Výstup na nejvyšší vrchol Albánských Alp – Maja Jezerces

Hory, které nehyzdí turistické značky ani cesty

Je tři hodiny ráno a stojíme u hospody ve vesnici Boge pod sráznými svahy thétských hor. Dopřáváme si poslední tři hodinky spánku. Protírám oko a nevěřícně kroutím hlavou. Hospodský otevírá dveře a zve nás na ranní kávu. Tohle se může stát snad jen na Balkáně! Posedáváme na židličkách před hospodou, srkáme studenou kávu a přebalujeme batohy.

Najednou přiběhne kamarád se slovy: „Ty bláho, oni tu mají záchod!“, překvapeně sděluje své objevení „nového světa“. „No a co?“, ozývá se věčný škarohlíd, „Co je na tom divného?“ „Nic, jen tam teče teplá voda a je tam i sprcha!“, popisuje kamarád svůj objev. Rázem se zpozdil náš naplánovaný čas odchodu. Přeci jen se jedná o na dlouhou dobu poslední vymoženost civilizace a toho je třeba náležitě využít.

Ve vesnici nabíráme vodu a pak stoupáme podle mapy „ruského generálního štábu“ v měřítku 1:200 000 kamsi nazdař bůh suťovým žlabem do předem těžko identifikovatelného sedla. Cesta se na následující tři dny nenávratně ztrácí kousek nad vesnicí a dál stoupáme štěrkovou sutí, po skalkách a v travnatých svazích. Klasik by řekl: „Je vedro jako sviňa!“ Batoh tíží a já se sám sebe ptám, co všechno jsem tam zase dal úplně zbytečně. Rozčilujeme mě těžká brašna s digitální zrcadlovkou, se sadou objektivů a filtry.

Koupel a slivovice

Asi ve dvou třetinách stoupání jsme objevili malé jezírko, které v nastávajícím poledním žáru působí jako fata morgana z jiného světa. Koupeme se a válíme se na trsech trávy a je nám dobře. Pod námi se v údolí lesknou střechy domků vesnice Boge a dokonce vidíme i hospodu, od které jsme vycházeli. Definitivně nás pohltily hory. „Hej, děcka, je potřeba doplnit tekutiny!“, huláká kamarád a vytahuje lahvinku domácí slivovice. Po krasových polích kolem ohromných závrtů přicházíme na první tábořiště. „Děcka, kde tu najdeme vodu?“, zní první otázka, kterou dostáváme. „No, něco kape tady ze skály a pak je spousta sněhu v závrtu u stahů. Nic jiného tady bohužel není“, popisuje Ovčák. Beru všechny nádoby na vodu, deník a tužku. PET láhev stavím pod čůrek vody a během nabírání zásob vody na večer a zítřejší ráno svěřuji své první dojmy a zážitky papíru. Láhev nakapala asi za půl hodiny.

„Tak si představte“, ozývá se u večerního ohně kamarád, „dal jsem do kupy statistiku dnešního dne a podle GPS jsme na vzdálenost ušli asi čtyři kilometry a trvalo nám to přes šest hodin.“„Holt drsný kopce bez cest a značení“, spokojeně pokyvujeme hlavou. Bez cest a značení jsme pak šli ještě další dva dny.

Maja Jezerces – značka, cesta a nejvyšší kopec

Po 2,5 dnech toulání přicházíme do blízkosti albánsko-černohorských hranic. Za zády máme průsmyk Pejës, který se vypíná nad horským letoviskem Thethi. Jako mávnutím kouzelného proutku šlapeme najednou po znatelné stezce a občas vykoukne i nějaká ta turistická značka.

Nebylo by to to pravé balkánské putování, kdyby naše střeva a žaludky nezareagovaly na změněné podmínky, zvýšenou fyzickou zátěž a mnohdy i pochybné zdroje vody. Náš postup se zpomaluje podle hesla: „Kdo jednou dřepěl, již dřepí opodál!“ a tak rádi přijímáme nabídku pastevců a možnost tábořit u salaše.

Večer kupujeme výtečný ovčí sýr. Další den začínáme přes dvě sedla stoupat na nejvyšší vrchol Albánských Alp, na 2694 m vysoký Maja Jezerces. Čeká nás asi 3,5 hodinový nástup pod kopec, uschování batohů a pak na lehko po sněhových a suťových polích na vrcholové skalky. Cesta je docela dobře značená, ale terén je pod vrcholovým hřebenem značně nepřehledný a hlavně při sestupu se ideální směr může hledat o něco hůře.

Na vršku nacházíme vrcholovou knížku. Listujeme popsanými stránkami a každý zápis nám zapadá do mozaiky atmosféry zdejších hor. Každý z nás ty skalky pocukrované jemnou štěrkovou chutí, která velmi znepříjemňovala postup k vrcholu, vnímal jinak, přesto se zde všechna slova v knize slila s našimi dojmy v jeden jediný pocit: Ta dřina prostě stála za tu námahu. Sestup je o něco náročnější a tak velmi opatrně a obezřetně hledáme ideální a bezpečnou trasu sestupu. Táboříme u malebného jezera pod hlavním hřebenem Maja Jezerces. Skvělé večerní koupání a ještě krásnější ráno, kdy se okolní kopce zrcadlí na hladině blankytně modré vodní plochy. Zapomínáme na potřebu brzkého odchodu a lovíme na naše paměťová média tolik vzácné chvíle, které se už nemusí opakovat.

Salaš, mléko, malé děti a vypitá hospoda

Vracíme se stejnou cestou na tábořiště u salaše a pohodlně vystupujeme do průsmyku Pejës nad vesnici Thethi. Vesnice je známá jako horské letovisko s jednou z posledních věží, která původně sloužila jako úkryt pro muže z rodin stižené krevní mstou. My se rozhodujeme zůstat v horách a nesestupovat a přejít bez sestupu do Thethi až do vesnice Valbona. Místo pro stany nacházíme kousek od další salaše.

Zastavuji se u salaše a ptám se bači, zda si u nich můžeme nabrat vodu? Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že mluví skvěle anglicky. Kolem salaše pobíhaly dvě malé děti. Postupně jsem se dozvěděl, že jsou stejně staré jako můj 3,5-letý syn a skoro 1,5 roku stará dcerka. Téměř okamžitě dostávám hrnek teplého kravského mléka a začínám fotografovat.

Obdivujeme odvahu rodičů a zároveň v praxi vidíme i poněkud žalostné postavení albánských žen, které rozhodně nemají na růžích ustláno. Pastevci zde tráví podle možností a aktuálních sněhových podmínek dva až čtyři měsíce v roce. Do hor se stěhují koncem května nebo začátkem června kdy odtaje většina sněhu a koncem září už zase shání svá stáda ze svahů hor zpět do údolí a vesnic. Rodinka, se kterou jsme strávili příjemný večer, zde kvůli svým dětem pobyli pouhé dva nejteplejší letní měsíce. Od salaše stoupáme do posledního sedla našeho putování a pak už jen prudký sestup do vesnice Valbona. Na začátku vesnice ve vyschlém korytě řeky nacházíme jednu ze dvou restaurací. „Héj děcka, rozkaz zní jasně – vypít hospodu!“, velí žízeň jako trám. „To nebude problém“, podotýkám odhodlaně, „Na Balkáně, nikdy není problém.“ A vskutku! Po prvních dvou pivech albánské značky Tirana, která v nás zasyčela rychlostí blesku, začíná vrchní krčit rameny a neúspěšně obhajovat, že už prostě nemá chlazené albánské pivo. Při další rundě kosovského piva Peja se zvedáme a pokračujeme do druhé hospůdky v pořadí. Na zahradě stavíme stany a objednáváme večeři. V menu nacházíme salát, rybu a skopové. Po osmi dnech v horách je to opravdový kulinářský zážitek.

Slovo závěrem

Tak končí naše horské putování v divokých albánských horách národního parku Thethi. Albánie je nádherná země, která čeká na své znovuobjevení. Noční střelba z pušek a samopalů se postupně stala normální součástí našeho života v horách a smířili jsme se s tím, že zde ti vlci prostě žijí a že pastevci prostě musí svá stáda hlídat. Nezbývá než doufat, že opravdu jen hlídali své ovce a že si nevyřizovali mezi sebou účty a neřešili letité rodinné spory. Každopádně cesta i vynaložená námaha stojí za to.

Obvyklé věci na turistiku včetně trekových hůlek a pohorek. V létě nezapomenout na sluneční brýle a opalovací krém.

Do vesnice Bogë se dostanete od Podgorice (Černá hora) či Shkodry.

Výstup na vrchol Tomorr ve stejnojmenném albánském pohoří