby znovu zmrzly, to by byl konec. Další den dáváme druhý pokus o sestup. Tentokrát úspěšně. Zachumlán v péřových rukavicích a za podpory nádherného počasí sestupujeme přímo do zdravotnického stanu v C4.

Zdravotnice mě upokojuje, že to bude dobré. Nicméně doporučuje co nejrychlejší transport helikoptérou na ledovec a následně letadlem do nemocnice v Anchorage. Tak se taky stalo. V době, kdy mi omrzly ruce, byla naměřená teplota v BC oficiálně −40°C, když však přidáme dalších 1000 m výškovýcha sílu větru, tak bych teplotu v C5 odhadovala kolem −50°C.

V nemocnici jsem si poležel celkem tři dny a při příletu se stal živou hvězdou TV zpravodajství. Na rozdíl od skupinky Japonců, kteří se v nepřízni počasí ztratili a byli už několikátý den nezvěstní. Po třech dnech mě pak v nemocnici vyzvedla Blanka, která musela zbytek cesty z C4 až na ledovec Kahiltna sjet sama. Tedy šla v doprovodu jednoho vojáka z Coloráda, který se nějak necítil dobře a v BC to vzdal.

Stopem jsme pak ještě procestovali NP Denali.

Jedná se o ryzí lezení ve vysokých horách, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček či cepínu. Dále lano, jistící prostředky (presa, HMSky, smyčky, friendy atd.), helmu. Mohou se hodit také trekové hůlky. Nutností je v létě a na ledovci opalovací krém a sluneční brýle.

Naši cestu jsme si naplánovali na květen až začátek června, kdy je sice v této oblasti ještě větší zima, ale menší nebezpečí ledovcových trhlin a již celý den je světlo. Na Aljašku jsme se přesunuli přímým letem z Frankfurtu do Anchorage. Zde jsme také nakoupili veškerý proviant do hor. Odtud, pak dodávkou Schuttle service do Talkeetny, výchozího místa pro odlety letadel na ledovec.

Výstup na Mt. Whitney