Výstup na nejvyšší vrchol pohoří Bjelasica – Crna Glava

Nejvyšší vrchol Crna Glava

Mojkovac (801 m n. m.) není žádná vesnice, a tak vůbec nemusíte mít strach, že zde nenakoupíte žádné zásoby a půjdete s prázdnými batohy o hladu. V městě je spousta menších obchodů a vedle autobusového nádraží dokonce na černohorské poměry solidní market, kde nakoupíte opravdu vše potřebné za rozumné ceny. Již z Mojkovace jsou vidět první kopce s holými vršky patřící do horského celku Bjelasica, kterému vévodí nejvyšší vrchol Crna Glava (2139 m n. m.). Část těchto hor zaujímá národní park Biogradska gora (od r. 1878), který je jedním z nejstarších chráněných území v Evropě. Národní park sestává z největší části z lesů, nalezneme zde ale i ledovcové jezero Biogradské. Přísně chráněnému území plného turistů se však lze velmi snadno vyhnout. Jeden nepříjemný fakt ale provází všechny celou dobu pohybu v horách – možnost střetu s medvědem, který je zde poměrně hojný. Nesmíte na to ale myslet.

Jak už to tak při horské turistice bývá, první kilometry trekování se neobejdou bez patřičného stoupání. Od vlakového nádraží nás velmi snadno na pravou cestu navede značka, radovat se však nesmíme, značení bude neustále těžší hledat, což vtipně obohatí celý výlet. Ostré slunce v nadhlavníku a prašná cesta pod nohama – i tak nás může pohoří Bjelasica uvítat, ale je třeba se nezaleknout a setrvat, šťavnaté plody turistky se brzy urodí. S přibývajícími metry nabývá výhled zpět na Mojkovac na kráse, ale i to jednou končí.

Mineme poslední řádnější stavení (osada Brskovo) a výhledy vyměníme za les, kde se nám již značka nadobro ztratí a zdatný turista má tak možnost prokázat své umění pro práci s mapou a cit pro pohyb v terénu. Pokud se držíme správné cesty, objeví se nám několik opuštěnějších, avšak stále obydlených salaší, včetně opravených, nových penzionů, které by v těchto končinách hledal málokdo. Naštěstí je zde mapa, a tak se můžete dobře zorientovat, protože zjistíte, že ta vaše papírová zkrátka nějako nesedí. Kdo cestuje po balkánských horách pravidelně, toho to nepřekvapí.

Bjelogrivac

Lesů začne ubývat a konečně se začneme pohybovat po otevřenějších loukách – litovat začneme až při ostrém slunci, a proto si ještě v lese naposledy z uzavíracího kohoutku u salaší natočte dobrou vodu. Hlídat a hledat turistický červený flek se vyplatí, jinak se dá na lesních pěšinách snadno ztratit – jak jsem již řekl, mapa nám v této části pohoří moc nepomáhá. V pravý čas uhneme ostře vpravo a naladíme se na delší stoupání, avšak s dokonalým vyvrcholením. Značka nás zavede mimo jiné do ohrady s krávami a býky a ve směru plotu již vidíme náš cíl – musíme jít kolmo nahoru na horu, na vrchol Bjelogrivac (1970 m n. m.), ze kterého se nám otevře nádherný výhled na centrální pohoří s majestátní Zekovou Glavou (2117 m n. m.), na které je vysoký vysílač, a kde si také můžeme konečně říct: „Jsme v Bjelasici!“. Vrcholová pixla obsahuje knížečku, můžeme se tak po solidním výkonu zapsat. Okolo sebe máme nekonečné louky, a kdybyste někomu řekli, že jste byli v Mongolsku, musel by vám dle fotek uvěřit.

Vrcholek si asi tak jako tak užijeme do sytosti, protože za sebou máme hodně hodin stoupání. Značka se nám pak při sestupu trochu ztrácí, ale je za dobrého počasí velice snadné držet směr a po několika kilometrech chůze v moři trávy s nekonečnými výhledy okolo sebe na značku opět navázat. Bohužel je zřejmě stejně snadné se za špatného počasí zcela ztratit, pokud jsmenapříklad bez kompasu. Úspěch poznáme, že dojdeme k vydatnému prameni u salaše na samotě, kde nám s radostí zamávají, nasbíráme si ještě do kotlíku borůvky (pozor, zda se nepasou okolo ovce) a můžeme pokračovat k jezerům Šiško a Ševarina.

Výstup na Crnou Glavu

Cesta k nim vede po prašné lesní cestě, ale i tak je dobré si stále hlídat, zda červená značka neuhýbá někam do lesa. U jezer se zase setkáme s malou civilizací, pokud máme štěstí (nebo smůlu?), budeme svědky velké sousedské pře o to, kde se mají pást krávy, a můžeme dočerpat i vodu. Sklesané metry teď budeme muset opět po cestě nastoupat, poněvadž nás čeká výstup na Crnou Glavu (2139 m n. m.), nejvyšší horou celého pohoří.

Černohorci nám dokážou, že umí vyjet takřka na horu terénní Ladou, my však věnujeme 2-3 hodiny chůze od jezera Ševarina, abychom se mohli z nejvyšší hory Bjelasici rozhlédnout po šírém kraji. Až uvidíme poprvé z hřebene samotnou „Černou hlavu“, pochopíme, proč se jí tak říká – jeden z mála vysokých kopců obrostlý nízkými dřevinami, který vypadá opravdu jako hlava s vlasy. Vrcholová knížka je plná českých vzkazů, a tak komu chybí literatura, může si na chvíli počíst. Nezapomeňte na pěkné razítko do průvodce, naposledy se podívejte dolů na cestu, kterou jste přišli, a na druhou stranu do nitra pohoří. Pokračovat budeme ve směru Zekovy Glavy (2117 m n. m.) s vysílačem, která se vyjímá dle mého názoru mnohem majestátněji nad horizontem než Crna Glava. Značka se opět na chvíli ztratí, ale lze opět směr odhadnout, zaměřit, nebo následovat vyšlapané stezky v trávě, pokud jste v horách například na konci léta.

První ochranná zóna národního parku

Takřka přímo pod Zekovou Glavou po cestě je vydatný pramen s letním altánkem, je však velká pravděpodobnost, že bude obsazen místními, kteří sem jezdí bohužel autem – to osobně chápu jako pozůstatek tehdejšího balkánského smýšlení o přírodě a naprosto tomu nerozumím, když se zrovna toto místo nachází v první ochranné zóně národního parku. Za Zekovou Glavou lze pokračovat dvojím způsobem. Prvním z nich je sejít do města Kolašín a pokračovat například k vlakem k moři nebo se vrátit do Mojkovace. Druhou možností je pokračovat stále na jih, následovat prašnou cestu, po které již notnou chvíli jdeme a přes nádherné opuštěné lesy a louky se dostat zpátky do civilizace a následně do pohoří Komovi. Je to již na vás, podle toho, kolik máte času, co máte chuť vidět a jak jste na tom se silami.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém. Dále pak věci na spaní (stan, spacák, karimatka) a vaření (ešus, vařič, plynová kartuše atd.)

Ať už zvolíte způsob dopravy z České republiky do Černé hory jakýkoliv, je velmi pravděpodobné, že tak jako tak dorazíte do města Mojkovac, který je jakousi křižovatkou mezi několika možnostmi „kam se vydat v Černé hoře“. Zastavuje tu pohodlně vlak trasy Praha – Bar, vede tudy i silnice ze Srbska přes pohraniční Bijelo Polje směrem k moři. Z Mojkovace můžete pokračovat severně do Žabljaku pro trekování v Durmitoru, nebo dále na jih k moři do některého přímořského letoviska anebo zde zastavit a pokračovat do nejbližšího pohoří Bjelasica.

Výstup na Kom kučki v pohoří Komovi